Nepřirození lidé v přirozeném světě: Je jiná společnost možná?

Otázky přirozenosti

Nerůstové hnutí stojí před problémem. Aby se stalo úspěšným, musí načrtnout atraktivní vizi budoucnosti, která však nikdy v dějinách lidstva neexistovala. Konzervativci to mají v tomto ohledu snazší, mohou se odkazovat k jednoduché a idylické minulosti (která samozřejmě taky neexistovala). K čemu se mohou odkazovat zastánci nerůstu?

Může se zdát zvláštní, že by se zastánce nerůstu měl zabývat minulostí, ale podobně jako ve století devatenáctém bylo třeba reagovat na otázky křesťanské, je třeba dnes reagovat na otázky antropologické. V sekulární společnosti jsme nahradili křesťanskou mytologii dějinami lidského druhu. O naší lidské podstatě si dnes necháváme vyprávět od archeologů, antropologů a historiků. A stejně jako biblické příběhy nás i tyto sekulární mytologie mohou inspirovat, motivovat, ale i klamat.

Nerůst jako program radikální společenské transformace obnáší nejen ekonomickou, ale i ontologickou proměnu. Musíme se začít vztahovat jinak ke světu, proměnit naše hodnotové rámce. Podle konzervativců je to nemožné, narážíme na historické danosti, na limity lidské přirozenosti. Tehdy se sluší přivolat na pomoc antropology a položit si zdánlivě stupidní otázku: Co je to přirozené?

Nevystačíme si s tvrzením, že lidská přirozenost neexistuje. Přesnější by bylo říci: Vše, co dělají lidé, je přirozené. To říká Yuval Noah Harari ve své knize Sapiens: Stručné dějiny lidstva. Jeho kniha se stala jakousi sekulární biblí současnosti. Odpovídá totiž právě na otázky lidské přirozenosti, jež jsou dnes ve světě bez bohů významnější než kdy jindy.

Kořeny Harariho postoje lze najít v díle vídeňského filozofa Arnolda Erzela. Ten ve své knize Nepřirození lidé v přirozeném světě z roku 1931 píše: „Přirozený svět nám neříká, co je nemožné, nýbrž nám ukazuje, co možné je.“ Přeloženo do normální řeči: Existence tisíce bílých labutí neznamená, že černé labutě neexistují. To, že je většina světa kapitalistická či heterosexuální, nic neznamená, důležité je, zda existovaly či existují výjimky. Pokud ano, přirozený svět nám říká, že je možné dělat věci i jinak. Pak jsou ovšem namístě otázky: Co všechno lidé dělají? Jakých společenských a ekonomických uspořádání jsme schopni?

Je jiný svět možný?

Nerůst se často inspiruje filozofiemi zemí globálního Jihu, které sice nejsou ztotožnitelné s nerůstem (jenž apeluje především na země globálního Severu), ale jsou mu spojencem i inspirací, dá se říci, že jsou mnohdy komplementární. Často zmiňovaný je latinskoamerický koncept dobrého života bez nutnosti rozvoje zvaný buen vivir, indický hind swaraj založený na hodnotách samosprávy a autonomie lokálních komunit či ubuntu, jihoafrický koncept bytí založený na vzájemnosti (já jsem, protože ostatní jsou). Všechny tyto koncepce představují alternativu nejen k západnímu modelu rozvoje, ale i k západní epistemologii a ontologii.

Často se zamýšlím nad tím, zda je možné od základu překopat epistemologická východiska západní společnosti. Přijde mi, že zrovna tak dobře lze nahlodat některá východiska západní společnosti zevnitř skrze objevy antropologie. Nerůst má v tomto ohledu zajímavou historii.

V osmdesátých letech došlo ve Francii k propojení nerůstového hnutí (jež bylo tehdy v plenkách) s právě vzniklým antiutilitaristickým hnutím v sociálních vědách (francouzsky Mouvement anti-utilitariste dans les sciences sociales) zkráceně MAUSS. Akronym byl odkazem na francouzského antropologa Marcela Mausse, jehož legendární Esej o daru byl útokem na konstrukt homo economicus. Ukazoval, že ve většině kultur neprobíhá obchod jakožto odosobněná forma směny za účelem maximalizace užitku, nýbrž jako dary spojené s očekáváním reciprocity, beznadějně zapletené do přediva společnosti. Jedním z hlavních bojů nerůstu je boj proti ekonomismu, tj. stylu myšlení, jenž redukuje všechny hodnoty na ty ekonomické, utilitární. První ránu ekonomismu zasadil právě Marcel Mauss. Další pro nerůst významní antropologové následovali, Karl Polányi se svou kritikou tržní společnosti či Marshall Sahlins, k němuž se v tomto textu ještě vrátíme. Spojenectví nerůstu a MAUSS bylo navzdory častému hašteření jejich představitelů (Serge Latouche za nerůst a Alain Caillé za MAUSS) velmi plodným. Ukazovalo, že nerůst může být velmi obohacen objevy antropologů.

Nebylo by to poprvé, co antropologové a antropoložky ovlivňují levicové myšlení: Engels i Marx byli ovlivněni Morganovými spisy o Irokézích, sexuální revoluce a feministické hnutí v šedesátých letech čerpaly z výzkumů Margaret Mead. Podotkněme, že možná nepřesnost analýz Morgana i Mead jim nijak neubírá na historickém významu. Hlavní síla antropologie spočívá ve schopnosti rozdmýchat fantazii. Zpětně již není důležité, zda dívky na Samoi žily sexuálně svobodným životem či nikoli (výzkumy Mead jsou dodnes kontroverzní). Pro sexuální osvobození bylo důležité nasadit lidem do hlavy brouka: „Když mohou na Samoi, proč ne my?“ Pohled na jiné kultury nastavuje zrcadlo nám samým a umožňuje nám zpochybňovat, co jsme považovali za neměnné a přirozené.

Velikonoční ostrov

„Růst je přece přirozený,“ říkají jeho zastánci, aniž by specifikovali čeho: rostlin, nádorů, HDP, dětí, emisí? Podle této pochybné logiky by úspěšné kultury měly být expanzivní, rostoucí. Tomuto zkreslení někdy podléhají i historici a archeologové. Mnohem více pozornosti se věnuje dobám expanzivních válek než dobám míru a prosperity. Učí se víc o králích a dobyvatelích než o dějinách každodennosti. V archeologii (či spíše její popularizované formě) je trend podobný. Víc nás zajímají velké chrámy a pyramidy než rovnostářská architektura harappské kultury či Çatalhöyük. Egypt známe z dob velkých faraonů, nikoli z rovnostářského mezidobí, sedm století města Uruk s jeho demokratickým uspořádáním je šmahem odhrnuto do kategorie predynastické, než přišlo „to pravé“, tj. autokracie.

Kultury, jež nestavějí velkolepé chrámy, zůstávaly dlouho stranou zájmu. To pak určuje nejen to, jak vyprávíme dějiny lidstva, nýbrž i stav našeho poznání. Když čteme dějiny starověku, jde většinou o nepříliš koherentní slepenec dějin velkých říší. Málokdy v nich narazíme na turecký Çatalhöyük, pravděpodobně nejstarší známé město, jehož uniformní architektura a absence velkolepých chrámů či hrobek naznačují silný egalitářský étos. Harappská kultura v povodí řeky Indu se na vrcholu své slávy rozkládala na větší ploše než Egypt a Mezopotámie dohromady, nenalezneme však u ní žádné paláce, monumentální chrámy ani bohaté hrobky. Z uniformních hliněných domů vyčnívají občasné komunitní lázně. O těch se však neučíme.

Lze to lidem vyčítat? Dává přece logický smysl zabývat se těmi kulturami, jež nám zanechaly do očí bijící památky. Je však nutno pamatovat, že velikost kultury se neměří velikostí jejích staveb. To, co považujeme za ukázky civilizační vyspělosti, jsou sice ukázky fantastické stavitelské zdatnosti, ale zároveň často ukázky extrémní společenské hierarchie, megalomanství, zaslepenosti a utrpení. Podívejme se na příklad Velikonočního ostrova.

Řekne-li se Velikonoční ostrov (původními obyvateli zvaný Rapa Nui), vybaví se většině z nás obří kamenné sochy zvané moai. Nejvyšší mají deset metrů a váží osmdesát tun. Zamyšleně hledí na svůj malý travnatý ostrůvek uprostřed Tichého oceánu. Rapa Nui ale nebyl vždy tichý travnatý ostrůvek. Před příchodem prvních lidských obyvatel byl zalesněný a plný ptactva. Dnes z původních pětadvaceti hnízdících druhů ptáků zbyl jen jediný. Palmy a jiné dřeviny dnes na ostrově nenajdete. Přitom víme, že stromy obyvatelé ostrova potřebovali nejen na otop a výrobu kánoí, ale také na transport soch (z kůry palem vyráběli provazy). Kam se poděly stromy? Nevíme přesně, co se stalo, můžeme pouze dedukovat příběh, jejž nám vyprávějí kostry a sochy.

Současné výzkumy však naznačují, že vyhubení fauny a flóry na Rapa Nui souvisí se zasmušilými tvářemi z lávového kamene. Vědci se domnívají, že moai se staly předmětem řevnivosti mezi rapanuiskými klany. S postupem času byly sochy čím dál tím větší. V kamenolomu se našla i nedokončená moai zvaná El gigante, tedy obr. Měří přes dvacet metrů a váží přes 180 tun. Environmentální historik Jared Diamond o ní píše následující: „Z toho, co víme o technologii ostrovanů, se zdá nemožné, že by ji kdy mohli přepravit a vztyčit. Můžeme si jen lámat hlavu nad megalomanstvím, jež posedlo její tvůrce.“ Zatímco se odehrával tento sochařský závod ve zbrojení, odlesnili celý ostrov a vyhubili většinu místní fauny. Na sto šedesáti čtverečních kilometrech ostrova nezbyl jediný strom, všechny byly vykáceny. Civilizace následně zkolabovala, mnohé moai zůstaly nedokončené, nastal hladomor doprovázený kanibalismem. Zbytky této populace nalezli Evropané, kteří dokončili její zkázu.

Může se zdát neuvěřitelné, že by si jakákoli civilizace takto naivně zničila své vlastní životní prostředí, ale copak nejsme úplně stejní? Ničíme celou planetu, víme to už dekády, ale přestat růst? Nemožné!

Očima mimozemšťana

Osud Rapa Nui je dnes mezi environmentalisty vyprávěn jako jakási eko-bajka, jako varování před nezodpovědným chováním k přírodě. Zájem veřejnosti se však upíná převážně k sochám. Kamenní obři přitom nejsou svědky moudrosti a velikosti svých tvůrců. Jsou důkazem jejich hybris.

Až budou za tisíce let mimozemští archeologové procházet ruinami naší civilizace, co je bude zajímat? Nejsem si jist. Tuším však, kam budou jezdit masy turistů. Na největší památky jednadvacátého století: nejvyšší budovu světa Burdž Chalífu v Dubaji a největší stadion na světě Rungrado (v severokorejském Pchjongjangu). Budou je považovat za vrchol civilizace jednadvacátého století. Možná jim budou dobře známá jména Kim Čong-una a Chalífy bin Zájida.

A pár archeologů možná vztyčí prst a řekne: „Pozor! Tito lidé sice dokázali budovat velké chrámy konzumu, štěpit atom a létat do vesmíru, ale klimatickou změnu zastavit nedokázali.“ Ti radikálnější z nich možná odvrátí zcela zrak od impozantních betonových památek a budou se zajímat spíš o to, kde lidé žili šťastně a udržitelně. Budou říkat kontroverzní věci typu: „Možná bychom se měli více zajímat o to, co dělali špatně placení intelektuálové v nevzhledných univerzitních kamrlících nebo zapatističtí indiáni v Chiapasu. Možná se tam děly ty skutečně zajímavé věci. Možná právě tam se rodila nová budoucnost…“

Myšlenky se bohužel nedochovaly

Jenže archeologie myšlenek se dělá obtížně. Naše historie je zaujatá ve prospěch násilí, expanze a růstového myšlení. V dějinných vyprávěních paláce často zastíní sociální architekturu a vítězný křik dobyvatelů přehluší přednášky filozofů o míru. Myšlenky nelze studovat tak snadno jako kostry v masových hrobech a často se pak zdá, že lidé po celou historii nemysleli na nic než na válčení a stavění. Kdo z nás slyšel například o mírumilovném kmeni Morioriů?

Morioriové byli kmen, jenž na Chatchamských ostrovech (800 km východně od Nového Zélandu) rozvinul extrémně pacifistickou kulturu. Zákon Nunuku jim zakazoval prolít krev, konflikty se řešily domluvou či ritualizovaným násilím. Jelikož si byli vědomi environmentálních limitů ostrova, udržovali svou populaci v jeho mezích. Můžeme-li soudit, byla to po dobu své existence šťastná a úspěšná populace. Historie se však neptá na štěstí svých aktérů – zajímají ji konflikty, proměny, ať už je doprovází jakékoli krveprolití. O kolika válkách jsme se učili v hodinách dějepisu! Období míru? Nezajímavé, přeskočme ke krveprolití! Když na ostrov roku 1835 dorazili Maoři, Morioriové se (poslušni zákona Nunuku) odmítli bránit a nechali se zmasakrovat a zotročit.

Takové příběhy těžko budou plnit učebnice historie. Cynik by mohl i poznamenat, že takový přístup je evolučně vzato slepou uličkou (pro Moriorie bezpochyby byl). Není však stejnou slepou uličkou to, co nyní globálně děláme? Zprávy IPCC naznačují, že ano. I kdybychom přijali spornou tezi, že cílem kultur je pouhá reprodukce, je bezpochyby v našem evolučním zájmu přestat růst. Zatímco miliardáři v čele s Muskem věří na dobývání vesmíru, možná by bylo soudnější vzít si k srdci gándhíovskou filozofii Morioriů a pokusit se žít v míru a neexpanzivně v planetárních mezích.

Zpět do doby kamenné?

Naprosto zásadní figurou v dějinách nerůstu byl antropolog Marshall Sahlins. Podle některých by bez něj nerůst možná vůbec nevznikl. Jeho kniha Stone Age Economics (Ekonomie doby kamenné) vyšla v roce 1972 a zcela převrátila pohled na dějiny lidstva. Většinu dějin byl homo sapiens lovec a sběrač. Teprve před desetitisíci lety vynalezl zemědělství. Proces vynálezu zemědělství se nazývá neolitická revoluce a většinou je považován za velký skok dopředu. V kolektivních představách zemědělství přineslo stabilitu a dostatek jídla věčně hladovým lovcům a sběračům, kteří se tak konečně mohli usadit a odpočinout si od věčného nedostatku. Je to lineární příběh pokroku: bylo špatně a teď už je dobře.

Sahlins však ukazuje, že naše představa o strastiplném živoření nezemědělských společností je nepravdivá. Data o současných lovcích a sběračích ukazují jiný obrázek: Nejen že netrpí nedostatkem jídla (bylo by koneckonců zvláštní, kdyby lidský druh statisíce let přežíval na pokraji smrti hladem), ale dokonce mají mnoho volného času. Shánění jídla věnují jen tři až pět hodin denně. Nadřou se méně než zemědělské společnosti, s nimiž často sousedí. Jejich dny jsou líné, „neproduktivní“, strávené šlofíky, hraním her a tlacháním. Odmítají-li mnozí lovci a sběrači stát se zemědělci, je to proto, že život zemědělce se jim zdá příliš pracný. Zdá se, že veškeré naše vynálezy a technologie nám neušetřily práci, dokonce se zdá, že nám ji spíš přidaly!

Když jsem Sahlinse četl poprvé, měl jsem chuť rozbíjet věci. Cítil jsem nenávist vůči celému světu. Ono je možné pracovat jen pár hodin denně? Toto všechno nemuselo být? Zmocnil se mne strašlivý pocit bezmoci. Tušil jsem, že příštích čtyřicet let se nikdy nezastavím, můj shon se nezmenší. Jsem pořád vyčerpaný a nebude lépe. Jsem odsouzen být neustále kolabujícím člověkem v neustále kolabujícím ekonomickém systému. Jednou z mých největších nadějí je, že prosadíme zkrácení pracovní doby. Sahlinsova kniha nám v tomto dává naději. Ne všichni pracují tak jako my, mohli bychom pracovat mnohem méně. Produktivní jsme na to dost. John Maynard Keynes odhadoval, že okolo roku 2030 budeme pracovat patnáct hodin týdně. Jeho výpočty byly správné, produktivita skutečně stoupala, tak jak předpovídal. Očividně však nepočítal s tím, že chamtivá mašinerie kapitalismu nám ušetřené hodiny práce nikdy nevydá.

Levice si ráda maluje lovecko-sběračskou idylu i z jiného důvodu. Mnohé lovecko-sběračské společnosti jsou proslulé svým egalitářským étosem, někdy se říká, že jsou „zuřivě rovnostářské“. Známým příkladem jsou Sanové z pouště Kalahari. Neexistuje u nich takřka žádná hierarchie, veškerá rozhodnutí se dělají dohodou, děti jsou vychovávány tak vlídně, že by jim jejich české protějšky mohly závidět (výchovné bití je nemyslitelné). Mají takzvané vyrovnávací mechanismy, jež zajišťují, že se nikdo nemůže stát příliš mocným.

Jelikož jsou (jako většina lovců a sběračů) nomádi, nemůže mít nikdo víc věcí, než kolik unese, koncept osobního vlastnictví takřka neexistuje. Fungují většinou na komunistickém principu „každému podle jeho potřeb“, a ač mají málo, jen zřídka mají nedostatek. Místo akumulace jim jistotu zajišťuje sdílení. Jak ukázal Sahlins, tyto principy lze v různé míře nalézt u velké části lovců a sběračů. Nomádství má samozřejmě i své stinné stránky, nutnost neustálého přesouvání si vybírá svou daň. Častá je u nich sexuální zdrženlivost během kojení, zabíjení novorozenců, starých lidí atp.

Sahlinsovo převyprávění dějin však bylo revoluční. Zcela postavil na hlavu lineární dějiny pokroku. Tento nový příběh lidského druhu je dnes většinou přijímán a doplňován o nové poznatky. Kosterní pozůstatky ukazují, že první zemědělci měli horší zuby a kosti, trpěli více nemocemi a dorůstali menších výšek. Přechod k zemědělství byl sice úspěšný, co se expanze týče (umožnil vyšší koncentrace lidí, které postupně vytlačily velkou část lovců-sběračů), bylo to však za cenu zhoršení kvality života, jež se na původní úroveň vrátila až po několika tisíciletích. Sahlinsova kniha zůstává pro nerůst zásadní. Říká: Jiný svět je nejen možný, ale dokonce už tu byl a stále je. Stačí se pořádně dívat.

Zóon politikon

Příběh o rovnostářské a idylické lovecko-sběračské době lze vyprávět všelijak. Někdy má dnes podobnou mytologickou roli, jakou mělo biblické vyhnání z ráje. Stává se z něj deterministický příběh ospravedlňující náš současný úděl: Jakmile jsme začali se zemědělstvím, snížila se sice kvalita života, ale umožnilo to vznik koncentrovanějších populací. Vznikly první nerovnosti, králové, státy a tak dále. Jakmile vzniklo zemědělství, nebylo již cesty zpět.

Zmiňovaní Harari i Diamond se dopouštějí tohoto zjednodušení. Diamond explicitně píše: „Velké populace nemohou fungovat bez vůdců, kteří rozhodují, šéfů, kteří tato rozhodnutí provádějí, a byrokratů, kteří tato rozhodnutí a zákony spravují. Bohužel, milí čtenáři, pokud jste anarchisti a sníte o životě bez jakékoli státní správy, váš sen je nereálný: budete si muset najít nějakou malou skupinu nebo kmen, který vás bude ochoten přijmout, kde si nikdo není cizí a kde králové, prezidenti a byrokrati nejsou potřeba.“ Dějiny jsou neúprosné. „Alternativa neexistuje,“ říká Margaret Thatcher a Diamond souhlasně pokyvuje hlavou.

Všimněme si, že tatáž fakta lze prezentovat dvěma způsoby: Můžeme jimi dokazovat, že lepší svět je možný nebo naopak že lépe už bylo a nyní jsme „v pasti historie“, odsouzeni žít v současném uspořádání. Vyprávíme-li takto zjednodušeně dějiny lidského druhu (naši novou sekulární mytologii), spoutáváme politickou imaginaci. Cílem nerůstu by mělo být ji osvobodit.

Příběh, v němž je věk nevinné blaženosti vyměněn za hořkosladké plody civilizace, známe už z bible. V politických teoriích razil velmi podobné teze (tehdy ovšem ničím nepodložené) už v osmnáctém století Jean-Jacques Rousseau. „Běželi vstříc svým okovům v domnění, že si tak zajišťují svobodu,“ píše Rousseau o jakýchsi prvních lidech v Rozpravě o nerovnosti. Je-li však nerovnost nevyhnutelným důsledkem civilizace, pak jsme ztraceni. Nezbývá než pokrčit rameny a smířit se s nespravedlností světa, nic víc s tím nenaděláme.

Proto je pro nerůstové hnutí významná kniha Davida Graebera a Davida Wengrowa The Dawn of Everything (Úsvit všeho). Oba Davidové ve své sedmisetstránkové bichli ukazují, že věci jsou složitější. Berou si na paškál zjednodušující narativy, podle nichž zemědělství nevyhnutelně způsobuje vznik měst a posléze států, hierarchií a nerovností. Kniha je exkurzí do dějin lidské politické kreativity a ukazuje nepřeberné bohatství společenských uspořádání. Projdete v ní egalitářskými městy, uvidíte společnosti, jež začínají farmařit a pak zase přestávají, střídají různá politická uspořádání podle roční doby a společně uvažují nad tím, jaká by jejich společnost měla být. Jedno z knihy vyplývá naprosto jasně: Lidé vždy spoluutvářeli společnost, v níž žijí, člověk je zvíře politické.

Smyslem jejich knihy i mého článku není kopírovat to či ono opatření, ale popustit stavidla politické imaginace. V době, kdy se dějiny lidí vyprávějí depolitizovaně a deterministicky, zatímco západní společnost nerozhodně přešlapuje na místě, je načase inspirovat se u jiných.

Antropologie nám tak umožňuje ohmatávat si hranice možného a překonávat je. Vzpomeňme si na výkřik studentských revolt roku 1968 v Paříži: Buďme realističtí, požadujme nemožné! Antropologové vědí, že nemožné je blíž, než si myslíme.

Autor je česko-brazilský environmentalista a aktivista. Studuje environmentalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se především dějinami nerůstu, občas také antropologií a filozofií.

Text vychádza s podporou pražskej kancelárie Heinrich Böll Stiftung.