Preklad je boj. I keď radostný

Veronika Krejčová15. júla 2021853

Anežka, ty si v česko-slovenskom priestore pravdepodobne najznámejšia prekladateľka zo španielčiny. Vedela si vždy, že budeš prekladateľka? Chcela si ňou byť? 

Jako malá jsem chtěla být popelářem… Na gymplu mě začaly zajímat románské jazyky, ve škole jsem měla rozšířenou francouzštinu, k té jsem si přibrala italštinu na jazykovce. Chtěla jsem tuhle kombinaci studovat, ale neotevřeli mi ji, s francouzštinou se toho roku otvírala kombinace se španělštinou. Tak jsem se narychlo začala před přijímačkami učit i španělsky. Nějakou dobu jsem pak studovala ještě rumunštinu, přičuchla k základům katalánštiny, portugalštiny a galicijštiny. Byla jsem asi jediná, koho bavila historická mluvnice, fascinovalo mě, jak se latinská slova dál vyvíjela a jaké jiné jazyky se do latiny přimísily, sepisovala jsem si sloupečky, jak se co řekne v „mých jazycích“, zejména tam, kde se to lišilo: třeba motýl je úplně jinak francouzsky, italsky i španělsky, a pokaždé je to krásné slovo. I gramatika mě celkem bavila, nějakou dobu jsem uvažovala, že bych se věnovala lingvistice. Ale pak všechno převálcovala latinskoamerická literatura, do níž jsem se úplně zamilovala, hlavně díky přednáškám Hedviky Vydrové. Tudíž jsem chtěla po škole dělat něco s literaturou, třeba pracovat v nakladatelství. Pár překladů jsem si pro zábavu zkusila, vzpomínám si, že mě fascinoval Umberto Eco, jehož romány mi posílal z Itálie kamarád. Zkusila jsem si přeložit pár parodií z jeho Diario minimo, ale to nebyl zrovna text vhodný pro začátečníky… Nakonec jsem po škole nastoupila do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, odtamtud jsem odešla na mateřskou a díky skvělým kolegům z fakulty, ústavu, rozhlasu a různých nakladatelství jsem se na mateřské dostala k překládání. Což v podstatě byl splněný sen, stejně jako později práce v nakladatelství.

Podľa čoho si vyberáš, čo preložíš? Aké sú tvoje parametre, aby kniha vôbec mala šancu? 

Ne vždy si vybírám já, někdy dostanu nabídku od nakladatele. Mám své dávné oblíbené autory, které se snažím prosadit a toužím je přeložit; občas udělám nějaký objev třeba i díky tomu, že učím literární překlad a stále se pídím po nových zajímavých textech, s nimiž pak pracujeme na semináři; a jindy si nakladatelé sami najdou autora a osloví mě s nabídkou překladu. Buď už jsou rozhodnutí, že autora dělat chtějí, nebo mi text nejprve pošlou, abych si ho přečetla a posoudila ho pro ně. Dřív jsem neuměla odmítat, dnes už umím. Nesnáším texty plné zbytečné vaty, rychlokvašené bestsellery, tlustospisy, které by se dobrou redakční prací daly zkrátit na třetinu délky, knihy plné různých rádoby mouder a laciného filozofování. Mám ráda složitě strukturované knihy, experimenty s vypravěčskými hledisky, zajímavé příběhy, které mají k tématu navíc ještě onen „přidaný prvek“ originální formy, o němž mluví Vargas Llosa. Líbí se mi číst i překládat knihy-hlavolamy, skládačky, mozaiky, kaleidoskopy.

Je nejaká kniha, na ktorú spomínaš s ťažkým srdcom, lebo preklad bol naozaj skôr boj? Je prípadne nejaká, ktorú si odložila a nedokončila? 

Jelikož překládám na základě smlouvy, těžko bych si mohla dovolit překlad odložit a nedodělat. I když se mi překládá těžko, musím to překonat. Paradoxně víc práce než rozsáhlé knihy stojící na slovních hříčkách či parodiích, kde si překladatel může užít i vlastní nápady a být více tvůrčí, mi daly kratší texty, zdánlivě při povrchním čtení snadné, jenže když je třeba pochopit a adekvátně přeložit různě zašifrované obrazy a metafory, jde to ztěžka. Při překladu Fuentesova Vlada jsem měla pocit, že vůbec nechápu, co tím autor chce říct, a to se mi pak dělalo špatně; zabrat mi dal také Bolañův Amulet, jehož obraznost je místy značně surrealistická. Ale překlad je vlastně skoro vždycky boj, i když radostný: mám ráda výzvy, snadné texty by mě netěšily. Jsou dny a stránky, kdy mám pocit, že mi to nádherně jde, napadají mě skvělá řešení a mydlím do klávesnice jako divá; a jindy to prostě nejde, nejen kvůli typu textu, ale i kvůli mému okamžitému rozpoložení.

A tvoj favorit? Životný preklad? 

Nevím, jestli mám jen jednoho… Měla bych asi uvést Rozhovor u Katedrály Vargase Llosy, který právě vyšel. Je to moje osudová kniha, o níž jsem psala už diplomku – tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že ji jednou přeložím. Kniha ostatně čekala na překlad, asi na mě (smích), velmi dlouho, originál je z roku 1969. Ostatně díky tomu, že jsem měla román rozebraný na součástky, byl ten překlad relativně snadný, dobře jsem se v textu vyznala, věděla, co s čím souvisí, kdo a kdy mluví v prolínajících se dialozích. Nesmírně mě těšilo, že se v mé oblíbené knize bude mluvit mými slovy, strašně mě bavilo hledat pro každou postavu adekvátní český styl. Podobně jsem si užívala i Bolañovy Divoké detektivy, to byl také velmi podstatný překlad, byť dnes bych už něco možná udělala jinak. A za svůj životní výkon pokládám Tři truchlivé tygry Guillerma Cabrery Infanteho.

V roku 2019 sa Mario Vargas Llosa zúčastnil literárneho festivalu Svět knihy v Prahe. Moderovala si s ním viacero diskusií. Predstavovala si si ako študentka, že tohto, dnes už nobelového autora, niekedy naozaj stretneš a budete sa môcť osobne porozprávať? 

Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že jednou budu sedět vedle něho na gauči ve Stromovce a vést s ním debatu…

Toto číslo sa venuje najmä čilským témam. Akých čilských autorov si preložila? ? 

Úplně na začátku své překladatelské dráhy Paulu od Isabel Allende, potom dvě knihy Luise Sepúlvedy (Stařec, který četl milostné romány a Sbohem, pampo / Nombre de torero/), od Roberta Bolaña už mi vyšlo šest knih. A ještě povídky Jorgeho Zúñigy Pavlova, Chilana žijícího v Praze, Stěhování a jiné po(c)hyby. V letech práce v nakladatelství jsem vybrala a redakčně připravila Básně proti plešatění Nicanora Parry (přeložil Petr Zavadil), obzvlášť hrdá jsem na výbor povídek Francisca Coloaneho, který přeložila Jarka Stuchlíková a já k němu napsala doslov, autora považuji za svůj objev pro české čtenáře. Také jsem pomohla prosadit a opatřila doslovem mladého Diega Zúñigu, jehož román Camanchaca (Mlha nad Iquique) okouzlil na mých přednáškách studentku Ester Povýšilovou, která ho celý z nadšení přeložila a vnutila k vydání nakladatelství Prostor, kde nakonec vyšel možná hlavně díky tomu, že Latinská Amerika byla čestným hostem veletrhu Svět knihy 2019.

Bolañovi Divokí detektívi a 2666 sú knihy, ktoré v knižniciach zaberajú viac miesta ako Biblia. Ako si sa odhodlala na takéto sústo? Čo ťa presvedčilo? 

O Divokých detektivech jsem se dozvěděla (dávno předtím, než se Bolaño dostal do módy v Americe) od svého chilského kamaráda Jorgeho, který o nich nadšeně mluvil jako o úplně novém způsobu románu, jaký od Cortázara nikdo nedělal. Knihu mi půjčil a také mě hodně oslovila, a když se mě pak náhodou v Argu Milan Gelnar zeptal, jestli tu knížku znám a stojí za vydání, hned jsem skočila po příležitosti, že to určitě musí vydat a já to musím přeložit. Nemusela jsem se odhodlávat, toužila jsem po tom! Vymínila jsem si dost dlouhou dobu na práci, ale stejně jsem pak nakonec dělala v časovém presu. Při překládání mi trocha stresu pomáhá, vydržím u toho déle sedět, lépe se tak dostanu do autorova stylu a víc to odsýpá. 2666 je sice ještě delší, ale už jsem znala autorův styl, rozpočítala jsem si, kolik stránek musím denně udělat (měla jsem penzum deset stran knihy, někdy jsem udělala víc, rekord byl myslím dvacet, někdy se zasekla a udělala míň), a vlastně jsem to přeložila docela rychle, dobře mi to sedlo. Dokonce si vzpomínám, že jsem si večer vždycky natahovala budík a těšila se, jak si ráno dám kafe a s chutí se zase pustím do překladu.

V hlave niekoľkokrát obraciaš každé slovo, veci si vizualizuješ: je nejaká udalosť z histórie Čile, ktorá ťa straší v spánku? Na ktorú niekedy spätne pomyslíš? Napríklad Pinochetove tanky v uliciach, umučený spevák a aktivista Víctor Jara, osudy zmiznutých osôb, ktoré sa nikdy nenašli (režim ich z lietadiel vyhadzoval do púští a oceánov)?

Děsivé představy o Chile nemám z literatury, ale spíš z vyprávění kamarádů. Myslím, že v knihách, které jsem překládala, nic takového, co by mě strašilo po nocích, nebylo. Možná některé scény ve Vzdálené hvězdě. Ale Bolaño o zlu píše v náznacích, pátrá po jeho kořenech, nevyžívá se v nějakých naturalistických popisech: na děsivé výstavě fotografií mučených vězňů ve Vzdálené hvězdě lidé omdlévají a zvracejí, ale čtenář se nikdy nedozví, co přesně na fotografiích bylo, jen ví, že něco strašlivého. Tudíž je to spíš nějaký pocit, ne konkrétní obraz, který by mě mohl pronásledovat v noci. Zato si přesně vzpomínám, když jsem překládala Sabatova Abaddóna zhoubce, jak se mi dělalo fyzicky zle z popisu sklepa plného krys, mezi nimiž se brodí vypravěč.

Čo hovoríš na aktuálnu situáciu v krajine? 

Držela jsem palce při referendu, v němž se pro novou ústavu a nově zvolené ústavodárné shromáždění vyslovilo nečekaně vysoké procento voličů. Teď jsem zvědavá, jak dopadnou volby do tohoto ústavodárného shromáždění, sleduji, kdo kandiduje a s jakým programem, a doufám, že se podaří sepsat novou, spravedlivou ústavu, kde se bude víc dbát na práva původních obyvatel a na krajinu a bude zakotveno právo na bezplatné školství a zdravotnictví. Fandím Mapučům (mapu-che, „lidé země“, jsou nezkrotní, Španěly nikdy neporažení původní obyvatelé, které vytlačili z jejich území teprve Chilané v 19. století), podle mě by měli dostat zpátky svou půdu. Nebo alespoň něco.

Tvoj vzťah s Čile nie je len pracovný…

Mám spoustu chilských kamarádů, teď se mi navíc do Chile odstěhovala za partnerem dcera, takže tam mám svou druhou rodinu. Nejradši bych tam vždycky odjela na dva měsíce jejich léta a celou zemi procestovala. Zatím jsem byla v Chile dvakrát, poprvé jsem dostala letenku k padesátinám od party svých nejlepších kamarádů, loni v lednu jsem stihla ještě jednu cestu těsně předtím, než spadla pandemická klec. Těžko říct, co se mi v Chile líbí víc, jestli poušť Atacama na severu, nebo patagonské ledovce na jihu. Nebo přístav Valparaíso uprostřed. Pacifik, nebo vysoké hory. Mám ráda všechno, ale nejradši mám Chilany, jsou strašně milí, otevření, přátelští, pohostinní. Vždycky se pokouším mluvit co nejvíc jako oni a tvářit se, že jsem Chilanka. Což v nitru vlastně jsem.

Vyhľadávaš vo voľnom čase aj iný typ čilského umenia? Ja mám napríklad veľmi rada filmy Pabla Larraína a čilskú speváčku Mon Laferte, ktorá sa verejne angažuje aj vo feministických témach. Máš aj ty takýchto obľúbencov?

Já jsem v muzice ovlivněná tím, co poslouchali mí kamarádi dávno v osmdesátých letech, tudíž dodnes mě přivede k slzám Víctor Jara, Violeta Parra, skupiny Jaivas, Inti Illimani, rockoví Los Prisioneros, kteří v době bouří na konci roku 2019 zažili velký comeback a jejich song „El baile de los que sobran“ se stal velkým hitem protestů – následně i v Kolumbii; ostatně podobně se recykloval Jarův song „El derecho de vivir en paz“, jen s lehce pozměněnými slovy. Z novějších poslouchám Manuela Garcíu nebo skupinu Búnkers. Chilské filmy sleduji, cokoli se sem dostane, a naprosto jsem propadla chilským televizním seriálům – mají několik velmi dobrých, například Los archivos del Cardenal podle skutečných příběhů vězněných, mučených či zmizelých lidí za Pinochetova režimu, Sudamerican rockers o skupině Los Prisioneros, El Reemplazante o učiteli na problémové střední škole. Zajímavá je i chilská verze formátu „Vyprávěj“, zachycující bouřlivá osmdesátá léta, s názvem Los 80. Nejdřív mi seriály doporučovali kamarádi z Chile, teď si je hledám všemožně na internetu sama. Od těch opravdu kvalitních, které už jsem viděla všechny, se časem dostávám i k pochybnějším kouskům, které sice nejsou nekonečné telenovely, ale ani to nejsou umělecká veledíla. Ovšem vždycky mám výmluvu, že se dívám kvůli jazyku. Což je pravda, mluvenou řeč se člověk v seriálech naučí mnohem lépe než z knih a často se při překladu hodí. A samozřejmě mám ráda chilskou kuchyni, v ideálním případě zalitou chilským červeným Carmenérem. Dělávám zejména empanadas, taštičky plněné hovězím masem, a pastel de choclo, zapečené hovězí maso s cukrovou kukuřicí.

Na čom pracuješ teraz? Na čo sa môžeme tešiť? 

Dodělala jsem bichli Rozhovor u Katedrály, přes 600 normostran, teď překládám mnohem útlejší, ale o nic snazší knížku: Sezonu hurikánů mexické autorky Fernandy Melchorové, která je napsaná drsným, násilným, sprostým, ale přitom obrazným jazykem v nekonečných souvětích bez členění na odstavce. Odehrává se ve státu Veracruz na pobřeží Atlantiku, kde jsem shodou náhod roku 2018 vedla překladatelský seminář v Xalapě, takže je mi ta krajina blízká. Nejtěžší je nastavit styl, aby nebyl příliš vulgární, ale ani moc škrobený. Jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne!

Rozhovor pripravila Veronika Krejčová.

S Anežkou Charvátovou sú dlhoročné kamarátky.

PhDr. Anežka Charvátová (56)

Česká hispanistka, romanistka, překladatelka ze španělštiny, italštiny a francouzštiny. Překládá a rediguje pro různá nakladatelství, vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za překlad získala řadu ocenění, např. v roce 2004 cenu Magnesia Litera, roku 2012 cenu Josefa Jungmanna. Spolupracuje s literárními a kulturními festivaly, s Českým rozhlasem a Institutem Cervantes.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: