Prejsť na hlavný obsah

Hľadať

Vaše vyhľadávanie momentálne nezahŕňa produkty.

Pre vyhľadávanie v e-shope prejdite sem.

Živou spisovatelku do každé hodiny

Knihy – ohrožený druh 12. díl

Počet zhliadnutí:

Děti málo čtou. Skutečně? Čtenářská gramotnost je jednou ze zásadních dovedností, přesto nám jí valem ubývá. Jak tedy přivést ke čtení více především dětí a dospívajících? Čtení je navíc komplikovaná dovednost – není automatické na rozdíl od poslouchání a sledování videa. Čtení je naučené a vyžaduje snahu a čas. 

Jakousi vzorovou zemí může být například Švédsko – jejich knihovny jsou inkluzivní a cílem je, aby tam chodili rodiče s dětmi od úplně nejútlejšího věku. K tomu je podporuje i systém, kdy se s výchovou dětí ke čtení začíná už na lékařských prohlídkách ve věku pár měsíců. Arts Council, který zajišťuje tyto podpůrné aktivity, spolupracuje přímo s dětskými zdravotnickými centry, kam rodiče chodí s miminky na pravidelné prohlídky. Následuje podpora čtení v rodině a v poslední době zavedly švédské školy každodenní čtení – v rámci výuky si každé dítě alespoň dvacet minut denně čte. Výzkumy totiž prokazují, že už jen dvacet minut denně četby stačí, aby se tvořil návyk, rozvíjela slovní zásoba, představivost atd.

Pokud zůstaneme v naší oblasti, je třeba si přiznat, že k takto propracovanému systému nás čeká ještě dlouhá cesta. Co můžeme ale dělat, je změna toho, jak se literatura vyučuje. V Česku i na Slovensku existují učitelé a učitelky, kteří se snaží k výuce přistupovat progresivně, vynalézavě a neučí pouze takzvaný telefonní seznam – jméno autora/autorky, datum narození a úmrtí a seznam děl. Bez kontextu se totiž literatura učit nedá, ale takoví jednotlivci jen stěží změní systém. Ráda bych podnítila diskusi o tom, jak to dělat jinak, je však třeba říct, že nejsem vystudovaná pedagožka a zkušenost mám především s vysokým a středním školstvím. Zároveň se mi ale praxí potvrzuje, že nejde ani tak o konkrétní náplň, jako o změnu přístupu.

Pikanterie z korespondencí – ano, nebo ne?

Na co si studující často stěžují, jsou v jednom z předchozích dílů tohoto seriálu zmiňované doporučené seznamy knih. Nechápou, proč jsou zrovna tato díla důležitá. Stejně tak nevědí, podle čeho se orientovat a jak si vybírat. Zbývá pak jediné hledisko – co nejmenší rozsah. Problém také je, že obvykle to jsou knihy, které jsou naprosto neúměrné věku. Komenského Labyrint světa a Ráj srdce patnáctiletý člověk „přechroustá“ jen těžko (a klobouk dolů, pokud ano).

V první řadě je tedy nezbytné ukázat studujícím, že literatura je po staletí živoucí organismus, že mnozí autoři a autorky se v průběhu staletí znali a čile spolu komunikovali, a to i přeshraničně. K tomu mohou dobře sloužit deníky a korespondence. Zároveň je na literatuře možné ukázat, že mnohá témata a společenské diskuse se v různých cyklech vracejí – už na konci osmnáctého století požadovala spisovatelka a filozofka Mary Wollstonecraft právo na vzdělání pro ženy, rovnoměrné zapojení mužů a žen do výchovy dětí a právo na rozchod a rozvod v případě, že vztah nefunguje. Ve třicátých letech minulého století pak třeba jazykovědec Pavel Eisner ve svých esejích jasně vysvětloval, proč je přechylování ženských příjmení nástrojem přivlastnění si ženy mužem.

V Česku v současnosti působí literární influencerka Karolína Zoe Meixnerová, která se snaží vtipnými videi zprostředkovat literaturu především národního obrození. Natáčí krátká videa, kde tematizuje vztahy, sympatie i antipatie jednotlivých aktérek a aktérů. Dodává dnes pro mnohé nesrozumitelným knihám „živý“ kontext. Po necelých třech letech pravidelně objíždí se svými úspěšnými stand-upy republiku, vydala několik knih a vytvořila velmi silnou komunitu (má bezmála 50 tisíc sledujících) především (ale nejenom) mladých žen, které čtení baví a mnohé z nich se díky ní vrátily ke knihám, jež v průběhu studií odložily nebo ani neotevřely. Zároveň na ni literární vědci a vědkyně pohlížejí skrz prsty a vyčítají jí, že se uchyluje ke zbytečné bulvarizaci autorek a autorů, jako byli Karolina Světlá, Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský apod. Jak ovšem v jedné z diskusí, kde se téma výuky literatury řešilo, poznamenala kritička a literární vědkyně Blanka Činátlová: „Dělá práci za nás.“ Činátlová konstatuje, že literární věda dosud – za třicet let – nevytvořila funkční systém výuky a důsledkem je, že ztrácíme mladou generaci, jež se přesouvá na audiovizuální platformy. Zdali jsou aktivity Meixnerové odborně „v pořádku“, nechme stranou, ona sama si žádnou akademickou pozici neosobuje. Pouze zaplňuje místo, které nedokázali adekvátně naplnit lidé k tomu povolaní – metodičky, pedagožky a akademičtí pracovníci, kteří mají na starosti vzdělávací plány.

Učme, co beztak čtou

Druhý přístup, který je možné zaujmout, je opačný – tedy nezprostředkovávat atraktivně „starou“ literaturu, ale pomoci studujícím do čtení „vplout“ skrze to, co aktuálně zajímá je. Lidé, kteří se věnují výzkumům čtenářství, se napříč zeměmi shodují, že v určitém věku je důležitější, aby dítě četlo a vytvořilo si návyk, a je v podstatě úplně jedno, co čte a jaké je to kvality. Ke kvalitnější literatuře se může pročíst později. Pokud si však návyk nevytvoří, nepročte se už k ničemu lepšímu nikdy. Pak je samozřejmě možné „inspirovat“ se tím, co tedy čtou studující, a kýžené dovednosti (rozbor, interpretace, analýza, literárněvědní kontext apod.) alespoň částečně rozvíjet na tom. Ať už jde o komiksová zpracování klasiky, nebo young adult tituly, je možné se zkusit studujícím přiblížit. A ne, nestačí do doporučené četby zařadit první díl Harryho Pottera. Zároveň je možné „mezi“ to vložit i tituly, které mohou studující zajímat, aniž by to věděli, například proto, že reflektují jejich současnou žitou zkušenost. Ať už jsou knihy s LGBTQ+ tematikou (což by se ovšem v současném slovenském kontextu mohlo rovnat profesní sebevraždě), nebo klimatologická témata, knihy reflektující válku v Ukrajině anebo knihy romských či vietnamských autorek a autorů. V posledním semestru jsem – pravda, na vysoké škole – studujícím donesla povídky romských autorek a autorů. U kolokvia se objevilo několik dalších knih romského autorstva, které si na základě oné hodiny studující pořídili a rozhodli se je následně interpretovat v rámci svého zápočtu. Shodně uváděli, že to pro ně byla zkušenost, která jim otevřela novou sféru literatury.

Máte živého básníka? Mohla bych ho vidět?

Třetím přístupem může být propojení s živou praxí, tedy s těmi, kdo dnes literaturu tvoří – ať už to jsou autorky, nakladatelé, redaktorky nebo překladatelé. To samozřejmě probíhá, ale opět to není široce podporovaná aktivita, která by pomohla literaturu a čtení přiblížit mladým lidem, ale jsou to jednotlivé pedagožky, jež aktivně do výuky nějakou osobnost pozvou. Přitom čtenářské a literární workshopy či tvůrčí dílny jsou něco, co by při výuce literatury dávalo obrovský smysl.

Z nedávného dalšího ročníku unikátní soutěže Básně SK/CZ bylo (opět) zjevné, že na Slovensku i v Česku existují stovky lidí, kteří chtějí psát poezii (a to vůbec nemluvíme o jiných žánrech a druzích literatury). Častý problém textů byl ale stejný – řemeslně se zasekly zhruba v devatenáctém století, možná na začátku dvacátého. Bylo evidentní, že mnohé autorky i autoři mají silná témata, mají co sdělit, ale naprosto nemají kontakt se současnou poezií, nečtou a neznají ji. Přitom by stačilo dovést do školy žijící básnířku, která by přečetla pár svých textů, pár textů svých kolegyň, možná ještě nějaké překlady a dala studentům tipy na čtení. Google už umí použít každý, ale ze zkušenosti vím, že to chce ten první impulz. K tomu mohou sloužit právě diskuse a workshopy s lidmi ze současné literatury. A kdo tyto věci bravurně ovládá, jsou zpravidla knihovnice a nezávislé knihkupkyně. Pořádat takové výstupy totiž bývá součástí jejich práce.

Bez systémové podpory to samozřejmě nepůjde. O tom, jak tristně často vypadají školní knihovny, by se dal napsat další článek. To je problematické v momentě, kdy stále méně dětí má přístup ke knihám doma, jak vyplývá z výzkumů. Zásadní je, aby jednotlivé složky a skupiny, které mají možnost ovlivnit, jak se literatura vyučuje, pochopily důležitost propojení s živou literaturou. Tou, která je tady a teď a může zprostředkovat i tu minulou, protože ji udržuje naživu. Bez čtení a porozumění textu a informaci se totiž jen stěží budeme moci jako společnost dále rozvíjet. Snadno pak začneme podléhat dezinformacím a manipulaci. Otázka ale je, jestli stojíme o vzdělanou a přemýšlející občanskou společnost.

Autorka je básnířka, teoretička a působí na FF MUNI

Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.