Může to fungovat, jak budete chtít

České a slovenské divadelní fakulty na akademiích múzických umění stále fungují na systému ateliérů, zatímco v jiných evropských zemích se z iniciativy studentů i pedagogů hledají cesty ke změnám. Do jaké míry se do výuky režie a dramaturgie promítají debaty o genderové rovnosti, feminismu či kritický pohled na autority, v rozhovoru osvětlují tři umělkyně a absolventky divadelních fakult se zahraniční zkušeností Jana Startsev, Barbora Chovancová a Kateřina Quisová.

Kde se vzalo vaše rozhodnutí pro studium na divadelní fakultě? Jaké bylo se o studium ucházet? 

Jana Startsev: Zajímala mě literatura, filozofie a umění a dramaturgie se mi zdála jako obor, který to spojuje. Nebyla jsem v tom ale nijak ambiciózní. Nezkoušela jsem DAMU ani VŠMU, prostě to vyšlo hned na JAMU, kam jsem se po gymnáziu přihlásila.

Přijímací řízení mělo tři kola, ta měla spoustu částí, písemné, psychotesty, pohovor s pedagogy. Když jsem přišla na pohovor, přišlo mi, že po mně nechtějí nic do hloubky a důsledně, spíš šlo o to, poznat se a ověřit, že si sedíme, že se zajímám o obor.

Barbora Chovancová: Na JAMU jsem šla hned po gymnáziu. Věděla jsem, že se chci věnovat divadlu, hlásila jsem se na dramaturgii a divadelní produkci. Nad studiem režie jsem tehdy ještě neuvažovala. Neuměla jsem si v devatenácti letech představit, co všechno to obnáší, vlastně jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Přičichla jsem k režii ale už v prvním ročníku a od té doby se jí věnuji naplno. V magisterském stupni jsem ji studovala už oficiálně.

Přijímací řízení bylo důkladné a dlouhé, museli jsme odevzdat životopis, seznam přečtených dramat, dramaturgickou/režijní koncepci zadaného díla a spoustu dalších materiálů. Samotné řízení bylo dvoukolové, jedno kolo bylo dokonce dvoudenní. Obsahovalo vědomostní testy i testy inteligence a kreativity, psychotesty, pohovor s psycholožkou, „úkol v terénu“ – v daném časovém rozmezí najít a uchopit ve svém okolí silnou dramatickou situaci. Po přijímačkách jsem byla plná adrenalinu, nadšení i strachu – konkurence je velká a do ateliéru na daný obor přijímají dvě až tři osoby. Ten adrenalin mi trochu zastírá paměť dodnes. Pamatuji si na tlak a stres, ale taky na velké uspokojení, že jsem tím dokázala projít jako zkouškou ohněm, testem odolnosti.

Kateřina Quisová: Nejdříve jsem studovala neumělecké obory – psychologii, anglický jazyk a literaturu, kulturní dramaturgii se zaměřením na divadlo. Nedokončila jsem ani bakalářský stupeň na žádném z těchto oborů, pravděpodobně proto, že jsem se stále „hledala“ a žádný nebyl ten, který mě nasměruje k takové profesi, kterou bych chtěla vykonávat po celý život.

Nakonec jsem vystudovala obory Divadelní dramaturgie a dramatická tvorba (bakalářský stupeň) a Divadelní režie (magisterský stupeň) na VŠMU v Bratislavě. Chtěla jsem jít studovat na uměleckou vysokou školu, v ČR připadaly v úvahu školy v Brně a Praze, ani do jednoho z těch měst jsem jít nechtěla. Zároveň jsem v tu dobu potřebovala zásadní životní změnu, a proto byla Bratislava vhodná volba.

Co se týká přijímacího řízení na neumělecké obory, vnímám ho jako trochu relevantnější než přijímací řízení na umělecké obory, protože je tam zdání férovosti – většinou jsou výsledky kvantifikací něčeho. U uměleckých oborů jde většinou o dojem, který zanecháte v komisi.

Umělecky pracuji převážně na Slovensku. Je to trošku absurdní – jako Češka bych ráda využívala profesních sítí a možností i v Česku, bohužel mě ale v Česku považují za slovenskou režisérku. Je to taková zvláštní schizofrenie.

Co jste věděly o systému výuky na uměleckých vysokých školách a fungování ateliérů?

JS: Až při studiu jsem pochopila, jak to funguje, že je tu nějaký vedoucí zaručující kvalitu a obsah výuky. Nemyslím si, že je to zcela nefunkční model, jen v tom velikou roli hraje, kdo je ten vedoucí, jeho vlastnosti, jeho životní situace. Nakonec to vyšlo dobře, byla jsem u Josefa Kovalčuka, Břetislava Rychlíka a Marka Horoščáka.

BCH: Věděla jsem jen to, že se hlásím k profesoru Petrovi Oslzlému, který kdysi dělal poradce Václavu Havlovi. Zbytek jsem zjišťovala až v průběhu studia. Zapluješ do toho přirozeně, nemáš moc možnost to zpochybňovat. Navíc termín „ateliér“ má takový romantický étos, je to krásné slovo, voní uměním. Že by to šlo celé jinak, jsem se dozvídala až při studiu v zahraničí a v kontaktu s jinými lidmi.

KQ: U nás se „ateliér“ jmenoval „režijní/dramaturgická tvorba“. V prvním a druhém ročníku bakalářského stupně šlo hlavně o teoretickou přípravu k vedení inscenačního procesu a procesu tvorby. Ve třetím, čtvrtém a pátém ročníku v rámci ateliéru úplně odpadá teorie a těžištěm studia se stává tvorba inscenací.

Co se týče výběru vedení ateliéru, nemůžu říct, že vím, jak výběr probíhá, ale tak nějak si to dokážu odvodit. Někdy výběru rozumím (pedagogická zkušenost, extenzivní umělecká zkušenost nebo úspěchy v oboru i za hranicemi Slovenska, lidský přístup), někdy mu rozumím a nelíbí se mi (známá tvář, osobní sympatie aj.). Věřím, že někteří pedagogové na VŠMU si vyvinuli určitou metodu a metodiku výuky, ale silně pochybuji, že je jich většina.

Kdy a proč jste se rozhodly pro studium v zahraničí?

JS: Zvažovala jsem odchod z JAMU, ne všichni mí spolužáci zůstali na magisterské studium. Měla jsem pocit, že mě škola moc neinspiruje, nedává mi dostatek podnětů, vadilo mi, jakým směrem je dramaturgie na škole vnímaná, a chybělo mi sebevědomí pedagogů postavit se za samotný obor. Rozhodla jsem se proto magisterský stupeň strávit samostudiem, na Erasmu v Německu na škole v Lipsku a na stáži v divadle v Brémách.

BCH: První semestr magistra je na JAMU v mém ateliéru věnován Erasmům nebo stážím v profesionálním divadle, to je zaneseno ve studijním plánu. V akademickém roce 2016/2017 jsem v zimním semestru studovala na PWST (dříve Państwowa Wyższa Szkoła Teatralna, nyní AST Akademia Sztuk Teatralnych) v Krakově. V návaznosti na magisterskou práci o Janu Klatovi a na předchozí polskou zkušenost pak dávalo smysl, že vyjedu na Erasmus ještě jednou, tentokrát do Varšavy na semestr a půl v akademickém roce 2018/2019 a budu působit na Akademii teatralnej.

Jak se školy v zahraničí lišily od studia na JAMU?

JS: Obor dramaturgie je na HfMT (Hochschule für Musik und Theater) v Lipsku malý, stojí za ním tým pedagogů, kteří formují, jak bude výuka vypadat. Ale celé se to děje v dialogu se studenty, mohou do toho hodně mluvit, průběžně i na konci semestru. Když studenti chtěli nějaký předmět, tak se nasadil nebo se zrušil, když ho nechtěli. Vyžadovala se aktivní účast na seminářích, byla určena četba, člověk musel přijít připravený, vytvořit si vlastní otázky a účastnit se diskusí. Nebylo tu nic jako přednáška, že by někdo přišel a měl výklad, vždycky to byla diskuse vedená či doplňovaná pedagogem.

Na JAMU jsem zažila hodně předmětů, kde má někdo nějaký výklad, nebo byly semináře spíše organizační, kde jsme si povídali o našich projektech, ale hodiny neměly jasnou strukturu.

Na rozdíl od Česka je v Německu tlak na pedagogy, aby byli aktivní v praxi, dělali svoje projekty a ukazovali, že jsou v tom, co mají předat, dobří. To se na JAMU vůbec neřešilo, člověk třeba už vůbec nerežíroval nebo pracoval na věcech, které byly spíš podprůměrné. Reflektovali to studenti mezi sebou, ale ne instituce.

BCH: Mám krásný zážitek hned z prvního školního dne v Krakově, mířila jsem na fakultu a ulice byly nacpané lidmi, podivnou revoluční energií – to jsem ještě netušila, že jsem svědkem úplně prvního Strajku kobiet…

Studium jsem měla v polštině s tehdy třetím ročníkem režie a dramaturgie. V Polsku jsem nezažila takový nátlak teoretických hodin, nutnost memorování, dokazování encyklopedických informací. V tomto to bylo oproti JAMU velice svobodné. Vždy se po mně chtěl kritický názor, dojem, pocit nebo osobní názor.

Ani v Krakově, ani ve Varšavě jsem nezažila ateliérový systém, že by byl kolektiv veden jediným „mistrem“. Setkávala jsem se s celou řadou pedagogů z nejrůznějších oblastí a jen s málokým, kdo by nebyl váženou kapacitou ve svém oboru. Zadání pro studující byly často velké výzvy. I když je úkolem „Shakespeare“, může to být téměř cokoli. Až tam jsem se tedy mohla věnovat například Heineru Müllerovi, kterého mi na JAMU bůhvíproč nedovolili dělat.

A jaké bylo studium na Slovensku?

KQ: První dojem? Slováci mají až přehnanou úctu k českým uměleckým studentům (smích). Ale musím říct, že všichni byli moc hodní a nápomocní, dokonce se mi (většinou) nesmáli, když jsem se učila slovensky. Jsem vděčná za to, že jsem mohla v zahraničí studovat a dosáhnout tu až na magisterský titul, na druhou stranu se ale nabízí otázka kvality vzdělání na této vysoké škole. Byla jsem součástí kolektivu studujících, ačkoli nepocházím ze Slovenska. Věnovali jsme se v ateliéru hlavně „řemeslnému“ zvládnutí procesu vzniku inscenace. Někdy možná na úkor hledání individuálního uměleckého vyjádření.

Co byste přenesly ze zahraničí do Čech a co vám naopak chybělo?

JS: Na HfMT byl hodně zájem o přesahy mimo divadlo. V polovině bakalářského studia a po semestru magisterského studia se studující profilují následujícími směry: jedním je divadelní dramaturgie, druhým je mediální nebo intermediální dramaturgie a třetím hudební divadlo. Také je tu větší podíl studentů na tom, jak výuka bude fungovat, studující má stále možnost dávat zpětnou vazbu. Hodně se o všem komunikuje a tato iniciativa pochází od pedagogů.

A jestli mi něco z JAMU chybělo? Ani ne, ale mám pochopení pro české divadelní prostředí. V Německu zjevně není problém sehnat prostředky. V Česku by bylo asi třeba rozvolnit nebo změnit systém fungování vysokých uměleckých škol, aby mohlo docházet k mezioborovým, meziinstitucionálním spolupracím, aby mohlo dojít k nějakému komplexnímu posunu jinam. Muselo by být ve školství také více prostředků. Mí pedagogové na JAMU se snažili a jednali s vedením například ohledně změn ve výuce dramaturgie, přijetí externistů a podobně, ale nebyli úspěšní. Mám pochopení pro jiný kontext. Uvědomuji si, že je to hlubší problematika. Někdy  pedagogové nemají moc to změnit. I když jsou aktivní, za rok dva vyhoří, protože stále slyší, že věci nejdou.

BCH: Rozhodně bych přenesla do Čech formát Forum młodej reżyserii. Jedná se o několikadenní přehlídku prací, klauzur, které zastřešuje Akademia Sztuk Teatralnych v Krakově. Sjedou se režiséři a ředitelé divadel, aby zhlédli studentské práce ze všech divadelních škol v Polsku. Studentky a studenti získávají zpětnou vazbu, kontakty, ale i příležitosti a v neposlední řadě různé ceny (i finanční) – mezi nimi také možnost debutovat ve výrazných divadlech. Dostávají se tak do povědomí a získávají možnosti profesionální práce. To u nás velice chybí.

Obecně jsem na akademii v Polsku zažila větší svobodu a spoleh na to, že student je dospělý člověk, ne dítě, které musíš vodit za ruku, orientaci na silné stránky studenta a konfrontaci s kreativními výzvami. A také zájem profesionálního prostředí o nové rodící se talenty a čerstvé nápady a přístupy.

KQ: Co se týká uměleckého vzdělávání, nedokážu úplně posoudit rozdíl mezi Slovenskem a Českem. Můj zážitek ze studia na VŠMU byl převážně pozitivní, protože jsem měla ohromné štěstí na pedagogické vedení i spolužáky. Ale vzhledem k relativní uzavřenosti ročníků, co se týká vedoucích pedagogů a hlavních předmětů, nemá tak pozitivní zkušenost každý. A co jsem postrádala? Ve čtvrtém a pátém ročníku mi chybělo více teoretických předmětů, po dobu celého studia bych ocenila asi lepší prezentaci studentské tvorby (například i v zahraničí).

Zaznamenaly jste na školách v Německu, Polsku či na Slovensku iniciativy obdobné MeToo nebo Nemusíš to vydržet?

JS: Nenarazila jsem na to ani ve veřejné debatě, ani že by v nějaké škole podobná hnutí fungovala. Je to asi tím, že nejen tady v Lipsku je debata o sexuálním obtěžování a překračování hranic mnohem dál a pedagogové v tom byli velmi vzdělaní a byli extrémně citliví. Debata o feminismu je tu mnohem rozvinutější, a když někdo pronese nějakou sexistickou poznámku, tak se jen znemožní.

Na začátku semestru se nás pedagogové zeptali, jak nás mají oslovovat, hlídali si to, bylo to ale organické, otevřeně jsme řešili i témata sexuálního násilí, objektifikace těl, věděli, jak se v tom pohybovat. Mám pocit, že v tom hrál roli fakt, že spousta pedagogů je na akademii v Lipsku otevřeně queer nebo se hlásila k feminismu.

BCH: Během mého působení ve Varšavě v roce 2018/2019 taková debata ještě neprobíhala. Jak ale situaci sleduji, začalo „polské MeToo“ o něco dříve než u nás. Varšavská Akademia teatralna je lídrem mezinárodního vzdělávacího programu Change now! (Zmiana Teraz!), jejímž hlavním úkolem je vypracování nových modelů výuky i divadelních praktik, které budou založeny na demokratických principech a budou reflektovat současné potřeby společnosti i vývoje kultury.

Tuto debatu, stejně jako emancipaci studujících a úroveň rodové rovnoprávnosti v Polsku obecně, vnímám jako výrazně pokročilejší než u nás. Během svých studií jsem se ani jednou nesetkala s tím, že by někdo považoval za problém, že jsem žena, s žádným znevažováním, ponižováním ani napadáním (oděvu, těla, sexuality, genderové příslušnosti atd. – zato z JAMU mám takových „historek“ bohužel nepočítaně…). Umělecká bublina ale v tomto nekopíruje rozpoložení celé společnosti.

KQ: Na VŠMU o to byly určité pokusy. Jeden pokus. Neúspěšný. Problém byl tehdy hlavně v tom, že sice vznikl prostor pro vyjádření pro lidi, kteří byli oběťmi určitého ponižování, ale nevznikl z iniciativy těchto lidí. Ono to potom trošku působí jako módní vlna bez obsahu. Což paradoxně shodilo celý problém, který byl/je (už tam nestuduji, nechci se vyjádřit tak, že ten problém trvá, ale vím stejně jako mnoho jiných studentů, že se děl) i na VŠMU.

V souvislosti s iniciativami MeToo nebo Ne!musíš to vydržet byl v loňském akademickém roce na Divadelní fakultě JAMU věnován seminář filozofie tématu moci v divadle. Výstupem byl sborník studentských textů Návod na přípravu člověka. Studenti v nich (mimo jiné) kriticky nahlíželi hierarchii, ať už ve vztahu pedagog–student, nebo třeba režisér–herečka, režisér–scénografka, „nedotknutelnost“ vedoucích ateliérů atd. Co si myslíte o mém postřehu, že české divadelní fakulty jsou hierarchií silně zatížené? Že kopírují hierarchické vztahy v divadelním provozu?

JS: V Německu taková hierarchie vůbec není tolik určující. Zažila jsem spoustu externistů, umělce z praxe, kteří jsou do výuky přizváni, sdílejí svoje zkušenosti, takže se nebuduje tak silný vliv jedné osobnosti. Škola tu nestojí jen na kmenových zaměstnancích, jezdí sem umělci a pedagogové z jiných částí Německa, škola jim zřejmě měla co nabídnout, jak finančně, tak je to asi i prestiž. Přišlo mi, že je pro ně přitažlivé být v kontaktu s mladými lidmi.

První semestr jsme v Lipsku měli předmět spojený s ateliérem performance, nezůstávali jsme uzavření v dramaturgickém kolečku. Studium je možné otevírat, ale někdo musí být angažovaný a kreativní, o což se starali také pedagogové, a to v Česku moc nefunguje, snad je to finančními podmínkami. Neměla jsem pocit, že německé umělecké školství nebo divadla jsou uzavřené či konzervativní prostředí, a přitom jsme se bavili o tom, že instituce jsou moc uzavřené, že je třeba je otevírat. Měli jsme být nositeli změny, sice nám nebylo řečeno, jaké změny, ale že to „může fungovat, jak vy budete chtít“.

BCH: To bychom se musely bavit o tom, co taková hierarchie znamená, jak přesně vypadá a nakolik je žádoucí. Samozřejmě existuje spousta stereotypů, které se mi ale příčí a kterým se ve své tvorbě a práci snažím vyhýbat. Provoz v mém oboru školy určitě nekopírují vůbec (uvažovat o tom můžeme možná u herectví?). Hierarchii nevím, hierarchii v tomto tradičním smyslu slova se vzpírám.

Myslím, že čeští absolventi nejsou vyzbrojeni nutnými znalostmi o provozu divadla, o všech funkcích v provozu, cenách práce, smlouvách, o tom, s kým vyjednávat, na co máš nárok a na co ne, o autorských právech a vůbec o tom, kdo co v divadelní mašinerii dělá – s většinou těchto věcí přicházím do kontaktu až prací v profesionálním prostředí. Škola mě na to nepřipravila.

Autorka je doktorandkou oboru dramatická umění na Divadelní fakultě JAMU 

Jana Startsev
Česká dramaturgyně a autorka píšící divadelní texty i poezii. Studovala na JAMU v ateliéru Josefa Kovalčuka a na HfMT Leipzig v ateliéru dramaturgie. Jako asistentka dramaturgie spolupracovala na projektu Tři sestry režiséra D. D. Pařízka v Theater Bremen, v brněnském HaDivadle na inscenacích Doktorand Faust, Zeď i na projektu remediace Zdi a také s Divadlem Drak v Hradci Králové. V současné době žije v Lipsku a věnuje se především překladu.

Barbora Chovancová
Česká divadelní režisérka, v současné době působí v Bratislavě v Divadle Ludus. Absolvovala ateliér činoherní režie a dramaturgie u Petra Oslzlého a Iva Krobota na DIFA JAMU s inscenací Mechanický pomeranč a diplomovou prací věnující se Janu Klatovi. Během studia absolvovala studijní pobyt na Divadelní akademii v Krakově (Akademia Sztuk Teatralnych, dříve PWST) a na Divadelní akademii Aleksandera Zelwerowicze ve Varšavě. Spolupracovala například s olomouckým Divadlem na cucky, pražským Divadlem LETÍ nebo brněnským Centrem experimentálního divadla. Divadlo Ludus v současné době uvádí její inscenaci História istého násilia podle románu Édouarda Louise.

Kateřina Quisová
Česká divadelní režisérka působící na Slovensku. Absolvovala magisterské studium divadelní režie na Divadelní fakultě VŠMU v Bratislavě ve třídě Mariána Amslera, Martina Ondrisky, Ingrid Timkové a Marka Majeského (2021/2022) a získala Cenu děkana za úspěšnou reprezentaci Divadelní fakulty v oblasti umění, vědy a výzkumu. Jako asistentka režie spolupracovala v roce 2018 s Mariánem Amslerem na inscenaci Vojna a mír ve Slovenském národním divadle. Od roku 2018 spolupracuje jako autorka, dramaturgyně či režisérka nejen s divadelním prostorem VŠMU Divadlem LAB (Israel Horovitz: Lebensraum; Peter Shaffer: Equus; Maria Wojtyszko: Děloha), ale i s dalšími divadly a kulturními centry (například Ursula Kovalyk: Opatruj se, Julie!; Divadlo P. O. Hviezdoslava, 2020). Věnuje se také rozhlasové tvorbě (Mŕtvy uhol, RTVS – Rádio Devín, 2019).

#perspectives-claim{padding: 20px 30px; background: #e4e2e2; display: flex; flex-wrap: wrap;} #perspectives-claim a{color: #0008C8;} #perspectives-claim a:hover{text-decoration:underline} #perspectives-claim .img-container{flex-basis:20%; flex-direction:column; display: flex; flex-direction:column; justify-content:space-around} #perspectives-claim img{ max-width:160px; min-height: 120px; margin: unset !important}#perspectives-claim p{ flex-basis: 70%; flex-grow:1; margin-bottom: 0px !important; margin-left: 24px} @media (max-width: 550px) {#perspectives-claim .img-container{flex-basis:100%; margin-left: 0px; flex-direction: row; justify-content: center; margin-top: 15px;} #perspectives-claim p{margin-left: 0px;} #perspectives-claim{flex-direction: column-reverse}} @media (min-width: 549.99px){#perspectives-claim{ align-items: center}}

V rámci projektu Perspectives si k téme Vzdelávanie môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Kateřina Stündová: Každý si něčím procházíme. Reportáž z přehlídky mladého umění Pokoje 2023 (Revue Prostor)
Magdalena Šipka: Jak vzdělávat pro budoucnost, kterou si ani neumíme představit? (Revue Prostor)
Monika Brenišínová, Nina Wanča: Stávka není sprosté slovo aneb Reportáž ze zákulisí největší akademické stávky od roku 1989 (Revue Prostor)
Hana Trojánková Biriczová: Jan Bičovský VS. vysokoškolská stávka (Revue Prostor)