Nebojme se kulturní politiky

Pojem kulturní politika není něco, u čeho by jakákoli umělecky založená osoba skočila do vzduchu a radostně se pustila do její přípravy. Nicméně je to pojem, který zastřešuje, jak se lidem v kultuře žije a pracuje, a také nástroj, jak to zlepšit, pokud je to cílem. 

Kulturní politika je podobně jako jakákoli jiná politika vize, vytyčený směr, kudy se má společnost skrz státní aparát vydat v podpoře a rozvoji kultury a tím pádem i sebe sama. Tato vize bývá vtělena do nějakého strategického dokumentu a v našich končinách mívá časově omezenou platnost. Je obvykle součástí výhledů do budoucna zhruba na pět až sedm let. A skoro vždy ji připravují jiní lidé než tu předchozí, protože se mezitím jednou až dvakrát konají volby.

Naproti tomu v končinách, jako je Norsko nebo Švédsko, mají hlavní cíle kulturní politiky stejné už desítky let. Švédská kulturní politika říká: „Kultura má být dynamickou, podnětnou a nezávislou silou založenou na svobodě projevu. Každý má mít možnost podílet se na kulturním životě. Kreativita, rozmanitost a umělecká kvalita mají být nedílnou součástí rozvoje společnosti.“ S drobnými obměnami (konkrétně byl v roce 2009 doplněn princip diverzity) platí od roku 1974. Ano, čtete dobře.

Priority jako takové se mohou různit, některá země se může více soustředit na rozvoj kulturní infrastruktury, někdo na export, jinde na demokratický přístup ke kultuře pro všechny vrstvy obyvatelstva. V ideálním případě by mělo jít o komplexní koncepci, která rovnoměrně pokrývá všechny aspekty kulturního provozu. Česká kulturní politika se vyznačuje zamrzlostí nejméně o třicet let. V devadesátých letech se prakticky zrušila jakákoli podpora tzv. živého umění (kam spadá pro někoho stále překvapivě i literární scéna) a soustředila se na obnovu nehmotného kulturního dědictví. Takové rozhodnutí šlo ruku v ruce s tím, že do roku 1989 byla kultura státem kontrolována, v devadesátých letech se konečně mohlo „začít svobodně tvořit“ a tím pádem základní myšlenka byla, že podpora tvorby není potřeba, neboť trh rozhodne a svoboda nade vše. O třicet let později máme hluboce prekarizovaný kulturní sektor a není prakticky možné se uměním / prací v kultuře uživit, natož důstojně fungovat. A u mnohých názor, že lidé v kultuře se mají v rámci trhu zařídit sami, přetrvává dodnes. Jenže smysluplná kulturní politika nejen že umožní důstojné pracovní podmínky, ale pracuje i s veřejným míněním a vzděláváním společnosti v tom, proč je kultura pro demokratickou svobodnou společnost podstatná. Na druhé straně má stabilní kulturní koncepce, která se nemění po každých volbách, tu funkci, že zamezuje zneužívání kultury k propagandě.

Střet světů pro masochisty 

Smysluplná kulturní politika stojí na stabilitě, transparentnosti a kontinuitě tak, aby bylo možné se na danou infrastrukturu, která realizuje onu vizi, spolehnout. Taková kontinuita je prevencí prekarizace a zamezuje nerovným podmínkám. Už jenom přístup k samotné administraci dotačních řízení vypovídá o mindsetu. Skandinávské výzvy a formuláře bývají jednostránkové, žádosti se vyhodnocují průběžně nebo několikrát za rok a není nutná nadbytečná administrativa, kdy musíte doložit každý papír a prokázat každou utracenou korunu. Pro náš přístup jsem zažila symptomatickou situaci na vlastní kůži, kdy jsem se při výzkumu ptala norských nakladatelství a kulturních pracovnic a pracovníků, proč nechtějí být součástí projektů bilaterální spolupráce v rámci tzv. norských fondů. Odpovídali, že naše byrokracie kolem toho je tak obří, že i když jim český žadatel slíbí, že se postará o „paperwork“, nechtějí riskovat, že je to zatíží. Oni jsou zvyklí vyplňovat tu jednu stranu a minimum příloh.

Naopak když jsem se ptala úřednice ministerstva financí, které norské fondy zpracovává, proč je administrativní zátěž taková a proč musíme účtovat na haléř přesně, odpověděla: „No, nedává to smysl, ale bojíme se, aby někdo něco neukradl.“ Ano, protože v kultuře je přebytek peněz, takže určitě obvykle zbude na „malou domů“.

Pokud se masochisticky chcete dál trápit, nepřestávejte číst, Švédská kulturní rada (Arts Council Sweden) došla ještě dál, než jsou jednostránkové žádosti. Tato instituce je „servisním“ střediskem pro přerozdělování peněz na podporu a rozvoj kultury. Zřizuje ji ministerstvo kultury, ale jinak je nezávislá a velmi si zakládá na transparentnosti. Pokud je člověk v komisi a zároveň je nějakým způsobem (jakkoli) navázán na projekt, na nějž přijde žádost, nejde tzv. za dveře jako u nás. Daná komise o projektu vůbec nerozhoduje, protože by mohla mít kvůli danému člověku bias (předsudek, ovlivnění). O žádosti rozhodne komise jiná. Aby se však zamezilo i dalším možným netransparentnostem, tak se po uzávěrce výzvy komise sejde, projde projekty a všichni členové a členky následně musí sepsat, o jakých žádostech nemohou rozhodovat, protože mají nějaký bias (příbuzní, bývalí partneři nebo prostě vzájemné příliš dobré anebo naopak špatné vztahy). Není třeba napsat proč, ale je potřeba to oznámit. Tento seznam biasů je následně veřejný (!) a každý se může podívat, kdo o čem nemohl rozhodovat. Ale ano, taky mají Švédskou akademii, která je mimo dosah jakékoli kontroly, je netransparentní a má za sebou obří skandál, o němž si můžete přečíst v knize Klub novinářky Matildy Voss Gustavsson.

„Jsme moc malí,“ za tři… dva… jedna…

Funkční kulturní politika může také pomoct zemi s prezentací v zahraničí. Je součástí tzv. soft diplomacie a exportovat literaturu je na rozdíl od jiných uměleckých oborů jednodušší. Snadněji pošlete PDF, než vyvezete velkoformátovou malbu nebo divadelní soubor na zájezd. Skrze literaturu můžete poměrně snadno dát vědět světu, kde na mapě stojíte, kam směřujete a jak rozmanitá vaše země je. Pokud ovšem neexportujete jenom knihy „vyrovnávající se s komunismem/nacismem“, čímž se stáváte literárním skanzenem.

V tzv. exportu literatury jsou ukázkovým příkladem opět severské země (ale zdaleka nejenom – Španělsko a jihoamerické státy jsou také úspěšné, hůř se ale pro jejich velikost komparují s námi). Severské literatury jsou v současné době jedny z nejpopulárnějších a nejvíce překládaných. A nejde jen o severské detektivky. Seveřani dělají pro podporu vydávání knih v zahraničí mnoho, v první řadě je export stabilní součástí jejich – světe, div se – kulturní politiky. Na to je navázána celá infrastruktura podpor a mechanismů. Norové mají speciální organizaci NORLA (Norwegian literature abroad), což je instituce analogická Slovenskému literárnímu centru a Českému literárnímu centru. Finance, se kterými disponují, jsou ale neporovnatelné. Ve Švédsku se o podporu exportu stará zmíněná kulturní rada a průměrně je uzavřeno na 3 000 smluv o vydání v zahraničí ročně, z toho loni podpořili 400 projektů z 500 žádostí.

Když náhodou započne diskuse o tomto tématu, zaznívají protiargumenty, že jsme malý jazyk a malá země. A že mají ropu. Tak si to rozeberme. Ropu má jenom Norsko a začalo ji těžit v sedmdesátých letech, kulturní politiku si ovšem nastavilo už v letech šedesátých. Ostatní skandinávské země ropu nemají, ale jejich literatura nemá ve světě o nic horší reputaci a úspěch. Co se týče námitky, že jsme malé země a jazyky, tak Česká republika je třináctá nejlidnatější země Evropy, ze skandinávských zemí je nad námi jen Švédsko, a to jen o zhruba 200 tisíc lidí. Finsko, Norsko, Dánsko a Slovensko mají shodně lehce přes 5,5 milionu obyvatel. V „soutěži“ o malý jazyk „vyhrává“ Island s necelými 400 tisíci obyvatel, přičemž islandská literatura zažívá stejný – a už delší dobu trvající – boom jako ostatní severské země.

Ať se na to podíváme jakoukoli optikou, vychází z toho jediné – počtem lidí v zemi, rozlohou ani nerostným bohatstvím to nebude. Pro funkční kulturní politiku je nezbytný myšlenkový twist, kvantový skok, cokoli, co změní náš přístup k umění a kultuře jako takové.

Dotace jako vulgarismus

Začíná to u náhledu na podporu kultury jako takové. Dokud budeme věřit, že kulturní provoz je monolit, kde panuje a má panovat prakticky výhradně volná ruka trhu, a že „dobrá kultura si na sebe vydělá sama“, nejspíš se nikam neposuneme. Kultura není průmysl, kultura je společenská infrastruktura, veřejná služba a „barometr“ demokratické společnosti. Kultura má – pro mnohé je to radikální tvrzení – sociální rozměr. Nefunguje ve vzduchoprázdnu a není jedna správná – ekonomicky soběstačná. Kultura je ekosystém, kde jsou silnější a slabší a kde nemůže být na prvním místě pro všechny zisk. A co je hlavní – dotýká se lidí ve všech vrstvách společnosti. Jak těch, kdo ji „užívají“, tak těch, kdo ji tvoří.

A právě v tom musí dojít ke změně naší optiky. Dokud budeme o dotacích do kultury mluvit s despektem ve smyslu „no jo, musíme to dotovat, ono si to na sebe nevydělá“, nic se nezmění. Dokud si nezvědomíme, že nejde o dotaci něčeho nevýdělečného a tím pádem zbytečného, ale že jde o investici – do umění, do lidí, do společenské infrastruktury, naší prezentace v zahraničí atd. –, nepohneme se z místa. Investice totiž není jenom do betonu a dálnic, investovat se dá – překvapivě – i do lidí.

Kulturní pracovnice a pracovníci nepotřebují nesmyslně nastavené granty, které stejně nepokryjí vůbec nic a neumožní jim normálně pracovat. Potřebují zajištění a systémovou podporu, potřebují kulturní politiku, političky a politiky, kteří rozumějí tomu, proč nestačí přestřihávat pásky, používat umění jako propagandu a předpokládat, že umělci a umělkyně jsou zvyklí hladovět.

Za pojem kvantový skok děkuju kolegyni a teoretičce tance Janě Návratové.

Výzkumu knižního provozu ve Švédsku jsem se mohla účastnit díky zapojení do projektu Asociace malých nakladatelů a knihkupců, který je financován z Národního plánu obnovy.

Autorka je básnířka, teoretička a působí na FF MUNI

Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.