2018 06 Mladá tvorbaLiterárny KapitálMiluji svou babičku víc než mladé dívky

Ondřej Macl8. júna 2018692

Zasvěcení do tématu v temnotách (výběr)

 

Ne, nepřináším útěchu. Leda tak sbírku odlesků své bezútěšné lásky. Chtěl jsem psát souvisle, přehledně, literárně… text se mi nicméně rozpadl pod rukama tak jako babiččino tělo, jako mé city k ní. Dopadlo to s ním obdobně jako s tím zvířetem, jemuž babička bezděky vdechnula štětcem život:  „Chcela som namaľovať psa, ale vyzerá ako krava, akurát nemá rohy… Vôbec neviem, čo som to namaľovala.“

 

Historicky rámcují „život a dielo paní K.“:

  • Masaryk (viděla ho cválat na koni)
  • (Beneše si nepamatuje)
  • Hitler („zneužil“ její oblíbené faráře; dosud nosí v hlavě básničku: „Andrej Hlinka sladko spinká, my sme jeho deti!“)
  • pohřeb Stalina s Gottwaldem
  • (z éry soudruhů jí nejvíc utkvěli reformisté typu Dubček či „ľudský a dobrý fešák“ Smrkovský, leč blahopřání k narozeninám psala i patronovi následné normalizace Ludvíku Svobodovi)
  • krátké Havlovy kalhoty (do Bílého domu zaslala blahopřání k Československo-Americkému přátelství; „Clinton mi obratom poďakoval“)
  • (z dob osamostatněného Slovenska by mohla citovat jedině odposlechy z televize; blahopřání zasílala papežům)

Zlomové události dějin se jí přitom vybavují jen velmi násilně, jako by se jí netýkaly. Ostýchavými zádrhy připomíná školáka před tabulí, který nic neví, ale zkouší to. Babiččina laskavá apolitičnost nepředstavuje produkt tržní pravdy a lásky devadesátých let, natož vyhřezlý plod hipízáckých orgií let šedesátých, jako spíše fosílii řekněme až nevolnické podřízenosti vůči posvátné alianci oltáře a trůnu. Zatímco doba se měnila o překot, babiččiny návyky ustrnuly: Povedzte mi meno mocnára a poprajem mu blaho.

Babiččin život byl jedním slovem poslušnost. Poslušnost, v níž nalézala řád. A praktickým výrazem této poslušnosti se jí vedle modliteb stala všestranná manuální práce. Po slovensky robota. Píšu-li „babička“, myslím tím zbožný, kutilský stroj, otevřený vnějším zakázkám.

Více než samota trápila babičku bolest. Dokud se ruce hýbaly a nohy chodily, stroj fungoval, vše bylo, jak má být. Jednou týdně bohoslužba a sem tam návštěva, s tím se dalo vyrovnat; rušiče pracovního provozu pocházely zvnějšku. Bolest vlastního těla však zasela překážku v práci přímo do ní samotné. Stroj uvnitř těla zaskřípěl: „Bože môj, za čo ma trestáš?“Bůh na svatém obrázku se mlčky usmíval, televize brblala tu svou, stolek se prohnul pod osobní korespondencí… a nikde, nikde žádná odpověď.

Odbočka jazykové povahy: Proč píšu česky, když babička „hovorí po slovensky“, aneb skrytý mezičlánek Matka. Ztělesňujeme-li já a babička dvě radikálně odlišné kultury, které si hledají k sobě cestu, matka, toť úplně jiný příběh. Mezerav našem příběhu.

Z vakua spojeného Československa vyplula na povrch ochočená New-Age revolta let osmdesátých, konkrétně matčin románek (když ještě matkou nebyla) při jógové seanci na Moravě. Morava, Velká Morava, spojnice Slováků a Čechů; chceme-li si danou událost patřičně mytizovat. Zůstali u ohniště vzhůru sami dva, on pískal na flétnu a ona zpívala (tak je nám to aspoň vyprávěno). Vzápětí následoval její „útěk za srdcem“, rozuměj za otcem (když ještě nebyl otcem), ale i za křesťanstvím do Hradce Králové, kde řečeno s genetickými inženýry zapustila druhé kořeny… A zem se rozpadla na dvě odlišné země.

 

Jsem babiččin nejmilovanější. Nemůžu za to, oblíbila si mě odmala. Místo toho, abych vnukovské vazbě odvykl, okolnosti mi naopak dopřávaly její přítomnost čím dál častěji. Z její strany to byla potřeba kvalitnější lékařské péče, co ji přivádělo do Hradce, já si zas nevěděl rady s otitulovanou nezaměstnaností a než být telefonistou či prodávat hamburgery, chodil jsem k ní. Tetelil jsem se u její postele, když mě šimrala pod bradou a dětinsky mi vyznávala lásku, a seděl jsem při ní i tehdy, když mě v mukách prosila: „Zabi ma a zakop do zeme!“

Sám jsem ale svou babičku příliš rád neměl. Bylo mi stejně jako Havlově republice okolo dvaceti, optimizmus hurá-devadesátek se škubal v křečích a já se po puberťáckých předzvěstech konečně dramaticky vypořádával s tradicí, která mi byla v procesu polidšťování zvířete vnucena. Za své vzal jak umělecký provincionalizmus, tak neuspořádaná sexualita i její původce jménem katolická církev, potažmo láska k bližnímu, bližšímu a nejbližšímu včetně lásky vnukovské. Z bezbranné babičky jsem si učinil nestvůrný symbol pokrytectví všeho druhu. V kaplích, které mi splynuly s rakvemi, zatímco ve větru života se náhle kýval každý strom, jsem ji dokonce vulgárně proklínal, cítě se nad ni z pozice zklamaného morálně povýšen. Trpěli jsme oba.

Vlastní stín mi šeptal cosi o sebevraždě. Nový život bez Smyslu zase nietzscheovsky provolával, abych se především zmocnil svého těla a učinil je samé slovem-hodnotou. A tak jsem daroval své oči studiu, nohy mě prováděly napříč devaterem cizích zemí, můj klín přijal úděl asketických snů… Žel jako ani předchozí etapa ve znamení apoštola Petra, tak ani nynější fáze Jidáše mi nepřinesla snesitelné vnitřní rozpoložení. I kdybych se přejmenoval, emigroval, přeoperoval… minulosti nešlo uniknout. Jejím konečným triumfem, jakmile jsem stanul s knihami na jednom opuštěném ostrově a v nedotknuté džungli spatřil tu samou ikonu, jíž babička chovala pod polštářem, byla autorita Dětství.

Babičko moje! Podlehl jsem kdejakým sirénám světa a nyní mi zbývá rozpoznat tento díl banality, kterou jsem v sobě dosud marně utloukal ve prospěch představivosti. Rozevřít ji jako něco nebanálního a připoutat se k ní. Babičko moje! To já, já jsem Tvé vředy na bércích, kéž zarůstají zdravou kůží. (…) A tak ti píšu otevřený dopis, ale neboj, nemusíš ho číst. Píšu svůj dopis napříč stoletím, v kterém jsem nebyl a po němž nebudeš.

Pokud jsem babičku nazval „strojem“, ať je tedy i mým nástrojem v podobě lyry! To na ni rozehrávám milostnou píseň proti Mládí, za cenu praskajících strun…Budiž mou lyrou, nástrojem, klávesnicí, na které nefunguje Enter ani Escape a do níž klikám rukama, které ji tolikrát objímaly:

Pamatuješ,

zapomínáš,

miluješ

svou babičku

víc než mladé dívky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Škola života

 

Když jsem se pořezal při depilaci kiwi – „Teraz ešte musíš urobiť jednu školu, takú obyčajnú. Naučiť sa variť, upratovať, periny prevliekať… A ja tam budem riaditeľkou.“

 

Senzace!

Do schodů kostela dnes babi vynášeli rovnou tři urostlí chlapi.

„Aspoň sa bude mať na čo spomínať.“

Moci tak zachovat ty chvíle, kdy se nic zvláštního neudálo…

 

Kosmetika

Barvou proti šedinám, krémem proti vráskám…

Co takhle krása šedin, vrásek? Respektive krása milovaného ve všech jeho proměnách, krása kosmická…?

 

Antiromantička

 

Nikdy se neopila.

Z tancovaček prchala hned potom, co pomohla s výzdobou sálu. Žádný flirt, natož Dionýsos.

Nejsprostěji nadávala „krupica“.

Neviděla, nepotřebovala vidět moře.

Nešplhala na štíty velehor.

V Tatrách, potažmo v zahraničí, byla snad jednou, s pracovním zájezdem a bez výrazných dojmů.

 

Přepínání kanálů

 

Chci zrušit naše zasnoubení Jednalo se o přísně tajný nacistický plán na rozdrcení Monstrum Ale ale Monstrum Monstrum Copak to povídáte Už ve čtvrtek na Horním náměstí ve Znojmě Went the distance now I’m back on my feet Just a man Vodním kamenem Čistí vnitřek myčky Kamila Špráchalová Lucie Vondráčková Michal Bürger A zdá se že to byla také poslední akce ve druhém poločase

 

Televize

„Kombinace mikrovlnné trouby a loutkového divadla.“ /Vladimír F./

Původně pořízená jakožto přitažlivý společník do babiččiny samoty. Rozptylující hlas bez uší. Později vetřelec v čase našich návštěv. Docházel jsem s ohledem na TV-program, abych ji nerušil při oblíbených pořadech. A pokud jsme si někdy neměli co říct, byl jsem to já, kdo ji zapínal.

Televize mnohdy hlučela pro nikoho. Hlučela, když babi plakala. Často i při loučení. V pozadí každého patosu se zatvrzele valil ten předepsaný, prostříhaný, režimem posvěcený… hluk.

 

„Viem, že nič neviem“

 

  • Sókratés! (utkvělo jí díky vědomostním TV-soutěžím)
  • Odkud ho znáš? Od Bati?
  • Áno, rysoval vedľa mňa návrhy strojova nosil pruhovanú košeľu.

 

Tělo, hřích

Bála se, že hřeší i tehdy, když začínala menstruovat. Potají si celé roky chodila prát zkrvavená prostěradla k potoku.

To já si při první poluci popletl semeno s duchem svatým. Když mi kněz při zpovědi zdůraznil, že honění je hřích, nadobro jsem přestal chodit k zpovědi.

 

Tolstoj (Chlapectví)

 

Babička zemřela. Není mi jí líto a pochybuji, že by ji vůbec někdo litoval. Těším se, že dostaneme dědictví.

(…)

 

Babi, v jiných řečech též nana, lola (!) či mormor.

Variace: babka, babyka, babočka, bábovka, zbabělost…

„Keby si vysypal všetky slova z hlavy, bola by z toho polievka s cestovinovými písmenkami.“

 

Panelák

 

Ikona východního bloku.

Většina života v paneláku: známe to oba.

Mít kousek půdy, patří mi rovněž cíp nebe s podzemím, takhle je to jen několik umělých kvádrů (pokojů) + útěcha z veřejných prostranství + imaginace.

Rozdílnosti v panelové uniformitě: tamhle visí fialové záclony, onde je v okně satelit, větrník, šňůra s kolíčky, muškáty, popelník, vřískající papoušek… U jejího okna: zpětné zrcátko jak z nějakého traktoru (aby se nemusela při zazvonění vyklánět) a pod ním parapet, na kterém – být hladový pták – vždy naleznu aspoň hrst žita.

 

Abecedy

Ona:

Actisorg, Betadine, Coryol, Detralex, Enelbin, Flamigel, Geratam, Hirudoid, Ialugen, Jodisol, Kuterid, Lomir, Medicomp, Novomix, Omniplast, Paralen, Quinapril, Rosucard, Sterilux, Talvosilen, Urgo, Vigantol, Warfarin, Xorimax, Zetuvit.

 

On:

Argonautika, bible, Cervantes, Dante, Eurípídes, Firdausí, Goethe, Homér, I-ťing, Joyce, Kafka, Lawrence, Mahábhárata, Nabokov, Ovidius, Proust, Rabelais, Shakespeare, Tolstoj, Voltaire, Wilde, Zarathustra.

 

Babiččina svatba

Nejhorší den života. Dědu… totiž… nemilovala.

„Dotieral – kedysi na škole – že so mnou chce chodiť. Keď som povedala: ‚Ani náhodou!‘, utekal do lesa a že sa obesí. Učitelia naliehali: ‚Choď s ním!‘, tak ja som v zlosti kývla. A už sa ho nešlo zbaviť. … Mnohí mi vyčítali: ‚Veď sa k tebe nehodí! Cigán, komunista, opilec…‘ Lenže čo keby si niečo urobil? Bol by to môj ťažký hriech…“

 

Stěží uvěřit, že by se ten vlezlý nápadník v případě odmítnutí vskutku oběsil. Spíše si babi tímto způsobem zastírá fakt, že její prvotní imperativ zněl/zní/bude znít: „ČO ĽUDIA POVEDIA?“

Měl jsem jí nějaký čas vážně za zlé, že svého Boha a robotu tak přímočaře upřednostňovala na úkor nechtěného manžela, podobně jako stavívala mou matku proti tetě nebo mě samého proti bratrovi. Kraslice, které vyráběla, bývaly holt barevnější než její černobílé vidění.

Jsme tedy jednou manželé, nemiluji ho, ale čo ľudia povedia, nebudeme-li mít spolu dětí?

Mohu jí ovšem ten její sňatek vyčítat? Vždyť kdyby k němu nedošlo, nejsem tady já, ani brácha, ani máma, ani teta, ani bratránek… A táta by se nejspíš oženil s nějakou cizí ženskou.

 

Spadla potřetí

V číslicích Kristova příběhu: třetí pád – předtucha konce? Jsou-li naše slovní dohady především gramatikou, pádů lze předpokládat dohromady sedm.

Kdo spadne? Babička.

Bez čeho? Bez kontroly.

K čemu? K podlaze.

Koho to zajímá?

Jsi celá? V pyžamu

s anděly.

 

Polibek

„Človeče, prečo bozkáš líce červené ako ruža?

Prečo nebozkáš prdel, veď je to tá istá koža.“

Jednou jsem za ní přišel do nemocnice, když měla virózu, tak jsem se musel navléci do plastového pláště, roušky, rukavic.

Otřesné – políbit jí ústa přes roušku. Podat jí ruku jen v rukavici.

 

„Aj keď nič nemám, vždy ti niečo dám.“

 

Takto se babička definovala výstižněji, než jak si ji přivlastňuje slovník sociologů, aneb „babička je velmi důležitou institucí pro fungování rodiny a systémovým prvkem“.

Stárnu – překážím – jsem čím dál zbytečnější – nesoběstačnější – množí se pouze mé útrapy…

 

Stáří se potřebuje smysluplně projevovat, a to i skrze svou nesmyslnost, přestává-li být nápomocné vlastními silami. No a co, že babička pohlídá děti, pomůže v domácnosti, povypráví své vzpomínky… Dost možná přijdou dny, kdy bude bezbrannější než dítě, kdy nepomůže a sotva promluví.

Tehdy ji miluji nejvíce.

 

Obrátit se v prach

 

Úděl vložený lidstvu do vínku pramatkou Evou.

Od pramatky Marie znám naopak obsesi utírání prachu (jako by sám úklid vyjadřoval vzpouru proti smrti; v uklizených prostorách se necítím být ve své kůži).

 

Jsou různé druhy prachu (třeba to někoho uklidní?): prach z hlíny, rostlin, pokožky, knížek či dokonce hvězd, prach ze stolic roztočů, kteří se prachem živí. Prach ve formě povlaku, chuchvalce, větru anebo prašné cesty.

 

Prach se hromadí na všem, co zůstává dlouho netknuté.

Při utírání prachu se mi z rukou drolí nový prach.

Prach se rodí, i když se tě dotýkám.

 

Parodie

„Babičky nám pohádky jen různě vykládaly, jde však o to je změnit.“ (Karl Marx)

„Je to obrovský krok pro babičku, přitom zhola nic pro lidstvo.“ (Neil Armstrong)

„Babi, babi, babi, oh / I thought you’d always be mine.“(Justin Bieber)

 

Kuplířství

Jakmile před ní promluvím o jakékoli dívce, mívá ve zvyku v ní vidět mou potenciální nevěstu. Okamžitě protestuji, že to ona je můj miláček, přece ji neopustím! Ihned se ošívá: „Aký miláčik? Stará ježibaba som…“Jako by nemohla zemřít, dokud předem neuzná, že jsem si za ni našel náhradu… Mladou dívku… Konvenci.

I kdyby, nic ti nepovím, ty krutá.

 

Hypotetický scénář

Kdybych ji přesto zradil a prozradil se, optá se mě na její jméno. A taky odkiaľ je, čo robia rodičia a či je katolíčka. Tvářila by se zajisté co nejpřejícnějším dojmem.

Každou příští návštěvu by zahájila dotazem na ni: Ako sa má Adelka… eh, Dorinka… Janka?… Neschopná si vzpomenout na její pravé jméno, čímž by se zas prozradila ona.

Zármutek vrby nad hladinou pokrytou červenými lekníny.

(I já jsem bývala mladá.)

 

 „Neboj se“

Té noci jsem se neobešel bez okamžiku hrůzy: vzbudil mě sen o babiččině pohřbu.

„Neboj se,“konejšila mě dívka oblečená do její halenky, „když se tohle zdá, většinou se to nestane.“

Vybavil jsem si babiččina slova, která by chtěla při pohřbu vykřiknout z rakve lidem všem:

„Ja stále snívam, rozmýšľam, spomínam,

ako vám za všetko poďakovať mám.

Slovom sa to povedať nedá,

len tak, že vás mám zo srdca rada.“

Té noci opravdu nezemřela. Stalo se však něco horšího: Zemřela výlučnost mé lásky k ní.

Babičko, miluji mladou dívku.

A stejně jako ty budeme co nejvíc společného času trávit v postelích.

 

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Kapitál, 2021 — projekt z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia