Změnit ekonomický systém. Jinak ekologické problémy nevyřešíme

Áron Tkadleček9. apríla 2021179

Změňme systém, ne klima. Pro někoho zní heslo rostoucího hnutí za klimatickou spravedlnost samozřejmě. Pokud chceme vyřešit klimatickou, potažmo ekologickou krizi, musíme změnit fungování společnosti. 

Jiní se nad heslem vyzývajícím ke změně systému ošívají, žádná velká ekologická nezisková organizace ani politická strana si ho nevzala za své. Další rozzuří řeči o změně systému jako červený hadr býka. Tak samozřejmé to tedy asi nebude. Vynořují se názory, že klima zachráníme individuálními spotřebitelskými volbami nebo že stačí vylepšit stávající společenské uspořádání tam, kde ještě nefunguje.

Při úvahách, jak ekologickou a klimatickou krizi řešit, může pomoct pochopení toho, jak vznikla. Existují dobré důvody, že původ je společenský. Andreas Malm v knize Fosilní kapitál popisuje podhoubí vzniku průmyslové revoluce a logiky sebe pohánějícího růstu v Anglii. Právě průmyslovou revoluci můžeme brát jako jeden z milníků ve vývoji lidstva, kdy se začala masivně využívat fosilní paliva a energetické a materiální nároky ekonomického systému na přírodu se jaly prudce stoupat. Proti intuitivnímu očekávání nebylo využívání uhlí a parního stroje spojeno s nalezením uhlí a objevem potenciálu jeho využití. Uhlí znali lidé už předtím a v malém množství se používalo k vytápění. V době rozmachu spotřeby uhlí navíc nebylo jeho využívání efektivnější než využití vodní energie, která se využívala dosud. Podle Malma byla klíčová změna společenského uspořádání. Zatímco předchozí způsoby získávání energie byly decentralizované, využitelné jen v určitých časech a vyžadovaly specifické dovednosti, spolupráci a plánování, skrze využívání uhlí bylo možné automatizovat činnosti a vytvořit pracovní sílu tím, že lidé ztratili nad svojí prací kontrolu. A na tom se dalo lépe vydělat. Ať už v továrnách, nebo v dolech.

Další zlom autoři shledávají v období po druhé světové válce, kdy můžeme datovat opět prudký růst environmentální zátěže, který v zemích globálního severu nastartoval vývoj k překročení planetárních mezí. Podle Jana Kellera představují poválečná léta se silným sociálním státem důsledek kompromisu mezi požadavky dělnického hnutí na zabezpečení a kapitalisty usilujícími o zisky a moc. Výsledkem byla situace, kdy rostla životní úroveň nejchudších a elity bohatly a ponechaly si vliv, čímž se odsunula otázka spravedlivého rozdělování. To vše se však odehrálo na úkor přírody, jež se stala zdrojem bohatství. Tím, že se otázka zabezpečení nevyřešila rovnoměrnou distribucí, nýbrž příslibem růstu spotřeby všem, se dál zintenzivnilo využití přírodního prostředí, ať už těžbou ropy, nebo dalším rozvojem válkou nakopnutého průmyslu.

Naomi Kleinová si všímá dalšího klíčového okamžiku. Na konci devadesátých let se začíná ustavovat poznání o změně klimatu a fatálním ohrožení, které přináší v podobě zvyšující se koncentrace skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv. Přelom osmdesátých a devadesátých let nicméně nebyl průlomovým obdobím jen pro vědu o klimatu. Zhroucení sovětského bloku ohlašovalo také globální vítězství tržního kapitalismu a s ním i ideologii ekonomického růstu, podnikatelského individualismu a ničím neomezovaných trhů, ideologii obvykle známou jako „neoliberalismus“, která se v západním světě prosazovala již od sedmdesátých let.

Kleinová v této souvislosti píše v knize This Changes Everything o „epickém případu špatného načasování“. V době, kdy jsme se dozvěděli o největším selhání trhu v dějinách, jak změnu klimatu označuje ekonom Nikolas Stern, kdy „externality“ trhu mohou zbořit samotné základy společnosti, ovládla svět představa, že trhy nemají být podřízené společnosti, nýbrž naopak společnost trhům. Z nástrojů, které mohly křivku emisí účinně zvrátit –— regulací, veřejných investic, nedej bože vyvlastňování –, se stala tabu.

Lež uvědomělého konzumerizmu

Názorů na původ a dataci ekologických problémů lidstva v čele se změnou klimatu existuje mnoho. Relevantní ovšem je, jak je vyřešit. Když se od zmíněných teorií obrátíme k budoucnosti, podle Malma, Kellera nebo Kleinové nezbývá než změnit společenské uspořádání.

Opravdu je to však potřeba? Nablyštěná reklama, materiály ekologických neziskovek nebo školní učebnice nás přesvědčují, že změnu klimatu, vymírání druhů a změny ve fungování ekosystémů vyřešíme především změnou našich spotřebních voleb, toho, jak nakupujeme a individuálně žijeme. O žádném společenském problému prý nemůže být řeč. Tento názor rozvíjejí i někteří environmentalisté. Podle Hany Librové v „jakžtakž vybalancovaném ekonomickém sociálním a kulturním systému, do něhož není radno zasahovat“, nezbývá než se individuálně snažit o ekologicky příznivý skromný životní styl a doufat, že ostatní udělají totéž.

Tatáž autorka ale dále ve svých myšlenkách dochází k závěru, že environmentální problémy jsou neřešitelné. Existují pro to dobré důvody. Systémové tlaky totiž působí přesně proti individuálním ekologickým rozhodnutím. Zajímáte se o přírodu, a tak se snažíte spotřebovávat míň? Ostatní řeší jiné problémy nebo nemají čas, takže jejich spotřebitelské volby podprahově určují stále stoupající výdaje korporací na reklamu. Chcete jezdit veřejnou dopravou? Politici investují do dálnic a letišť, takže vám stejně nezbyde než si auto pořídit. Snažíte se o skromnost? Stejně ale nebudete chtít, aby vaše dítě nemělo peníze na věci, co mají jeho spolužáci. Pokud chceme přece jen mít nějakou naději na řešení ekologické a klimatické krize a nespokojit se pouze s paliativní péčí o Zemi jako Librová, zaměření na změny u jednotlivců nám příliš nepřinese. Těžko provést společenskou změnu, když nebudeme brát v potaz společenské souvislosti.

Řešení v rámci systému

Dobrá tedy, pojďme na to společně. Ale ty řeči o změně systému prosím vynechte, všechno funguje celkem dobře, stačí jen poopravit pár věcí a nastavit správně několik táhel ve společenském mechanismu, nechávají se slyšet zastánci statu quo. Stačí vyrábět efektivněji, zavést lepší technologie nebo zahrnout do cen jejich ekologický dopad.

Logika stávajícího společenského uspořádání jde nicméně příkře proti řešením změny klimatu a dalších ekologických problémů. Zásadní problém lze shrnout do jednoho slova: růst. Definic kapitalismu je bezpočet, ekonomický růst vynechávají jen málokteré z nich. Dosažení růstu je meta naší společnosti, bez růstu se náš systém sype jako dům z karet.

Snaha mít neustále víc a dosahovat zisku je ale v zásadním konfliktu s limity planety. Empirické studie ukazují, že ekonomický růst je nutně spojen s nárůstem zátěže přírody. Čím vyšší HDP země má, tím větší má ekologickou stopu. Křivka růstu globálních emisí skleníkových plynů prakticky kopíruje křivku růstu hospodářského produktu. Úsilí o řešení jednotlivých ekologických problémů, jako je například snížení uhlíkových emisí v bohatých evropských státech, ústí v systému růstu v kaskádu dalších ekologických problémů, jako je přesouvání znečištění do chudších zemí, těžba vzácných kovů pro obnovitelné zdroje nebo ničení půdy biopalivy.

Lepší technologie problémy růstu nevyřeší, jak popisuje Jevonsův paradox neboli rebound effect. Naopak jsou často spojeny s nárůstem spotřeby energie a materiálů. Zvýšení efektivity vede ke zlevnění technologií a tím se spotřeba energie zvýší jednoduše proto, že technologie bude více využívána. Efektivnější výroba vede k tomu, že firmy musí více prodat. Když bude mít auto menší spotřebu paliva na kilometr, bude jím pravděpodobně člověk jezdit víc a na delší vzdálenosti, takže spotřeba benzinu ve výsledku nepoklesne. Nebo si za ušetřené peníze koupí letenku na dovolenou. Co se v kapitalismu ušetří, je investováno do dalšího růstu.

Na realitu narážejí i snahy o zahrnutí přírody do trhu. Nechme stranou, že přisuzovat cenu přírodě je nutně subjektivní a vede nás k přemýšlení o přírodě jakožto zdroji. Snahy o narovnání cen jsou tak či tak mocenský boj, „správné“ ceny by fosilní korporace zlikvidovaly, takže je těžko kdy mohou připustit bez veřejného tlaku. Pokud by se podařilo zvýšit cenu za destrukci přírody tak, aby to mělo vliv, nutně to ohrozí růstový systém, protože budou omezeny zásadní vstupy do něj.

O růst HDP usilují strany zprava doleva. Ve jménu růstu se ruší environmentální i sociální regulace. Peněžní logika proniká do našich životů čím dál více, z přírody se stává komodita. Pokud však na přírodu nebo lidi v zemích globálního Jihu budeme myslet skrze to, kolik užitku nám přinesou, k řešení ekologické krize to přispěje těžko. Ekonomická či utilitaristická „etika“ ničí základní pojivo naší společnosti. Spolu s mocí bohatství a mocí globální oligarchie, která si hlídá politická rozhodnutí a zároveň začne pociťovat ekologické problémy až jako poslední, je to smrtící kombinace. Zdá se, že sociální a ekologické problémy mají stejný kořen – nerovnost a nerovné rozdělení moci.

Hledat alternativy růstu

Změnu klimatu a ničení přírody nevyřešíme, pokud se nepokusíme změnit společnost. Změnit náš ekonomický systém tak, aby nerostl, a systematicky nezvýhodňoval ty, kdo neberou ohledy na ostatní. Postavit se mocným a pokusit se prosazovat spravedlivé a udržitelné fungování společnosti.

Inspirací v tom může být třeba hnutí nerůstu, které se zdola, demokraticky a decentralizovaně snaží propojit snahy o změnu. Vedle konkrétních reforem jako zkrácení pracovní doby, základní nepodmíněný příjem nebo občanský dluhový audit dává dohromady všechny již existující alternativy jako družstva, ekologické komunity či nekomerční a neformální sítě. Zastánci nerůstu se snaží zformovat otevřené hnutí, které by proměnilo společnost, a zároveň přitom promýšlejí, jak to udělat.

Podnětné pro řešení mohou být i úvahy o vzniku ekologické krize. Ve světle Malma bychom se mohli odvrátit od fosilních zdrojů k decentralizovaným, demokraticky spravovaným zdrojům energie – třeba větrným a solárním elektrárnám v obecním nebo družstevním vlastnictví.

Od situace poválečných let můžeme dojít k uvědomění, že substitutem růstu může být spravedlivé rozdělení bohatství ve společnosti. Rovnostářství se jeví jako klíčová hodnota pro překonání ekologické krize, což ostatně ukazují i antropologické studie společností, které dokázaly dlouhodobě vzkvétat bez růstu. Pro snížení nerovnosti z ekologických důvodů mluví také další argumenty. Podle analýzy organizace Oxfam je nejbohatších deset procent lidí na Zemi odpovědných za padesát procent emisí skleníkových plynů. Nejchudší polovina lidstva je naopak odpovědná pouze za deset procent emisí.

Na rozdíl od konce devadesátých let zřetelně vidíme, že současný ekonomický systém selhal v řešení klimatické krize. Naopak ještě přilil do ohně, polovina globálních emisí skleníkových plynů byla vypuštěna po roce 1990. Mimo to vyústil i v ekonomickou krizi a globálně bezprecedentní nerovnost. Otázky o roli růstu a volného trhu je tedy nezbytné klást.

Autor je environmentalista a klimatický aktivista

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *