V zemědělství je nejistota ještě přítomnější než v umění

Jana Baierová17. februára 2024127
Číslo o Wendellovi Berrym sprevádzajú diela Dávida Koroncziho

S Kateřinou Konvalinovou o práci na ekologické farmě, umění a rapu

Některé tvé polohy jsou intelektuální, konceptuální, jindy používáš subkulturní, přímočařejší strategie. Přepínáš mezi různorodými činnostmi, mají něco společného?

Co to spojuje, je možná zájem o veřejné dění a vize podílet se na společném, komunitním přetváření světa. Tento aspekt byl a v nějaké formě stále je přítomný i v mém umění, které má angažovanější polohu… Řeší otázky, jak něco dělat nebo jak spolu vůbec komunikovat v současném světě. A skrze tyto otázky jsem docházela i k aktivistickému hledisku: jak věci měnit. V určitý moment mi přišlo, že umění umí dobře pojmenovat, vizualizovat nebo nacítit téma, ale jsou to často jemnější nuance, které je schopné měnit mimo galerijní či uměleckou scénu. Chtěla jsem se jednoduše víc zapojit do aktivistických struktur a umění si nechat jako prostor imaginace. Věděla jsem, že pak budu moct dělat umění, které nemusí být nutně angažované, a můžu si v něm řešit filozofičtější polohy nebo si představovat jiné možné světy. Vedle toho můžu řešit reálné věci v reálném světě společně s dalšími lidmi, jako například v antifašistickém a později ekologickém hnutí. Čím déle jsem byla v ekologickém hnutí, ekologická krize se zhmotňovala a stávala reálnější. Zároveň s tím ale přicházelo i určité vyčerpání z aktivismu, a tak jsem došla k zemědělství, protože je to oblast, která velkou měrou ovlivňuje proměnu klimatu, a navíc jsem už ukončila vysokou školu… Myslím si, že studentství je dobrý čas pro to, dělat aktivismus. Člověk je mladý a nadšený pro věc, v čemž je obrovská síla. Řekla bych, že je to taková občanská povinnost studenstva být aktivní, naštvaní a společensky nepřizpůsobiví. Jen není udržitelné dělat to donekonečna. Nebo alespoň v mém případě ne a spoustu lidí v mém okolí to stálo dost vážné psychické problémy. Rozhodla jsem se proto přesunout do zemědělství a porozumět tomu, co to vlastně znamená, jak to v praxi (ne)funguje a co za boje, konflikty a problémy tito lidé mají, s čím se potýkají. Chtěla jsem získat vlastní zkušenost s tímto odvětvím.

Dá se říct, že postupy z jedné oblasti dokážeš využívat i v těch jiných?

Řekla bych, že ano. Čeho si vážím na uměleckém vzdělání, je myšlenkový a názorový background. Snažím se to využívat například i na farmě. Zjistila jsem, že je pro mě vedle práce v zemědělství důležitá také ta komunita okolo. Což je praxe, kterou jsem objevila především při studiu na AVU s Ateliérem bez vedoucího nebo později v aktivistických skupinách. Během své stáže ve Španělsku jsem například objevila zemědělský kolektiv Los Apisquillos, který je mindsetově stejně nastavený. Rozumím si s těmi lidmi politicky a zároveň jsou strašně skvělí lidsky. V současnosti jsou více zaměření na samozásobitelství a operují v mnohem menším rozsahu, co se produkce zeleniny týče, ale celkově je to model, který je mi blízký v tom rozměru… Sama bych nechtěla mít nějaký zemědělský velkopodnik, ale spíš komunitní farmu. Pro mě je to vždy více otázka rozměrů a velikosti, kterou jsem schopná pojmout a opečovat.

Můžeš rozvést svou zkušenost ze Španělska?

Inland nebo Campo Adentro je španělská organizace, za níž stojí Fernando García-Dory, založená na propojování venkova a současného umění. Dostala jsem se tam skrz postgraduální stáž na Akademii výtvarných umění v Praze. Inland stojí za množstvím různých projektů propojujících současné umění a rurální oblasti a tématy s tím spojenými. V rámci Inlandu tak vznikla například i pastevecká škola. Ve Španělsku je tradice tzv. transhumance, kdy pastevec/pastevkyně putuje se stádem ovcí z letní pastviny na zimní a vice versa. Během toho se přechází i více než 100 km vzdálenosti. Tato tradice ve Španělsku pomalu vymírá a Fernando se spolu s kolektivem Campo Adentro rozhodl to s posledními praktikujícími pastevci oživit a vytvořit novou generaci pastevců a pastevkyň. Což se daří. Já jsem se tak seznámila s Julií, pastevkyní, která pokračuje v této aktivitě a je součástí kolektivu Los Apisquillos, který s Inlandem spolupracuje a má velké stádo ovcí. Myslím, že Inland je unikátní projekt se zajímavou polohou přemýšlení o roli umění, umělců a umělkyň.

V čem to pro tebe byla podstatná zkušenost?

Projekty Inlandu a následně zkušenost s Los Apisquillos pro mě byly ztělesněním toho, co bych fakt chtěla. Propojení umění a zemědělství. Konkrétně Los Apisquillos je kolektiv, který má sdílený dům v jedné vesničce asi 150 km nad Madridem. Je to takový common house, kde může v podstatě kdokoli bydlet. Lidé průběžně přicházejí a odcházejí. S tím byl kolektiv založen, aby vytvořil podmínky pro kohokoli, kdo chce začít dělat v zemědělství nebo prostě jen žít jinak. I politicky to bylo tam, kde se vidím – levicově, sociálně. Věci se tam dělají dohromady, funguje samoorganizace. Mají menší pole se zeleninou, které obhospodařují s koňmi. Nejsou stoprocentně soběstační, to nelze, ale velkou měrou. Mají stádo koz a ovcí. Pro mě bylo důležité vidět, že to může fungovat. I když samozřejmě ne stoprocentně idylicky a bezproblémově, pořád je to kolektiv lidí a problémy ve vztazích a komunikaci se budou objevovat vždy. Ale stejně jsem zatoužila něco podobného udělat i tady v ČR. I doktorát na Fakultě výtvarných umění v Brně mám takto nastavený, že je to snaha o vytvoření podobné struktury. Zabývám se v něm otázkami, jak člověk jako já, bez zděděných pozemků a kapitálu, může něco takového vybudovat. Co za štěstí, náhody a setkání se musí stát, aby ta věc vznikla.

Jsi aktivní v rámci ekologické farmy Jednorožec. Jak se daří farmu budovat, jak se dal váš kolektiv dohromady a kde berete pro další rozvoj finance?

Buduje se to pomalu. Kolektiv se dal dohromady skrze Farmářskou školu, kterou jsem začala studovat poté, co jsem absolvovala Akademii výtvarných umění. Byl to tehdy pilotní projekt studia ekologického a biodynamického zemědělství formou většího důrazu na praxi a mimo ČZU (Česká zemědělská univerzita v Praze – pozn. red.). Studium spočívá v každodenní práci na farmě/statku a ve víkendových seminářích. Nově se však Farmářská škola akreditovala a stala se z ní vyšší odborná škola a farma Jednorožec by měla být vlastně školním statkem této VOŠ. Samotnou farmu si škola pronajímá od rodiny Šabatových. Pan Vladimír Šabata to tam celé vybudoval a produkoval zeleninu pro svou restauraci, ale v současnosti na to již nemá tolik sil… Farma se rozprostírá na asi 45 hektarech. Jedná se o louky a pastviny pro ovce a koně, ovocný a ořechový sad a kus lesa. Pracuju tam více méně čtyři až pět dní v týdnu. Šla jsem tam s tím, že budu hlavně asistovat u zvířat a pomáhat v zelinařině, ale také vytvářet nějaké kulturní přesahy. Farmářská škola byla financována z německé nadace Deutsche Stiftung v prvních dvou letech a možná i z jiných zdrojů, ale o tom nemám úplně přehled. Přes Farmářskou školu a asociaci AMPI (Asociace místních potravinových iniciativ) jsme žádali také u Nadace Země Květ… Takže teď jsou to primárně granty a dotace. A fungujeme také v systému KPZ, rozvážíme zeleninové bedýnky, to nám pomáhá vyvažovat cash flow, ale zatím to nemá šanci pokrýt větší měrou náklady. Dosud například nemáme žádnou vlastní techniku, což je na tak ohromném pozemku potřeba. Aktuálně čekáme na finanční dar od jedné společnosti, tuším Software AG, abychom mohli v rozvoji pokračovat.

A výhled farmy je, že by měla být ekonomicky udržitelná? Že by si na sebe měla vydělat a ještě zaměstnat několik lidí?

Cílem je, že by tam úvazky byly. Lidská práce je ale to nejdražší. Ty lidi potřebuješ, ale adekvátně je zaplatit v podstatě nelze, to je věčný problém. Tlak na to, aby to lidi uživilo, vytváří značný stres. Chce se po tobě výkon, efektivita. Naráz se tam začne projevovat kult práce, kdo tam jak pracuje, kdo tam je přesčas. Ono je to potřeba, práce je nekonečně moc a musí se udělat a nelze moc dobře dodržovat hodinovku. Každopádně mě to baví, jen tam vznikají nuance. Jasně že já nejsem tak výkonná jako silný týpek, který toho uzvedne víc. Moje „lidskohodiny“ nemusí být tak efektivní jako „lidskohodiny“ někoho jiného. Chápu, že přepočítávání všeho na peníze a na to, jak je to efektivní a ziskové, je absolutně nutné pro podnikání, ale je to zároveň něco, s čím vnitřně hodně bojuju, nebo tak spíš neumím přemýšlet. Mám pak pocit, že se nevyplatím. Je to takový podvědomý tlak a já jsem pak ve stresu, že slepice nesou jen 110 vajec a měly by nést 130. A co s těmi, co nenesou? Pak je tedy lepší jich mít ještě víc, třeba 2 000, protože čím víc jich máš, tím se ti snižují náklady. Ale já tolik slepic nechci, řeším je jako individuality. Přesvědčení, že slepice je spotřební materiál, se mi příčí. Má to být školní statek, takže bychom se tam měli učit, jak věci dělat dobře. Což v konečném důsledku znamená i ekonomickou soběstačnost a udržitelnost. Ale za mě jsme stále v procesu učení se, nebo alespoň já to tak mám. Křížení s tím, že to má ihned vydělávat, občas obsahuje protichůdné momenty. Například když zjistím, že nějaká slepice má problém, chtěla bych to probrat s veterinářkou – zjistit, kde je problém, a naučit se to řešit. Ale veterinární péče je drahá, jen to, že přijede, stojí klidně tisícovku. A tak řeším, že z ekonomického hlediska se to nevyplatí („zbytečný výdaj“), ale z edukačního hlediska mi to přijde důležité. Operujeme se společným rozpočtem, tak je třeba každý výdaj probrat. Vyvážení toho, aby to bylo ekonomicky soběstačné, aby nás to uživilo a zároveň abych s tím byla vnitřně o. k., je často náročné. Pro mě byl zajímavý model u Los Apisquillos. Kolektiv, který se zemědělskou činností neživil naplno. Všichni měli vedle zemědělství ještě nějakou jinou práci a ta společná činnost (ať už pěstování zeleniny, nebo produkce mléka a masa aj.) byla více o soběstačnosti a samozásobitelství. O komunitě, která žije spolu a dělá to společně – je to způsob života a ne tolik o podnikání. I když pak zase řešíš, že musíš pro peníze dělat práci, která tě třeba nebaví. To je furt něco.

Jak by mohly farmy fungovat jinak v rámci kapitalismu?

Hodně jsem nad tím přemýšlela i kvůli doktorátu, který dělám v Brně na Fakultě výtvarných umění pod Bárou Klímovou na Environmentu. Celá inspirace vzešla z Inlandu, kde jsem se poprvé setkala s lidmi, co takto propojují zemědělskou činnost a umění. Z hlediska prekarizace práce jsou to dva extrémně podobné obory, v obou se za málo peněz dělá hrozně moc práce a zároveň jsou podobné ve své kreativitě. Přírodní podmínky nejsou stálé a nejistota je tam ještě přítomnější než v umění. Člověk musí stále přemýšlet, co, jak a čím nahradit. Přemýšlela jsem, jak tyto dvě sféry propojit tak, aby se vykrývaly navzájem, například mít nějakou družstevní galerii, která by byla prodejní, a skrze prodej obrazů zafinancovat sadbu a ze sadby, když se prodá, zafinancovat zase plátna nebo podobně. Kdyby takto umění vstupovalo do trhu, tak by mi to dávalo smysl. V textu pro Secondary archive jsem se rozčilovala nad momentem, že umělec je dost často ten poslední, kdo dostane peníze. Uváděla jsem to na příkladu prodeje obrazu od Toyen za x milionů. V tu chvíli, kdy to Toyen malovala, by asi ani nechtěla, aby se to prodávalo za takové šílené peníze, vždycky sama živořila. A tak jsem si říkala, co by se stalo, kdyby takovou Toyen našel na půdě někdo z Limity jsme my. Najednou by se ty peníze mohly investovat do úplně jiných věcí. Jde tedy o to, jak to překlopit, jak si ten kapitál přitáhnout zpátky k sobě, respektive do té třídy, ve které peníze nejsou.

Na webu farmy Jednorožec jsem našla, že tvojí úlohou je „budovat co možná nejetičtější způsoby lidsko-zvířecí koexistence“. Jak to jde a co to v praxi obnáší?

Jde to složitě, jak jsem již nastínila v předešlé odpovědi. V tom každodenním měřítku to znamená, že tam jen nehodím krmení a vodu, ale dívám se, jestli jsou slepice v pohodě. Jak vypadají. Jestli se tam něco neděje. Jak mezi sebou reagují. Snažila jsem se jim taky vybrat místo, které jim bude po chuti, takže teď žijí v hektarovém lesíku. Pořád se ještě sžívám s jejich počtem, máme jich skoro 150. Beru to jako zkušenost, ale osobně bych jich chtěla mít mnohem méně. Jsou to tvorové, kteří ideálně žijí ve skupinách o dvaceti jedincích, mají mezi sebou vybudované dost hierarchické vztahy. Některé se tak například nemusí dostat tolik k jídlu, protože je tam ostatní nepustí. Když vidím, že nějakou hodně odstrkují, vezmu ji stranou a dám jí nažrat. Když mi nějaká pojde, snažím se zjistit, co se stalo. Jestli to byla moje chyba apod. Byla jsem taky na workshopu o lowstresové metodě zacházení s dobytkem. Funguje tam celkem jednoduchý princip. Pracuje se tam s mírou stresu zvířete, protože lidská přítomnost je pro dobytek většinou stres. Každé zvíře má jinak velkou bublinu osobního prostoru kolem sebe, kam někoho pustí. Když je zvíře hodně ostýchavé nebo se bojí, může mít na tebe reakci i na padesát metrů. A pak jsou naopak zvířata, do kterých můžeš klidně vrazit a ona to neřeší. Tato metoda je založena na práci s tímto osobním prostorem. Například uděláš krok ke zvířeti, a když zareaguje, tak se vrátíš a necháš ho chvíli být, aby pochopilo, že ho nechceš sežrat, ale že po něm jen teď něco chceš… Pracuješ s pomalým pohybem. Ze začátku to chvíli zabere, ale ve výsledku je to rychlejší a méně vyhrocené. Během deseti minut hraní si a hledání hranic se mi podařilo ovce dostat tam, kam jsem potřebovala, bez toho, abych na ně řvala. Jsou to vlastně jen nuance v pohybu. Pohyb je velmi důležitý parametr v tom, jak zacházet se zvířaty. Obecně se snažím, jak to jen jde, zlepšovat jejich well-being.

Text vyšiel pôvodne v časopise ¾. Redakčne krátený. 

Jana Baierová

Kateřina Konvalinová je česká vizuální umělkyně, (t)raperka, studentka ekologického zemědělství a aktivistka. V současné době se snaží o propojení umění a zemědělství skrze formy, které vystupují z prostoru galerie. Pracuje na ekologické farmě Jednorožec, má za sebou zkušenost ve španělských zemědělských kolektivech Inland a Los Apisquillos. Společně se sochařkou Erikou Velickou vytvořily pod jmény lobbyboy&saab900turbo dvě alternativní rapové EP.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: