Pracovní agentury na Západě těží ze zranitelnosti východoevropských pečovatelek
Jen v Rakousku operuje více než 900 pracovních agentur, které se zaměřují na práci pečovatelek. Ty nejčastěji přicházejí ze Slovenska nebo Rumunska. Ačkoli na papíře musí vystupovat jako podnikatelky, jejich práva jsou úplně omezená: pracovní i mzdové podmínky určují agentury. Když dojde k problému, o bezpečí pečovatelek se nestarají.
V říjnu rou 2017 otřásla Slovenskem zpráva o smrtelné dopravní nehodě. Zemřelo při ní sedm lidí. Byly mezi nimi pečovatelky, které se v mikrobuse vracely z pracovního pobytu v Rakousku, a také jejich řidič. Další dvě osoby utrpěly zranění. Nehoda se stala u obce Nitrica na západě Slovenska. Po srážce osobní dodávky s kamionem se dodávka převrátila a skončila mimo silnici.
Řidič, který ženy vezl, měl za sebou dlouhou cestu. Vyrazil z rakouského Grazu a jednotlivé pečovatelky rozvážel po jejich domovech. K nehodě došlo před čtvrtou ráno a nejmladší z obětí, osmadvacetileté Julii, chybělo k domovu jen pár minut. Všechny oběti tragické nehody měly děti. „Je to nehoda, ktorú som ja v mojej policajnej praxi nezažil… chcel by som vyjadriť úprimnú sústrasť pozostalým,“ řekl v reakci na událost tehdejší policejní prezident Tibor Gašpar.
Krátce před Vánocemi roku 2023 došlo k obdobné tragédii kousek od Zvolena: řidič, který vezl několik ošetřovatelek z Rakouska, při cestě nejspíš upadl do mikrospánku a s vozidlem vjel do protisměru. Při srážce s kamionem došlo k usmrcení jedné ženy a druhá byla vážně zraněna.
Oba příběhy mají společných hned několik bodů. Oběťmi nehody byly vždy pečovatelky, které jezdily za prací ze Slovenska do Rakouska. Všechny také pracovaly pro agenturu, a právě proto je svážely mikrobusy, které agentury pro své „zaměstnankyně“ zajišťují a často ani nedovolují, aby se pečovatelé a pečovatelky ke klientům, rakouským seniorům a seniorkám, dopravovali po své vlastní ose. Obě nehody s velkou pravděpodobností spoluzavinil unavený řidič, který ženy vezl bez pauzy dlouhé hodiny.
Fiktivní živnost
Simona Ďurišová založila před lety Iniciativu za zlepšení podmínek Interessengemeinschaft der 24-Stunden-BetreuerInnen, která je součástí širší organizace s názvem IG24. Ta se věnuje postavení slovenských pečovatelek v Rakousku, jejich pracovním i mzdovým podmínkám. Podle Simony totiž pečovatelky nemají žádné adekvátní zastoupení, odbory ani ochranu.
Komunitu založila v době pandemie a vznikla v úzké spolupráci s podobně zaměřenou skupinou v Rumunsku. „Moje matka i otec byli pečovatelé u zahraničních klientů a náročnost tohoto povolání znám ze své vlastní perspektivy,“ vysvětluje Ďurišová důvody, které ji k založení organizace vedly. Vídala, jakou míru zranitelnosti přináší tato práce těm, kdo ji vykonávají. „Navíc pocházím z menšího slovenského města, kde byla historicky velká nezaměstnanost. Z téměř poloviny se ženy, které tu žily, živily jako pečovatelky,“ dodává slovenská akademička a aktivistka, která už v Rakousku žije delší čas.
Musíš vydržet
Paní Gabriela se pro práci pečovatelky rozhodla krátce po smrti svého manžela. Ovdovělé samoživitelce z menšího slovenského města se tato práce zdála zvládnutelná: dítě měla už starší a mohla ho na turnusy nechávat s příbuznými. Finanční odměna byla v porovnání s tehdejšími slovenskými platy téměř třínásobná za opticky kratší pracovní dobu. Zkusila tedy agenturu.
„První věcí, která mě šokovala, bylo, že mi neumožnili zajistit si do Rakouska vlastní dopravu. Doslova jsem měla v podmínkách uzavření smlouvy, že se zavazuji k akceptaci jejich dopravního modelu,“ vysvětluje žena, zatímco si dopřává pauzu od jedné ze svých klientek. Je totiž zrovna ve službě a má hodinu volna na oběd. Gabriele model, kdy musela jezdit autem s přiděleným řidičem, nevyhovoval. Jednak jí to nepřišlo komfortní a jednak musela za cestu zaplatit čtyřicet eur, ale o platbě nedostala žádné potvrzení. Stejně jako mnozí další musela i ona agentuře dopředu zaplatit za to, že ji bude zastupovat.
Celý systém práce, který Gabriela musela vykonávat, byl na agentuře zcela závislý. Sama vlastně neměla žádný prostor o čemkoli spolurozhodovat. Nevěděla ani, kolik rodina platí agentuře peněz a kolik si sama agentura strhává. Práce navíc byla mnohem složitější, než se v inzerátu zmiňovalo, ale odejít Gabriela nemohla.
„Vydržela jsem v domácnosti se skutečně velmi panovačnou klientkou, která mě místy až šikanovala. Neměla jsem na výběr. Dostala jsem na konci turnusu za měsíc každodenní práce tisíc eur a zase mě odvezli domů,“ vzpomíná. Příběh měl nakonec šťastné vyústění: protože byla rodina s její prací spokojená, ozvala se Gabriele napřímo. I když práce s klientkou byla krajně vyčerpávající, nabídku Gabriela přijala. Ale vymínila si své podmínky, lepší plat a také vlastní dopravu. „Nakonec jsme k sobě s klientkou našly cestu,“ uzavírá.
Když došlo ke smrtelné dopravní nehodě u Zvolena, rozhodla se Ďurišová sepsat otevřený dopis slovenskému ministrovi dopravy. Apelovala v něm na to, aby se o systém dopravování slovenských pečovatelek do Rakouska začal víc zajímat.
„Vzhľadom na podmienky, za akých sa opatrovateľky a opatrovatelia prepravujú medzi Slovenskom a Rakúskom si Vás dovoľujem požiadať o iniciáciu politického diskurzu o tejto neúnosnej situácii. Navrhujeme sprísniť podmienky pre prepravné spoločnosti, najmä pokiaľ ide o bezpečnosť cestujúcich prepravovaných na dlhé vzdialenosti. Navrhujeme zavedenie podmienky nasadenia druhého vodiča v prípade, že preprava skupiny cestujúcich trvá viac než osem hodín. Taktiež Vás touto cestou žiadame o odborné posúdenie zmluvnej podmienky viazanej dopravy, ktorou agentúry zjavne zasahujú do práv opatrovateliek – živnostníčok na výber dopravného prostriedku, ktorým sa chcú medzi ich domovom a pracoviskom prepravovať, a to nielen vzhľadom na pracovný status opatrovateliek, ale aj na primeranosť tejto podmienky vo vzťahu k bezpečnosti dotknutých osôb,“ apeluje v dopise Ďurišová.
Bez zastání
Oba rodiče Simony Ďurišové patřili k lidem, kteří ze Slovenska pravidelně odcházejí do Rakouska, aby pečovali o tamní seniory. A stejně jako mnozí další zažili i oni koloběh vykořisťování, nedůstojného platového ohodnocení, zneužívání nebo nejistoty, které jsou pro práci pečovatelů a pečovatelek typické. „To především proto, že pečovatelky jsou pod velkým tlakem a svou práci musí dělat jako osoby samostatně výdělečně činné. To znamená bez jakékoli právní ochrany, přitom si nemohou určovat svůj pracovní čas, podmínky, za kterých budou práci vykonávat, a mají téměř nonstop pracovní pohotovost. To však klasickému pojetí živnostníků odporuje, proto nejčastěji používáme termín fiktivní živnost, který postavení pečovatelek vystihuje nejlépe,“ vysvětluje Ďurišová.
I proto vlastně organizace IG24 vznikla: poskytuje totiž pečovatelkám a pečovatelům i právní poradenství. Vzhledem k tomu, že jen na území Rakouska se nachází neuvěřitelných 912 agentur, které pečovatelkám z východní Evropy nabízejí a zprostředkovávají práci, jsou služby IG24 využívány opravdu často – a z velké míry stojí i na „peer“ práci pečovatelek samotných, které si navzájem radí, jak mnohdy extrémně náročné situace vůbec zvládnout. Agentury se totiž svých „byznysových partnerek“ většinou nezastanou.
Klient přede mnou masturboval
„Měla jsem klienta, který se krátce po mém nástupu začal projevovat sexuálně agresivně,“ popisuje jednu z těch nejnepříjemnějších situací dnes pětapadesátiletá paní Margita. Její klient před ní začal masturbovat, otíral se o ni, jednou dokonce ve tři ráno přišel do jejího pokoje a pokusil se ji sexuálně napadnout. „Byl to statný muž a určitě by neměl problém mě znásilnit,“ dodává. Byla v šoku.
Obrátila se na agenturu a poprosila o pomoc. „Agentura zatloukala, tvrdila, že to není možné, že k ničemu podobnému nedochází. Až později jsem po vlastní ose zjistila, že s klientem byly problémy dlouhodobě, a potvrdila mi to nakonec i jeho rodina, které to vše bylo nepříjemné,“ dodává Margita. Dokud jí agentura nenašla novou práci, musela se před klientem zamykat. Odjet totiž sama, bez povolení agentury, nemohla.
Paní Margita pracuje jako pečovatelka od ekonomické krize v roce 2014. Tehdy přišla o práci a rozhodla se, že zkusí jako ošetřovatelka jezdit do Německa. Dodělala si pečovatelský kurz, a protože nevěděla, kde přesně začít, rozhodla se obrátit na agenturu. Běžně to funguje tak, že se zájemkyně o práci ozve na inzerát, agentura vypíše konkurz a v případě přijetí začne za vybranou pečovatelku vyjednávat vše potřebné. „Agentury řeší s rodinami jak výši odměny, tak délku pracovní doby nebo služby, které jim má pečovatelka poskytnout. Ta mnohdy ani neví, co agentura dohodla, a vše zjišťuje až na místě, kdy už je pozdě,“ varuje Ďurišová.
„Pečovatelka v Německu má hodně zvláštní status. Nesplňuje požadavky ani na pendlera, to znamená minimálně jednou týdně se vracet domů, ani na stálého pracovníka,“ přibližuje Margita pracovněprávní pozadí pečovatelské profese. „Pracujete na turnusy, nemáte plat, ale zpravidla denní odměnu a jste pořád zařazena v sociálním systému mateřského státu. Je to pro ně výhodné, mají postaráno o seniory, nemusí nám vyplácet důchody, nemocenské. Na to, jak přísný tam panuje zákoník práce, nechávají je podmínky zahraničních pečovatelek úplně v klidu,“ zamýšlí se nad celkovým postavením lidí, kteří se pečovatelským službám věnují.
Mimoděk tím naráží na jeden aspekt, který se agenturám často hodí: pečovatelky zkrátka nikdo nechrání, musí mít živnostenský list, to proto, že české a slovenské odvody na sociálním a zdravotním jsou mnohem menší než ty západoevropské. Vyplatí se to.
Na papíře OSVČ, v realitě zaměstnanec bez práv
Agentura jim většinou práci zprostředkuje a nezřídka si za to vezme odměnu. Ta se může pohybovat i v řádu stovek eur. Domluví pečovatelce přepravu, kterou organizuje právě skrz organizované svážení žen mikrobusy, a pak si z denního příjmu, který tvoří v průměru sedmdesát eur, strhává mezi pěti a sedmi eury.
„Mnohé agentury přistupují k pečovatelkám jako ke spotřebnímu materiálu. Nestarají se, aby rodiny zajistily příslušné pomůcky, například zvedáky u imobilních pacientů, medikace u agresivních demencí, rodiny se často brání kvůli výdajům, takže pokud si pečovatelka při zvedání pacienta poškodí zdraví, je prostě vystřídána a nemocenskou samozřejmě nedostává,“ popisuje Margita.
Dalším problémem je, že agentury pečovatelky nutí provádět zdravotnické úkony, ke kterým nemají adekvátní vzdělání. Jenže kdyby pochybily a pacientovi nějak ublížily, mohlo by jim hrozit i vězení. „Agentury také často vyžadují řidičský průkaz za účelem převážení klienta. V případě nehody je pečovatelka zase u soudu, hradí poškození vozidla a odškodnění za poškození zdraví, agentury nemají pro tento účel žádné pojištění aut,“ popisuje skrytou a mnohdy zamlčovanou realitu pečovatelské práce paní Margita.
„Pečovatelky jsou na papíře sice OSVČ, ale v praxi – pokud pracují pod agenturou – jsou zbavené veškerých rozhodovacích pravomocí. I kdyby byly podmínky sebehorší, odejít můžete až po dohodě a jedině tehdy, pokud na to agentura přistoupí. K tomu dojde zpravidla až poté, co za vás najdou náhradu. Pečovatelky na tyto podmínky musí přistoupit, jiná možnost není,“ vyjmenovává své zkušenosti. Simona Ďurišová, na kterou se obracejí stovky žen, její slova potvrzuje.
„Agentury často fungují jen jednosměrně. Berou peníze od rodin, chystají práci pro pečovatelky, zcela jim diktují pravidla práce včetně nároku na volno, ale jakmile něco potřebují pečující osoby, neumí agentura pomoct,“ říká. Rodiny navíc někdy posílají výplaty agentuře, která je až poté vyplácí pečovatelkám. V zemích, jako je Nizozemsko, kde funguje štědrá sociální podpora pro rodiny žádající péči, se provize agentuře běžně pohybuje až ve výši padesáti procent ze mzdy pečovatelky a agentury jsou tu většinou na obou stranách. Ve státě, odkud se jede pečovat, i v tom, do kterého pečovatelky přijíždějí. „Uživit se musí obě strany,“ popisuje další z pečovatelek, paní Vladimíra. Ta pracuje už dlouhá léta v Nizozemsku a nikdy si práci nehledala sama. „Výhradně přes agentury,“ potvrzuje.
Za zády všech
Rodiny mnohdy ani nemusí vědět, že peníze plynou agenturám, ne jejich pečovatelce. To vše vede ke stále většímu pocitu ohrožení. Pečovatelky si nechtějí stěžovat, protože se bojí, aby od agentur vůbec dostaly zaplaceno. „A i proto ženy často snesou víc, než je zdrávo,“ potvrzuje paní Vladimíra.
Sama se do konfliktu dostala jen párkrát: když z ní rodina udělala de facto služku, když to vypadalo, že rodina, u které pracuje, jí nebude chtít dát ani chvíli volna a když ji – podobně jako paní Margitu – jeden klient verbálně sexuálně obtěžoval a hrozilo, že to zajde dál. „Po letech jsem se už naučila říkat agentuře napřímo, že je jejich práce jednat s klienty o mých podmínkách. Že já se dohadovat nebudu,“ dodává žena, která pracuje jako pečovatelka dvacet pět let.
Dáša hledala tu správnou agenturu několik dlouhých let. Když se rozhodla, že se bude věnovat pečovatelské profesi, kontaktovala – stejně jako většina žen – poměrně náhodnou agenturu, která zrovna nabízela práci v Rakousku. Všechno znělo idylicky: agentura inzerovala rodinu, která se jevila jako zcela bezproblémová.
Jenže to, co znělo v inzerátu jako náročná, ale předvídatelná práce, se v realitě ukázalo jako velmi závažná situace. Klientka byla mnohem nemocnější, než se v inzerátu uvádělo. A žádala služby, které pečovatelky poskytovat nemusí. „Vlastně ze mě udělala otroka,“ vzpomíná Dáša na ženu, která ji nenechala ani minutu oddechnout. „Pořád na mě křičela, co mám dělat, otevřít okno a za minutu ho zavřít, na své jméno jsem byla už alergická, protože se ozývalo co chvíli,“ vzpomíná.
Vymezení práce a pracovních povinností je přitom pro pečovatelky zásadní. Občas si některé rodiny myslí, že jim do rodiny skutečně přišla paní na výpomoc ve všech oblastech od úklidu až po péči. Jenže pečovatelky nejsou a nemají být uklízečky, měly by mít své osobní volno, aby si mohly odpočinout od náročné a psychicky zatěžující práce, a také by měly mít nějaký vlastní prostor svobody. To se však často vůbec neděje.
„Neměla jsem nárok na žádné volno, byla jsem v pohotovosti opravdu celý den, a když jsem si na to stěžovala rodině, divili se, že přece agentura inzeruje čtyřiadvacetihodinovou péči o seniory a tu oni ode mě očekávají,“ dodává Dáša, která turnus vydržela, ale k této rodině ani agentuře se už nikdy nevrátila.
Mimo jiné i proto, že kromě živnostenského listu po ní agentura vyžadovala dokument, který by jí zamezoval přiznat příjmy z pečovatelské práce do daňového přiznání. „Tím pádem by se mi odpracované roky nepočítaly do důchodu, což jsem nechtěla,“ vysvětluje. Ještě pár let však sbírala podobně negativní zkušenosti, které byly většinou způsobeny zamlčováním skutečného zdravotního stavu klientů ze strany agentur, což je pro pečovatelky jedna z nejvíc zásadních věcí. Musí totiž vědět, do čeho přicházejí.
Nakonec se Dáše podařilo najít agenturu, která je transparentní a pracovní i mzdové podmínky popíše vždy do posledního detailu a především pravdivě. „Od té doby si svou práci nemohu vynachválit, mám stálé klienty, na které jsem zvyklá a kteří jsou zvyklí na mě, mám jistotu, protože agentura mi třeba garantuje podporu i při neočekávaných situacích, jako je úmrtí seniora, mám jistotu, že vždy budu mít všechny informace a prostor s nimi operovat,“ říká Dáša.
Na dopis, který Simona Ďurišová napsala v reakci na smrtelnou autonehodu u Zvolena, ministerstvo zareagovalo s tím, že dopravování pečovatelek ze Slovenska do Rakouska není jejich starost.
V listopadu 2023 vyšel v Kapitálu na toto téma článek s názvem „Sexuální nátlak, ztráta soukromí i nepřetržitá práce“ téže autorky, tento článek je jeho pokračováním.
Autorka je šéfredaktorka Page Not Found, dokumentaristka a publicistka
Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.
