2019 05 OdboryEditoriálEditoriál

Petr Mezihorák10. mája 2019162

Současné odbory jsou označovány jako „zmražená sociální hnutí“. Nicméně vždy se i v rámci pasivních odborových konfederací vyskytují aktivní odborové svazy, základní organizace nebo jednotlivci. Kromě toho vedle konfederovaných odborů existuje široká paleta autonomních odborových skupin, které nemají ambici zapojovat se do vyšších struktur, svazu nebo konfederace. Jak v rozhovoru říká Emil Grula, předseda odborové organizace uniJA, o odborech obvykle mluvíme v množném čísle, přestože existují desítky a stovky různých odborových organizací. Zvláště ve střední a východní Evropě, v situaci absence znalostí o hnutí pracujících a jeho bojích, toto zobecňovaní vede k velmi omezeným a paušalizujícím tvrzením. Předtím nežli odpovíme na otázku, k čemu jsou odbory, musíme se tedy ptát, co jsou odbory.

 

Podle americké odborářky a badatelky Jane McAlevey úspěšná odborová organizace, nehledě na formální podobu, organizuje své aktivity za co nejširšího zapojení samotných pracujících, ale i jejich rodin a dalších příslušníků komunity. Taková organizace nedělá rozhodnutí za zavřenými dveřmi, nýbrž své členy udržuje v neustálé mobilizaci, zároveň vyvíjí i ideologickou iniciativu, nejen čeká na „poptávku“ po hájení specifických ad hoc zájmů. Jinak řečeno, takové odbory se snaží trvale zvyšovat moc a akceschopnost jednotlivců, nehledě na to, zdali tito už jsou nebo se teprve mohou stát členy odborů. McAlevey staví tento přístup do kontrastu s dominantní logikou úzce politické reprezentace, kdy pracující vystupují jen jako jednolitá masa v podobě počtu členů odborů. Karmína ve svém textu upozorňuje na to, co se stane, jakmile odborová organizace jakkoli sleví z vysokých nároků. Spokojí-li se s rolí pouhého partnera v dialogu se zaměstnavatelem, stává se nástrojem reprodukce systému, bez možnosti jej změnit či překonat, a organizačně nevyhnutelně upadá do rigidity a hierarchičnosti. Role ideologie a přeludu ideologicky pasivních odborů se dotýká i Michal Puchovský v příběhu křesťanských odborů na Slovensku.  

 

UniJA, organizace, o níž v rozhovoru mluví její předseda Emila Grula, pracuje s vizí odborů jako komunikační sítě zaměstnanců, která umožní výměnu informací i přes státní hranice. Slovensko lze označit jako závislé tržní hospodářství. Výrazná část jeho produkce probíhá v rámci nadnárodních společností, které sídlí v jiných státech. Jakub Dovčík ve svém textu upozorňuje, že právě neschopnost slovenských odborů strategicky a strukturovaně bojovat za zaměstnance těchto globálních hodnotových řetězců je nejpravděpodobnější příčinou rozdílu mezi relativně vysokou produktivitou zaměstnanců a jejich extrémně nízkými platy. O těchto limitech dosavadní činnosti, ale i svých možnostech hovoří v rozhovoru předseda Rady mladých Konfederace odborových svazů Slovenské republiky František Gajdoš. V nejhorším případě odbory na svou organizační slabost reagují identitářskou politikou, kdy konstruují představu „zlých“ nadnárodních společností a tím posilují iluzi „dobrých“ domácích zaměstnavatelů, případně dělí pracující podle občanství či etnicity. Adam Šumichrast přitom ve své historické sondě do stávky v Handlové v roce 1940 ukazuje potenciál hnutí pracujících na Slovensku čerpat z vlastních historických zkušeností se spoluprací napříč etnickými identitami a bourá široce rozšířenou představu, že se slovenským pracujícím dařilo za Slovenského štátu dobře.

 

Smysluplné a užitečné odbory musí překonávat nejen národní, rodové, etnické či kulturní odlišnosti na pracovišti, ale i hranice samotných pracovišť a profesí. Slovensko patří mezi země Evropské unie s nejvyšším podílem osob samostatně výdělečně činných. Mezi ně patří i lidé v takzvaných svobodných povoláních, jako jsou architekti nebo umělci. Texty Lívie Gažové o prekaritě architektonické práce a Bohdana Smiešky o pokusu zorganizovat se v uměleckém sektoru ukazují potřebnost kolektivního boje i této kategorie pracujících a politizace jejich pozice v ekonomice. V zahraničí přispívá k nárůstu samozaměstnavatelů zejména rozvoj digitálních platforem, které jsou přímo postaveny na ideologii depolitizace pracovního vztahu. Platformy samy sebe označují jako pouhé zprostředkovatele práce a s pomocí propagandy autonomie a nezávislosti zahalují extrémní asymetrii moci, kterou využívají k čerpání z těl i intelektuálních kapacit pracujících. O jejich vývoji a možnostech odporu píše ve svém textu Kateřina Smejkalová. Dalším emblematickým příkladem činnosti, která často není rámována jako práce, je poskytování sexuálních služeb. Text Joany Lilli Hofstetter, byť o zdánlivě specifické výzvě organizování sexuálních pracovnic, ukazuje všechny možné limity, kterým čelí hnutí pracujících napříč sektory. Tento text též ilustruje, že feministické, antinacionalistické, antirasistické nebo environmentální boje nemohou být pouhým doplňkem odborové činnosti, ale musí být jedněmi z mnoha pramenů společného hnutí pracujících, chce-li se toto stát opět hybnou silou vývoje, nejen se adaptovat na zhoršující se podmínky.  

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *