Rozhovor s terénním sociálním pracovníkem Janem Milotou
„Milota,“ ozve se Honza tázavě do telefonu už po několikáté během prvních minut našeho setkání. Je večer, ale problémy lidí v bytové nouzi se neomezují na osmihodinovou pracovní dobu. Před lety nastartoval proces změny, který vede k systematickému ukončování bezdomovectví v Brně. O situacích nuceného vystěhování, o řešeních, jak vracet rodiny do bydlení a o aktivní roli osob, které jsou v bytové nouzi, jsem si povídala s terénním sociálním pracovníkem IQ Roma servis, Janem Milotou, který má zásadní vliv na mezinárodně oceňovaný brněnský projekt Housing First pracující s rodinami s dětmi.
Co stojí za procesem vystěhovávání z bytů, nebo specifičtěji za postupným vymísťováním? Jak se v každodennosti projevují reakce na tyto procesy v tvojí práci s rodinami?
Já jsem nastoupil do vlaku někdy před deseti roky, kdy už bylo běžné, že většina rodin, se kterými jsem pracoval, žila na ubytovnách. Docela malá část žila v městských bytech. Ty dvě skupiny jsou v zásadě dost neporovnatelné, jak z hlediska náhledu na vlastní situaci, tak v postupu řešení. Ti z těch ubytoven jsou v těžké situaci a zabere dost času a úsilí najít způsob, jak se orientovat v tom, jaká jsou jejich práva, na čem mohou trvat, na čem nemohou trvat, čemu uvěří ze strany sociálního pracovníka, čemu neuvěří, jaká je jejich praktická zkušenost a jaká jejich vymahatelná práva. Ubytovny v lidech budovaly pocit, že vůbec žádná práva nemají. Zvykli si na to, že jsou závislí na vůli provozovatele ubytovny.
V čem se projevuje ten rozdíl mezi těmito skupinami – bydlícími v městských bytech – a postojem těch, kteří o bydlení přišli a žijí na ubytovně?
Ti, kteří žijí nebo žili v těch městských bytech, mají často perspektivu, že jim se ztráta bydlení nemůže stát, že oni nepůjdou bydlet někam na ubytovnu. Což je ten hlavní rozdíl. Nemluvě o těch ze soukromých bytů.
Jak je to s touto cílovou skupinou?
Ty soukromé byty, které znám z konkrétních případů, jsou něčím jako napůl ubytovnou. Tam se naplňování práva na bydlení projevuje poměrně podivně. Právo nájemníka je z občanského zákoníku vcelku silné, ale v praxi se různě obchází. Běžnou praxí v těchto bytech jsou měsíční nebo tříměsíční nájemní smlouvy. Současně obyvatelé nemají téměř žádné právní povědomí, což se projevuje třeba tak, že pronajímatelé je vyhazují bez toho, aby vůbec měli exekuční titul. Tyto byty jsou takovou přestupní stanicí mezi obecním bytem a ubytovnou. Problém je veskrze v tom, že ti lidé pořád cirkulují. Z ubytovny na ubytovnu, z azyláku na azylák, z bytu do bytu. Je štěstí, pokud se jim podaří nějaký byt najít, ale de facto je to otázka tří až čtyř měsíců, kdy se projeví nějaký průšvih a byt musejí opustit.
Ještě se vrátím k tomu prvnímu typu bydlení, respektive nebydlení. Řekněme si, jak se ti lidé na ubytovny vůbec dostali.
Kolují mýty, že všichni někdy bydleli, pak je všechny odněkud vyhodili a následně se stěhovali do ubytoven. V případě lidí, se kterými pracuji v Brně, ale znám ty, kteří se mnohdy přestěhovali ze Slovenska a hned začali bydlet v ubytovně nebo se na ubytovně už narodili.
Proč? Mělo to pro ně nějaký výhody, nebo naopak nebyla jiná možnost?
Myslím, že zkušenost je taková, že mnozí, co se sem stěhovali, nešli do ubytoven za nějakým levnějším bydlením. Ubytovna nebyla vidinou levného bydlení, mnohokrát není vůbec levná, ale je to jediná možnost. Vícero z těch rodin se do Brna stěhovalo na doporučení nějakých příbuzných, kteří jim řekli, že se tady žije líp. Nebo je vyrazili z bydlení na Slovensku, tak přijeli sem. Znám třeba případ, kdy museli utéct kvůli bezpečí. Takových příběhů, kdy byl jedinou možností útěk, je celá řada. Nebo tkvěl důvod v tom, že už se situace na Slovensku nedala zvládat. Ale jako upřímně, za snem se do Brna zrovna nechodí. Za snem rodiny jezdily možná do Británie. Ale současně byla Česká republika pro některé domácnosti dostupnější varianta, i kvůli absenci jazykové bariéry, vazbám a vztahům, o které nechtěli přijít tím, že by odjeli tak daleko. Ta vzdálenost mezi Británií a Slovenskem vytvářela nejistotu.
To se bavíme o ne tak dávné minulosti. Jak ale vůbec začalo docházet k existenci ubytoven a k jejich přerodu v to, že se dlouhodobě zacyklily ve skutečném neřešení situace bezdomovectví v Brně?
Když se podíváme na jednotlivé příběhy, musíme se vrátit až do padesátých a šedesátých let. To je období, kdy se lidé v Brně začali stěhovat do starých německých baráků. V těch mnohdy nic neplatili, pak jim dali nějaké dekrety a v devadesátých letech jim řekli, že tady je smlouva, plaťte nám. Oni ale nevěděli jak a z čeho. Najednou tam dlužili strašný kačky a začali je vystěhovávat. K tomu docházelo na přelomu tisíciletí a roky 2004 až 2010 toho byly plné. V té době přišel starosta Šťástka za ODS se svým desaterem, které tvrdilo, že město vyklidí každou domácnost, která nespolupracuje a podobně. Z toho se ale v důsledku vyvinul velice zajímavý program prevence ztráty bydlení, který má přesahy až doteď. Zkrátka v tomto období lidé masivně přicházeli o bydlení. Mnoho z dětí, které žily v těchto podmínkách, je dnes dospělých a vychovává tam svoje děti. Ta generace je hrozně rychlá, zhuštěná, je to generace, která už na ubytovnách vyrostla.
Současně do toho pořád vstupuje migrace, o které už jsme mluvili, běžné jsou kombinace azylák−azylák, ubytovna−ubytovna. Myslím, že je to poměrně nepřehledné a nikdo nezná přesné trajektorie, jak se kdo kam dostal a co bylo pak. Osobně znám možná sto až dvě stě rodin, se kterými jsem byl určité období v kontaktu, a sice bych se mohl podívat na to, jak vypadá každá z trajektorií dané rodiny, ale problémem je nejenom čas, který by takové mapování vzalo, ale i fakt, že i samotné rodiny si ten průběh ne vždy pamatují. Respektive není pro ně moc příjemné na to zkoušet vzpomínat.
Když se díváš na tyto tři zmíněné skupiny, jak a podle čeho se projevuje, že se mobilizují?
Je hrozně zajímavé sledovat, jak se projevuje nějaká strategie, kterou si uvědomí i s tím, co to je, kde bude stát za úsilí mobilizovat se a k čemu celé úsilí vlastně je. Jestli takový moment přichází a je diskutován, je za ním dost dlouhá doba, aby to dávalo hlavu a patu.
Když se zamyslím nad mými zkušenostmi z výzkumu, je zřejmé, že chápání domova neznamená jenom místo, jsou to vztahy a vazby. Máš podobnou zkušenost? Čím je to v případě rodin, se kterými pracuješ, specifické?
S rodinami pracuji v rámci projektu Návazná podpora rodin zabydlených v programu rapid re-housing. Myslím si, že ani některým z těchto rodinám, se nám pro ně domov moc nepodařilo vytvořit. Co to tedy vůbec je, je nejasné, není to jenom místo. Právě ten vztah k nějakému místu zpochybňuji, protože vidím, že vícero domácností nám v případě ohrožení ztrátou bydlení říká, že řešením je hledaní azyláku, ne zabojování o to, aby v bytě mohly zůstat. To je jejich první reakce. Přitom jako sociální pracovníci jsme hrozně ulpívali na tom, že to je náš úkol, pomoct těm domácnostem spoluvytvořit domov ve fázi zabydlování. A když pak vidím, že tam domov nemají, což vyvozuji z jejich reakcí typu „Domluvte mi alespoň nějaký azylák…“, tak si říkám, co pro ně ten domov tedy je. Je to místo dočasného bezpečí? Je to místo, kam mi nikdo neleze, kde mě nikdo nenapadá? Nebo je to právě ten zvyk, mnohdy celoživotní, kdy vím, že i to bezpečí je jenom dočasná věc, a proto se dočasnost projevuje i ve vnímání pobytu v tomto bytě? Je tedy jenom otázka času, kdy mě někdo i odsud vyhodí?
Napadají tě ještě nějaké jiné příklady týkající se narážení na vlastní očekávání ze strany sociálního pracovníka ve vztahu k rodinám ohroženým ztrátou bydlení?
Například existují rodiny, které ti v období zadluženosti tvrdí, že nemohou platit, ani když mají příjem, protože přece budou muset platit v tom novém místě, kam se dostanou, a proto si musejí našetřit peníze. Takže taky klička, se kterou se sociální pracovník musí nějak vyrovnat. Říkám si, že je to vlastně dobrý nápad si nějaké peníze nechat. Ale pak vidíš, že tebe i sebe vedle toho motají, že si ty peníze nikdy neudrželi. Vždycky se vyskytly jiné věci, do kterých potřebovali peníze vrazit. Že by si je tedy udrželi zrovna teď, protože budou muset jít bydlet? Jakože víš, že ne, ani omylem, a oni to vědí taky. Pak se ocitneš v takové šedé zóně, kdy nevíš, jak na to reagovat, nevíš, kdo koho přesvědčuje. K tomu, aby se taková diskuse někam zdárně posunula, je potřeba hodně času, množství schůzek a debat. Nemůžeme ty lidi k něčemu nutit nebo je nějak přesvědčovat a doufat, že to budou respektovat. Jediné, co můžeme dělat, je dávat jim reflexe. Tak může dojít k nějakému uvědomění. Jenomže to si právě vyžaduje čas, a co ti budu povídat, za měsíc a půl k žádným reflexím nedojde, protože už na ně nebude prostor. I proto mi ta situace v rapidu občas připadá jako zázrak. Fakt, že 48 rodin z 50 si bydlení udrželo, je důkazem toho, že chtěli.
Takže teze Housing First je správná. Lidi si chtějí bydlení udržet.
Ano, ta teze je správná. Jenomže občas nastanou tak hrozně těžko překonatelné krize, že to nevyjde. A kdyby se to bralo úplně radikálně, tak sociální práce není na takové věci připravena. My to de facto děláme špatně, protože tu mluvíme o 48 z 50, pracujeme s lidmi jako s čísly. Protože máme za ten program velkou zodpovědnost i ve vztahu k politickému vyznění. Když to posereme, tak se tu již nic nezrealizuje. Jsme pod hrozným tlakem. Vedle toho si uvědomujeme, že můžeme udělat cokoli, a vždycky to bude na volbě toho konkrétního člověka, vždycky jenom jeho aktivita způsobí, jak v programu bude nebo nebude pokračovat. Současně sociální pracovník dělá mnohdy různé podivné věci, aby se dařilo lidi v bydlení udržet, a to je pak velice zvláštní sociální práce.
Třeba se předháníš s lichvářem, kdo bude dřív u dveří, abys od rodiny vybrala peníze na nájemné. Takový případ zkrátka je zvláštní situace a vyžaduje velice hlubokou reflexi. Vytváří to i zvláštní mocenské vztahy, kdy jako sociální pracovník můžu působit stejně jako nějaký lichvář. Tyto situace přinášejí zajímavé kontexty a znovu nás vracejí i k uvažování o domově, který jsme dostali za úkol vytvářet po zabydlení. Program hovoří o tom, co je domov, jak by měl vypadat a jak vypadá člověk, který si ho chce udržet. My při tom máme takovou postranní agendu s nimi mluvit o tom, co chtějí a potřebují.
Třeba teď spolupracuji s paní, která už měsíce nemá příjem ani korunu. Tak jí nosím různé věci jako brambory, špagety, leckdy i toustový chleba, aby měla dát co děckám na svačinu do školy, a ona bojuje, ale to je opravdu krvavě zaplacené. Nikdo si nedokáže ani představit, co to znamená, žít tři měsíce úplně bez peněz. A je to poměrně nebezpečné i z hlediska vzájemných vztahů.
Ano, to vytváří různé závislosti a disproporce. Což je ještě citlivější v případě žen.
To je další věc, kterou jsme si uvědomili, že – s určitou nadsázkou – vidíme, že jsme se stali experty na zbavování se násilných partnerů, na kterých jsou ženy velice často v různých ohledech závislé.
Když se bavíme o ženách, napadá mě příběh žen z iniciativy Chceme bydlet. Jak to, že zrovna hlas Chceme bydlet byl tak silný?
Já vlastně nevím, nebo jsem neměl čas se ptát těch lidí, co je tak nakoplo, že to tak výrazně nabralo na síle. Vzpomínám si, že když v Mladé Frontě vyšel první článek o Dolfinu a jeho praktikách, s Miriam jsme si říkali, že zorganizujeme demonstraci, protože je potřeba k tomu přitáhnout větší pozornost lidí a jeden článek nestačí. Ta proběhla někdy kolem Mikuláše 2016, po vygradování procesu rozhodnutí Dolfinu, že sto domácností vystěhuje. V Brně je poměrně silné aktivistické zázemí, takže uspořádat demonstraci nebyl problém. Na jedné straně úspěchu stála občanská iniciativa a na druhé skutečnost, že v bytech Dolfinu bydleli lidé, kteří byli velice schopní a připravení mluvit s médii.
Pamatuji si tehdy Máriu, která říkala: Neberte to osobně, gádže, ale vy si pečete cukroví a my budeme na Vánoce venku. To bylo hrozně silné, do toho to pochodování tří set lidí Brnem – zafungovalo to. Dolfin navíc nebyl schopen žádné komunikace. Takže to vyšlo a rodiny tam zůstaly; můžeš někde vystěhovat jednu nebo dvě rodiny, ale sto rodin vyhodit nemůžeš.
Ten úspěch nastartoval v Brně i další boje. Jaká byla situace na ubytovně Markéty Kuncové?
Toho úspěšného procesu boje si všimla Milada, tehdy vrátná na Kuncovce, a přišla za mnou, což bylo hodně podivné. Je to pro mě trošku takový magický realismus, protože jsem měl sen, že se s Kuncovkou musí něco udělat. Milada přinesla šanon důkazů o tom, jak to na Kuncovce probíhá. Přišla na základě toho, že si o Chceme bydlet četla v novinách a viděla, že nás potřebuje, aby se změnila i Kuncovka. To bylo zrovna v době, kdy se majitel baráku, Hrdina, vrátil z kriminálu.
Byla to úplně ideální situace. Jednak tomu nahrávala místní politika, kdy vládlo Žít Brno, které mělo zájem o inspirace. Jednak přišla ženská, naprosto utýraná podmínkami, ve kterých šest let pracuje, s důkazy a odhodláním, že už se proti němu musí postavit, protože děti, co tam vyrůstají, si takové podmínky nezaslouží. Takže jsem jí řekl: „Oukej, jdu do toho, ale potřebujeme vidět další lidi z baráku, protože ve dvou takový boj neodkroutíme.“ A ona za tři dny dotáhla patnáct žen. Ty byly totálně revolučně naladěné a odhodlané udělat Hrdinovi ze života peklo. Během měsíce a půl se ta revoluce stala. Ten majitel měl strach do toho baráku vůbec přijít.
Zní to dobře, ale kde jsou ti lidé teď?
No a to je právě ta věc. Ono to chvíli funguje, ale po nějaké době se dostaví ty jejich reálné trable. Dohání je, že toho mají moc, nemají z čeho dát děckám najíst. Jejich plánování končí v poledne zítřejšího dne. Dohání je chudoba ve smyslu, že nejsou peníze. A tam se to začne zamotávat. Nejprve jsme na to reagovali tak, že jsme z potravinové banky sehnali jídlo, ale to bylo nejhorší, co jsme mohli udělat. Pak jsme si uvědomili, že s nimi řešíme jejich různé individuální věci a že to taky nemůžeme dělat, protože kvůli tomu tam nejsme. A zase – oni vidí ten výsledek, vidí, že mají světlo, teplo a že je nikdo nevyhazuje, ale nevědí, na jak dlouho to tak bude. A jelikož měli sílu jako skupina, přišel od Hrdiny nápad je rozdělit – a povedlo se. Hrdina začal nakupovat hrozně moc chlastu a začal s nimi trávit večery, opíjel je, nechal se různě ponižovat a nakonec si část z nich koupil. Takže se odpojili a po čtyřech měsících nám řekli: „Hele, stačí, už nechceme.“ Ale myslím si, že i ta část si odnesla nějakou zkušenost, povědomí toho, že mají možnost se vzepřít a může to fungovat. Těch patnáct ženských odcházelo s tím – byť to není jejich nejzásadnější životní zkušenost –, že je možné se vzepřít i milionáři.
Jaká je pak ta zkušenost pár měsíců dozadu, se Šámalkou?
Ten člověk, který vedl tu ubytovnu, byl hrozný looser. I jeho maminka tam bydlela.
On sám byl v nějaké poměrně těžké situaci, pokud vím.
Šámalka byla takový „bizár“, ale takhle nějak vypadá většina ubytoven. Nějakým živelným způsobem se zrodil nápad, že udělají ubytovnu, hrozně na tom vydělají, a pak zjistili, že dluží, kam se podívají. Tak se snažili z těch ubytovaných tahat peníze, aby to nějak zvládli. Lidé, co žili na ubytovně, za mnou někdy kolem ledna přišli s popisem situace. Zjištění putovala dále k magistrátu a bylo potřeba to řešit, protože jinak bychom měli dvacet rodin na ulici. Magistrát začal jednat s provozovatelem a nevědělo se ani to, jestli je ten dům kolaudován jako ubytovna – prostě vůbec nic. Po třech měsících jednání přišel verdikt s tím, že nic, konec, ti lidé půjdou na ulici. Potom se rozběhl kolotoč, magistrát se zmobilizoval – což oni umějí – a ukázalo se, že celý ten areál patří firmě, které ten provozovatel dluží šílené peníze, a že s ním už nechce jednat a tak dále. Najednou bylo zřejmé, že se nebude jednat s tímto člověkem, ale s firmou. Zmobilizovala se celá rada města a určila se dvě místa, kam se ti lidé mohli přestěhovat, na bývalou LDN na Červeném kopci a na ubytovnu na Železniční. To praktické jednání vedl sociální odbor. Udělalo se tam hrozně moc práce, během krátké doby jsme měli všechny důležité informace a mohli jsme se pustit do stěhování. Jenomže ti lidé pak mají pocit, že jsi nějaký zachránce, jako kdybys byl pánbůh. A co jim řekneš? Nemůžeš jim říct, hele, nevěřte mi tolik, ale současně je to ohromný závazek.
Jak na to reagovala prvotně rada města, neměli s tím problém?
Rada města Brna byla velice aktivní. Peklo přišlo hlavně ze strany některých zastupitelů Brna-střed. Oni na tu LDN nechtěli nikoho pustit. Ti, kdo s ní sousedili, to dali k soudu a argumentovali tím, že takovým jednáním město snižuje hodnotu jejich nemovitosti o tolik a tolik. Soud je naštěstí velice rychle poslal do patřičných míst. Ale i tak to bylo politicky hrozně citlivé, já jsem vlastně až nechápal, že něco takového udělají, že do toho opravdu půjdou. Takže jsem to bral i jako vlastní závazek vůči městu a řekl jsem si, že to s nimi na tom Červeném kopci a na té Železniční musím odžít. Během jara a léta jsem tam byl každý den čtyři hodiny. To byla pro mě ohromná škola respektující komunikace o konfliktech, spolužití, vzájemnosti, kdy se spolu nesnesou, nevěří si vůbec nic a vedle toho jsou jediní lidé, kteří se mají navzájem. A viděl jsem, že po tom, co se z těch dočasných řešení přestěhují, přijde samota. A přišla.
Kde jsou teď ti lidé?
Různě rozptýlení v bytech po celém městě. Řeklo se, že do čtvrtého září budou všichni pryč, a do čtvrtého září všichni pryč byli, to je zázrak hlavně díky některým lidem z města. Ale opravdu jsem měl pocit, že někdy na město musíme hrozně zatlačit, a samozřejmě tam musí být ten politik, který společně s radou přijme závazek. Současně mi vyčítali, že lidem říkám, ať žádají o byty. No ale co uděláš? Když chtějí byty, ať si o ně řeknou. A já jsem nechtěl hrát tu hru, že by to nemuselo vyjít, řekl jsem si, že neuhneme a budeme brát jako jedinou možnou variantu tu, že žádná z rodin nepůjde zpátky do mizerných podmínek, v jakých byla. A to se povedlo.
Rozhovor pripravila Barbora Bírová
