Sexuální nátlak, ztráta soukromí i nepřetržitá práce

Apolena Rychlíková20. novembra 2023761
Ilustrácia: Still z videa AZERO, BCAA SYSTEM

Východoevropské pečovatelky mají na Západě lepší mzdy. Ale za jakou cenu?

„Zkušeným a motivovaným ošetřovatelům nabízíme k brzkému nástupu pracovní příležitost v zařízeních s komplexní, případně ambulantní péčí o staré a nemocné po celém Německu.“      

„Rádi byste pomáhali starším lidem? Pak vycestujte jako pečovatel/ka do Německa.“ 

„Jsme rovnocenní partneři na jedné lodi. Vy chcete pečovat o seniora v zahraničí. My ho najdeme. Nemá to žádné háčky.“      

Inzerátů nabízejících práci pečovatelky v Německu nebo Rakousku je hned na první ohledání hromada. Inzeráty jsou jednoduché a přehledné: hledá se pečovatel/ka o seniora trpícího těmi a těmi chorobami. Jazyk je, anebo nemusí být podmínkou. Vzdělání není potřeba. Nástup ihned. Odvoz, bydlení i strava zajištěny.

Odhaduje se, že v domácí péči jen ve střední Evropě v současnosti pracuje přes milion lidí, a to jak občanů EU, tak lidí pocházejících z tzv. třetích zemí. Jen v Německu je to 400–600 tisíc, velká většina z Polska a zhruba 3 000–5 000 převážně žen z Česka (přesné statistiky neexistují s ohledem na to, že Německo zakazuje sbírat data o jejich etnicitě). V Rakousku se hovoří až o 60 tisících domácích pečovatelů. Nejčastějším typem práce, kterou vykonávají, je live-in servis nebo 24hodinový systém péče.

To znamená, že pečovatelka přijede domů ke klientovi nebo klientce, bydlí s ním v domě nebo v bytě, snídá s ním, obědvá, večeří a musí mu být neustále k dispozici. Přes den, v noci, prostě kdykoli. Pauzy jsou domluvené předem a tvoří jen malý výsek dne. Některé pečovatelky ani nemívají vlastní pokoj, spávají vedle klienta, přímo s ním v místnosti.

Domy, kam se jezdí pečovat, často bývají na menších městech nebo na vesnicích, kde není dostupná institucionální pečovatelská služba. Což vlastně pečovatelky činí ještě zranitelnějšími: dostat se z malé vesnice někde uprostřed Německa není jen tak. „S tím, že člověk je vytržený ze své komfortní zóny, se musí počítat, taková ta práce je,“ krčí pečovatelky rameny.

Nabídek jsou stovky a nejčastěji se jedná o agenturní zprostředkování práce. Úroveň agentur se liší: některé si berou klidně i padesát procent ze mzdy, jiné neproplácejí cestu nebo vyžadují vstupní poplatky pro zařazení do databáze. Pro drtivou většinu žen, které začínají, je to však jediná cesta, jak se k práci dostat.

„Je to tak nejjednodušší, hlavně na začátku,“ přitaká Veronika, padesátnice, která se pro práci pečovatelky v zahraničí rozhodla poté, co se několik let starala o seniorky a seniory s různým typem nemocí: Parkinson, Alzheimer i stařecká demence. „Doporučila mi to jedna starší kolegyně s tím, že si vydělám víc,“ shrnuje.

Veronika odpověděla na pár inzerátů a brzy se vydala na cestu do jednoho menšího německého města, tři sta kilometrů od hranic. „Já jsem dobrodruh, mně to vyhovuje,“ směje se Veronika z obrazovky mého telefonu. Je večer, zrovna jí končí měsíční služba a balí se na cestu domů. „Problém je, že občas se stane, že si vás rodiny spletou se služebnictvem a nakládají s vámi jen jako s levnou pracovní silou z Východu.“

Vy Češky jste levný

Veronice se to stalo několikrát. Nejhorší vzpomínku má ale z malé obce kousek od Mnichova. Její klientka byla ochrnutá od pasu dolů, což se Veronika dozvěděla až na místě. Nic takového totiž v inzerátu nebylo. V rodině se striktně vstávalo v sedm hodin ráno, od dvou hodin do pěti musela Veronika sama chodit ven, a to bez ohledu na počasí, a i když nechtěla. Jinak byla práce nonstop: ukládala klientku v devět večer a v noci několikrát vstávala.

„Ty podmínky pro práci byly šílený. Hned na začátek mi dala ostře najevo, že jsem jen podřadná pracovnice. Učila mě ovládat i rychlovarnou konvici a bylo vidět, že mě opravdu vnímá jako někoho, kdo je míň. Když jsem se jí ptala, proč si k sobě raději nevzala Němku, jen řekla: Vy Češky jste levný.“

Veronika se dostala do pasti, která je tomuto typu práce vlastní: sama v sobě řešila, že odejde, ale věděla, že pokud nevydrží smluvený měsíc, peníze jí vyplaceny nebudou. Také jí klientka odmítla zaplatit jízdenku zpátky do Česka, takže Veronika peníze potřebovala. „A to přesto, že platila skutečně velmi bídně – když to převedu na české peníze, vycházelo to zhruba na tisíc korun denně. Za minimálně osmnáct hodin práce, častěji spíše dvacet. To je vlastně nějakých padesát korun na hodinu, z nichž jsem si musela hradit vše pro sebe – hlavně jídlo.“

V neposlední řadě byl tím největším důvodem, proč neodešla, fakt, že jí bylo seniorky líto. „Kdybych odešla, zůstane tam osamocená a bez péče, dokud zase někoho nenajdou. To ale může trvat i týdny,“ zmiňuje. „Neměl by se o ni kdo starat a na péči druhých byla odkázaná.“

Dveře otevřené, jídla pomálu

Právě ve vesnici kousek od Mnichova se Veronika setkala i s týráním. Tak to tedy alespoň dnes nazývá: nedostávala najíst. Její klientka jedla málo, nakupovala jen pro sebe. Veronika tak dostávala jen to, co zbylo. „Když jsem měla ke snídani chleba s máslem, byl to pro mě skoro svátek,“ vzpomíná. „Když už seniorka vařila, tak pro své tři syny. Jednou takhle dělala guláš a mně dala k obědu jen tu šťávu z něj. Nic víc.“

Byt měl navíc pro Veroniku nepříjemnou dispozici. Sestával z dlouhé chodby, podél ní byly dveře. Žádné ale nebyly klasické, na zámek. Jednalo se o dveře zasouvací a Veroničina klientka vyžadovala, aby svůj pokoj měla Veronika neustále otevřený. „O soukromí jsem přišla úplně,“ dodává. „Byla jsem klientce neustále na očích, byly jsme tam samy, všechno bylo slyšet. A navíc mi zakázala telefonovat domů. To jsem dělala jen tehdy, když jsem byla ty tři hodiny venku. Jinak jsem nemohla svůj telefon vůbec používat.“

Práce a odpočinek se Veronice setřely. Nevěděla, jak přesně si nastavit hranice. Bála se, že když si bude stěžovat, z práce ji vyhodí. „Nakonec jsem ani nevěděla, jak se dostanu domů. Rodiny běžně zajišťují odvoz, téhle klientce ale bylo jedno, jak se dostanu domů. Nakonec jsem uprosila a uplatila pána, který přivezl mou nástupkyni, aby mě vzal na hranice. A téhle klientce jsem se už nikdy neozvala,“ uzavírá Veronika.

Motivace k migraci

Režim pečovatelek je poměrně jasný: turnusy. To, že se u klienta střídají různé pečovatelky, aby se ty předchozí mohly vrátit na chvíli domů, je jeden z důvodů, proč tuto práci nevykonávají úplně mladé ženy, matky, ale především ženy středního věku nebo ženy bezdětné. Stává se také, že o pečující práci mají zájem seniorky, kterým důchod nestačí na důstojný život. A tak si, občas, jedou do Německa nebo Rakouska přivydělat.

Podle sociální antropoložky Petry Ezzeddine z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, která téma migrace péče zkoumá dlouhodobě, se tím jen potvrzují problémy spojené s velkými sociálními rozdíly mezi „Západem“ a „Východem“ v rámci EU a mezi zeměmi EU a zeměmi mimo EU, odkud také přicházejí pečovatelky (příkladem může být Ukrajina nebo Moldávie). „Pečovatelky jsou tvrdě prekarizované a mohou být vyčleněny ze sociálních práv – jako tomu bylo donedávna v případě pečovatelek v Rakousku. V oblasti nájemné práce v domácnosti péče prakticky chybí odborová organizovanost na lokální i transnacionální úrovni a do toho ještě pečovatelky z různých zemí původu soutěží mezi sebou, kdo vlastně přinese levnější službu. A koncové státy toho všeho využívají,“ argumentuje antropoložka. Dodává také, že pozice pečovatelek je opravdu velmi nevýhodná. „Nemusí třeba dostat zaplaceno za celý čtyřiadvacetihodinový servis. Absolutně chybí hranice mezi pracovní dobou a dobou odpočinku. Agentury je často obírají o významnou část mzdy, například o čas, kdy jsou stále v domácnosti – tedy v práci –, ale spí. Mohou se setkat s požadavky na různé typy péče, na kterou nemají kvalifikaci a nemohou ji ani legálně provádět. Je tam hned několik závažných rizik, kterým ženy čelí,“ varuje.

Přehledová studie financovaná německou nadací Friedrich-Ebert-Stiftung s názvem Mobilita live-in péče o seniory, jejíž autorkou je Petra Ezzeddine, přináší do celé problematiky ucelený vhled. A vysvětluje pozadí i motivace českých a slovenských žen migrovat za prací.

„Hlavní příčinou migrace českých pečovatelek do Německa je stále významný rozdíl ve mzdách. Tedy situace, kdy pečovatelská práce v zahraničí, i když je podhodnocena podle standardů trhu práce v cílové zemi, stále představuje pro pečovatelky lepší příležitost k výdělku. Podle Eurostatu byly v roce 2019 odhadované hodinové náklady práce v České republice 13,5 eur ve srovnání s 35,6 eur v Německu.

Průměrný čistý měsíční příjem pečovatelek v České republice v roce 2018 činil 800 eur (zaokrouhleno nahoru), i když mzdy v tomto odvětví v posledních letech konstantně rostou, ve srovnání s 560 eury v roce 2016.“ (Uhde, Ezzeddine, 2020)

„Uvědomme si ale, že pečovatelky v našem regionu obvykle pracují v rotačním pracovním cyklu – buď po dvou týdnech, nebo po měsíci se obvykle střídají s jinou pečovatelkou. Je tedy placena jenom za čas, kdy je u klientů-seniorů v zahraničí. Pak cestuje domů, tudíž nemá ani příjem,“ uvádí Ezzedine.

Krize péče

„Politika péče je v krizi, a to celosvětově. Populace stárne a sílí tlak na to, aby senioři žili co nejdéle doma, ve svém prostředí, mimo instituce. To ale znamená, že o ně někdo musí pečovat. Někdy tak dělají přímo jejich členové rodiny, nejčastěji ženy, čímž ale vytvářejí neplacenou práci, neviditelnou práci v domácnosti. Když rodiny nemohou, nechtějí nebo to prostě nezvládají, přicházejí pečovatelky,“ vysvětluje Ezzeddine pozadí pečující migrace.

„Tyto pečovatelky ale někde doma nechávají své rodiny, které zůstávají bez péče, o děti se jim starají prarodiče, o prarodiče děti. Pečovatelky domů posílají peníze, které jejich rodinám slouží ke zlepšení ekonomického a sociálního statusu, jsou také určitou odměnou za jejich nepřítomnost. Ekonomický kapitál, kterého pečovatelky dosáhly v cirkulární migraci za účelem péče, se často investuje především na přímou spotřebu rodin, vzdělávání jejich dětí a bydlení,“ říká Ezzeddine. V odborném jazyce se tak mluví o „odlivu péče“.

Přetrhnout pupeční šňůru

Na vlastní kůži to dobře zná Tereza. Má dceru a syna, o děti se celý život hodně starala, třeba je učila doma. Když dceři bylo šestnáct, odešla Tereza do Německa a její děti se o sebe začaly starat samy. „Přetrhnout tuhle pupeční šňůru pro mě bylo nejhorší. Už jsem to vytěsnila, ale je pravda, že tehdy jsem to nesla hodně těžce. Na druhou stranu, mé děti se díky tomu osamostatnily. Dcera se od sebe díky tomu umí starat úplně sama, a to od střední školy. Vydělává si, studuje, stojí na vlastních nohou,“ říká Tereza pyšně. Sama odešla proto, že se potýkala s řadou problémů, a jak říká, potřebovala před nimi někam utéct. Zahraničí se jevilo jako nejlepší volba. Podobné motivace má podle ní většina pečovatelek. „Většinou před něčím utíkáme.“

Tereza naskočila přímo na turnusy, o práci jí řekla známá, která již pečovatelku dělala. Doporučila Terezu ve „své“ domácnosti a Tereza se s ní začala střídat. Pak ale její kolegyně vypadla, přišel covid a Tereza zůstala v Německu doslova uvězněná. „Pracovala jsem pět měsíců. Pět měsíců nepřetržité péče. Neustále v pozoru, neustále k dispozici. Vstávala jsem ke klientce v noci každou hodinu, nevyspala jsem se, měla jsem volno jen pár desítek minut denně. Měla jsem neustálou odpovědnost. Nakonec jsem těžce onemocněla a úplně se zhroutila.“ Nedokázala svou klientku ani zvednout, umýt, nic. „Ale nemohla jsem tam paní nechat, to nešlo, byla na mě odkázaná, neměla děti, manžela, žádné příbuzné. Neměla nikoho, jen nějaké dva vzdálené opatrovníky.“

Tereza ale dodává, že o náročnosti práce věděla dopředu. „Je to spíš služba, poslání, a kdo na ni nemá, neměl by ji dělat. Tak to prostě je. Poctivé pečovatelky to nedělají jen pro peníze, ale hlavně pro ten dobrý pocit. Já jsem měla problém jen s tím, že jsem neměla pravidelný turnus a odpočinek, jinak ta práce je krásná, i když si člověk vlastně moc nevydělá,“ dodává Tereza.

Její klientka nakonec nechtěla nikoho od agentury, měla s pečovatelkami z agentury špatnou zkušenost. Tereza obvolala třicet pět lidí, nikdo se nenašel a Tereza už svou práci nemohla vykonávat. Nakonec její klientka podlehla tlaku opatrovníků, kteří ji umístili do domova seniorů a její dům prodali. Tereza to vnímá i jako své selhání.

Nic prestižního

„Covid naplno odhalil, jak vachrlaté je podloží pečující migrace. Jakmile vypukla globální pandemie, všechno zkolabovalo a jednotlivé státy jen ohýbaly zákony tak, aby pečovatelky udržely u klientů, aby je mohly dostávat do země, i když jinak byla přeshraniční mobilita výrazně omezená,“ připomíná Petra Ezzeddine. Pečovatelky v EU podle antropoložky zároveň čelily dvojímu břemenu obav – o své vlastní rodinné příslušníky v jejich domovských zemích a o udržení si své práce v zahraničí. „České pečovatelky byly během první vlny pandemie nuceny držet 14 dnů povinné karantény a izolovat se od svých rodin doma. To v případě cirkulárních migrantek ale znamenalo, že někdy i celu dobu po návratu strávily v izolaci od svých rodin. Tuto situaci se některé z nich rozhodly řešit například tím, že zůstaly déle u svých klientů,“ vysvětluje Ezzeddine v přehledové studii.

Dodává také, že důsledkem toho, že péči má společnost tendenci vnímat jako neproduktivní typ práce, bojují pečovatelky s nízkým mzdovým ohodnocením, zvláště pokud přichází ze zemí mimo EU. „Péče není v kapitalisticky orientované ekonomice uznána za společensky hodnotnou, ale bez ní se i ta ‚slavná‘ produkce zhroutí,“ říká Ezzeddine.

Nízké mzdy mají pečovatelky i přesto, že jejich práce velmi často vyžaduje nějakou nutnou kvalifikaci, jako je například specifický pečovatelský kurz či zdravotnické vzdělání a fyzické nebo psychické schopnosti lidí vykonávajících tuto práci. „Je opravdu těžké zůstat v psychické pohodě, když člověk prakticky nemá vlastní soukromí, život a musí se neustále soustředit na potřeby klienta,“ přiznává další pečovatelka, Martina. „Ale tak proto asi existují ty turnusy,“ dodává.

Nejsem kuchařka

„Člověk je třeba dva měsíce tady a měsíc doma. A tak pořád dokola, celý rok,“ vypočítává Petra. Tímto druhem práce se živí už celou dekádu. Dnes je v privilegované pozici – pracuje coby zaměstnankyně německé pobočky Charitas, za klienty dojíždí denně, ale má pevně danou osmihodinovou pracovní dobu. Nebylo tomu tak ale vždycky. „Ze začátku je člověk opravdu odkázán na agentury, na to, kam ho pošlou. A není to vždy úplně příjemné,“ zdůrazňuje.

Naráží tím na to, že stejně jako o svých schopnostech mohou lhát samotné pečovatelky, ani ze strany rodin nemusí být komunikace vždy upřímná. „Lidsky to nějak chápu, máte třeba nemocného rodiče a potřebujete k němu sehnat pečovatelku. A je jasné, že většina lidí chce co nejméně náročné klienty. Tak rodiny občas něco zatají a my reálný stav seniora nebo seniorky zjistíme až po příjezdu. Ve chvíli, kdy se prakticky nedá odejít,“ krčí Jana rameny. I s tím se ve své praxi setkala.

„Volali mě k paní, která měla být na vozíku, a požadoval se ode mě pravidelný doprovod. Na poštu, k lékaři, do města. Dojela jsem na místo a tam mě čekala zcela zdravá paní, která trpěla nadváhou, a to, co po mně chtěla, byla práce kuchařky. Přišlo mi to nedůstojné. Ta žena byla plně soběstačná a já jí měsíc denně vyvařovala a vozila ji po Basileji, což prostě není moje práce. Chtěla, ať jí myju okna, ať jí uklízím. Byla úplně zdravá a já jí tam měsíc takhle dělala servis. Ani to nebylo nijak extra placené. Cítila jsem fakt zneužívaná,“ říká.

Zaplatím vám za sex

Martina je vyučená kuchařka. K práci se dostala přes známou, která měla agenturu na zprostředkování péče. „Hodně mě do té práce nutila moje máma. Pořád říkala: v Německu si vyděláš víc, zkus to, za to nic nedáš,“ vzpomíná na své začátky. Tehdy neuměla jazyk, ale rozhodla se, že to zkusí. A naskočila hned do privátní péče. Její první cesta vedla na sever Německa.

„Začínala jsem na částce 40 eur na den, ale to jsem neměla praxi, řidičák, neuměla jsem jazyk. Byla jsem samozřejmě k dispozici celý den. Soukromý život jsem obětovala, ale to máme všechny pečovatelky stejné.“ Martina přiznává, že se na startu své pečovatelské kariéry hodně bála. „Nerozuměla jsem německy, najednou jsem se ocitla s neznámým mužem v jeho domě, úplně sama. Samozřejmě že člověku probleskne hlavou, co všechno se může stát.“

Sexuální nátlak ze strany klientů a klientek je jedním z největších tabu, která se k práci pečovatelek vážou. Martina s ním má přímou zkušenost. „Byla jsem na záskok za jednu pečovatelku v době, kdy jsem si potřebovala a chtěla přivydělat. Skončila jsem u rodiny, kde bylo třeba starat se hned o dva seniory. Paní byla ležák, práce o ni byla i fyzicky náročná, její manžel měl přes 140 kilo, byl však fyzicky i mentálně v kondici. A jednou přišel, že si dáme vínko na terase.“

Martina mu chtěla vyjít vstříc a ani ji nenapadlo, že by za tím mohl být nějaký další úmysl. Po chvíli jí klient začal sahat na koleno. Martina rychle dopila a vymluvila se, šla spát a v pokoji se zamkla. Nevyžádané doteky a sexuální narážky se pak řetězily. A skončily až přímým návrhem na sex. „Zhrozila jsem se a řekla jsem, že ani omylem. A že to zavolám jeho dceři,“ vzpomíná Martina. Muž se začal omlouvat a začal Martině nabízet peníze. „Řekl, že mi za sex bude připlácet bokem, že není problém se domluvit.“

Incident s napadením se stal až v posledním týdnu Martinina turnusu. „Ne že bych se bála, ale bylo to strašně nepříjemné. Byla jsem neustále ve střehu. Věděla jsem, že by mi nikdo v domě nepomohl. Jeho manželka byla připoutaná na lůžko a nikdo další v domě nebyl. Pořád jsem se zamykala v pokoji a vyhýbala se jakémukoli kontaktu s klientem. Nakonec jsem jeho dceři zavolala, o incidentu ji informovala a z práce odjela předčasně. Výplatu mi naštěstí dali.“

Všechno snědla agentura

Martina si na začátku vydělávala jen velmi málo, coby osoba pracující na živnostenský list si navíc musela platit sociální a zdravotní pojištění. Ve výsledku jí práce přinesla kolem padesáti tisíc za měsíc, ale s tím, že tyto peníze jí musely pokrýt i měsíc „volna“ v Česku. „Po čase jsem zjistila, že mé rodiny platí třeba 90 eur za den. Za pátky a víkendy a svátky byly příplatky, někdy i ve výši 200 eur na den. Já však měla u agentury stabilní příjem těch 40. Po čase jsem si řekla, že se takhle okrádat nenechám. A rozhodla jsem se začít si rodiny hledat sama.“

Nakonec se Martině podařilo z koloběhu turnusů, agenturního vykořisťování a čtyřiadvacetihodinových služeb vymanit. Naučila se dobře německy, našla si vlastní pronájem, v Německu už zůstala a dostala práci v Charitas, pečující firmě, která dojíždí za seniory domů. „Začínám v osm, ve čtyři mám padla. Je to skvělý. Mám smlouvu, hrazené pojištění, pravidelně dostávám třinácté platy, příplatky za víkendy nebo svátky jsou samozřejmostí. Žiju důstojně. A taky jsem si tady našla vztah a čekáme dítě,“ prozradí na závěr rozhovoru spiklenecky Martina.

„To, co z výzkumů plyne, je, že samy pečovatelky vnímají svou práci ambivalentně. Jedná se často o ženy, které mají už větší děti, odjedou pracovat do zahraničí, čímž se třeba vyhnou neplacené práci v domácnosti. Pro část z nich je pak těžké se navracet: najdou si třeba nový vztah a najednou je jim proti srsti vrátit se domů, kde by se zadarmo staraly o členy své nukleární rodiny – jak ukazuje například výzkum ukrajinských žen v Itálii mé kolegyni antropoložky Oleny Fedyuk,“ upozorňuje Ezzeddine na komplexní životní situace, které migrace péče přináší.

Uživím se tím, co mě baví

Jana je jediná ze zpovídaných žen, která nikdy nepracovala přímo v domácnosti seniora nebo seniorky. Rovnou zamířila do institucí: potřebovala totiž pevně danou pracovní dobu.

„Já jsem po dvacet let pracovala v logistice. Byla to naplňující práce, ale cítila jsem, že ji dělám kvůli penězům. Byla jsem samoživitelka se dvěma dětmi. A když povyrostly, rozhodla jsem se, že si konečně zrealizuju svůj sen a najdu si něco v oblasti péče,“ vzpomíná na své začátky Jana. Začala v Česku. „Dvacet dva tisíc měsíčně čistého. To byla moje mzda. Pro mě a dvě děti. Vydržela jsem to rok, padly na to všechny naše rodinné úspory. A pak si řekla, že v Německu, které mám blízko, si vydělám mnohem víc.“ A zaměřila se, na rozdíl od ostatních žen, na práci v instituci.

Trvalo měsíc, než se Jana k práci dostala. Nejdříve pracovala v domově, který jí nabízel jen 130 hodin měsíčně. A jí to přišlo jako ztráta času. Když se pak ozvali, že pro ni mají klasickou práci na celý úvazek, vzala ji. „Když už jsem v Německu, nevím, proč bych měla ztrácet čas a nevydělávat.“

Práci v „seniorhausu“ si chválí. „Nadřízená často přijde a ptá se, jak se mi daří, co bych potřebovala. To jsem v České republice nikdy nezažila. Tam se o naše potřeby nikdo nezajímal, dřelo se dvanáct hodin denně a pak se šlo domů,“ vzpomíná. Ovšem poměrně dlouho jí trvalo, než se srovnala s kolektivem. „Na druhou stranu si tady umíme vyjít vstříc. Když něco potřebuju, můžu si říct o přeložení směny. Naopak když jsem potřeba i přesčas, ráda zase vyjdu vstříc i já,“ říká Jana.

Kdyby měla Jana uvést jeden hlavní rozdíl oproti práci v Čechách, kromě výše mezd by to byla náročnost práce. „V Česku jsme měli klienty, kteří byli opravdu už hodně nemocní. A zároveň nedostatek personálu i nástrojů, které ulehčují fyzickou práci. Tady je personálu dostatek, klienti jsou více soběstační, a pokud někdo opravdu potřebuje fyzickou pomoc, na všechno jsou nějaké nástroje. A to je skvělé,“ uzavírá Jana.

Legálně vykořisťovat

„Je zajímavé sledovat, jak negativní pověst mají pečující instituce,“ zamýšlí se Petra Ezzeddine.

Podle antropoložky ale přílišný důraz na individuální péči v domácím prostředí není dlouhodobě udržitelný. „Ideál ‚ageing in place‘, který je založen na prekérní práci cirkulárních migrantek pracujících v systému celodenních směn v domácnostech už teď naráží na své limity. Je nutné, aby státy podporovaly i jiné druhy péče – od pečovatelských družstev (které známe například z Holandska) po municipální nebo komunitní, a přitom je dokázaly také adekvátně ohodnotit. Vždyť která jiná práce může legálně trvat celých dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu, měsíc v kuse?“ ptá se, trochu ironicky, Petra Ezzeddine.

Autorka je novinářka a filmová režisérka

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: