Zásadní je umět volit slova

Jestli nějaké téma dokáže v Česku rozjitřit nálady ve společnosti nebo pomáhá rozhodovat volby, je to izraelsko-palestinský konflikt. A to i přesto, že se odehrává na jiném kontinentu, zdánlivě daleko od evropské politiky či zemí Visegrádu. Debata o Izraeli a Palestině vyvolává v evropských společnostech napětí, podněcuje rasismus a nenávist zdaleka nejenom na sociálních sítích. Ponecháme-li stranou otázku, proč je pro Evropany důležitější vyjadřovat se mediálně, politicky, ale třeba i u piva zrovna k izraelsko-palestinskému konfliktu oproti konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem nebo krizi v Sýrii, nelze opomíjet dopady těchto debat na naši společnost.

Od 7. října, kdy palestinští teroristé z hnutí Hamás zmasakrovali izraelské obyvatele na jihu Izraele a přes sto jich drží v zajetí jako rukojmí, je český internet a mediální prostor přesycený extremistickými komentáři, dezinformacemi a snahami o dehumanizaci té či oné strany. Toto napětí se stupňuje s postupem izraelské armády v Gaze, která k dnešnímu dni zabila kromě bojovníků Hamásu i tisíce palestinských civilistů včetně dětí. Emoce jsou zcela namístě, neboť jde o naprosto bezprecedentní humanitární krizi, která do 21. století nepatří. Současně ale bohužel zmizela i schopnost dialogu, aktivního naslouchání nebo kritického myšlení. Česká novinářka Hanka Trojánková si na platformě X nedávno postěžovala na vykloubenou debatu vedenou po extrémech, které nikam nevedou. Rozhodně ne k dialogu. Nemáme tedy už po měsících vyhrocených debat konečně nárok na komunikaci vedenou bez extremismu?

Jedním z problémů úrovně současné debaty v Česku je, že se jí účastní tzv. online aktivisté, kteří čerpají znalosti primárně ze sociálních sítí. Vynášet ostré soudy z tepla pohovek je hrozně jednoduché. A také nezodpovědné. Pak je tu rovněž celá řada velmi vzdělaných expertů a expertek, nicméně na úplně jiné oblasti, než je Izrael a Palestina. Tak se z komentářů od lidí, kterých si jinak vážíte, dozvíte pokulhávající analýzy a soudy o komplikované situaci, které z principu coby lingvisti, literární teoretici, hudební celebrity, sochaři, sociální pracovníci nebo stavaři nemohou rozumět. Jejich slova se následně dál replikují, doprovázena antisemitskými, islamofobními či genocidními komentáři, jež posouvají debatu ještě o patro níž a polarizují již tak binárně vyostřenou debatu.

Není to fotbalové derby

Ve změti názorů a vyhrocených komentářů se objevují například zkratkovitá přirovnání Palestiny nebo Izraele k Rusku a Ukrajině. Jako nástroj k dehumanizaci Izraelců slouží bagatelizace sexuálního násilí ze strany palestinských teroristů na izraelských ženách a dívkách ze 7. října stejně jako chorobné analyzování, zda Hamás skutečně upálil nebo neupálil izraelské mimino v troubě. Snad aby pak diskutující na základě principu „vždycky se později ukáže, že ne všechno byla pravda“ mohli bagatelizovat celý masakr. Druhý tábor zas snáze přehlíží bombardování Gazy a katastrofální dopady na civilní obyvatelstvo uplatňováním argumentu spravedlivé války a přirovnáváním izraelské akce k bombardování Drážďan za druhé světové války. Vše pod heslem „když se kácí les, padají třísky“. Autorům takových přirovnání uniká, že právě tragédie Drážďan vedla mezinárodní komunitu mimo jiné k debatě o posílení práv civilistů během válečného konfliktu. Konečně zmiňme i nadužívání slov a spojení typu „ale“ nebo „v celkovém kontextu“, zpravidla následujících po konstatování lidskoprávního zločinu namísto jeho uznání. Oblibě se na obou stranách těší také argument „mohou si za to sami“, jejž tak rádi užívají sexuální predátoři. Uzamčení se v radikálních narativech a redukce komplikovaného problému na černobílou perspektivu však při veškerém respektu k oběma stranám nepomůže vůbec ničemu.

Je v pořádku zaujmout stranu a bít se za její práva, nicméně je nepřijatelné v zájmu té či oné strany dehumanizovat druhé nebo legitimizovat terorismus a porušování lidských práv. Během posledních měsíců se vyrojila řada intelektuálů, kteří se umnou sofistikou snaží ohnout fakta k podpoření svých ideologických perspektiv. Na pravé straně názorového spektra tak slýcháme, že Palestinci si Hamás zvolili, a proto musí být nutně v souladu i s masakrem 7. října. Už se ovšem často nedodává, že volby v Gaze se nekonaly od roku 2006. Nálepkování všech Palestinců jako teroristů je pak už jen z toho plynoucím argumentačním faulem. V opačném táboře se něco podobného podařilo feministické ikoně Judith Butler, když se urputně snažila zasadit události 7. října do terminologie tzv. act of armed resistance, čímž ze všech obyvatel Palestiny nepřímo udělala „hamásníky“. Těžko se totiž od sebe oddělují Hamás a Palestinci, pokud s ní na tento termín přistoupíme.

Podobných faulů se během posledních měsíců dopustila celá řada zahraničních i českých intelektuálů, kteří tak popřeli univerzálnost lidských práv a podněcovali nenávistné emoce. Tyto ideologicky podmíněné narativy manipulují s veřejností, aby upřednostnila svou oběť konfliktu. Jenže izraelsko-palestinský konflikt není fotbalové derby, v němž je možné podporovat jednu stranu na úkor té druhé, protože takový přístup nevyhnutelně povede k oboustranné prohře. Izolace a bojkot ať té, či oné strany jen posiluje a radikalizuje populistickou Netanjahuovu vládu i teroristy z Hamásu. A v Evropě? Rozdělená, rozhádaná a polarizovaná Evropa je vlhkým snem diktátora trůnícího v Kremlu, proti kterému momentálně vede Západ válku s nešťastnou Ukrajinou v předvoji.

Jak se tedy k debatě o izraelsko-palestinském konfliktu postavit co nejférověji? Zaprvé, a to je asi úplně nejdůležitější, je nutné pochopit, že v Izraeli a Palestině (takzvaně mezi mořem a řekou) dnes žije dohromady čtrnáct milionů lidí, kteří bez ohledu na to, kdo má jaké právo na tamější půdu, zkrátka nepůjdou žít nikam jinam. Dále je třeba si uvědomit, že existuje rozdíl mezi lidmi a jejich vládami, tedy mezi Izraelci a izraelskou vládou, mezi Palestinci a Hamásem. A stejně jako v Izraeli, kde každý týden už přes rok a půl demonstrují Izraelci proti populistické vládě Benjamina Netanjahua, jsou na straně Palestiny lidé, kteří vyjadřují nesouhlas s Hamásem. A zatřetí, bez znalosti regionu, a tedy inherentní schopnosti empatie vůči lidem žijícím v regionu a tomu, co každodennost konfliktu skutečně znamená pro jejich životy, je jakákoli debata k ničemu. Pokud mají diskuse probíhat na poli neznalosti, pak je možná lepší mlčet. To je totiž také naprosto legitimní.

Vytvářet bezpečné prostory

Kromě toho je zásadní umět volit slova. Empatii bychom měli uplatňovat i ve volbě výrazů v diskusích o takto citlivém tématu a omezit trigger wording neboli spouštěcí slova a fráze, jež mohou vyvolávat traumatické emoce. Dnes jsou diskuse v českém mediálním prostoru plné islamofobních stereotypů, rasismu, popírání holokaustu nebo antisionistických narativů, založených na antisemitských konspiračních teoriích. Lidé jsou zároveň nálepkováni jako antisemité kvůli kritice vlády Izraele. Zneužívají se slova jako etnická čistka, genocida či terorismus. Slova mají v případě takto zatíženého tématu značnou váhu, a právě kvůli nim bývá realita izraelsko-palestinského konfliktu zjednodušována, esencializuje „ty druhé“ a tlačí k výběru toho „svého tábora“. Jenže komplexnost situace jakoukoli binaritu vylučuje. Binární myšlení navíc vytváří falešnou realitu, že nemusíme být citliví k odlišné zkušenosti.

I proto je důležité pro jakýkoli dialog pomáhat vytvářet bezpečné prostory, které budou mít jasně vymezené hranice. Inspiraci nakonec můžeme čerpat přímo ze zasaženého regionu, a to od některých palestinsko-izraelských platforem (například Standing Together nebo Feelbeit), které jsou příkladem diskusního a spojeneckého bezpečného prostoru pro Palestince a Izraelce a vnášejí tak naději do tohoto traumatického, táhlého konfliktu. Neboť spravedlnost a mír, které si bezpochyby všichni přejeme, nevyvstanou z nenávistných ani příliš ostrých či manipulativních slov a výroků. A když to zvládnou za stávající situace lidé uprostřed konfliktu, mohli bychom i my. To koneckonců platí o jakémkoli tématu, které v našich společnostech rezonuje – nenechme si ukrást naše diskuse extremisty, manipulátory ani populistickými politiky.

Autorka je šéfredaktorka revue Prostor

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.