Potřebuje slovenské divadlo nové Magdy Husákové-Lokvencové? 

V souvislosti s tvorbou Magdy Husákové-Lokvencové se obvykle hovoří o dvou uměleckých i životních obdobích, oddělených silnou osobní zkušeností z politických procesů padesátých let a vynucenou tvůrčí odmlkou. Z hlediska jakési vnitřní dramaturgie režisérčiny tvorby však můžeme jistou proměnu její poetiky po návratu na Novou scénu vnímat spíše jako přirozený důsledek toho, o co se snažila od počátku své kariéry – snahy vždy spojovat umělecké se společenským a svou prací přinášet jednoznačný společenský odkaz. 

Navzdory výjimečnému postavení, které Magda Husáková-Lokvencová zaujímala v době, kdy žila a aktivně tvořila, tedy převážně v období od druhé poloviny čtyřicátých do poloviny šedesátých let minulého století, se o první slovenské režisérce a jejím odkazu dnes mluví málo. Nebýt toho, že její režijní tvorba na Nové scéně tvořila jednu ze státnicových otázek na bakalářském stupni mého studia na VŠMU, dost možná bych ani netušila, že u rozvoje jedné z nejsilnějších hereckých generací a takových jmen slovenského divadla, jako je Ctibor Filčík, stála a pedagogicky působila žena.

Těžko soudit, zda zůstala pozapomenuta spíše z důvodů politických, tedy především v souvislosti s politickou kariérou svého bývalého muže Gustáva Husáka v období normalizace, nebo jednoduše proto, že slovenské divadlo ženám-režisérkám dlouho nepřálo. Přitom inspirativní je nejen její nezlomnost, již ukázala jak v osobním, tak režijním životě, ale i způsob, jakým přistupovala k chápání toho, co znamená divadlo v jeho širším, společenském kontextu.

Divadlo dramaturgického přesahu

Magda Husáková-Lokvencová byla levicovou intelektuálkou dospívající a názorově se formující v době před druhou světovou válkou. Po válečné zkušenosti, na jejímž konci musela být kvůli povstalecké činnosti svého manžela evakuována na sovětské území, a po následném návratu do Československa se ve druhé polovině čtyřicátých let přirozeně přiklonila k levicovým idejím komunistické strany, a poté co začala roku 1946 pracovat a samostatně režírovat na Nové scéně Slovenského národního divadla, se levicovost stala také jejím tvůrčím programem. Jakkoli formálně navazovala od počátku své kariéry na odkaz meziválečné divadelní avantgardy, zdůrazňovala otevřeně aktivistickou funkci divadla při budování sociálně spravedlivější společnosti a její nové kultury. Divadlo vnímala jako prostor pro otevírání témat morálky, pro v jistém smyslu „výchovné“ působení na diváctvo, ne však ve snaze předkládat černobílé vidění světa, ale v touze zprostředkovávat proces lidského myšlení i s jeho dilematy a pochybeními. Jak píše ve své monografii o MHL Nadežda Lindovská, Husáková-Lokvencová věřila v „zušlechťující účinek umění“ a spojovala divadlo s idejemi humanismu, kterým sama bytostně věřila.

Režijní tvorbu pak zase viděla jako prostor pro celoživotní vzdělávání a systematické studium těchto procesů lidského myšlení a jednání i v jejich odidealizované podobě. Právě tuto snahu spojovat lidské s uměleckým, zkoumat svět a přetavovat ho v inscenace, které budou ke svému publiku především lidsky promlouvat, vnímám jako to, co nazývám divadlem dramaturgického přesahu.

Při výběru titulů měla Husáková-Lokvencová jistě omezenou ruku, především v období padesátých let, přesto se odvážila jako první na Slovensku inscenovat Brechta a Agathu Christie (ty stihla na jeviště Nové scény přinést ještě před únorem 1948), po uvolnění v letech šedesátých pak zase jako první sáhla po Majakovském. Ačkoli si ráda vybírala náročné hry, ze žánrového hlediska s pokorou režírovala vše, co jí bylo přiděleno, včetně komedií, hudebních inscenací, pohádek pro děti. Neinscenovala totiž pouze jednotlivé tituly, daleko více jejich prostřednictvím přinášela na jeviště svůj jasný světonázor.

Když režírovala komedie, snažila se o jejich angažovanou, společenskokritickou linii. Když se po nucené dvouleté odmlce mohla vrátit na Novou scénu, která se mezitím proměnila ve scénu pro děti a mládež, záměrně vybírala takové tituly, které dokázaly oslovit i rodiče dětského publika a pozvednout tehdejší úroveň tvorby pro mladé. Režírovala s divadelní lehkostí, vtipem, dokázala využívat formální hravost i komiku, hlavní dramaturgickou linku režisérčiny tvorby však tvořila snaha o uměleckou náročnost a společenskou aktivizaci, které přesahovaly jednotlivé dramatické texty i divadla, v nichž působila. Husáková-Lokvencová jednoznačně spojovala profesionální se společenským, důsledně budovala jakousi „pozadivadelní“ dramaturgii, jež byla úzce spjata s jejím levicovým pohledem na svět.

Schopnost reflexe sebe samé i světa kolem 

Ten se nezměnil ani pod náporem zkušeností z politických procesů padesátých let, které Husákovou-Lokvencovou a její rodinu osobně zasáhly, když byl Gustáv Husák za svou politickou činnost odsouzen coby „buržoazní nacionalista“ a jí byla zakázána umělecká činnost. Levicovým idejím zůstala věrná, dokázala však vystřízlivět z ideologických nánosů stalinského režimu a tuto osobní zkušenost přetavit v hlubší pochopení soudobé společnosti i profesně zúročit.

Magda Husáková-Lokvencová byla inteligentní a na svou dobu nesmírně vzdělaná, věřím, že dobře chápala výjimečnost svého postavení, věděla, že jakožto první režisérka v slovenském divadelním kontextu vytváří tím, jak se k této profesi vztáhne, jistý precedens pro všechny další ženy, které přijdou po ní. Myslím, že mimo jiné právě odtud pramenila její náročnost na sebe samu i tvorbu, kterou po sobě chtěla zanechat.

Pečlivě se na svou práci připravovala, když například pro Novou scénu chystala uvedení Gorkého Nepřátel, vypracovala si prý pětatřicetistránkovou režijní analýzu hry. Programově se v divadle snažila prosazovat ženské hlasy, sahala po textech současných autorek (Lillian Hellman, Viera Markovičová-Záturecká, Mária Rázusová-Martáková) či alespoň v bulletinech dávala prostor manželkám dramatiků, jejichž hry inscenovala. Záměrně spolupracovala s dalšími ženskými umělkyněmi, prosazovala, jak píše Nadežda Lindovská, „sesterskou spolupatřičnost“ – věděla dobře, že to vše se jednou bude pojit s jejím odkazem, i to byl tedy způsob, jak nechat zaznít svůj společenský a umělecký názor.

Do umění totiž Husáková-Lokvencová vstupovala již jako vystudovaná právnička, matka dvou dětí, názorově, lidsky a občansky vyzrálá osobnost, která nechtěla pouze tvořit, ale měla ambici svou tvorbou budovat lepší, spravedlivější svět. A jakkoli mají dnes hesla o budování lepšího světa ideologický přídech a nelze na ně pohlížet bez prizmatu zkušeností s komunistickou diktaturou, touha tvořit tak, abychom vědomě artikulovali snahu o dlouhodobější společenský přesah umění, ta z mého pohledu zůstává ryzí a je škoda, že je na ni v současnosti často rezignováno.

Právě v tomto kontextu je schopnost, s jakou režisérka dokázala reflektovat proměnu světa, který na jeho počátku sama jako jedna z představitelek vládnoucí ideologie tvořila, svědectvím nejen o síle jejího charakteru, ale právě o výsostné potřebě spájet osobní s uměleckým a společenským. Jistě, následkem politických procesů prošla bezpochyby silným vystřízlivěním z ideálů svého mládí, ale dokázala nezahořknout a proměnit osobní trauma v materiál společenského zkoumání. Ve druhé polovině padesátých a následně v uvolněných šedesátých letech tak jasnou dramaturgickou linii její tvorby tvoří snaha o analýzu příčin a projevů lidského selhání, morálního úpadku, rozpadu vztahů a ideálů, boje o moc. Jak píše Lindovská, v souvislosti s inscenováním Ibsenovy Hedy Gablerové v roce 1956 například „odmítá fanatismus absolutních hodnot“, hodnot, kterým na jejich prvopočátku nejspíš upřímně věřila.

Husáková-Lokvencová jednoduše dokázala ujít cestu svého vlastního přesahu, dojít „k věrnosti vlastnímu lidskému a divadelnímu cítění“. Přesahovou dramaturgii její tvorby tak z mého pohledu tvoří především ambice vyjadřovat se ke konkrétním společenským tématům, naplňovat cíl „výchovného“ poslání umění, šířit vzdělanost směrem k diváctvu i svým divadelním kolegům a kolegyním – ne nadarmo je za jednu z jejích hlavních zásluh ve slovenském divadelnictví považována profesionalizace minimálně dvou generací herců a hereček – a především nikdy nerezignovat na osobní lidský a umělecký rozvoj, ani navzdory tíživé životní situaci, zákazu umělecké činnosti, nejistotě, zda se k profesionální režii bude moci ještě někdy vrátit…

Bytostně umělecká je totiž z mého pohledu právě schopnost přetavit vlastní zkušenost v téma obecně platné, které nezůstane v rovině egoistické umělcovy potřeby trpět a prožívání svých emočních stavů veřejně demonstrovat, jak to často vidím dnes, ale hledá způsob a jazyk, kterým bude moci tuto zkušenost předat, ne pouze na základě emocí, patosu nebo sentimentu, ale s touhou formulovat jasný názor na svět, jenž zároveň nebude uzavřený do jakési intelektuální výlučnosti. Z tohoto pohledu by se nám právě dnes nové Magdy Husákové-Lokvencové v divadle velmi hodily.

Autorka je divadelní dramaturgyně a příležitostná režisérka