O Davidovi, králích a obraně lidskosti

Ela Plíhalová9. novembra 2020528

„Aktem revoluce není sebeobětování, chmurná oddanost dělat cokoliv, co je v našich silách, abychom dosáhli budoucí svobody. Je to naopak vzdorné žití v přítomnosti, jako kdybychom již dávno byli svobodní,“ podněcuje David ve svém článku o fenomenologii obřích loutek.

Nevím jak tvoje, ale mé chápání světa je pohlcené environmentálním žalem, hauntologií, depresemi a kocovinou z toho, kolik násilí je v každodennosti. A tak pro mne Davidova naděje na změnu a zatvrzelá víra v lidskost zůstávají ojedinělým lékem. Možná i proto jeho smrt tak otřásla globální levicí, jelikož jsme přišli o jednoho z mála velkých myslitelů, kteří věří, že revolta za jinou budoucnost je vůbec možná. Učarovalo mi, že se někomu podařilo svými anarchistickými myšlenkami podloženými precizním antropologickým výzkumem zcela zaplavit mainstreamové debaty. Toto učarování mě přivedlo až ke studiu antropologie na London School of Economics (LSE), kde jsem byla připravena hltat každé Davidovo slovo. Uvědomuji si privilegium, díky kterému jsem vůbec mohla tuto školu studovat. O to větší privilegium jsem potom získala tím, že David Graeber byl mým mentorem.

Žádné hranice, žádné národy, skončeme s deportacemi

Když Italský spolek na LSE pozval na svou konferenci bývalého italského ministra vnitra Marca Minnitiho, který je z velké části zodpovědný za krutou migrační politiku Itálie, rozhodly se studentky uspořádat přímou akci proti jeho výstupu. V únoru 2017 totiž Itálie podepsala smlouvu s Libyí, v níž se Libye zavázala k posílání migrantů, kteří se plaví na moři do Itálie, zpět, kde je uvězní v detenčních zařízeních. OSN již dosvědčila surové zločiny proti lidskosti spojené s převozem i správou detenčních center, jako je znásilnění, mučení či současné otroctví. Forenzní dokument The New York Times zachycuje i to, jak se aktivity neziskových organizací, jež se na otevřeném moři snaží zachraňovat lidské životy, staly ilegálními. Abychom s ostatními studentkami poukázaly na krev, kterou má EU na svých rukou, natřely jsme si dlaně na rudo a přímo blokovaly pohyb Minnitiho po kampusu. Nakonec Minniti odjel v taxíku potřísněném rudou barvou a se zamaskovaným studentem C. na střeše.

David si byl velmi dobře vědom své pozice – ukotven v neoliberální a konzervativní instituci, kterou je LSE. A navíc byl C. jeho kamarád, žák a významná aktivistická postava studentské komunity. Když LSE začalo vést kárné řízení o vyloučení C., byl to právě David, kdo zdárně vybojoval odvrácení tohoto rozhodnutí. Nejenom že se Davidovi hnusilo intimní propojení politické moci a vzdělávání, ale zároveň svými činy revoltoval proti absurdnosti suverenity. Jak může být pošpinění důstojnosti významného politika větším prohřeškem než jeho odpovědnost za fyzické násilí či smrt stovek lidí? A kdo má právo o tom rozhodovat?

 

 

Paradox suverenity

 

Pokud je jediná entita natolik troufalá, že vytvoří univerzální systém spravedlnosti pro zbytek společnosti, logicky z toho plyne, že ten, kdo pravidla tvoří, sám nemůže být pravidlem předem svázán. Jak prohlásil římský právník Ulpianus okolo roku 250: „Panovník nikdy nebude zákony svázán.“ Proto je Bůh všemohoucí, proto mají poslanci imunitu, proto policisté stojící za vraždou Breonny Taylor nikdy nebudou za mřížemi. Strážci systému jsou inherentně očištěni od morálních sankcí samotného systému. Paradoxem tedy je, že arbitrární moc a její vykonavatelé nikdy nebudou měřeni stejným metrem jako ti, jež kontrolují.

Suverenitu Weber definuje jako externí sílu beztrestně nastolující řád na určitém teritoriu. Jelikož David věřil, že stopování genealogie konceptů, ve kterých žijeme, je klíčové pro snění o jiném světě, rozhodl se podobně stopovat i původ suverenity. Až vystopoval království. Fakt je, že dodnes jsou všechny moderní národní státy založeny na kuriózním oxymóronu „svrchovanost lidu“ či „suverenita lidu“, a tudíž moc dříve držená králi stále existuje, je pouze přesunuta na entitu, které se říká „lid“. V díle On Kings, které David vydal společně s dalším vlivným antropologem Marshallem Sahlinsem, autoři přinášejí nespočet důkazů toho, jak společnosti z různých konců světa v historii i dodnes prakticky řeší tento paradox suverenity. Když se například portugalští „objevitelé“ ptali vládce madagaskarského království Antemoro, odkud pochází, odpověděl: „Z Mangalore a z Mekky.“ Jestli odtamtud opravdu pocházeli jeho předci či to pouze bylo nejvzdálenější místo, které znal, se už nedozvíme. V antropologii se tomuto fenoménu říká „král cizinec“ a Graeber se Sahlinsem ve své knize dokonce argumentují, že tento typ vlády byl dominantní ve většině království: dynastie počíná princem z cizí země, jemuž místní princezna počne syna – originálního panovníka. Z české historie se nabízí příklad Jana Lucemburského, Elišky Přemyslovny a jejich syna Karla IV.

Líčení vládce jako zdánlivě apolitického, mimo systém či odjinud mu dává ojedinělou moc. Nezáleží ani tolik na tom, zda daný král byl opravdu cizinec či ne, ale do jaké míry byl chápán jako ten, kdo „není jako ostatní“. Panovník může třeba zabít svou manželku jako Jindřich VIII. nebo třeba zabít svého bratra jako Boleslav I. Když evropští cestovatelé chtěli darem pušky oslnit ugandského krále Mutesu, na oplátku je on oslnil náhodným výstřelem do kolemjdoucích poddaných. Graeber a Sahlins argumentují, že excese beztrestného násilí nefunguje navzdory pozici panovníka jako tvůrce a strážce pravidel, ale naopak díky ní. Monarcha si tak tím, že si dělá, co se mu zachce, potvrzuje, že je to právě on, všemocný, kdo dokáže nejlépe „nastolit pořádek“.

Superhrdinové nejsou jako všichni ostatní

Nemyslím si, že by to bylo ironií osudu, ale naopak přitakáním antropologickým nálezům, že v současnosti jsou země, které se nazývají demokraciemi, často řízeny „outsidery“. Trump byl zvolen jako hrdina antiestablishmentu, Babiš také není jako ostatní politici. On maká. Dokonce i Corbyn je antipolitickou postavou. Přestože vládnutí není jejich vysněnou profesí, obětovali své životy, aby mohli vést lid. Podobně jako Ježíš. Nebo Katniss z Hunger Games. Výraz charizma původně pochází z řeckého khárisma a lze jej přeložit jako „obdarování“. V Bibli se také objevuje hebrejská verze tohoto slova, která značí jednotlivce obdarovaného Bohem. Ale jak poznáme, který je ten jediný, vyvolený, obdařený požehnáním od externí síly?

Původ koncepce politiky jako soutěže superhrdinů úzce souvisí s historií voleb. Ve své knize Democracy Project David zmiňuje, že volby, jako mechanismus zastupitelské „demokracie“, byly po většinu Západní historie nástrojem aristokratů a rozhodně neměly nic společného se svobodou, rovností ani sesterstvím. Aristos v řečtině znamená nejlepší a kratia je v překladu moc. Mechanismus voleb, který se dnes vydává za symbol demokracie, byl tedy původně používán těmi nejbohatšími a nejmocnějšími ve chvílích, kdy mezi sebou chtěli soutěžit v kultu osobností a zvolit si „nejlepšího z nejlepších“. Jestli v současné době mechanismus voleb dále nese funkci soutěže mezi nejbohatšími a nejmocnějšími superhrdiny, je otázkou, jejíž odpověď nechám na tobě.

Chápání politiky jako soutěže charakterů a kvalit je důvod, proč titulní strany tak často rozjímají nad tím, který vůdce je chamtivý, který odvážný a čí kult osobnosti stojí za to vytvářet. Na mysl jistě přijdou i důležitější témata, která by se mohla objevovat na titulních stranách místo Trumpova účesu.

Kázeň musí být, tak je to správné

Nad otázkou, jak nejlépe vládnout, přemýšlel také Machiavelli. Jak vládnout „nejdemokratičtěji“ nebo „nejspravedlivěji“? Bylo to právě při četbě knihy Našim Přátelům od anarchistického kolektivu Neviditelný Výbor, kdy jsem si uvědomila, že toto nejsou správné otázky, na které bychom se měli tázat. Autoři v textu přicházejí s překvapivě přímým náčrtem toho, co anarchismus je. Je to víra v to, že pro ostatní lidi je přirozené chovat se slušně a smysluplně a že jsou schopni se o sebe navzájem postarat, aniž by k tomu museli být nuceni či motivováni trestem. Přestože takto to zní jako poněkud jednoduché tvrzení, je to výrok, který mocní vždy považovali za neskutečně nebezpečný. Moc profituje z toho, že se jedna bojíme druhé. Nevěříme si navzájem. Tento argument původní harmonie můžeme nalézt i v současném anti-antropocénu, ve spiritualitě původních obyvatel například latinskoamerických zemí či v taoismu: pokud přírodu necháte jen tak být, ona se o sebe postará.

Samotná existence policie vychází z politické ideologie, která vidí kolektivní bytí od počátku jako neukázněné, vzpurné a zlé. Pokud pod záminkou „udržování pořádku“ existuje někdo, komu je dovoleno beztrestné páchání násilí na druhých, tak se po vzoru Davida vždy přikloním na stranu neřádu. David za svůj život vyprodukoval nespočet děl zabývajících se nejen politickou mocí, ale také antikapitalismem, feminismem či postkolonialismem. A já tě vyzývám si na jeho počest něco od něj přečíst. Tou nejdůležitější myšlenkou, kterou si však já – a doufám, že i ty – od Davida odnáším, je rezolutní obrana lidské solidarity a dobrovolné kooperace.

Autorka je sociální antropoložka

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: