Kniha rakúskeho žurnalistu Roberta Misika popisuje vývoj pracujúcej triedy v západnej Európe: jej sociálnej pozície, ekonomickej situácie a hodnotového profilu. Misik presvedčivo ukazuje, aké sú zdroje inklinácie pracujúcich k populistickej rétorike krajne pravicových politikov, ktorí samých seba prezentujú ako priateľov týchto „obyčajných ľudí“.
Snadno bychom mohli podlehnout dojmu, že se „obyčejným lidem“ jen zřídkakdy dostávalo takové pozornosti jako dnes. Probírají je všichni. Všichni si o ně dělají starosti. Politické eseje pitvají jejich problémy a žasnou nad jejich počínáním. Věda zkoumá, co se jim přihodilo. Sociální psychologie se vciťuje do tolik citovaného „obyčejného člověka“. Chápající sociologie vyráží do terénu a naslouchá mu, sbírá a systematizuje jeho vyprávění, těžkosti jeho života a jeho přání.
Resentimenty pohánění populisté a pravicoví extremisté se zase pasují do role obhájců „obyčejných lidí“, o něž se, jak zčásti oprávněně tvrdí, „elity“ už nezajímají. Demokratické levicové strany se zoufale snaží zjistit, proč se jim s „normálními lidmi“ už nedaří komunikovat. Těmto úvahám často předcházejí různé domněnky: Jednou se tvrdí, že „obyčejní lidé“ jsou tak trochu hloupí, a proto snadno manipulovatelní a přístupní štvavým řečem. Pak zase, že jsou v jádru dobří, mají srdce na pravém místě. Dřímá v nich „opravdovost“, „pravdivost“, a především rovnostářský duch, který extrémně pravicoví protestní politici jen svádí na scestí. Oblíbené je také pojetí, že demokratické levicové strany jsou sice takřka přirozenými zástupci běžného člověka, v této své historické úloze ale selhaly, když se přizpůsobily neoliberalismu. Do toho už se trochu vkrádá diagnóza – nebo návod –, že se tyto strany jednoduše musejí zase přiklonit k sociální a hospodářské politice, která vrátí „ekonomické zájmy“ normálních lidí zpět do středu dění, a příslušníci patřičného prostředí se jako ztracené ovečky hned hezky vrátí ke svým tradičním reprezentantům. To znamená: zdanit bohaté, dostupnou péči, pořádnou minimální mzdu, levné byty, zvláštní chráněný pracovní trh pro ty, kteří na normálním pracovním trhu nemají žádnou šanci, a sto dalších opatření – a problém s věrohodností bude vyřešen. S tímto pojetím se ne vždy, ale často pojí skutečný proletářský kult, který vše, co si „lid“ myslí, co cítí, co ho žene vpřed a co má rád, spojuje s romantikou autentičnosti, a jehož příznivci si představují „lid“ úctyhodný, velkorysý, plný energie, poháněný morálkou, která je bezesporu lepší než morálka dnes převládající etiky úspěchu, posilující mentalitu soupeření a vyznávající kult individualismu.
K mlčky přijímaným předpokladům patří samozřejmě i to, že tito „obyčejní lidé“, nebo starším výrazem „prostý lid“, se na sociálním žebříčku nacházejí někde v dolní, rozhodně ne v horní části. Jinak se jejich sociální zařazení však většinou vznáší v neurčitu. Jen málokdy jsou „obyčejní lidé“ označeni paušálně jako „spodní vrstva“, „spodina“ nebo chudí. Je to spíš skládačka různých prostředí a životních situací, do níž patří chudí a spodní vrstvy a nižší a střední část středních vrstev. Lidé, kteří žijí na venkově nebo v malých městech. Nezaměstnaní kolem padesátky, instalatér, který žije v sociálním bytě, ale i kvalifikovaní dělníci, prodavači, a dokonce střední management s rodinným domkem a dvěma auty na příjezdové cestě. Dále obyvatelé neprivilegovaných čtvrtí, čtvrtí se špatnou pověstí, kde po gentrifikaci není ještě ani vidu ani slechu a kde na hlavních ulicích jeden po druhém zavírají lokály a krámky, kde jsou obchody prázdné nebo zatlučené prkny a kde otvírají tak maximálně kebaby a sázkové kanceláře. Když už „obyčejné lidi“ nespojuje stav účtu, pak jsou to hodnoty, postoje a přesvědčení, jak alespoň zní domněnka – výjimečně explicitní, většinou jen implicitní. Že role muže a ženy jsou definovány spíš klasicky, že si z dnešních genderových nápadů moc nedělají, že lpí na tradičních hodnotových představách a moc jim FALEŠNÍ PŘÁTELÉ OBYČEJNÝCH LIDÍ neříkají intelektuální debaty „postmoderních městských středních vrstev“. V tomto prostředí lidé sice rozhodně nejsou netolerantní, ale nemusí toleranci hlásat do světa jako módní „nadšení diverzitou“. K základní morální výbavě „obyčejných lidí“ se počítá také „žít a nechat žít“, že má být každý šťastný podle sebe, chovat základní respekt ke kolegům a sousedům. Raději si dají pivo než nápoje s podivnými jmény, a ještě podivnějšími barvami, přestože Aperol Spritz si pomalu získává uznání i v tomto světě.
„Obyčejní lidé“, to může být trochu blahosklonné označení ze strany těch, kteří se za „obyčejné lidi“ nepovažují – ale mnohem častěji je to hrdé vlastní pojmenování těch, kteří se k tomuto prostředí „normálních“ sami počítají. „Tam, kde žiju,“ formulovala to jednou jedna žena z Rakouska na Twitteru, „znamená ‚obyčejný člověk‘ ‚slušný člověk‘, protože má skromný (nebo méně skromný) příjem, který si vydělává poctivou (většinou fyzickou) prací.“
U projekcí „běžného člověka“ je důležité, že si ho zpravidla představujeme jako bílého muže – nebo bílou ženu – z řad domácího obyvatelstva. Všechny ekonomické a sociální charakteristiky, které zde v rychlosti a karikovaně načrtneme, se sice mohou týkat i migrantů, v této představě, napůl diskurzivní, napůl vycházející z reálného života, ale „obyčejní lidé“ málokdy vystupují jako Turci, Afghánci nebo Pákistánci. Srbové, Chorvaté nebo Poláci to třeba v Německu nebo v Rakousku možná mohou dotáhnout na čekatelský post na pochybný čestný titul „běžného člověka“, ale jedině snad, když budou čtyřicet let pilně dřít a pokud možno bezchybně ovládnou jazyk. I potom zůstane jen u čekatelství, po němž nakonec téměř nikdy nenásleduje úplné přijetí do neurčitého celku „obyčejných lidí“.
K „lidem“, tedy k mnohovrstevnaté množině „obyčejných lidí“, každopádně patří to, co zbylo z dřívější „dělnické třídy“. Současně je to ale víc než jen tato dělnická nebo, řekněme, pracující třída. Toto rozšíření bychom se mohli pokusit exaktně popsat sociologickými pojmy, což by nás ovšem nijak neposunulo dál. „Obyčejné lidi“ vystihuje totiž především difuznost této kategorie. Vidíme tedy, že k podivnostem, jimiž se to v naší době jen hemží, patří i skutečnost, že pořádně nevíme, jak vlastně máme lidem tam venku říkat. Jistě, všichni jsme občané a občanky toho kterého státu a společně tvoříme obyvatelstvo. Rádo se ale mluví o „lidech“, dříve o „lidu“, a tím to začíná. „Lidi“ jsou přeplněná projekční plocha, pojem je sporný a není jasné, kdo do něj spadá. I jeho nejnevinnější pojetí předpokládá homogenitu, kterou „obyvatelstvo“ neobsahuje.
Raději mluvíme o „prostém člověku“, „obyčejných“ nebo „normálních lidech“ nebo co všechno se ještě říká. Američané říkají „regular guy“. Můžeme samozřejmě tvrdit, že něco jako „ti lidé“ či „lid“ neexistuje, existuje jen obyvatelstvo. To je sice pravda, na druhou stranu to nepřesvědčí všechny – především ne ty, kteří se z důvodů, jež často zřejmě nejsou schopni precizně uvést, za „normální lidi“ sami považují. Když dnes někdo mluví o „lidech“, má na mysli většinou tu část „lidí“, tedy obyvatel, která se vyznačuje určitými vlastnostmi. Zaprvé sama sebe chápe jako „obyčejné lidi“, s nimiž jednají bez respektu nebo je ignorují. Ti nevyjádření „oni“, to mohou být: politici, elity, střední vrstvy, kteří se na konvence a kulturní identitu obyčejných lidí dívají svrchu, globální třída, všichni „ti“. „Ti“ se vyznačují tím, že nejsou tady, ale daleko – daleko od čtvrtí, v nichž žijí „obyčejní lidé“, daleko od maloměst, daleko od dělnických hospod, daleko od zahrádek, stánků s buřty, fotbalových hřišť nebo hrubých staveb, kde si člověk může zamazat ruce. „Lidi“ jsou, jak se tvrdí, v zásadě naštvaní, rozčilení nebo zatížení resentimenty.
Mlčky se předpokládá, že se tihle „obyčejní lidé“ navíc řídí určitými hodnotami a normami. Že se člověk nedere dopředu, není svině v práci. Že každý je stejně důležitý jako kdokoli jiný. Kdo se považuje za součást „obyčejných lidí“, je na jednu stranu hrdý, na druhou se vymezuje – proti těm veledůležitým, lidem, kteří mají plnou hubu keců, ale skutek utek, možná i proti studovaným. Je hrdý na děti ze svého prostředí, které to dotáhly výš, ale nic nesnáší víc než lidi, kteří zapomněli, odkud pochází. Už pouhé sousloví „obyčejní lidé“ se neobejde bez určitého resentimentu, bez vymezení. Ti druzí nemusejí být explicitně označeni, ale „obyčejné lidi“ utvářejí. „Ti tam nahoře“, prostě ne „obyčejní lidé“. Kdyby tyto rozšířené představy o „obyčejných lidech“ (a autostereotypy) neexistovaly, populistická rétorika by nefungovala. Jak známo, staví se do role jejich „skutečných“ zástupců. Strany, které ve volbách získávají často pouze 12, 18 nebo 24 procent hlasů, se tedy mohou označit za „hlas lidu“, který není vyslyšen. Přestože jde nanejvýš o hlas menšiny, je tato menšina považována za představitele celku, a naopak může být někdo, kdo má za sebou souhlas většiny, v extrémním případě prezentován jako „nepřítel“. Byla by to zcela nesmyslná rétorická operace, kdyby nebylo nevyřčené představy, že určitá část obyvatel tvoří „lid“ – a ostatní zkrátka ne. Teze, že „lid“ zůstává nevyslyšen, politicky se mu nedostává reprezentace, kulturně se setkává s výsměchem a je tak nějak zatlačen na okraj, rozhodně není zcela nesprávná. Kolem „lidu“ se to ale současně jenom hemží falešnými přáteli.
Nejdřív jsou tady samozřejmě pravicoví extremisté a populisté, kteří chtějí přetavit tichý vzdor mezi lidmi ve volební hlasy tím, že dále rozdmýchávají zlost a vztek, vydávají se za obhájce obyčejných lidí a úspěšně jim namlouvají, že se jim povede líp, když se ostatním bude dařit hůř. Jakmile vstoupí do vlády a mohli by svůj sociálně-nacionalistický populismus vzývající národní pospolitost uskutečnit, obyčejné lidi samozřejmě okamžitě zaprodají. Pak se, jako v Rakousku, veřejný zdravotní systém přiškrcuje, kde se dá, a ušetřené peníze se přihrávají bohatým plastickým chirurgům. Umožní se dvanáctihodinová pracovní doba, oslabí se pozice odborů v podnicích. Zavedou se úlevy na daních pro bohaté a „bonus na děti“ v daňovém systému, který vůbec nic nepřinese těm, kteří by ho potřebovali nejnaléhavěji, ke střednímu příjmu přihodí pár set eur ročně a těm nejlépe vydělávajícím zajistí pořádný nášup. Nebo se rovnou schválí „otrocký zákon“ jako v Maďarsku, který umožní manažerům zapřáhnout zaměstnance až na 400 hodin přesčasů v roce – de facto neplaceně, protože vyrovnány musejí být až během následujících tří let. Různé dílčí skupiny „obyčejných lidí“ jsou štvány proti sobě, domácí proti cizincům, zaměstnaní proti nezaměstnaným, údajně pracovití proti lenochům, lidé s trochou blahobytu proti chudým, jenom proto, aby se rozhádaní lidé lépe ovládali. Takto lze pokračovat donekonečna, ale každý beztak ví, že extrémní pravice se velkohubě zastává lidu, ale pak ho prodá ekonomicky silnějším. Voličům radikálů je to nakonec i jasné. Ano, někteří skutečně doufají, že pravice „bude dělat politiku pro lidi“. Ale většina má stejně spíš pocit, že žádná politická strana – ani radikální pravice, ani konzervativci, ani tradiční levice – nebude sledovat hospodářskou a sociální politiku, která by zastávala jejich zájmy. Jakmile ale pro rozhodování ve volbách ztratí význam tyto aspekty, posílí témata jako „migrace“, „etnická homogenita“, ale také hodnotové otázky jako „rodina“, „tradice“, „normálnost“. „Za těchto okolností mohou kulturní témata nabýt takového významu, že příjem a volební chování už spolu vůbec nekorelují,“ píše americký politolog Justin Gest.
Existují ale i jiní pochybní přátelé. Máme tady média všech druhů, která mají svou představu o tom, jací „lidi“ jsou. Jsou tady ale také politici a aktivisté nepopulistických stran, kteří se chtějí „obyčejným lidem“ podbízet, protože se vidí jako konkurenti populistů v boji o prostého člověka. Tito přátelé obyčejných lidí mají v hlavách často naprosto fantaskní představy, které lid jednou idealizují, podruhé ho zase srazí do klišé. Toto přátelství začne být špatné až tehdy, když si člověk představuje „lid“, aniž se vůbec zeptá skutečných lidí, jestli je popisuje správně – nezřídka, aniž se s „obyčejnými lidmi“ vůbec kdy setkal.
S láskavým povolením vydavateľstva Suhrkamp Verlag
Preklad z nemeckého originálu: Zuzana Schwarzová
Friedrich-Ebert-Stiftung e.V. – zastúpenie v Českej republike, 2020
