Nerůst: na půl cesty mezi krizí a vizí

Eva Fraňková22. januára 2024281
Číslo Bezrast prevádzajú diela Ota Hudeca

Nerůst si získává stále více pozornosti v médiích i ve vědeckých článcích. Dokonce nás mohou těšit i zárodky mnoha nerůstových politik v praxi – od garantovaných pracovních míst přes nepodmíněný základní příjem až po nerůstové firmy. Přesto jsme od spravedlivého, demokratického a dlouhodobě udržitelného socioekonomického systému stále na míle daleko. Co s tím nerůstové hnutí může dělat?

Od svých novodobých počátků přibližně před patnácti lety urazilo nerůstové hnutí už celkem kus cesty. Od první nerůstové konference v roce 2008 v Paříži a prvních odborných článků, které se snažily vysvětlovat základní pojmy a myšlenkové zdroje nerůstu, se debata posunula k rozpracovanějším verzím nerůstových politických návrhů (podle poslední přehledové studie už je jich přes 500) a promýšlení nerůstových souvislostí ve všech možných oblastech: nerůstová spiritualita, nerůstová architektura, nerůstový turismus – to všechno již existuje.

Paralelně s etablováním nerůstu jako akademického tématu se posiluje i jeho aktivistická odnož. Po světě už existuje více než stovka národních i lokálních iniciativ, které se k nerůstu aktivně hlásí. Loni na sklonku léta pak byla oficiálně založena mezinárodní nerůstová síť (International Degrowth Network, IDN), která buňky ze všech kontinentů propojuje a vytváří komunikační strukturu hnutí. To se zároveň snaží propojovat s již existujícími proudy v oblasti žitých ekonomických i společenských alternativ, jako je například družstevní hnutí, sociální a solidární ekonomiky, různé místní potravinové iniciativy, hnutí za právo na bydlení, squatting a další. Silná je také vazba na klimatické hnutí, i když zdaleka ne všechny klimatické iniciativy slovo nerůst používají explicitně.

Jedním z nejaktuálnějších témat, diskutovaných v akademii i v rámci hnutí, jsou pak strategie, jak nerůst demokraticky prosazovat v praxi. A to nejen na úrovni individuální a lokální, ale (hlavně) i národní a mezinárodní – politické a institucionální. Nerůst se tak snaží shromažďovat pozitivní příklady tzv. užtopií (z angl. nowtopias), tedy alespoň dílčích aplikací nerůstových principů v praxi; jednu z nejdůležitějších strategií nicméně představuje vytváření aliancí a promýšlení celé škály možných kolektivních jednání na úrovni širšího hnutí.

Nerůstová transformace zjevně nebude snadná

Nelze ovšem podceňovat setrvačnost již vybudovaných růstově závislých infrastruktur (ať už jde o fungování současného peněžního systému založeného na dluhu, nebo o růstově zaměřenou mentální infrastrukturu osobních i politických ambicí). Tu navíc posiluje obrovský ekonomický a politický tlak většiny těch, kdo jsou schopni si v rámci současného systému zajistit privilegia, aniž by nesli plnou tíhu jejich odvrácené stránky v podobě nedůstojné či přímo nelidské práce, znečištění, vysídlení, ztráty obživy a mnoha dalších rozměrů globálních nerovností.

Nejde přitom nutně o vliv a zlovůli hrstky kapitalistů (i když o tu také). Do značné míry se jedná o proces převážně nevědomé reprodukce našich spotřebních a životních vzorců v rámci něčeho, co Ulrich Brand a Markus Wissen v titulu své knihy označují jako Imperiální způsob života (2022), založený na systematizovaných nerovnostech a vykořisťování lidí i přírody, které jsme v rámci svých společenských vztahů normalizovali a pohodlně je ponecháváme mimo své zorné pole (případně je tam aktivně vytlačujeme).

V rámci psychologických adaptačních mechanismů jsme si tak zvykli na zprávy o tom, kolik fotbalových hřišť deštného pralesa se každý den vykácí a kolik milionů (nebo to bylo miliard?) lidí žije pod hranicí chudoby – je lákavé uvěřit, že jde o jakousi nutnou daň všeobecného pokroku. A v převládajícím rozvojovém narativu samozřejmě panuje přesvědčení, že chudobu se (z velké části díky ekonomickému růstu) daří odstraňovat a lidstvu se tak celkově vede čím dál tím lépe.

Tyto představy ovšem narušují mnozí kritici růstu a rozvoje na základě empirických studií, které ukazují, o kolik více hmotných i finančních zdrojů plyne ze zemí globálního Jihu na Sever. Za všechny viz skvěle napsaná kniha Jasona Hickela Propast (2023) či mnohé studie mezinárodní (post)rozvojové organizace Oxfam, které propojují téma globálních nerovností s klimatickou krizí. Podle nich k žádnému „prokapávání“ bohatství nedochází, ba právě naopak – probíhá systematické „vysávání“ bohatství, přírodního i ekonomického, směrem od těch chudších k těm nejbohatším. Nejde přitom o „pouhou“ nespravedlnost. Podle Oxfamu „nerovnost zabíjí“, a to doslova. Ve stejnojmenné zprávě (Inequality kills) z roku 2022 odhadují, že konkrétně jednoho člověka každé čtyři sekundy..

I v rámci globálních změn klimatu – asi nejaktuálnější připomínky neudržitelnosti našeho současného modelu pobývání na Zemi – tak nerovnosti hrají klíčovou roli. Podle studie Oxfamu Confronting Carbon Inequality zodpovídá nejbohatších 10 procent světové populace za 52 procnet světových emisí CO2, zatímco nejchudších 50 procent za pouhých sedm procent. Krom výpovědi o aktuálních nesouměřitelnostech rozložení nejen tzv. světového bohatství, ale také jeho environmentálních dopadů má toto uspořádání implikace také pro budoucí vývoj. Zbývající uhlíkový rozpočet (tzv. carbon budget, tedy emise, které si ještě můžeme dovolit vypustit v rámci jednotlivých klimatických scénářů IPCC – Mezivládního panelu pro změnu klimatu) bude pravděpodobně vyčerpán extrémně nerovnoměrně, pokud tomu aktivně nezabráníme.

To je hodně kritiky. Skoro se nabízí říct: Už dost!

Mluvit nejen o krizi, ale také o vizi

Nejde přehlédnout, že kritika současného systému opravdu tvoří zásadní součást nerůstu. V rámci nerůstové debaty ale sílí proud, který se snaží vědomě obrátit pozornost jinam: směrem k pozitivní vizi nerůstové společnosti založené na organizačních principech péče, dostatku a autonomie. Důvody jsou přitom částečně pragmatické, částečně ideové.

Z pragmatického pohledu se zdá, že pokud má mít nerůst šanci být prosazen demokraticky (a jinak být prosazen nechce), nelze prostě jinak. Negativní rámování podle mnoha psychologických studií aktivuje celou škálu obranných mechanismů, které vedou k vytěsňování či popírání spíše než k pozornému naslouchání a angažovanosti. Giorgos Kallis ve své knize Na obranu nerůstu (2022) věnuje diskusi tohoto fenoménu celou kapitolu (krom jiného si vyměňuje argumenty třeba s předním lingvistou a filozofem Georgem Lakoffem či ekologickou ekonomkou a autorkou konceptu koblihy Kate Raworth).

Jak říká environmentální psycholog Jan Krajhanzl, „klimatu pomohou pozitivní příklady“. To stejné by určitě šlo říct i o nerůstu. Konkrétní tipy na praktická řešení a jejich pozitivní rámování, to jsou základní rady pro komunikaci. A ovšem – podle některých v první řadě – by bylo potřeba nerůst překřtít. Pokud možno okamžitě. Problematická je jak záporka ne (negativní rámování), tak přítomnost růstového kořene slova. Ani od-růst či post-růst podle Lakoffa a dalších nemohou pro prosazení obsahu nerůstu fungovat, protože náš mozek automaticky vnímá RŮST, nehledě na předpony či přípony.

I v rámci nerůstového hnutí samozřejmě existuje na toto téma debata – některé slovanské národy (například Slovinsko) alespoň upřednostnily odrast, v Česku se však dost přesvědčivě uchytil nerůst. Mimochodem si ho v posledním roce dost oblíbili čeští ekonomičtí komentátoři, kteří ho zachytili v éteru a bez hlubších starostí o jeho původní obsah ho chronicky zaměňují za současnou recesi, tedy pokles HDP v růstově závislé ekonomice.

Ale abychom zase nesklouzli ke kritice! Nerůst svoji pozitivní stránku opravdu má. Součástí jeho vize je množství již zmiňovaných politických návrhů, jejichž prosazení by přineslo spravedlivější distribuci bohatství a explicitní starost o naplňování lidských a společenských potřeb, které by se místo růstu HDP staly primárním cílem veřejných politik.

Zároveň v nerůstu nejde jen o cíle, ale také o procesy, které k nim (potenciálně) vedou. Součástí nerůstu jsou proto experimenty s participativními demokratickými formami (občanská shromáždění, participativní rozpočty), které zásadně rozšiřují možnost lidí podílet se na klíčových rozhodnutích ovlivňujících jejich životy. Důležitou hodnotou je také ekonomická demokracie, a to jak na úrovni jednotlivých firem v podobě zaměstnanecké participace, tak ve větším měřítku v podobě narovnávání extrémně nerovných ekonomických vztahů mezi globálním Severem a Jihem, které jsme zmiňovali dříve.

V českém prostředí se nadějnou verzi nerůstu snaží přiblížit třeba Jožka Patočka ve svém článku Nerůst? Dobrý život v mezích planety je dosažitelnější, než si myslíme. V mezinárodním kontextu pak například Sébastien Hendrix ve svém textu Jak může vize nerůstu získat přízeň politiků a široké veřejnosti. Hendrix z nerůstové argumentace vyzdvihuje myšlenku radikální hojnosti, v praktické rovině pak třeba možnost nadchnout lidi pro aktivity v oblasti regenerace poškozených ekosystémů. Nerůst zároveň může nabídnout vizi osvobození od „dusivé logiky trhu, zisku a růstu“, a to nejen v oblasti osobního a pracovního života, ale třeba i v oblasti technologických a sociálních inovací. Obecně je podle Hendrixe nutností aktivně tvořit „inspirativní kolektivní totožnost, k níž mohou občané emocionálně přilnout“.

Co tedy říkat, jak a komu?

Zhruba před měsícem jsem byla v Bruselu na workshopu, který se snažil najít pojmenování pro potenciální nový ekonomický model Evropské unie. Na sedmdesát účastníků a účastnic reprezentovalo širokou škálu jak v oblasti působení (vysoké úřednictvo Unie, vědci a vědkyně, neziskový sektor i studující), geografického původu (cíleně zastoupené různé části Unie), tak ve smyslu radikality kritiky současného ekonomického modelu: od mainstreamového profesora ekonomie, který si opatrně kladl první otázky o možných negativech růstu a rozvoje, přes již zmiňovanou Kate Raworth s její – mimochodem opravdu skvěle prezentovanou – koblihou až po studující nerůstového magisterského programu z Barcelonské univerzity.

Celý den jsme z různých stran probírali: Má smysl tomu říkat regenerativní, cirkulární, nebo odolná ekonomika? Ekonomika dobrého života, nebo ekonomika koblihy? Nebo dokonce explicitně nerůstová či postrůstová ekonomika, pokud si troufneme? Žádný přesvědčivý závěr z celé akce sice nevypadl – z mého pohledu hlavně kvůli tomu, že v oblasti facilitace skupinových procesů se má EU stejně jako všechny ostatní instituce ještě hodně co učit. Pro zmapování myšlenkového pole lidí, kteří si možnost změny směřování ekonomického systému alespoň do nějaké míry připouštějí, to ovšem bylo velice poučné.

Zároveň mě to znovu utvrdilo v dřívějším pocitu, že říkat jenom pozitivní návrhy a hezké vize nestačí. Uznávám všechny dobré důvody diskutované výš, nějak jim věřím, a samozřejmě komunikace s veřejností je něco jiného než odborný seminář. I tato zkušenost ale ukazuje, jak moc jsou růstové předpoklady až zázračně tvárné, a přitom perzistentní: na spoustě hesel i politických návrhů jsme se na semináři shodli, a přece se opakovaně ukázalo, že když dojde na konsenzus, byl jen domnělý. Pokud se nerůst nevyslovuje explicitně a závislost na růstu není nahlas pojmenována jako problém, růst se někudy zadními vrátky zase objeví.

Jedno je ale zároveň jasné: nestačí mít pravdu. Kompatibilitu zeleného růstu s cíli Pařížské dohody můžeme empirickými argumenty vyvrátit třeba stokrát. Pokud ale nedokážeme udělat dva domácí úkoly, které současné levici zadává zde v Kapitálu Ondřej Slačálek ve svém textu Konec umění kompromisu?, zhmotněná nerůstová – a ani žádná jiná – sociálně-ekologická vize nás velmi pravděpodobně nečeká. Ostatně se až nápadně podobají doporučením ohledně komunikace a vhodného rámování nerůstu, o kterých jsme mluvili před chvílí. Prvním úkolem je podle Slačálka zmapovat současné klíčové nerovnosti a výstižně je pojmenovat slovy, která budou v lidech rezonovat. Druhým úkolem pak je najít pro sociálně-ekologickou politiku silnou dlouhodobou pozitivní vizi a kulturní rámec.

Za mě je zřejmé, že ty úkoly ještě nejsou hotové, a to – předpokládám – platí nejen v Česku, ale i na Slovensku. Zde o to víc, že odrast tu zatím dostatečně nevíří vody ve veřejné debatě. České nerůstové hnutí vykřesalo téměř z ničeho zhruba před třemi lety pár aktivních jednotlivců. Ze všeho nejvíc je tento článek tedy výzvou pro čtenářstvo Kapitálu: někdo se toho na Slovensku chopte. Na těch domácích úkolech můžeme pracovat společně.

Autorka je ekologická ekonomka, působí jako odborná asistentka na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dlouhodobě se zajímá o alternativní ekonomické praktiky, téma místní produkce a spotřeby a koncept udržitelného nerůstu. O těchto tématech publikuje v českých i zahraničních časopisech. V češtině vyšla její kniha Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba z blízka (2015). 

Text vychádza s podporou pražskej kancelárie Heinrich Böll Stiftung.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: