Návrat k přirozenému řádu

Jak diskurzy o přírodě a trhu ovlivňovaly československou privatizaci? Neoliberální skepse vůči představě, že svět lze plně pochopit a ovládnout, se potkala s deziluzí ze selhání státního socialismu, včetně tehdejší ekologické krize. Deklarované odmítnutí sociálního inženýrství ve jménu autentičtějšího života však zakrylo nástup nové ekonomické technokracie a nakonec zdiskreditovalo i snahy ekologů.

„Vlastnictví, pojem starší než lidstvo samo. Ptáci si chrání hnízda, savci doupata. Hledají, shromažďují a chrání si potravu. Předchůdci člověka chránili své jeskyně, ženy, věci…“ Tak začínal první díl seriálu Nebojte se kupónů, jejž na objednávku vlády vysílala v roce 1992 Československá televize, aby motivovala k účasti v chystající se kuponové privatizaci, která slibovala, že z každého občana udělá akcionáře do té doby státem vlastněných podniků.

V souvislosti s postsocialistickou transformací se často bez hlubší analýzy mluví o tom, že neoliberálové byli zastánci neregulovaných trhů, přičemž se zapomíná, že stát má v neoliberálním řádu důležitou roli v tom, že nastavuje a hlídá pravidla hry. Jak by nám vysvětlili v pořadu Nebojte se kupónů: „… stát do role rozhodčího, lidi do role podnikatelů a hospodářů a majetek do rukou lidí.“ Na začátku devadesátých let se však hrálo o to, jak tato pravidla nastavit, aniž by se reformátoři stavěli do stejné pozice jako na konci čtyřicátých let budovatelé komunismu.

Paralela mezi přirozeností a vlastnictvím na začátku propagačního snímku má hluboké kořeny v dějinách liberálního ekonomického myšlení, které chápe trh jako výsledek evolučního vývoje lidstva. V tehdejším Československu protiklad mezi přírodou a jejím řádem na jedné straně a umělým výtvorem a snahou podmanit si dějiny na straně druhé evokoval rozdíl mezi „normálním světem“ (slovo kapitalismus se tehdy prakticky nepoužívalo) a „komunistickým experimentem“. Kontrastu mezi komunistickou minulostí a návratem k přírodě a přirozenosti nahrával i převládající diskurz ekologické krize jako důsledku morální krize bývalého režimu.

Privatizace slibovala zrušit monopol státu na vědění a opírala se nejen o odmítnutí státního socialismu jakožto opresivního režimu, který škodil lidem i přírodě, ale i o široce sdílenou skepsi vůči technokratickému rozumu. Z této představy čerpala legitimitu podoba privatizace, kterou prosazoval Václav Klaus proti návrhům nechat státu větší úlohu a postupovat pozvolněji, které byly označeny za sociální inženýrství.

Otrava těla i duše

Je příznačné, že na pořadu spolupracoval i Vladimír Jiránek, který se během předchozích dvou dekád proslavil jako ilustrátor satirizující špatný vztah lidské civilizace a přírody. Od devadesátých let spolupracoval na předvolebních kampaních Občanské demokratické strany. Ještě v roce 2010 pro kampaň tehdejšího předsedy strany Mirka Topolánka nakreslil „poctivě pracujícího“ Václava Dobráka a „starostlivou matku, co se nenechá opít rohlíkem“ Marii Slušnou, prototypické voliče ODS. Jiránkovy kresby a animované filmy ze sedmdesátých a osmdesátých let byly přitom plné naivních technokratů snažících se poroučet přírodě a lidí ztracených ve světě hypermoderní techniky a odcizených od přírody a sebe sama.

Kritiku odcizení moderního člověka a jeho vztahu k přírodě dával do souvislosti s komunistickou minulostí i tehdejší prezident Václav Havel. Když v únoru 1990 navštívil Chomutov, na místním náměstí prohlásil, že „je mnoho režimů na světě, které bijí, ale tento druh totalitního systému, ten uměl ještě cosi víc než jenom bít. Uměl otravovat. Otravovat nejen těla v podobě toho hroznýho vzduchu, co tady musíte dýchat, ale otravovat duše, což je daleko ještě horší. Naše duše jsou otráveny. Jakýsi podivný popílek, jakýsi podivný spad, jakási podivná síra zvolna padala do našich duší. To je hrozné dílo zkázy.“

Havlova představa návratu k přirozenému řádu věcí vycházela z odlišné filozofické tradice než Klausova, přesto se v některých důležitých bodech potkávají. Havel sdílel s Klausem skepticismus vůči technokratické modernitě, jejíž hrůznou podobu pro oba představoval komunismus. Oběma se protivili inženýři, plánovači a byrokraté, kteří se pokoušejí ovládnout přírodu a regulovat lidský život. Havel odmítal odlidštěnost moderní mašinerie a toužil po návratu k autentické existenci, přičemž svá východiska čerpal do značné míry skrze Patočku z Heideggerovy filozofie. Nabízel vizi organických komunit morálních individuí postavených na úctě před zázrakem světa. Klaus namísto toho věřil v morálku ukrytou v trhu jako takovém v duchu Adama Smithe a Friedricha Hayeka. Zázrakem pro něj nebyla univerzalistická představa o sdíleném přístupu k tajemství stvoření, ale tajemná síla trhu jako takového.

Jeden svět, jedna budoucnost

Havel však ve vztahu k trhu a přírodě nenabízel kritiku systémovou, nýbrž morální. V roce 1990 se zúčastnil mimořádného televizního přenosu s názvem Jeden svět, jedna budoucnost, který uspořádala Evropská vysílací unie, aby zahájila desetiletí ve znamení „mezinárodní spolupráce“. Havel tvrdil, že Češi a Slováci si byli vědomi, že spotřební zboží není ta nejdůležitější hodnota. Protože jim chyběla svoboda, měli potenciál stát se kulturní zemí, založenou na intelektuálních, nikoli materiálních hodnotách. Zároveň bylo podle Havla třeba lidem vysvětlit, že je nutné „utáhnout si opasky“. Havlův antikonzumerismus, který vycházel z jeho kritiky moderního odcizení, přebíral část neoliberálního slovníku, který rozvinul Klaus při prosazování šokové terapie.

Konfliktem se tak v devadesátých letech nestalo, zda privatizovat a zavádět tržní reformy (i když první transformační léta doprovázely polozapomenuté diskuse o alternativních cestách), ale zda je trh s minimálním dohledem státu a vládou práva dostatečným garantem morálky. Privatizace měla znamenat návrat do normálu, napravení chyb minulosti. Základním východiskem bylo, že stát se neumí starat o majetek – neboť žádný centrální plánovač nemůže plně racionálně nahlédnout a regulovat lidské potřeby. Pro Klause bylo rychlé zavedení trhu pomocí privatizace jedinou cestou, jak obnovit morálku ve společnosti, zatímco pro Havla bylo morálku a ducha národa nutné pěstovat společně s přechodem k tržnímu hospodářství.

Havel i Klaus kladou důraz na limity lidského poznání, ze kterých vyplývá nemožnost rozumem zcela ovládnout svět kolem sebe. Rozdílné důsledky, které z návratu k přirozenému řádu věcí vyvozují, lze dobře ilustrovat na jejich vztahu k ekologii. Zatímco pro Havla stojí ekologie v protikladu k představám technokratů o možnosti přírodu řídit, Klaus ekologii vnímá jako další druh sociálního inženýrství, pokoušejícího se diktovat lidem, jak mají žít.

Oba se sice shodují v odmítnutí centrálních plánovačů a jejich nahrazení trhem, ale zatímco Klaus věří v neviditelnou ruku trhu, která nás bez našeho vědomého přičinění dovede ke kolektivnímu dobru, Havel v této metafoře spatřuje nemorální počínání kapitalistických mafiánů a jejich neviditelných chapadel. Například televiznímu satirikovi Miroslavu Šimkovi, který společně se Zuzanou Bubílkovou uváděl pořad S politiky netančím, pak tento obraz evokoval hrabivou ruku kapesního zloděje. Jiní ale pevně věřili v mystickou sílu trhu. Klausova čtenářka mu údajně napsala dopis, v němž se svěřila, že vskutku „vidí neviditelné“ – totiž čilou neviditelnou ruku trhu, která šedivou polistopadovou Prahu mění k nepoznání.

Neviditelná ruka trhu

Představa samořídícího se trhu pochází od klasika liberální ekonomie Adama Smithe, podle něhož tržní směna byla přirozeným jevem spíše než výsledkem působení lidského rozumu, který by ji koordinoval. V Bohatsví národů (1776) předestřel obraz společnosti, v níž sebestřední jedinci nezajímající se o nic jiného než vlastní zájem svým chováním přispívají ke kolektivnímu dobru. Souhrn jejich činů utváří společenský řád, který je důvtipnější než jednotlivci sami.

Kořeny Smithovy koncepce je třeba hledat v novověké religiozitě. Tehdy šlo o docela obvyklou metaforu, která odkazovala ke dvěma základním projevům existence Boha na zemi. Neviditelná ruka trhu zaprvé vycházela z představy o boží prozřetelnosti, která rafinovaně vede lidi bez jejich vědomí a přičinění. Lidé dělají svobodná rozhodnutí, aniž by se starali o vykonání boží vůle. Druhý význam neviditelné ruky souvisel s mechanistickou představou světa jako stroje, který vyžadoval věčný pohon božské působnosti. Zde se setkává ekonomické učení Adama Smithe s newtonovskou fyzikou jako jeden z uzlových bodů dlouhých dějin prolínání myšlení o přírodě a trhu.

Je třeba se ještě zdržet u souvislostí mezi neviditelností a možnostmi politických zásahů do ekonomiky. Jak jsem již objasnil, neviditelnost spočívala v přesvědčení, že žádný ekonomický aktér nemůže vědomě přispívat ke kolektivnímu dobru – stejně jako žádný křesťan nemůže ovlivnit, ale ani nahlédnout boží vůli. Nejde jen o to, že to vypadá, že se ekonomika řídí sama, ale – a to je možná ještě důležitější – že se ji sami ani nemůžeme pokoušet řídit. Nanejvýš můžeme poznat její zákonitosti a řídit se jimi, podobně jako Newton objevuje gravitaci.

Neřídíme ekonomiku, nýbrž ekonomika řídí nás. Můžeme sestrojit letadlo, které se vznese do výše, ale právě jen díky poznání neměnných zákonů gravitace, ne jim navzdory. Snažit se řídit ekonomiku by znamenalo hrát si na Boha, poroučet větru, dešti. Ovládat ekonomiku se proto zdá být stejně pošetilé jako ovládat přírodu, vzpírat se přirozenému řádu. Liberální ekonomika se v důsledku vymyká ze sféry politického vlivu (k tomu je nutno dodat, že Smith psal svoje dílo ještě jako morální filozofii – osamostatnění ekonomiky jako svébytné sféry lidské činnosti přišlo až v 19. století). Stejně jako se přírodní vědy postupně vzdálily od teologických kořenů svých východisek, idea o boží prozřetelnosti se vytratila i z pojetí trhu, vnitřní princip ale zůstává.

Spontánní řád

Neviditelná ruka byla argumentem, proč je tržní hospodářství z definice morální, nevysvětlovala ale další paradox, před kterým Klaus stál. Pokud je trh výsledkem nikým neřízené evoluce, jak ho ze dne na den zavést a nehrát si přitom na Boha nebo komunistického plánovače, který svým rozumem chce ovládat ostatní? Možnou odpověď poskytuje Klausova interpretace Friedricha von Hayeka, do kterého se údajně začetl v osmdesátých letech při pobytu v Itálii.

Podle Hayeka byla svoboda dílem civilizace, nikoli však výsledkem působení rozumu. Hayek zásadně odlišoval mezi civilizací a věděním, potažmo vědeckým věděním, které je jen zpětnou a nutně nedokonalou snahou porozumět evolučnímu vývoji lidstva. Lidé posedlí rozvojem vědění a snahou racionalizovat společenský řád byli pro Hayeka „nepřáteli svobody“. Stavěl se proti francouzskému pojetí svobody jako vítězství rozumu a vyzdvihoval britskou empirickou tradici Adama Smithe a dalších skotských osvícenců, kteří svobodu pojímali jako spontánní řád bez nátlaku a donucování.

Hayekův antiracionalismus se tu potkává se skepsí vůči moderní vědě, kterou po druhé světové válce sdílel s mnohými levicovými i pravicovými intelektuály, včetně Václava Havla, který i komunismus pojímal jako ztělesnění snahy rozumu zmocnit se přírody i dějin. Lidé podle Hayeka civilizaci nebudují vědomě, ale skrze zvyky, dovednosti, nástroje a instituce, které jsou součástí zkušenosti. V Cestě do otroctví, která v roce 1990 vyšla v českém překladu ministra privatizace Tomáše Ježka, se Hayek vymezil vůči socialismu jakožto snaze o centrální plánování, které jde proti logice svobody založené na spontaneitě.

Roku 1994 v Cannes v projevu na sjezdu Montpelerinské společnosti, nejvýznamnější organizace propagující neoliberální hodnoty už od konce čtyřicátých let, Klaus vyložil, proč cesta rychlé privatizace podle něj kombinovala „jemnou směs záměru a spontánnosti“. Zopakoval svůj negativní postoj vůči regulacím a využívání vědy jako politického nástroje k vytváření společenských a ekonomických institucí. Přesto však vyzdvihl, že spontánnost je třeba doplnit rozumem, aby se předešlo velkým transformačním nákladům. Patrně si byl sám vědom, že právě v tom tkví nejslabší článek jeho vize, a snažil se tak předejít rozporům mezi svým světonázorem a praxí.

Intepretace, kterou nabízí, legitimizovala šokovou terapii jako jediné správné řešení. Neoliberálové museli čelit tlakům na zmírnění ekonomických dopadů transformace, včetně mezd neodpovídajících produktivitě práce. Jestliže se Klausovy ekonomické operace zdály být přirozené, zatímco alternativy se jevily jako inženýrské zásahy do organického chodu ekonomiky, měl zpola vyhráno.

Směna na Karlově mostě

V březnu 1995 přijel do Prahy ekonom Gary Becker na pozvání Liberálního institutu, thinktanku, který tehdy slavil své páté výročí. Becker do roku 1992 předsedal Montepelerinské společnosti. Ve stejném roce obdržel Nobelovu cenu za ekonomii. Proslavil se mikroekonomickou analýzou individuálních zájmů, kdy se na veškeré lidské chování a vztahy od manželství až po rasovou diskriminaci díval v ekonomických termínech. Při té příležitosti se setkal se studenty VŠE, předními českými ekonomy, prezidentem Václavem Havlem a premiérem Václavem Klausem, ale také vystoupil v televizi.

Ve svém úvodním projevu Becker v jedné větě varoval před regulací trhu práce a „zelenými“ požadavky na omezení výroby. V obojím spatřoval nebezpečné pokusy o vládní kontrolu či „hibernované“ socialistické hodnoty, ale dokonce i malthusiánské snahy o zastavení populačního růstu. Becker pro obhajobu trhu umně využil antimalthusiánský argument, jenž byl v českém prostředí do té doby spojován spíše s technooptimistickými marxisty, kteří odmítali snahy západních environmentalistů zastavit růst životní úrovně jako neokoloniální a zpátečnický. Zavrženíhodný technokratismus napříště už neměl znamenat další vytěžování přírody ve jménu socialistického pokroku, ale naopak jakékoli snahy ekologů změnit současné fungování ekonomiky.

Becker naopak vyzdvihoval spontánnost, s jakou probíhá tržní směna. Kamery zachytily Beckera na procházce po Karlově mostě s prezidentem Liberálního institutu Jiřím Schwarzem, který poznamenal, že trh tu existoval „od samého počátku“, spontánně od středověku dodnes. Becker byl nadšený z podomních stánkařů a zpěváků, šaškujících pro pobavení západních turistů. Globální kapitalismus, do něhož se Česká republika integrovala, se však samozřejmě od představy středověkého tržiště značně lišil. Na Karlově mostě nebyli k zahlédnutí technokratičtí ekonomové sedící v centrálních bankách ani investoři spekulující na mezinárodních burzách.

Argument, že rychlá privatizace bude nejlepší cestou z „morální krize“ komunismu, stál na myšlence, že nový liberální řád je přirozený, spontánní a autentický, na rozdíl od dřívějšího sociálního inženýrství, plánování a odcizení člověka. To nakonec umožnilo zastínit „inženýrský“ charakter privatizačního procesu, včetně technokratické úlohy privatizačních fondů, které po státu převzaly úlohu expertů nabízejících své know-how bezradným jednotlivým investorům, stejně jako kontinuitu hospodářství založeného na růstu výroby a globálních nerovnostech. Český, potažmo východoevropský příběh o svržení komunistického molocha zapadl jako skládačka do představy, která nejpozději v devadesátých letech ovládla i západní svět, totiž splnění snu o autentickém a svobodném životě bez dohledu politiků a úředníků.

Autor je historik