Evropa zoufale potřebuje safe place

Knihu Politické divadlo Falka Richtera můžeme ve slovenské literatuře klidně považovat za jakýsi počin. Slovenská dramatika obsahuje politická nebo společensky angažovaná témata zřídka a málo autorů se jim věnuje kontinuálně. Přínosy z jiných zemí, kde je politické divadlo běžné, jsou samozřejmě důležité, ne jenom jako inspirační zdroje, ale i jako určité vzory. Falk Richter do jisté míry udává tempo a směr, jakým by se mohlo nebo mělo společenské a angažované divadlo ubírat.

Falk Richter je jedním z autorů, který se ve své dramatické tvorbě věnuje výhradně politickému divadlu. Jeho tvorba všeobecně reaguje na aktuální dění ve společnosti. Nereferuje však nutně o vysoké politice, spíše o vnímání politiky skrze jednotlivce. Hry, které se v knize objevují, nejsou příběhové. Dokážeme odečíst hrubý náčrt děje, myšlenku, názory na věc, témata. Jenže samotné hry jsou povětšinou tvořeny z vnitřních monologů připomínajících proudy vědomí. Myšlenka se vrací, cyklí, tu ji protne jiná. Repliky jsou svým způsobem až lyrické, připomínají básně. Je to částečně i proto, že text není pevně členěn do odstavců nebo systematických řádků, interpunkční znaménka a velká písmena jsou jen tam, kde chtějí být.

Přetavování politických a sociálních témat do dramatu není úkol jednoduchý. Častým problémem je to, že pokud se autor pokouší jakýmsi přirozeným způsobem psát dejme tomu o teroristických organizacích a bude se pokoušet terorismus reflektovat skrze příběh obyčejného člověka žijícího obyčejný život s obyčejnými problémy, kterému z ničeho nic do cesty vstoupí již zmíněný terorismus, bude dost pravděpodobně vyznívat buď jako moralista, nebo jen jako někdo, kdo lamentuje, ale nekoná. V tom případě je velkou otázkou, zdali to vůbec na něco bylo dobré a něčemu to prospělo. To ale není případ Richtera. Ten ve svých hrách sice „lamentuje“ často, ale velmi účelově. Vykresluje tím kontexty a dopady, aniž by vyvolával jakýsi soucit pro postavu a její životní situaci.

Richterův způsob práce s politickými tématy je pro něj už tak nějak typický. Vysvětluje to i v jedné z přednášek – v Into the Void zpracovává to, co jemu, jeho okolí nebo společnosti (respektive jednotlivcům představujícím společnost) přijde prostě a zkrátka důležité. Jsou to často témata a otázky, které německou společnost vyloženě polarizují. Vezměme si například migrační krizi z roku 2015 a nárůst pravicového radikalismu v Evropě. Toto zpracovává jako jednu z otázek ve hře FEAR, kdy jsou tyto otázky představeny tak, že je velmi těžké přiklonit se na nějakou stranu nebo zaujmout stanovisko, takže těžištěm hry je potom samotná nerozhodnost. Poněkud zvláštní, ale extrémně funkční, zejména proto, že velkou autorskou otázkou je, zdali předestírat názor. Richer se tomuto, právě skrze nerozhodnost, vyhýbá.

Všichni jsme Niemandi

Pokud bych měla jmenovat jeden prvek typický pro německé drama, řeknu, že je to atmosféra. Je to jako klidně se dívat z okna jedoucího vlaku, zatímco kolem vás v kupé se ostatní cestující bijí kufry po hlavě. Ta atmosféra je strohá, chladná, v něčem apatická, ale zároveň zoufalá. Postavy už nechtějí žít, jak žily, ale ani se nedokážou pohnout někam jinam, stagnují.

Kniha obsahuje tři divadelní hry. První z nich, Pod ľadom, řeší životní krizi poradce Paula Niemanda. Původně hra patří do souboru her Systém – náš způsob života. V Systému Richter popisuje problémy světa na přelomu milénia, konfrontuje individuum se sociálním a politickým kontextem, s důsledky neoliberalismu a kapitalismu, který sice odmítá, ale zároveň je jeho produktem a živí jej. Systém se hrál v berlínském divadle Schaubühne, které se v té době profilovalo jako velmi politicky angažované. V té době být v Schaubühne znamenalo něco velkého. Vznikly tu legendární inscenace, režisér Thomas Ostermeier zde v podstatě formoval svůj osobitý přístup k moderní činohře a Falk Richter také přispěl, hlavně co se dramatiky a choreografického divadla týče. Hra Pod ľadom se jako jedna z prvních vůbec věnuje prostředí korporátního světa. Ač jen v útržku, popisuje ho velmi chladně, ale zároveň z několika pohledů.

Paul Niemand pracuje v korporátu a má jeden zásadní problém – šlapou mu na paty mladší, dravější, už není dost dobrý. Už nebude pracovat v Tokiu ani v Paříži, ne. Půjde do Drážďan. Cítí se jako nic. Je zcela přebytečný. Dva kolegové-poradci ho v jedné scéně podrobují podnikové analýze. Používají při tom korporátní newspeak a Paula popisují skrze slova jako „personal effectiveness“ nebo „entrepreneurial spirit“. V tomto bodě je třeba uznale pokynout Adamu Bžochovi, který se s překladem do slovenštiny vypořádal skvěle. Text je srozumitelný, ale zároveň respektuje a dodržuje Richterovu formu.

Bojíš se?

Další hry, FEAR a Safe Places, pocházejí z pozdějšího období Richterovy tvorby, liší se tedy i autorským přístupem. Richter začal do procesu tvorby zapojovat i perfomery a performerky. Jejich osobní vklady začleňuje už do textu, ve výsledku se jedná o drama, které osciluje na hranici dokumentárního divadla, výpovědi autora a performera, fikce, rešerše a denního dění. Už jednou zmiňovaná hra FEAR kombinuje Richterův text, posbírané výpovědi reálných osob a osobní (i vymyšlené) příběhy účinkujících. Středem hry je skupina performerů, která není schopná se rozhodnout pro reálnou akci. FEAR vychází z politických událostí okolo roku 2015. Pravicové strany, radikalismus i národní tendence pod rouškou konzervatismu sílí a v Německu (a Evropě celkově) to vyvolává silnou vlnu ohlasů. FEAR zobrazuje umělce, který si hodlá přes léto odpočinout, a tak brouzdá po YouTube a Netflixu. Narazí na videa Nové pravice, snaží se je pochopit, zaujmout k nim postoj. Skupina performerů pak rešeršuje tato videa, důvody, proč se společnost vrací k takovým tendencím, když už si všichni mysleli, že je to překonáno. Cítit je silná sebekritika a sebeironizace. Nečinnost a neschopnost se rozhoupat a začít něco dělat, ne jen o věcech vyprávět a debatovat je asi v něčem typická až stigmatická.

Polarizaci se autor věnuje i ve hře Safe Places. Tentokrát na menším, ale o to výraznějším poli – v okruhu rodiny a přátel. Ve fiktivních rozhovorech se čtyři lidé baví o rodině, polarizaci, společenských tématech. Ve výsledku dochází k tomu, že každý z nich touží po úkrytu, po safe place, kde se může schovat před vjemy každodenního života, před polarizovanou společností, která si protiřečí a nedokáže se dohodnout. Mezi scény Richter vsunuje úryvky ze hry I AM EUROPE, ve kterých vystupuje Evropa na pokraji nervového zhroucení. Kdysi silná a jedinečná, teď je však neurotickým roztřeseným uzlíčkem stresu zoufale hledajícím upokojení ve skleničce whisky a prášcích na spaní.

Jako poslední jsou v knize řazeny dvě přednášky Richtera, Into the Void a Choreografické divadlo medzi činohrou a tancom. V první v podstatě popisuje svůj tvůrčí přístup k textům. Klade si jednoduché otázky typu „Co mě teď trápí?“. Nehledá na ně ale odpovědi, spíš otázky formuje do souvislostí a kontextu, rešeršuje si daná témata a následně je zpracovává do větších celků, což dokládá i na úryvcích z vlastního díla. Ve druhé přednášce zase popisuje způsob spolupráce a participace na inscenaci s perfomery, pojednává o hranicích tanečního divadla a jejich výpovědi a v podstatě představuje způsob tvorby tohoto díla. Choreografické divadlo je typické pro Richterovu režii. Je to směr, který aktuálně vyznává, a při tvorbě inscenací Richter spolupracuje i s holandskou choreografkou Anouk van Dijk. Obě dvě přednášky jsou veskrze rychlokurzem režijní i autorské tvorby Falka Richtera, jsou jednoduše uchopitelné, protože jsou dány do kontextu (ať už divadelního, nebo společenského).

Když teď píšu, hlavou mi letí jedna myšlenka dokola: „Who am I to judge Falk Richter?“ Falk Richter je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností současného divadla. Jeho texty možná nejsou nutně o příběhu, možná nejsou samy o sobě katarzní nebo nenesou poselství. Nesou ale téma, nejasnou myšlenku a otázku, na kterou sice přímo neodpovídají, dělají ale něco mnohem důležitějšího: otevírají ji, předestírají ji a pokoušejí se divadlu vrátit funkci platformy pro společenský dialog. Nutně mi v hlavě vyvstává i otázka, kdy se to stane i ve slovenském divadle, že budeme funkčně, jasně a srozumitelně reflektovat a zobrazovat svět, Evropu a sami sebe.

Kolektív autorov: Politické divadlo Falka Richtera – Tri hry a dve prednášky. Preklad Adam Bžoch. Divadelný ústav, 2021.

Autorka je poslucháčkou divadelnej dramaturgie a dramatickej tvorby