Vláda Donalda Tuska rozpustila letos v květnu pisovskou komisi, která se zabývala působením ruského vlivu v Polsku. Vzápětí ji ale nahradila nová, poplatná nynějším vládním představitelům. Oba politické tábory, Kaczyńského i Tuskův, spolu tedy evidentně souhlasí v tom, že je nutné se ruským působením v zemi zabývat. Způsob, jakým to chtějí dělat, je ovšem krajně populistický. A tratit na tom budou občané, protože mít komisi ještě neznamená věc efektivně řešit.
Jedním z palčivých problémů celé iniciativy je to, že si z ní politici dělají metlu na protistranu a vzbuzují v lidech plané naděje. Předně proto, že není reálné kohokoli stíhat za šíření cizího – míněno ruského – vlivu, pakliže polská legislativa nezná jeho definici. Je tím pádem logické, že za porušení neexistujícího pravidla soudy nemohou nikoho trestat.
Jediný zákon, o nějž by bylo v současné době možné se opřít, je takzvaný Lex Tusk. Ten schválila těsně před volbami Morawieckého vláda a na jeho základě zorganizovala komisi pro vyšetřování ruských vlivů v Polsku. Tato akce přirozeně cílila na opozici a hlavně lídra Občanské platformy Donalda Tuska, jehož měla před voliči zdiskreditovat. Jako nepřátelský zákon se tedy nyní současná vláda snaží Lex Tusk zneplatnit. Zatím jí v tom však úspěšně brání prezident Andrzej Duda.
Rozepře s hlavou státu ale nezabránily současné vládě v tom, aby ustavila komisi vlastní. Čítá dvanáct členů, mezi něž patří například lidé z řad diplomacie nebo akademické sféry. Jde o odborníky vybrané ministry. Tým expertů vede Jarosław Stróżyk, šéf Vojenské kontrarozvědky SKW (Służba Kontrwywiadu Wojskowego).
Vláda hledá spojence Kremlu u opozice, minulé šlo o totéž
Ať Tuskova, nebo Morawieckého verze, ani jedna komise nemá pro spravedlnost a bezpečnost státu větší význam. Předně proto, že její názory a analýzy nemusí soudy vůbec zajímat. Půjde totiž jen o mínění dvanácti lidí vybraných ministry. Nic víc, nic míň. Donald Tusk přitom klidně může tvrdit, že v případě nové komise nejde o tažení proti opozičním politikům, ale o pouhou identifikaci hrozeb.
Otázka je, zda mu to věřit, když mezi první témata, kterými se komise bude zaobírat, patří ruská propaganda v polských médiích a nezrealizované armádní zakázky z doby, kdy na ministerstvu obrany úřadoval dřívější opozicí dlouhodobě kritizovaný Antoni Macierewicz, jeden z blízkých lidí Jaroslawa Kaczyńského.
Jako je problematický bývalý ministr, je nezávislost polských médií také dlouhodobě a právem vzpomínaná jako nedostatečná. Komise ale k nápravě stavu přispět nemůže. Nemá jak. Opět narážíme na to, že chybí definice cizího vlivu, komise navíc nemá právo vynášet rozsudky. A pak, oddělit od sebe konzervativní postoje minulé polské vlády a prokremelské narativy může být nad rozlišovací schopnosti kohokoli. Stačí vzpomenout na dekadentní Západ, o kterém nejednou mluvil jak Jaroslaw Kaczyński, tak Vladimir Putin. Oba se v minulosti náramně shodovali i v názoru na LGBT lidi.
Kdo bude tyto konzervativní a pro někoho putinizující názory pískat, když se objevují napříč evropským politickým spektrem bez ohledu na to, kdo fandí Rusku a kdo Ukrajině? Otázka také zní, jestli má komise jmenovaná politiky říkat médiím, co za hranou je a co už ne, jak to naznačil Donald Tusk. Za problematické označil premiér třeba chování týdeníku Sieci, nakloněného minulé vládě, který v prvních dnech ruské invaze na Ukrajinu přinesl rozhovor s ruským velvyslancem.
Stejně jako rozhovor by ale pro komisi mohlo být zajímavé zabývat se pozadím vzniku deepfaku, jejž vytvořila Občanská platforma během volebního soupeření o Sejm. Strana tehdy nechala umělou inteligenci, aby vyrobila falešného Mateusze Morawieckého, jak říká výroky, které nikdy neřekl. Co víc než podlé útoky na politické soupeře si mohla Moskva přát?
Je zřejmé, že výběrem témat komise nadstranická opravdu není. Její práce umožní současné vládě ukázat, jak účtuje s dědictvím po Právu a spravedlnosti, a to je to nejhlavnější. Není nutné si přitom myslet, že by se Kaczyńského sestava chovala vůči svým soupeřům lépe, je ale namístě si představovat, že by si vláda, která samu sebe považuje za zastánce práva a demokratických procesů, měla vést čestněji než její předchůdkyně zpovzdálí řízená sebevědomým milovníkem koček, tedy Kaczyńským.
Hodně peněz za výsledky, které možná nikdo neuvidí
Důvěru ke komisi nevzbuzuje ani to, že o zveřejnění jejích reportů rozhoduje premiér. Jinými slovy člověk, jehož se nálezy orgánu potenciálně také týkají, má říkat, o čem smí nebo nesmí být informována veřejnost. Jestliže se Donald Tusk rozhodne papíry od komise nikomu neukazovat, bude to čistě jeho věc. Občané tím ovšem přijdou o jedinou možnost, jak práci tohoto uskupení sledovat. Komise totiž jinak pracuje takzvaně za zavřenými dveřmi.
Nádavkem budou Poláky tyto politické snahy s nejistým výsledkem stát stovky tisíc zlotých. Jen zhruba tříměsíční práce devíti členů komise, kterou řídila strana Právo a spravedlnost, vyšla polské daňové poplatníky na více než 555 tisíc. A její zjištění půjdou kompletně do stoupy. Do pomyslného koše poputuje z nařízení nynější administrativy i skoro stostránkový report popisující kontakty vojenské kontrarozvědky SKW a ruské FSB za dob první vlády Donalda Tuska. Jak příznačné, že se komise zorganizovaná dnešní opozicí zabývala ruským vlivem zrovna za Tuskova minulého premiérského působení. Obě strany si v tomto ohledu nemají co vyčítat.
Polským občanům a občankám nezbývá než očekávat účet a přijmout politickou scénou servírovaný fakt, že polské tajné služby nedělají svou práci pořádně. Jak jinak si totiž vysvětlit, že lepší než ony bude politiky ustavená komise, která bude jejich vlastní pochybné vazby na Moskvu vyšetřovat třeba s dvacetiletým zpožděním?
Autorka je novinářka
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.
V rámci série Susedský kapitál si môžete prečítať aj tieto texty:
Attila Horváth: Paradox zvrchovanosti. Dvojitá hra Maďarska na Slovensku (HU)
Marína V. Šternová: Jak kultura a umění ovládly česká média (CZ)
Attila Horváth: Od krízy ku kontrole (HU)
Jakub Bodziony: Voľby do EÚ: Prečo sa voličstvo Tuska môže cítiť podvedené? (PL)
Marína V. Šternová: Zásadní je umět volit slova (CZ)
Attila Horváth: Paralelné reality na oboch stranách hranice (HU)
Jakub Bodziony: Poľsko a Ukrajina – Nová príležitosť (PL)
Marína V. Šternová: Obejmout fakultu (CZ)
