2018 06 Mladá tvorbaLiterárny KapitálOndřej Macl: Rozehrávám milostnou píseň proti Mládí

Tomáš Hučko8. júna 2018373

Pre tvoj debut Miluji svou babičku víc než mladé dívky je motív mladosti kľúčový. Píšeš, že v ňom „rozehráváš milostnou píseň proti Mládí“. Čo ťa k tomuto postoju viedlo?

 

Asi ta zkušenost po konci studia, kdy se spolužáci rozutekli většinou pracovat a založit rodiny, zatímco já zůstal sám se svým mizejícím mládím, v podobném osamocení jako babička. Kult mládí vytvářejí hlavně ti, kteří už mládí ztratili, v podstatě je to ale velmi nebezpečný, křehký věk, plný zmatků, iluzí i sladké marnosti. Jedním dechem však dodávám, že jsem po textu o babičce napsal zatím nevydanou prózu o Evropské unii a mladých lidech, kde jsem v mládí hledal – a nacházel – také něco pozitivního. Týká se to ale už spíše konkrétních osudů, jejich chaotických zárodků, skrytých vzpour, lásek a vyloučení než mládí obecně. Nebo až tohle má být to opravdové mládí?

       

Témou tohto čísla Kapitálu je mladá tvorba. Čo ti napadne ako prvé pri tomto slovnom spojení?

 

Vzhledem k tomu, že studuji obor autorská tvorba na DAMU, pojímaný bytostně psychosomaticky, tak mě ten výraz v první řadě poleká. A chce se mi zvolat s Marcelem Duchampem, že tvůrčí funkce umělce neexistuje. Pokud ale tvorba mladých autorů vědomě problematizuje tvorbu jako takovou, pak ji samozřejmě vítám. Nicméně tvořit nestačí. A rodný list ještě nic nezaručuje. Je, myslím, potřeba hodně se vzdělávat, cestovat, přetvářet jistoty o sobě samých. A vnášet do současnosti univerzální impulzy.

 

Stretávaš sa s takýmito textami mladých autorov, ktoré by problematizovali tvorbu ako takú? Sleduješ ako mladý básnik a prozaik tvorbu svojich súčasníkov? Kto sú pre teba najzaujímavejšie postavy mladej českej literárnej scény?

 

Existuje celá řada inspirativních tendencí, ať už je to konceptuální psaní, často zdůrazňující vliv technologií, nebo naopak návraty k řeči a krajině, různé přesahy k performativitě, politické angažovanosti, nové mystice a tak dál. Sám jsem ale duševně dost „dědek“ krmený světovým kánonem, k současné tvorbě přičichávám spíš letmo a zajímá mě hlavně její živý rozměr, její možnosti. Abych přece jen zmínil dvě jména, která jsou sice už po smrti, ale zapůsobil na mě jejich osud a zatím jsme je pořádně neobjevili ani jim nevydali knihu – je to Filip Sklenář, autodidakt s citem pro satiru osvícenských rozměrů, ale i pro laskavou asijskou lyriku, jehož konfrontační puzení k životu ho stálo na internetu celou řadu nepřátel, což ukončila roku 2010 jeho vánoční sebevražda v pouhých jednatřiceti letech. A ještě méně toho víme o Jiřím Volfovi, na něhož jsem narazil ve francouzském Toulouse, kde na místě jeho mladé smrti v ruinách kostela vyrostl na jeho památku velmi činný squat La Chapelle. Co vím, jednalo se o uprchlíka, který se vydal z komunistického Československa za velkým pařížským uměním, aby skončil jako legendární básník chudých, zesnulý roku 1993. Teprve teď se shromažďují jeho texty psané francouzsky, u nás o něm zatím ani muk.

 

Mladí literáti a umelci sa často zvykli združovať v rôznych „školách“ a zoskupeniach. Existuje niečo také medzi dnešnými mladými českými spisovateľmi?

 

Jako projev touhy po sdružování se spisovatelů mladého ducha, když ne vždy mladého věku, vnímám třeba nedávné založení Asociace spisovatelů a Českého literárního centra. Spontánněji se autoři setkávají při různých čteních, například v literárních podnicích jako Café Fra Petra Borkovce, v kavárně Řetězová či poslední dobou v Božské lahvici; časopisy jako Tvar, A2 nebo Psí víno pořádají rovněž pravidelné večírky. S Annou Luňákovou se navíc snažíme pořádat tzv. kabarety, tematická setkávání lidí napříč obory, nejenom umělců, kteří se mohou při té příležitosti jak svobodně vyjádřit, tak prožít společné rituály a navázat nové vztahy. Spíše než o vytváření komunity nám tak jde o generování událostí, které by spojovaly neslučitelné a samy měly svérázný estetický náboj.

 

Pred pár dňami si vyhral Cenu Jiřího Ortena, ktorá sa udeľuje mladým autorom do tridsať rokov. Čo pre teba takáto cena znamená? Aký máš celkovo postoj k literárnym cenám?

 

Zajímavostí je, že jsem před pár lety doprovázel na vyhlášení jednu z předchozích laureátek, a dokonce o té ceně tenkrát napsal krátký text. Něco jako že zatímco mi tě odvezou taxíkem do Kavčích hor a skrze vesmírné satelity rozmnoží tvůj obraz, budu na tebe čekat zkrvavený pod koly sanitky… Cenu tedy znám delší dobu, těší mě, jak její porotci nejednou překvapili, a zároveň na mě silně působí to Ortenovo jméno – dostávám cenu člověka, který už v mém věku nežil. A který byl i zaživa pro svůj židovský původ tím posledním v protektorátní společnosti. Ceny obecně vnímám jako politikum, jímž lze rozšířit dosah určitého sdělení podobně, jako to dovede usnadnit třeba akademický titul nebo vystupování v médiích. Svého ocenění si vážím, otvírá mi nové obzory. Zároveň mě nepřekvapuje, že letos víc lidí na virtuálních sítích zaměňovalo Ortena v názvu ceny s Tomášem Ortelem…

 

Vyzerá to tak, že dnes by sa ľudia v Česku viac zaujímali o „Ortelku“ než o „Ortenku“…

 

Vzpomeňme, že tři roky zpátky hrozila kvůli ocenění nacionalisty Ortela v anketě Zlatý Slavík část spisovatelů bojkotem literárních cen Magnesia Litera, neboť je sponzorují ty samé minerálky. Dodrželo to nakonec jen nakladatelství Torst, zatímco Ortel byl oceněn i v dalších dvou letech a pouze díky podivnému zásahu organizátorů nevyhrál úplně. Ne náhodou ovládla letošní Litery Taberyho Opuštěná společnost, takže už i pravicoví liberálové si v Česku uvědomují propast mezi společností a kapitálem. Jestliže se nad devadesátými lety vznášela gloriola svobody, dnes se ukazuje, jak se svoboda vlivem nových materiálních poměrů stala pro mnoho lidí spíše menšinovou, hypotetickou záležitostí. A že jim jde o samotné existenční zázemí, o pocit bezpečí. Je nejvyšší čas, aby se této potřeby chytali nejenom vypravěči báchorek o velkém Nepříteli, ale i ti z nás, kteří dovedou projevovat reálné přátelství. Budoucnost vzejde buď milostná, nebo žádná.

 

O tvojej knihe sa v anotáciách hovorí ako o debute „na česko-slovenském pomezí“. Je to dané len tým, že tvoja babička, ktorej píšeš tento otvorený list, je Slovenka? Aký máš ako básnik vzťah k slovenskému jazyku, resp. slovenskej literatúre?

 

Tím, že je babička Slovenka, se do textu dostalo celkem dost slovenštiny a také různé reálie ze života novomestské babky, ať už jde o lásku k písničkám Krištofa Veselého, výrobu bábik zo šústí, či vůbec o životní symbiózu fabriky a kostela. S trochou představivosti by se dal náš vztah číst i skrze mýtus dvou spojených a rozdělených zemí. Díky tvé otázce si uvědomuji, jak málo mám slovenštinu spojenou s literaturou jako spíše s televizí, ženskými časopisy, folklorem a zástupy pohostinných tetek. A v knížce tak slovenština funguje jako groteskně úsměvný protipól mé konfesně teoretizující češtiny.

 

Tvoj text je zložený z úvah, referencií na kanonické diela svetovej literatúry a filozofie, intímnych spomienok i básní. Hovorí sa o ňom najčastejšie ako o básnickom debute, vnímaš ho i ty ako básnický text? Je pre teba relevantné akékoľvek žánrové zaradenie?

 

Když jsem se poprvé dozvěděl, že nakladatel text považuje za básnickou sbírku, dost mě to překvapilo. Dokonce neváhal s tímto přesvědčením zkrátit rukopis zhruba na výslednou třetinu, čímž text sice přišel o některé roviny a mnoho esejističtějších či experimentálnějších pasáží; přesto jsem na danou verzi nakonec přistoupil s pocitem, že text bude přístupnější více čtenářům a že je dobré hned neříkat všechno. Neuměl jsem rozhodnout, která verze je lepší nebo horší. Vyšla zkrátka jedna z více možností. V tomto smyslu se nejedná o poezii závislou na síle slova a pro text je prvořadá metoda, koncept. Knížka představuje otevřené milostné gesto, jehož jednotlivé „zásahy“ mohou být různé a šlo by je neustále přepisovat. Co čtenářům přeji především, je to, aby se jim knížka stala popudem k vlastnímu citovému dobrodružství. A vůbec to nemusí být s babičkou.

 

 

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *