Strom intimního světla

Zhluboka vdechuji
vůni řetězové houpačky,
které se pevně držím,
jen vzlétnout –
vdechuji ze svých náhle bezedných rukou
vůni rzi, dokonce povrzávání soukolí,
a ty divné řetězy, které rozradostňují,
ano, naplňují mé ruce: houpám se,
až se ten nejopotřebovanější článek
uvolní, otevře se a letím – Lovím
ze vzduchu své spolužáky,
učebnu za učebnou, dvůr i tabuli.

Takto odejít, po hřišti z hlíny zalité dlažbou,
a ujistit se přitom, že mi zvonění pořád
úspěšně elektrizuje kůži – takto odejít,
uchvácen svými dochvilnými přízraky,
úzkostmi a dětskými pláči, dnes vyšitými
do tohoto koberce kocoura
čerstvě vylitého z mé náruče, voda
ze džbánu do sklenice, otázka
plné nebo prázdné průzračnosti,
z které jsme pili.

Dům a domov

Uvnitř domu stojí jiný dům,
zbořený ve vzpomínkách, zvětšený dotykem.
Je to dům potmě, neohraničitelný,
čichnu si a menstruuje. Snažím se ho,
za noci, s tachykardií, nahmatat, ať si
na slepce hraji kdekoli:
tehdy se z toho domu, jakéhokoli
domu, vrací domov, když zjistím,
kde se ve tmě nachází vypínač.

Uvnitř koupelny byla observatoř:
teleskopem záchodové mísy byl vidět
Saturnův prstenec, krvavě rudý:
ozvěna jeho kapky o keramiku
mě učila, že v prvotním cizím těle
jsem byl jedno, jsem byl vnitřnost.

„Zas to s tebou šije!“, vysypáváš nádoby
plné knoflíků, které jsou úplný poklad,
otvíráš krabice s ústřižky a špendlíky.
A už se koupeš v dřevěné pěně:
hoblina pod ponkem recitujícím
rýmy ruční pily.
Ještě máš svou babičku švadlen
a dědečka truhláře.
Jsou naživua ty žiješ v jejich péči.
Nezdají se ti. Ptají se tě,
kdy je přijdeš navštívit,
kdy se vrátíš do rodné země.
Ještě jsi v jejich sféře
kašle a chlebové placky, vroucí řeči,
které se stýská po tobě, cizím, rozmařilém,
probouzeném v objetí.
Ještě jsou naživu a ty mezi nimi:
mezi uchem opáleným z dílny na slunci
a druhým vybledlým od svícnu a vaření.
Každá návštěva je o něco víc loučením.
Ještě se ptají, co budeš chtít k obědu,
rozvalený v hlubinách polštářů.

Zvetšelí s poddajnou mírností do věku
sta let,
drásají si krk odkašláváním. Hluší, neslyší
potmě vnukovské mládí, které si drbe
nahořklou ztvrdlost po překročení čtvrtstoletí.

Drásají se, drásají se. Příšerný
přechod od porodu k pustinám
propadání se do posmrtnosti.

Drbe se. Odkašlávají si.
Slyší je, neslyší ho,
on ano, a pokračuje,
od věku k věku.

Propadá se, beznadějná,
do pohyblivých písků,
hloubka.

Bez knihy

Napadá mě, jak dobré je nemít s sebou knihu,
a na zablácených stehnech
svých společníků psůčtu známky splavenin, ledovcové eroze,
jako by to byli giganti,
a sliny odkapávající z jejich zapařenýchč
umáků na zem – slabiky.

Toto prodlení mezi shnilým listím místo půdy
a listy svázanými v tomto sešitě, mezi včelou
a vážkou, těmi tachykardiemi na květinách
(Návštěva! Je tu návštěva! Emocero
zhoupané na lístku, na plátku,
na stvolu a na pestíku),
ulpělými jako písně na dívkách, by rádo bylo
úkrokem z umění, zelení na náhrobním kameni.

Puma

Když jsem si šel sednout do lesa,
vyběhla na mě puma, sežere mě?
Přitulí se ke mně? Tuší něco
o lásce a o úžasu
zahánějících strach v mysli
za těmato očima, jež ji vidí?
Slyším dvě kosti ve své noze,
jak praskají jako zkuma
ve školní laboratoři,
a její předení, její lítou krásu
pod mou rukou utopenou
v okrově zlaté srsti.

Ne insektárium

pro Mary Ann Müllerovou

1

Komár, sólista na trumpetu se sordinou, za moskytiérou v okně. A dvě mouchy, které o sebe ťukají jako zrnka růžence. A sup daleko v pozadí… souhrn křehkých bzučivých křídel a velkých němých křídel
v mé čtvercové porci nebe.

Povídali si, zatímco jakéhosi motýla obkličovaly vosy. Bavili se a jedna vosa se vrhla přímo na motýla. Vůbec si nevšímali pekla spuštěného mezi moskytiérou a oknem a povídali si, motýl setřásl první vosu, zatímco už po něm šla další, a nevzpomínám
si, o čem mluvili, až na to, že nezmínili kousnutí ani třepot křídel, pouze si vzpomínám, že kromě mluvení nedělali nic jiného, a já jsem kromě civění nic jiného nedělal.

2

Je těžké tě nezabít
a místo toho si říct sál jsem
z tebe dosyta, prořezávání mých zubů
i nadávky jsi strpěla; můj život jsi střežila
víc než svůj. Vypij si na oplátku, mami komáre,
svůj dar krve; postavím pro tebe zarudlou
kupoli pupínku – při škrábání místa vpichu
jsem se chtěl modlit. Ale ledabyle
jsem tě smetl, z pohodlnosti. Matko,
zabil jsem tě nesčetněkrát.

3

Drobky, téměř hostie o velikosti traktorového kola na zádech mravenců, kteří jdou do práce, zanoří se do metra, zahlédnou přítele a předají si, s tykadly těsně u sebe, všechno, co svírají. Náklady, dokonce pohřební průvody. Jako když jde stádo z jakéhokoli města a vypráví si nějaký sen.

Odvalila slunce z výkalů drobná noc brouka. Zamotal brouka pavouk, oliva v gáze.

Malý mol na pornografické obrazovce, dojemný na těch elektrických obrazech, které stahuji sobě navzdory. Šeptám mu svou víru – ne v jeho příštím životě, ale už v tomto je mi učitelkou.

4

Možnost, že umřu, splašeně pobíhá z kouta
pokoje k mé posteli: myslím na tu spoustu
očí pavouka, a na to, že jsme hloupí, neschopní
vydržet jeho pohled, když vskutku obsahuje
osm možných bytostí
jedné a nikdy
stejné osoby.
Pokud jsme také viseli, zamrzlí ve světle,
stejně vyděšení jako nebezpeční,
místo abychom pavouka zamáčkli,
obdivujme ho na okamžik
v prázdné sklenici, přikryté třeba touto knihou,
a gestem „na zdraví“ ho navraťme
z možnosti smrti do života. Schválně jestli,
až budeme mít osm nohou,
přestaneme klopýtat.

5

Protože kráčejí se žaludkem.
Protože skřípou, protože umí milovat
bez přísnosti.
ISABEL ZAPATOVÁ

Cestou tam jsem narazil na štíra: jeho tělo z navlékaných perel ve mně budilo úctu a nesmetl jsem, ze strachu, jeho jed; nebylo v tom žádné úsilí, ale pospolitost: vytušil jsem báseň úžící se do silného hrotu. Cestou zpátky, když jsem vracel po zarostlé stezce, krokem zrychleným jiskrami, pro svůj slaměný sešit a svou obilnou knihu, jsem se musel zastavit: do mého spěchu se stěhoval jiný čas hlemýždě, na kterého jsem skoro šlápl a který mě uklidnil a zadržel pár metrů od mých vrat. Se zavřenýma očima a s rukou klidně a rovně nastavenou vedle hlemýždě jsem vyčkal, až mi vyleze na dlaň a napíše na ni svou vlastní větu duhovým slizem. Byl jsem teplý a tepající kámen. Otevřel jsem oči, začal jsem ve svém okolí počítat, tři, deset hlemýžďů, které jsem neviděl a na které jsem mohl šlápnout. Zdálo se mi, že je slyším, zatímco popolézání jednoho z nich po mé kůži připomínalo něžné kousání a ocucávání milence. Otevřel jsem oči, pomalu jsem se znovu vydal po stezce, mezi jemnější odstíny zeleně, a moje opatrnost zastavila kočku na zídce i psa za plotem. My všichni s očima dokořán.

Muzeum

Retrospektiva Cartiera-Bressona,
Atheneum, Helsinky.

Déšť, připravený na pozadí, už
brzy znemožní tento pohled

natřený bromidem,
tento krajíc světla.

Stíny střech naproti
jen a jen kousnout.

Mezitím se prospi
pod velkým ponkem.

Mrknutí přes
zábradlí vede do

oka po bombardování,
dnes dětské hřiště.

Židle přestaň skládat na
samém pokraji zmatku.

Zkus ještě přibrousit ostrý stín:
jeho ukazováček podvečera

a jeho dlaň popohnané noci.
Vykoukni okýnke

mv zavřených dveřích.
Uvidíš slepce, jak otírá

knír o zeď z pytloviny.
A svalnatou paži: žilnatou,

koňský krk. A stádo: kánoe.
Přesycen, dávám si preso

a vracím se k hvězdné dívce
vyčnívající z vlajky a špalíru,

jež třímá dva zvadlé stonky
se svěšenými fuchsiemi.

Bylo nezbytné správně zaostřit,
aby se to nemohlo stát znovu.

Velká křižovatka

Pokud ten náklaďák
nepřejel moje nohy,
proč teď nemohu mluvit
ani jíst ani se zbavit pohledu
na ty cizí, rozbité nohy
naruby, s odkrytou kabeláží a
vrstvami masa, žlutého vepřového
tuku a dřeva, roztříštěné, zmáčené
nohy od stolu vyvržené přílivem
mezi cáry ubrusu, ještě před třemi
minutami lidskou kůží.

Jez se mnou, zhnuseně, tu spatřenou bolest.
Ať je lehkost a síla v našich nohou jakákoli,
dejme ji té, která zanechala, od pasu dolů,
poklad svých možných procházek a výšlapů
rozprsknutý na velké křižovatce
.Čti, zatímco píši to, o čem nemohu mluvit,
touto tužkou, která se chvěje,
ve vzduchu, v mé ruce, včas.

Prolog na konci

… zvětšila á ve slově já.
MIRTA ROSENBERGOVÁ

Kam půjdu, když pošeptám tomu,
kdo jsem, ať odejde.
ERIKA MARTÍNEZOVÁ

Proto aby, až budu mrtvý
a jelikož budu mrtvý, život
i četba kvasily a já vystřízlivěl – Zvu,
protože bych mohl zapomenout,
že jsem vděčně plakal a že bude zima…
Já nevím! Zvu, vyzývám
ke slasti nepoznání, aby se vždy
poznávalo znovu, všudypřítomně
poprvé, když to nahání strach.

Jelikož někdy se písně, jež potřebujeme,
ukrývají dokonce na špičce jazyka,
pojď prostě sem, smíchejme naše chvíle.
Putujme za hudbou a
nepoznávejme, vyjde to nastejno…
neboť když něco stojí za to, bolí to.
Dotkni se živého trilobita
a tahle stránka ti olízne ruku.

Zvu… Já nevím! Není vidět, vydej se
třeba za krachem nějaké představy,
s klackem položeným u postele,
abys ho po probuzení nahmatal
jako první. A nesnaž se vyhýbat
ponaučením smíchu, kýchnutí,
po svazku nervů uvnitř sebe sejdi
z mnoha větví do mnoha kořenů,
k tomuto hlasu, který se ještě ladí,
k našemu spojení v otázkách
navlečených na střed otáčky.
Tady neukryji své vlákno:
zarecituji je celým tělem.
Tato zaskočená přítomnost,
román vydechnutý z plic,
kde se loučím, netvore,
kde tě vábím, příteli.
Přesně tak, ukaž mi
to nejhorší, co jsi spáchal,
a v tom se sbratříme.