Prejsť na hlavný obsah

Hľadať

Vaše vyhľadávanie momentálne nezahŕňa produkty.

Pre vyhľadávanie v e-shope prejdite sem.

Ruské hlasy odporu

Počet zhliadnutí:
Vizuál k návrhu zákona s názovom „Matrjošky v Čechách nechceme“, ktorý predložili poslanci hnutia STAN. Návrh čaká na podpis prezidenta.

Když Rusko napadlo Ukrajinu, jedna z prvních věcí, kterou jsem šla vyhledat, byly reakce ruské opozice, intelektuálů, studentů. Pokaždé, když se někde rozhoří konflikt nebo dojde ke zvůli politiků, zajímají mě hlasy opozice. Možná je to rodinnou historií, možná historií českou, kdy bylo minimálně po dobu čtyřicetileté totality důležité, aby byl hlas opozice vnímán a podporován zahraničím. 

Nočním brouzdáním po sociálních sítích jsem se dostala až na stránky moskevského studentského časopisu Doxa. V té době si zrovna čtveřice novinářů této nezávislé platformy Armen Aramjan, Natasha Tyshkevich, Alla Gutnikova a Volodya Metelkin odpykávali trest domácího vězení. Stalo se tak téměř rok poté, co byli zadrženi v dubnu 2021 za zveřejnění tříminutového videa na YouTube na obranu svobody shromažďování, ve kterém uvedli, že je nezákonné vyhazovat a zastrašovat studentstvo za účast na shromážděních na podporu opozičního lídra Alexeje Navalného. V rámci směšného soudu byl redakci obviněné „z nabádání nezletilých k páchání životu ohrožujícím činům“ dán prostor na obhajobu až na samotný závěr procesu při závěrečné řeči. 

Přestože redakci hrozilo vězení, čtyři obvinění studenti neváhali zesměšňovat banalitu kafkovského soudního procesu a k soudu z domácího vězení chodili v kostýmech zvířátek, školních uniformách nebo v převlečení za turisty, co se právě vrátili z dovolené v tropickém kraji. V závěrečných řečech všichni čtyři studenti využili prostor ke statečným výzvám a projevům nesouhlasu s opresivním putinovským režimem. Aramjan během svého závěrečného prohlášení zkritizoval ruskou agresi na Ukrajinu a věnoval minutu ticha „na památku těch, kteří zemřeli v této válce“ navzdory opakovaným žádostem soudce, aby pokračoval ve své řeči.  

Výjimečnou a velice krásnou řeč pronesla Alla Gutnikova, literátka a studentka filozofie, jejíž překlad proletěl světovými médii a český překlad vyšel u nás v revue Prostor. Z domácího vězení byli studenti propuštěni v dubnu 2022, tedy v době, kdy už byla Ukrajina drancována ruskou vojenskou agresí. Postupně z Ruska čtyřčlenná redakce emigrovala, někteří za dramatických okolností, do Německa nebo Británie. Doxa se stala nezávislým hlasem mladé ruské generace a neustále pokračovala ve své činnosti. Na jejích stránkách se začaly objevovat fotografie z Ukrajiny a kritické články namířené proti ruské agresi. Brzy poté ruský režim označil web za extremistickou platformu. Doxa se stala oblíbenou protiválečnou a opoziční ruskojazyčnou platformou a dnes funguje díky soukromým darům a příspěvkům. Čtveřice studentů, která stála za platformou, zůstala aktivní i v exilu. Aramjan byl za svou publikační činnost zařazen na ruský seznam „teroristů a extremistů“. Alla Gutnikova, která emigrovala do Berlína, se zapojila do aktivit neziskových organizací a pomáhala ukrajinským uprchlíkům po jejich příjezdu.

Příběh novinářů z Doxy je jeden z mnoha příběhů o projevu odporu proti putinovskému Rusku a proti válce. Z Ruska odešli jak politicky aktivní opoziční členové, tak běžní občané, kteří nechtěli žít v opresivním státu anebo se chtěli vyhnout vojenské službě kvůli mobilizaci. Jak se k uprchlíkům z Ruska chovat a jak podpořit tyto důležité hlasy odporu? 

Matrjošky v Česku nechceme

Od začátku ruské agrese na Ukrajinu zastává Česká republika velmi striktní přístup vůči ruským migrantům. A není se čemu divit s ohledem na historii česko-ruských vztahů, včetně ne tak dávné kauzy Vrbětice, při níž roku 2014 zahynuli dva čeští občané. Humanitární víza nejsou například udělována Rusům prchajícím z Ruska kvůli odmítnutí vojenské povinnosti. Přístup české administrativy se však má tento rok ještě zpřísnit, a to prostřednictvím právě projednávaného zákona Lex Ukrajina. Novela zákona, která prodlužuje ochranu ukrajinských uprchlíků, zároveň upravuje i práva Rusů žijících na našem území. Zásadní změnou je omezení jejich možnosti získat české občanství. Klíčovou podmínkou je nejprve se zbavit ruského občanství, což v praxi téměř není možné. 

Rusové, kteří svou zemi opustili z politických důvodů, tak čelí docela neřešitelné situaci. O uvolnění ruského občanství mohou požádat pouze na území Ruska, a to za splnění přísných podmínek. Například muži musejí nejprve prokázat, že absolvovali povinnou vojenskou službu, a žadatelé navíc mají doložit příslib jiného občanství. Čím déle bude pro Rusy nedosažitelné získání českého občanství, tím více lidí v České republice přejde ze stavu legálního pobytu do situace, kdy nebudou mít platné oprávnění k pobytu. A protože řada politických emigrantů nemá možnost vzdát se ruského občanství, činíme z nich v důsledku rukojmí ruské vlády.

Předkladatelé zákona argumentují bezpečnostními důvody a upozorňují na rizika spojená s příliš početnou ruskou menšinou. Tvrdí, že taková skupina by mohla sloužit jako „třetí kolona“ Ruska, čímž by ohrozila české národní zájmy. Aby zdůraznili pocit ohrožení, předložili poslanci hnutí STAN návrh zákona s názvem „Matrjošky v Čechách nechceme“. Tento návrh již prošel parlamentem a nyní čeká na podpis prezidenta.

Pominu-li dehonestující název, který musí být pro řadu ruských politických uprchlíků ponižující a traumatizující, ve světle příběhu novinářů Doxy, který jsem popsala výše, ale i dalších příběhů Rusů, kteří odešli právě kvůli nesouhlasu s putinovským režimem, jsou tato opatření zcela bizarní. Paušálně odmítnout udělení občanství lidem kvůli původu je vzorec, který nastavuje velice nebezpečný precedens, navíc jsme takové situaci byli již několikrát v minulosti vystaveni. 

Jsme lidé

Co tedy bude s Rusy, kteří v Česku žijí? V reakci na kontroverzní novelu vznikla iniciativa Jsme lidé ze strany Rusů, kteří v České republice dlouho žijí nebo odešli kvůli nesouhlasu s ruskou agresí na Ukrajinu a měli v plánu se zde usadit. Ve videích natočených doktory, ajťáky, pedagogy nebo sportovci se dozvídáme, za jakých okolností odešli z Ruska, jaká byla jejich motivace k odchodu, čím se živí a v jakém regionu ČR se usadili. 

Odpovědný politik by měl přemýšlet nejen nad makroekonomickými či strategickými dopady zákona, ale také nad tím, jak ovlivní každodenní život lidí. Navíc je třeba připomenout, že v posledních prezidentských volbách v Rusku volila drtivá většina Rusů žijících v České republice proti Putinovi. Argumentace bezpečnostními důvody proto trochu drhne, zvláště když proces získání občanství zahrnuje i prověření Národním bezpečnostním úřadem. 

Česká republika ovšem není jediná země, která se rozhodla zpřísnit podmínky pro Rusy žijící na jejím území. Například estonský parlament v současné době projednává možnost odebrání volebního práva v komunálních volbách Rusům a Bělorusům s trvalým pobytem v Estonsku. „Kdy se z ‚My‘ stalo ‚Oni‘?,“ ptá se Margarita Skripkina z estonského média Narvamus.

Proč vlastně píšu o osudech jedné malé zaniklé moskevské redakce? Možná proto, že v lepším světě a na jiném místě by taková redakce mohla pokračovat ve své činnosti – podobně jako revue Prostor – s podporou mezinárodních grantů, a poskytovat tak platformu mladým lidem. Součástí naší revue Prostor komunity jsou i mladí Rusové, kteří s námi spolupracují. Jedná se o lidi, kteří zde studovali, usadili se, platí daně a obohacují naši společnost svou kreativitou a inteligencí. Novela, která je právě projednávána, však tyto lidi přímo zasáhne. Paušální hodnocení jednotlivců na základě jejich původu nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Měli bychom být opatrní, abychom ze strachu nezničili to, co je cenné – životy a přínos těch, kteří si zaslouží důvěru. A jak říká ve své závěrečné řeči Alla Gutnikova: „Pamatujte si, že strach požírá duši.“ 

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.