Prejsť na hlavný obsah

Hľadať

Vaše vyhľadávanie momentálne nezahŕňa produkty.

Pre vyhľadávanie v e-shope prejdite sem.

Frankfurtská škola před sto lety vystihla naši dnešní situaci  

Počet zhliadnutí:
Číslo Frankfurtská škola sprevádzajú diela Guillauma Bressona

Marxistický filozof György Lukács nazval frankfurtskou školu grandhotelem nad propastí. Adorno a další frankfurtští teoretici podle něho žili v luxusním hotelu na okraji propasti a z bezpečné vzdálenosti sledovali, co se odehrává pod nimi, kde monopolní kapitalismus vyvolává konflikty a utrpení a způsobuje rozklad lidského ducha. 

Tento působivý příměr můžeme chápat dvojím způsobem. Buď mu rozumíme tak, že vyjadřuje kritický pohled na frankfurtskou školu, jak jej vyjádřil Lukács. Anebo v něm spatříme metaforu, která svědčí o tom, že frankfurtská škola se vědomě vydala cestou, která se z jistého pohledu jevila jako cesta vedoucí z propasti do grandhotelu, ale přitom to byla jediná možná cesta, která umožnila, aby se teorie nepřizpůsobila špatné praxi. Otázka zněla, zda volit administrovanou společnost pozdního kapitalismu nebo její údajnou alternativu, jíž byl autoritářský socialismus východního bloku. Sám Adorno se vyjádřil tak, že svoboda znamená, že nevolíme mezi černou a bílou, nýbrž vystoupíme z takto předepsané volby.

Kdo měl tehdy pravdu? Lukács a Brecht, kteří kritizovali frankfurtské myslitele za jejich neochotu spojit teorii s praxí, anebo ji měl Adorno a další „obyvatelé grandhotelu“, kteří bránili autonomii myšlení před požadavkem sloužit praxi? Adorno v polemice s Brechtem píše, že strana má sice tisíce očí, ale všechny mohou být postiženy slepotou, pokud se nekriticky spoléhají na údajnou prozíravost strany. Ve stranické organizaci vzniká solidarita mezi „pravověrnými“, již provází permanentní úzkost z toho, že pokud někdo vystoupí z řady a nazve věci pravým jménem, o tuto solidaritu přijde.

Na konci dvacátých let se Kominterna připravovala na novou revoluční vlnu v Evropě, kterou měla vyvolat očekávaná hospodářská krize. V Kominterně se prosadila doktrína sociálfašismu, podle níž sociálnědemokratické strany usilují o zavedení sociálních opatření s cílem odvrátit proletariát od třídního boje a revoluce. Komunističtí teoretici jako Amadeo Bordiga v sociálnědemokratických stranách spatřovali politiku, která je podobná fašismu, jenž chce zakrýt třídní rozpory a vytvořit fasádu vzájemné harmonie. Sociálnědemokratické strany, které usilovaly o nastolení třídního smíru mezi kapitálem a prací, se proto chápaly tak, že jsou spolu s fašismem hlavními překážkami na cestě k vítězné revoluci.

Brzy se však ukázalo, že to byl špatný předpoklad. Hospodářská krize nevedla k nové revoluční vlně, nýbrž posílila fašismus. Kvůli chybnému teoretickému předpokladu se komunistické strany začaly připravovat na revoluci a měnily se v disciplinované útvary uvědomělých revolucionářů, kteří mají nejprve bojovat se sociálními demokraty jako sociálfašisty. V rozhodujícím okamžiku, kdy se Hitler dostával k moci, obě levicové strany stály proti sobě. Kominterna změnila svou politiku v polovině třicátých let, kdy si uvědomila, že hlavním nebezpečím je fašismus. Až tehdy začala vytvářet „lidové fronty“, které měly spojit všechny protifašistické síly včetně sociálních demokratů. Jenže historický okamžik, kdy šlo zabránit Hitlerovu nástupu k moci, byl promeškán.

Frankfurtská škola považovala tuto katastrofu za přesvědčivý důkaz toho, že teorie musí především analyzovat objektivní společenskou situaci a nemůže se spoléhat na „prozíravost“ strany nebo na „moudrost“ proletariátu. Politika Kominterny odpovídala Marxovým úvahám. Hospodářská krize přece vyvolá masovou reakci proletariátu, který se začne organizovat a rozbíjet okovy kapitalismu. Kominterna se spoléhala na Marxovu autoritu i na „zdravý rozum“, podle něhož bylo všechno jasné. Frankfurtská škola si naopak uvědomila, že Marx nepočítal s tím, že krize kapitalismu může vést k fašismu, který zablokuje socialistickou revoluci. Frankfurtská škola začala sociologicky zkoumat otázku fašismu už na přelomu dvacátých a třicátých let. Prováděla sociologické výzkumy dělníků a zaměstnanců, které svědčily o rozšíření autoritářského charakteru v proletariátu, jenž se upíná k té či oné autoritě a nevyvíjí vlastní iniciativu. Komunistickým aktivistům a teoretikům, kteří očekávali návrat revoluční vlny do Evropy, se frankfurtští myslitelé jevili jako pesimisté, kteří se nechtějí připojit k revolučnímu hnutí. Avšak tento doktrinářský optimismus způsobil katastrofu, neboť vylučoval spolupráci se sociálními demokraty a následkem toho se Hitlera nepodařilo zastavit.

Živlem teorie je svoboda, jejím tématem utlačování

Na tomto příkladu se ukazuje, jak frankfurtská škola pojímala vztah teorie a praxe. Úsečně to vyjádřili Adorno a Horkheimer v Dialektice osvícenství v krátkém eseji nazvaném K poctě Voltaira, kde píší, že „živlem teorie je svoboda, jejím tématem utlačování“. Teorie musí zůstat autonomní a nepodléhat bezprostředním požadavkům ze strany politiky, ekonomiky a společnosti, ale její svoboda není samoúčelná. Zaměřuje se na útlak a na to, co je špatné. Teorie má být natolik svobodná, aby dokázala rozpoznat a veřejně vyslovit, že určitá praxe je kontraproduktivní a vyvolává účinky, které jsou opakem původních úmyslů.

Frankfurtští myslitelé první generace analyzují různé podoby útlaku a moci, které vznikají kvůli tomu, že ve dvacátém století byly promeškány příhodné okamžiky k celkové změně systému. Tím se myslí systém, jehož základem je panství člověka nad člověkem a člověka nad přírodou. Mimolidská příroda i přírodní stránka lidských bytostí jsou v něm objektem vykořisťování. Panství nad vnější i vnitřní přírodou je dle Adorna a Horkheimera neodstranitelné, dokud bude pokračovat panství člověka nad člověkem, které spočívá v nadvládě určitých tříd či úzkých mocenských a finančních skupin nad většinou společnosti. Tento systém se chová iracionálně, neboť podle frankfurtské školy se v něm prostředky a nástroje pokroku stávají samotným cílem a samotné cíle pokroku upadají v zapomnění. Adorno píše, že neomezený primát produkčního procesu vede k tomu, že rozum si neklade otázku, „nač“ to všechno je. Narůstá myšlenkový aparát, který „slouží již jen tomu, aby zabránil myšlení“. Rozum splývá s „čistým bezvědomím, se slabomyslností v nejdoslovnějším smyslu…“.

Rozum, který se omezuje na společenskou praxi, se mění v nerozum. I dnes najdeme nemálo příkladů tohoto nerozumu. Požadavek nekonečného růstu HDP je jedním z nich. Tento požadavek je alfou a omegou mainstreamových ekonomických expertů. Pro ně je to nezpochybnitelný cíl, o němž nemá smysl diskutovat. Zapomínají, že ekonomický růst měl sloužit ke zlepšování života všech lidí a být prostředkem ke zmírnění ekonomického tlaku na společnost. Jiným příkladem je zarážející věc, že liberální ekonomičtí teoretici nejen že nedokázali předpovědět vznik finanční krize roku 2008, ale dokonce ani nepočítali s tím, že v tržním hospodářství je krize vůbec možná. Vypadá to, že výzva frankfurtské školy, abychom mysleli nezávisle na bezprostředních požadavcích trhu, je dnes naléhavější než kdy dříve.

Frankfurtští myslitelé první generace si vytvořili stanoviště, které začínáme plně chápat až od začátku nového milénia, kdy nastávají konflikty, krize a civilizační a klimatické problémy, kvůli nimž se fukuyamovské myšlení, podle něhož dějiny skončily, ocitá v troskách. Liberálně demokratický kapitalismus se již nevnímá jako nejlepší z možných světů. Mnozí uznávají myšlenku jiného světa, ale zároveň nevědí, jak a zda jiný svět vytvořit.

Promeškané příležitosti

Franfurtská škola první generace vycházela z přesvědčení, že ve dvacátém století se nezdařila systémová změna, která by jinou společnost uskutečnila. Promeškaly se příhodné okamžiky a frankfurtští myslitelé otevřeně přiznávali, že nevědí, kdy se příležitost znovu vrátí. Adorno o těchto promeškaných příležitostech píše: „Tehdy, jako pak ještě jednou krátce po roce 1945, to vypadalo jako otevřená možnost politicky osvobozené společnosti. Ovšem pouze to tak vypadalo: již ve dvacátých letech, vzhledem k událostem roku 1919 [kdy bylo během ,krvavého týdne‘ rozdrceno armádou a oddíly ,freikorps‘ berlínské povstání a zavražděn Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, MH], bylo rozhodnuto navzdory onomu politickému potenciálu, který, pokud by se věci vyvíjely jinak, by s velkou pravděpodobností ovlivnil také ruský vývoj a zabránil by stalinismu.“

Frankfurtští myslitelé zastávali názor, že socialistická revoluce v Německu v roce 1919 mohla vést k prohloubení demokracie a ke zpětnému působení na ruskou revoluci, jak si to ostatně představovali Lenin a Trockij, kteří ruskou revoluci považovali za roznětku revolucí v západní Evropě. Frankfurtští teoretici nevěřili tomu, že po ztroskotání revoluce v Německu a jiných zemích izolovaná ruská revoluce dokáže překonat barbarské metody, které používala proto, aby vůbec přežila. Adorno a Horkheimer považovali stalinismus za pád do barbarství, který způsobil, že socialistická praxe onemocněla.

Druhá příležitost k osvobozené společnosti se podle Adorna objevila krátce po druhé světové válce, kdy pokračovala spolupráce SSSR, USA, Velké Británie a dalších evropských zemí. Ta vyvolala naději na liberalizaci stalinismu a socializaci kapitalismu. Nicméně už v roce 1950 v článku SSSR a mír Adorno dává najevo, že tato možnost byla promarněna: politika není uskutečňováním humanity. Je to jen fasáda mezinárodního mocenského boje, v němž imperialismus stalinistické diktatury touhu po míru využívá k tomu, aby tento „totalitní podnik“ získal čas. Adorno se distancuje od východního bloku, v němž se marxistické koncepce převrátily ve svůj opak a slouží nehumánní a nesvobodné praxi. Adorno prohlašuje, že kritická teorie je v ostrém protikladu k politice a doktríně, která přichází ze Sovětského svazu. Je to proto, že západní liberální společnost aspoň umožňuje bezohledně analyzovat stávající poměry a připouští autonomii kritického myšlení. Podle Adorna má proto západní demokracie větší potenciál než východní blok, v němž se idea lepší společnosti zneužívá k obhajobě špatných poměrů a teorie je nucena sloužit praxi, která tyto poměry vytváří. Tím se Adorno a další frankfurtští teoretici vymezují vůči Lukáscovi, který naopak tvrdil, že každý socialismus je lepší než kapitalismus.

Revoluční praxe ve dvacátem století

Příhodné okamžiky k systémové změně jsou vzácné, a frankfurtští myslitelé ve dvacátém století napočítali pouze dva. Jak vysvětluje frankfurtský ekonom a sociolog Henryk Grossman, revoluční změna se může odehrát jedině tehdy, když nastane souběh podmínek objektivních a subjektivních. To znamená, že je tu uvědomělá politická síla, která dokáže objektivní podmínky využít. Někdy vzniknou objektivní podmínky ke změně, ale bez revoluční politické síly se revoluce nekoná. Jindy se vytváří revoluční odhodlání, ale pokud chybějí objektivní podmínky, k revoluci také nedojde.

Takový byl pohled frankfurtských myslitelů s výjimkou Marcuseho na studentské revolty v západním světě v roce 1968. Adorno zpočátku s tímto hnutím sympatizoval, protože upozorňovalo na vážné demokratické deficity v německé společnosti. Adorno v něm však postupně nacházel „pseudoaktivismus“ a vyjadřoval se tak, že jeho hurá optimismus má překřičet objektivní pochybnosti o reálné možnosti změnit danou společnost. Akce, demonstrace, stávky jsou v tehdejší společenské situaci odsouzeny k nezdaru: kromě psychologického pocitu revolučnosti nepřinesou změnu systému a jejich následky mohou být pravým opakem toho, co si od nich studentští revolucionáři slibovali. Zkrátka, revoluční politice neodpovídaly objektivní podmínky, a proto podle Adorna taková politika nemohla uspět.

Frankfurtská škola v sedmdesátých letech opustila myšlenku systémové změny a jiné společnosti. Její ředitelé Habermas a později Honneth vytvářeli teorie, které se zaměřovaly na demokratizaci dalších a dalších oblastí veřejného života. Od sedmdesátých let, a zvláště po roce 1989 se zdálo, že jejich směr uvažování je jediný možný. Myšlenka systémové změny a jiné společnosti se jevila v lepším případě jako neuskutečnitelná utopie a v horším případě jako cesta do totality. Platí však tento závěr také v současném světě plném krizí a hrozících civilizačních a klimatických kolapsů? Podle Alaina Badioua žijeme v době, kdy se vracejí dějiny a objevují se globální protestní hnutí, která byť často neurčitě a zmateně dávají na srozuměnou, že ve dvacátém prvním století se opět přemýšlí o systémové změně a vzniku jiné společnosti.

Frankfurtská škola první generace uvažovala tak, že po konci německé revoluce 1919 či od ukončení spolupráce velmocí po druhé světové válce se uzavřela reálná možnost systémové změny. Frankfurtská škola pojímala celé následné dějiny dvacátého století jako období, v němž chybí politická praxe a společenský systém, jenž by uskutečňoval myšlenku emancipované společnosti. Adorno a další frankfurtští myslitelé minimálně od konce čtyřicátých let předjímali, že jednou nastane deziluze z „revoluční“ praxe dvacátého století. Nebylo by pro ně žádným překvapením, že o několik desetiletí později zavládne skepse a pesimismus vůči samotné myšlence systémové změny, jak ji v sedmdesátých a osmdesátých letech vyjadřoval Lyotard a další postmoderní filozofové. Frankfurtští myslitelé první generace už dlouho před postmodernou žili s tím, že existující politická praxe promeškala rozhodující historické okamžiky a neposkytuje naději na osvobozenou společnost. Frankfurtská škola první generace si však udržela myšlenku jiného světa, díky níž si zachovala odstup jak od západního systému, tak od východního bloku.

Frankfurtští myslitelé tímto postojem předjímali naši současnou situaci. V ní je těžké upřímně věřit, že liberálně demokratický kapitalismus je konec dějin a že se dostatečně rychle a humánně vypořádá se vzájemně propletenou krizí klimatickou, politickou, ekonomickou, sociální, zdravotní, psychickou. Jeho alternativu však nikde nenalezneme. Není jí ani Rusko, ani Čína, kde vládnou stejné ekonomické imperativy jako v západním světě a tyto země se liší pouze rétorikou a politickými a ekonomickými praktikami. Stejně jako frankfurtští myslitelé čelíme zásadním civilizačním hrozbám, ale nikde není vidět přesvědčivá politická a ekonomická praxe, která by je dokázala odvrátit. V této situaci není obtížné dospět k tomu, že je zcela racionální uvažovat o systémové změně a jiném světě, třebaže zatím není jasné, jak bude vypadat a kdo jej uskuteční. Tedy říkáme totéž, co si mysleli frankfurtští myslitelé první generace s předstihem jednoho století. Z tohoto pohledu se frankfurtská škola už nejeví jako grandhotel nad propastí, nýbrž se z ní stává maják nad propastí. Svými analýzami fašismu, populismu, masmédií, společnosti a přírody dokáže osvítit hloubku propasti, která je před námi nebo do níž už vstupujeme. Její myšlenka jiného světa ukazuje, že z propasti vede cesta ven, byť je to cesta ponořená v mlze.

(zkrácený a upravený text doslovu ke knize Stuarta Jeffriese Grandhotel nad propastí. Životy myslitelů frankfurtské školy, Brno, Host 2022)

Autor je filozof