Marxistický filozof György Lukács nazval frankfurtskou školu grandhotelem nad propastí. Adorno a další frankfurtští teoretici podle něho žili v luxusním hotelu na okraji propasti a z bezpečné vzdálenosti sledovali, co se odehrává pod nimi, kde monopolní kapitalismus vyvolává konflikty a utrpení a způsobuje rozklad lidského ducha.
Tento působivý příměr můžeme chápat dvojím způsobem. Buď mu rozumíme tak, že vyjadřuje kritický pohled na frankfurtskou školu, jak jej vyjádřil Lukács. Anebo v něm spatříme metaforu, která svědčí o tom, že frankfurtská škola se vědomě vydala cestou, která se z jistého pohledu jevila jako cesta vedoucí z propasti do grandhotelu, ale přitom to byla jediná možná cesta, která umožnila, aby se teorie nepřizpůsobila špatné praxi. Otázka zněla, zda volit administrovanou společnost pozdního kapitalismu nebo její údajnou alternativu, jíž byl autoritářský socialismus východního bloku. Sám Adorno se vyjádřil tak, že svoboda znamená, že nevolíme mezi černou a bílou, nýbrž vystoupíme z takto předepsané volby.
Kdo měl tehdy pravdu? Lukács a Brecht, kteří kritizovali frankfurtské myslitele za jejich neochotu spojit teorii s praxí, anebo ji měl Adorno a další „obyvatelé grandhotelu“, kteří bránili autonomii myšlení před požadavkem sloužit praxi? Adorno v polemice s Brechtem píše, že strana má sice tisíce očí, ale všechny mohou být postiženy slepotou, pokud se nekriticky spoléhají na údajnou prozíravost [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
