Porazil sociální demokracii její úspěch, anebo neoliberální revoluce? S kulturními válkami se sociálnědemokratické strany stávají obtížně volitelnými. Projekt demokratického socialismu je přitom aktuální jako málokdy.
Are we all social democrats now?
Někdy se říká, že sociální demokracie zašla na svou samozřejmost. Všichni dnes přece už chápou nejen nutnost volebního práva (není to historicky zas tak dávno, kdy to byl extrémní požadavek „socanů“), ale také potřebu poměrně značného přerozdělení. Z tohoto hlediska by krize sociální demokracie byla vlastně důsledkem úspěchu a z něj plynoucí nadbytečnosti: teď, když se klíčové sociálnědemokratické postuláty staly samozřejmostí, k čemu vlastně potřebujeme sociální demokracii?
A samozřejmě je tu i druhé vysvětlení, opačné. Od konce sedmdesátých let čelí sociálnědemokratický projekt ohromnému tlaku. Je vyhlašován za neefektivní a překonaný. Tak jako jsme z jistého hlediska všichni sociálními demokraty, z jiného hlediska se dá říct, že už nikdo z nás sociálním demokratem není: tedy alespoň pokud byla za převahou sociální demokracie a jejího projektu představa o tom, že společnosti s větší mírou přerozdělování (nebo i veřejným vlastnictvím a jistou mírou státního plánování) fungují lépe a v posledku i efektivněji než země, které dají trhu zcela volnou ruku. I po dekádách, které prokazovaly omezenost trhů, i po několika krizích je přesvědčivost tržního stylu myšlení tak velká, že defenziva levice pokračuje navzdory evidentním selháním neoliberalismu.
Podle srbského ekonoma Branka Milanoviće došlo k nahrazení poválečného sociálnědemokratického kapitalismu novou formou kapitalismu, kterou označuje jako „liberálně meritokratickou“. Ten se v řadě ohledů vrací ke klasickému kapitalismu devatenáctého a první poloviny dvacátého století – s větší mírou nerovností a jejich překladu do různých oblastí života, včetně posílení kulturních bariér mezi jednotlivými společenskými třídami. Tento návrat ale probíhá s několika významnými rozdíly: dnešní vládnoucí třída nejsou nutně jen vlastníci kapitálu, jsou to z velké části také lidé, kteří tvrdě pracují jako špičkoví manažeři či v některých specializovaných profesích. Mnohem snáz proto věří, že jejich úspěch je jen a pouze zásluhou jejich dřiny a předpokladů – a zapomínají, že aby mohli své nadání vůbec projevit, museli se vesměs narodit do velmi privilegovaného prostředí. Tito lidé také snadno překračují nejen hranice států, ale také morální hranice jednotlivých společností, což podle Milanoviće souvisí nejen s tím, že jim lokální normy mohou připadat „zaostalé“, ale také s tím, že už nepatří nikam. Nejen že se velmi snadno odpoutají od omezení morálkou vázanou k jednotlivým společnostem, ale navíc si snadno odůvodní, že v jejich případě nejsou jakákoli omezení namístě.
Emancipační spojenectví?
Patřím k politické tradici, která sociální demokracii napadala zleva. Pro radikální levici byla sociální demokracie charakteristická po většinu času kompromisem, který byl vnímán nejen jako něco, co podemílá možnost dosažení skutečného socialismu, ale také jako zdroj lidsky nedostatečného opatrnictví a intelektuálně nedůsledného kompromisnictví. Jsem ale nehodný syn této tradice: zpětně musím před sociálnědemokratickým uměním kompromisu smeknout. Jestliže působila kompromisně, jako jaksi příliš šedivě realistická, zůstalo po ní (na rozdíl od jejích kritiků, jejichž intelektuální odvaze a politické důslednosti se dodnes obdivuji) velké politické dílo. Nespočívá přitom jen v prosazení institucí sociálního státu, ale i celkově v umění budovat aliance na domluvě. Bylo zakotveno v jejím pojetí masovosti. Jak připomíná politický teoretik Pavel Barša, ve výbušné atmosféře přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy bychom asi právem mohli mluvit o „rozdělené společnosti“ a nacionalistická demagogie se stala velmi významným činitelem, sociální demokracie dokázala propojit třídní zájem širokých pracujících vrstev s kultivačním projektem humanistických intelektuálů ze středních vrstev. V čase silných „kulturních válek“ přelomu století se tak stala silnou alternativou hájící na jedné straně konkrétní sociální zájem vykořisťované většiny, na straně druhé jej propojila s prosazováním humanismu a pokroku. Jakkoli nám tato dvě slova dnes už znějí trochu archaicky, možná nám tato sociálnědemokratická zkušenost nabízí poučení i pro dnešek.
Problém sociální demokracie patrně spočívá v tom, že její umění realismu a kompromisu, pro které byla (dnes to zpětně vidíme) právem obdivována, narazilo na své meze. Ze dvou důvodů. První se označuje (trochu nesnesitelně, protože to slovo se dekádami levicové etiketizační politiky v podstatě vyprázdnilo) jako neoliberalismus. Jestliže v rámci národních států (z globálního hlediska pochopitelně musíme dodat: relativně malého množství národních států) dokázala prosadit kompromis mezi prací a kapitálem, s nástupem neoliberalismu a globalizace jako by se stal archaickým nejen tento kompromis, ale i celé umění kompromisu, na němž byl vystavěn. Jak hledat realistický kompromis s něčím, co vás zásadně popírá? Sociální demokraté jako Blair či Schröder mobilizovali v různých verzích „třetí cesty“ pozoruhodnou invenci k tomu, aby propojili tržní efektivitu a projekt sociální spravedlnosti, výsledek ale příliš nepřesvědčil. V situaci, kdy zástupy nezaměstnaných, kteří „budou kdykoli dělat naši práci“, nečekají před vraty továrny, ale globálně na síti a zdánlivě bez hranic, nemáme po ruce žádný globální sociálnědemokratický projekt, žádnou představu o rozšíření přerozdělování napříč světem. Jediné, co máme (aspoň iluzorně) k dispozici, jsou hranice – a zástupy politiků, kteří si rádi zapózují v roli těch, kdo je uzavřou.
Což nás přivádí k druhému problému, na nějž sociálnědemokratické umění kompromisu naráží a kterému se dnes opět říká „kulturní války“. Nejen že se společnost víc a víc dělí podle hodnotových a identitních otázek. „Otázka sociální“ se navíc schovává pod ně, a to způsobem, který neodpovídá představě o „pokroku“, který by měl vést k jednotě zájmů neprivilegovaných s humanistickými hodnotami. Nacionalističtí konzervativci pak dokážou nabídnout nejen obranu pracujících před konkurencí dumpingovými pracovními standardy (prostřednictvím hranic), ale také legitimizovat přerozdělování (jako polská PiS s 500+) a artikulovat srozumitelný hněv těch dole vůči těm nahoře. Sociálnědemokratičtí vůdci vedle nich často musí vypadat jako konformní panáci, vlastně nerozeznatelní od jiných protržních politiků establishmentu.
Poražení transformace i liberální europeizátoři
Toto je širší kontext krize levice v celém západním světě, a patrně nejen v něm. Má tato krize specifické rysy v našem regionu? Bezpochyby ano, jsou nicméně jen doplňující a zesilující. Nemění podstatu věci, ale spíše některé dopady.
Budu mluvit o českém případě, ale řekl bych, že slovenský v tom byl podobný (polský a maďarský naopak výrazně odlišný): sociálnědemokratická levice vítězila tehdy, když sklízela hlasy poražených transformace. Miloš Zeman objíždějící se Zemákem a protestsongem Karla Kryla Demokracie rozkvétá Českou republiku artikuloval resentiment vůči výsledkům privatizace a nových pořádků. Zručně kombinoval jistou mírou humanismu a demagogie, radikální kritiky Klausova establishmentu s návrhem alternativy, která se mohla vykázat legitimitou jako „západní normál“. Lákal k sobě nespokojence různého typu – například voliče fašizujících republikánů Miroslava Sládka označil za „zdivočelé sociální demokraty“ a skutečně se mu podařilo tuto stranu zcela zdestruovat a na patnáct let vystrkat krajní pravici z českého parlamentu. Sociální demokracie byla ovšem zároveň stranou, která dokončila integraci České republiky do NATO a Evropské unie.
Do základů své síly a legitimity tak sociální demokracie umístila špatně slučitelnou kombinaci: radikální hněv vůči establishmentu poražených transformace i eurooptimistické liberály. Dělat politiku pro obě skupiny bylo náročné a sociální demokracie se stala velmi širokou stranou. Řada jejích představitelů byla konformistická vůči předsudkům části společnosti, například vůči Romům, pokud je přímo sami neprovokovali, jako třeba Jaroslav Foldyna. Jako celek byla ale sociální demokracie především konformistická vůči zahraničním investorům (na jejichž lákání postavila velkou část své ekonomické politiky) a Evropské unii. Nedokázala pojmenovat nerovnosti rozvíjené prosazováním „volného trhu“ na evropské úrovni. V důsledku toho ani nemohla udělat jedním z jader své politiky řešení těchto nerovností a využití unijních struktur ke krocení nadnárodního kapitálu. Když už to za ně po letech pojmenoval Thomas Piketty, přeložila jeho průkopnický návrh na zdanění spekulací jako základ pro přerozdělování v rámci EU Masarykova demokratická akademie – a kandidáti sociální demokracie do europarlamentu o něm v kampani 2019 voličům prakticky nic neřekli.
Od rezignace na hegemonii k oligarchově podržtašce
Sociální demokracie dokázala být ostrá a tvrdá vůči privatizačním zbohatlíkům a jejich politické reprezentaci. Udělala ale vcelku málo proti jejich ideologii. Nepodařilo se jí zpochybnit mýtus zásluhovosti v tržní ekonomice, obhájit solidaritu a přerozdělování. Názor, že „rovná daň“ je „spravedlivá“ a progresivní zdanění znamená „trestání za úspěch“, zůstal v české společnosti hegemonním. Podle některých svědectví zůstal hegemonním i mezi mnoha členy sociální demokracie…
Lze si samozřejmě klást otázku, zda snaha zpochybnit hegemonii tržních hodnot mohla mít úspěch. Tuto otázku si lze ovšem klást ryze teoreticky, sociální demokracie se o hegemonii reálně bojovat ani nepokusila. Působila v prostředí dominovaném pravicovými novináři a neoliberálními ekonomy a neudělala příliš mnoho pro to, aby to jakkoli změnila. Spokojila se s propojením artikulace resentimentu a konformistických „řešení“. To ovšem byla kombinace, která nemohla fungovat věčně. Resentiment nakonec mnohem snáz artikulovali lidé, kteří neměli svázané ruce eurokonformismem a členstvím v Socialistické internacionále.
Skandálně špatné předvedení pravicové politiky škrtů ze strany Topolánka, Nečase a Kalouska dalo na přelomu nultých a desátých let levici jedinečnou šanci. Neoliberální hegemonie se skutečně otřásla, proti vládě několik let protestovala široká fronta odborů a občanské společnosti, poprvé od šedesátých let šlo v Česku mluvit o něčem jako levicově orientovaná občanská společnost. Sociální demokracie této šance využila k tomu, aby se vrátila hlavním vchodem do sídla vlády… ale pak už téměř k ničemu. Během dvou vlád s Andrejem Babišem se postupně změnila ze silnějšího partnera „hnutí“ (politicko-podnikatelského projektu) jednoho z nejbohatších českých oligarchů v partnera slabšího. Neodešla z vlády ani tehdy, když Babiš prohlasoval s několika opozičními stranami skandální zrušení superhrubé mzdy, které bylo jakýmsi pokračováním „rovné daně“ jinými prostředky. „Svého“ oligarchy ve funkci premiéra se sociální demokraté drželi do posledního dechu. On jim mezitím vyluxoval voliče.
Čas kulturních válek
Jakým kouzlem se to Babišovi vlastně podařilo? Někdo může argumentovat malým charismatem socdemáckých vůdců a nostalgicky vzpomínat na „chlapáky“ Miloše Zemana a Jiřího Paroubka. Vzpomínat na politické machisty je ale přinejmenším selektivní. V roce 2002 si koneckonců namazal Václava Klause na chleba i „suchar“ Vladimír Špidla. Ve skutečnosti se zkrátka podstatně změnily podmínky. Nešlo jen o to, že strana byla postižena korupcí a dlouholetá vláda v krajích a opozičnost na úrovni vlády z ní udělala jakousi konfederaci lokálních bratrstev čerpajících krajské dotace s až groteskně slabým centrem. Především se změnila povaha politických sporů. Nejdrastičtěji to ukázala uprchlická krize. Právě ta sociální demokracii definitivně ukázala, že nelze trvale sedět na dvou židlích.
Během uprchlické krize bojoval proti kvótám na uprchlíky nakonec i premiér Bohuslav Sobotka, jinak nejen absolutní eurokonformista, ale také člověk, který by patrně uprchlíky spíše rád podpořil, soudě i z jeho uniklé korespondence. Tlak všeobecného odmítání „muslimských migrantů“ byl ale příliš silný.
Po uprchlické krizi se pro mě sociální demokracie stala nevolitelnou stranou. Nevěděl jsem, zda bych svým hlasem podpořil „sluníčkáře“ Jiřího Dienstbiera, důsledného obránce lidských práv včetně práv uprchlíků, anebo anticiganistu a islamofoba Jaroslava Foldynu. Myslím, že přesně stejný problém přitom měli i stoupenci opačných názorů, často třeba dlouholetí sociálnědemokratičtí voliči. Přílišná rozkročenost, která byla po jistou dobu výhodou, se přestávala vyplácet. Pokud jedna politická strana spojuje oba póly zásadního politického konfliktu v dané společnosti, jaký smysl vlastně dává ji volit? Pokud se hlavní politickou otázkou stala „obrana demokracie a lidských práv před fašismem“, případně „záchrana Evropy před islámskými hordami“, nemohla sociální demokracie pro tento buď–anebo svět nic smysluplného nabídnout. Obě strany v tomto konfliktu si nakonec většinově řekly: „Proč chodit ke kovaříčkovi, když můžu jít ke kováři.“
Snadno se nám dere na jazyk dřevní marxismus (sám Marx by asi řekl vulgární materialismus) coby jeden ze základních politických instinktů na levici. Nabádá nás, abychom řekli: zapomeňme na kulturní války, to je jen takové falešné vědomí, a bavme se o skutečných, tedy materiálních zájmech! Tam snadno poznáme přítele od nepřítele, tam jednoduše odlišíme „realitu“ od „ideologie“! To je ale jen optimistická fikce. Ekonomická realita je už příliš prosycena kulturalizovanými spory a projevuje se právě skrze ně. Poláci prolomili tabu týkající se přerozdělování a vymohli si rozsáhlé transfery k vícedětným rodinám volbou národních konzervativců. Mnozí horlitelé proti muslimům se víc než islámské kultury bojí neomezené konkurence migrantských pracujících. A velká část feministických zápasů je zároveň „kulturní válkou“ i bojem proti ekonomické nerovnosti.
Současně tato situace odráží stále větší fragmentaci toho, co bychom snad mohli nazývat „pracující třídou“. Namísto jednoho konfliktu práce s kapitálem vidíme řadu konfliktních linií – mezi zaměstnanci a živnostníky, státními zaměstnanci a zaměstnanci soukromého kapitálu, lidmi prekarizovanými a lidmi se stabilnějšími pracovními místy, ale také třeba zintenzivněný generační střet. Namísto toho, aby ekonomická „základna“ poskytovala levicové politice pevnou půdu pod nohama, drolí a rozpadá se do mnoha podotázek.
Co dělat?
Část sociální demokracie – lidé jako Jaroslav Foldyna, Ivan David a Jaroslav Bašta – symptomaticky přešla ke krajní pravici. Bývalý předseda vědecké rady „thinktanku“ sociální demokracie, Masarykovy demokratické akademie, Petr Drulák už kolem sebe shromáždil falangu významných levicových intelektuálů včetně Jana Kellera a Ilony Švihlíkové – jen proto, aby je propojil s krajní pravicí a lunatickými odhalovači různých spiknutí typu Michal Semín ve spolku bizarně nazvaném Svatopluk. Ostatně, v řadě zemí sociální demokraté bojují o své voliče tím, že se posouvají k nacionalismu. Umění kompromisu jako kdyby tu definitivně narazilo na svoje meze.
Dokáže se levice zachránit? Snad ano, rozhodně ale ne sebepopíráním a přizpůsobováním se trendům, které jdou v dlouhodobých a vlastně i krátkodobých důsledcích proti ní. To, co dnes pro svou záchranu nemůže přeskočit, jsou patrně dva domácí úkoly.
Prvním je zmapování současných klíčových nerovností a jejich výstižné pojmenování. V našem kontextu to bude vedle lepšího zpracování anatomie současné kapitalistické i pracující třídy obnášet také přehodnocení vztahu k Evropské unii. Už si opravdu nevystačíme s absurdním dilematem, zda jsme „pro“ nebo „proti“ Unii, jako kdyby ta představovala (ještě dvacet let po vstupu) nějaký vnějšek. Jsme součást Evropské unie, která může dávat smysl jako protihráč velkého kapitálu. Tam, kde je místo protihráče ochotným pomahačem, je třeba unijní struktury razantně konfrontovat a měnit, právě tak jako tam, kde jednotný trh posiluje meziregionální nerovnosti.
Druhým domácím úkolem pro levici představuje najít pro levicovou politiku silnou dlouhodobou pozitivní vizi a kulturní rámec. Některé jeho prvky dobře pojmenoval Bruno Latour, když navrhuje unikat jak nacionalismu, tak globalismu. Potřebujeme deglobalizaci a posílení vztahu k místu, to ale nesmí znamenat uzavřenost. Součástí této nové vize musí být přehodnocení vztahu k životnímu prostředí. Čas pro umění kompromisu patrně vypršel. Budoucnost bude buď ekosocialistická, nebo velmi temná.
Autor je politolog a publicista, působí na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, spolupracuje s A2, deníkem Alarm a přílohou Salon deníku Právo.
