Jak se z hraní videoher ve volném čase může plíživě stát povinnost a kde ve světě prostoupeném gamifikací leží hranice svobodného odpočinku v digitálních světech?
Vztah mezi videohrami a prací je složitý a napjatý. Na jedné straně se zdají být jasným protipólem produktivity – ostatně podle slavného ludologa Johanna Huizingy je jednou z definic hraní právě jeho očividná neprospěšnost v ekonomickém smyslu. Když pomineme profesionální hraní, zdá se, že na tom přece není nic překvapivého. Hraje se pro zábavu, jako únik, jako umělecký prožitek nebo prostě jen tak.
Jenže videohry neexistují ve vzduchoprázdnu, a protože žijeme v kapitalismu, jeho hodnoty se do nich dostávají taky. Způsoby očividnými i plíživějšími, které ve spojení s proměnou herního trhu, jež přišla v posledním desetiletí, vedou k tomu, že se práce a hra mohou podezřele podobat.
Jsou videohry trenažérem kapitalismu?
Klasická kritika her, jako je simulátor farmaření Stardew Valley nebo World of Warcraft, praví, že vlastně jde o simulátory kapitalistické meritokracie. Všichni mají stejnou startovní čáru, všichni jasně vědí, co pro dosažení maximální úrovně nebo vylepšení svojí farmy a postoupení na další virtuální kariérní žebříček musí udělat. Proto nás tyhle hry na práci baví – místo náhody a chaotického, nepřehledného [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
