„Je to krásná práce, ale furt práce.“
O sexuální práci se sexuálně pracujícími

Je sexuální práce dobrá práce, nebo vykořisťování? Proč je kolem ní tolik stigmatu, když sex máme skoro všichni? Sexuální práce má mnoho podob a sexuálně pracující nelze vidět jako homogenní skupinu obyvatelstva. Podmínky ve striptýzovém klubu se mohou velmi lišit od podmínek v BDSM nebo masážním studiu, v čem všem je ale rozdíl a jak na svoji práci nahlížejí sexuálně pracující?
Sexuální práci se nesnažím příliš vychvalovat, ale ani ji zavrhovat jako zdroj příjmů. Nevidím ji jen jako patriarchální a kapitalistický útlak, ale ani jako sexuální emancipaci. Snažím se z ní nedělat žádnou šokantní podívanou a ptát se respondentstva, co nejšílenějšího zažilo, ale zároveň sama reflektuji, že je to práce, které se věnuje zvláštní pozornost. Většina textů se ale buď zaměřuje na její společensko-patologický charakter a narušování veřejného pořádku, nemorální prodávání služeb spojených se sexualitou a přenos nemocí, nebo zvýšenou míru násilí. Na druhé straně se vyzdvihují vysoké výdělky a předpokládaná jednoduchost práce a s tím spojená naivní a zároveň nebezpečná tvrzení, že „když mě moje práce nebude bavit, založím si OnlyFans“. Většina těchto prací je ale psána bez předchozí zkušenosti se sexuální prací a velmi často bez jakékoli konzultace se sexuálně pracujícími.
S vědomím problematičnosti oslovování respondentstva jsem vytvořila instagramový příspěvek s barevnou grafikou. Kontaktovat lidi, o kterých víte, že sexuální práci dělají, ale nejsou takzvaně vyoutovaní, není dobrý nápad. Do příspěvku jsem tedy napsala, že hledám sexuálně pracující do připravované reportáže, připojila informace o finanční odměně a mé osobní kontaktní údaje, aby mě mohli*y kontaktovat oni*y. V kolektivu Dekrim, kde jsem příspěvek sdílela, slovo sexuální práce různě variujeme tak, aby ho nějaký nepřátelský algoritmus a pravidla korporátní společnosti nerozpoznaly, ale aby zároveň bylo čitelné pro ty, na které má cílit. Se svou limitovanou kreativností jsem písmeno x ve slově sex tentokrát nahradila obrázkem zkříženého análního kolíku a hlavicového vibrátoru.
Všechny osoby jsem na jejich přání pseudonymizovala a používám zájmena, která si respondentstvo přálo. V případě Ruby to je ženský rod, s Gabrielle jsme se v psané formě dohodli*y na variantě s hvězdičkou a Amber používá rod mužský.
Bez komunity to nejde
Češka Ruby reagovala na zmíněnou výzvu jako jedna z prvních. Když jsem jí popsala, co mám v plánu, poslala mi rozesmátou hlasovou zprávu, že „to je teda úlet“, ale že si mé odvahy váží a ten nápad se jí líbí. Chvíli nato jsme si zavolaly a já hned ten den kupovala jízdenku do Berlína, kde žije a pracuje. Setkaly jsme se u ní v bytě, kde má zároveň své studio, ve kterém služby nabízí. V Německu je tato možnost legální, pracovat ale ve dvojici už nikoli a podle zákona k tomu potřebujete speciální povolení.
Ruby začala dělat sexuální práci ve 23 letech na vysoké škole v Česku a několik roků měla jednoho stálého klienta. Následně se přes seznamovací aplikaci dostala k nafocení fotografií a nabídky se jí začaly hrnout. Kromě toho, že to byly „rychlý prachy“, Ruby říká, že si „mohla realizovat i nějaké sexuální fantazie“. V rámci eskortu, tedy jako sexuální společnice či doprovod, se také snažila mít méně klientů, ale zato pravidelných. Následně se mi svěřila, že se stala obětí obchodu s lidmi a bála se o tom komukoli říct. „Byla to moje první fakt hodně špatná zkušenost a chtěla jsem vyhledat nějakou pomoc. Věděla jsem, že s tím můžu jít na policii, ale nedokázala jsem si to představit, protože jakej asi dostaneš feedback, že jo.“ Právě potom se Ruby odstěhovala z České republiky.
„Asi mě ani nenapadlo, že bych se mohla dostat do nějaký blbý situace. Tím, že jsem o tom nemluvila, tak jsem neměla žádný informace, nic jsem si nevyhledávala a neměla jsem žádnou špatnou zkušenost.“ Na postgraduální stáži v zahraničí se pak seznámila s osobou, která dělala tantrické masáže. Ruby si zaplatila kurz a začala v tantra studiu také pracovat. „Pracovala jsem 24/7, měla jsem tam kámošku, se kterou jsme pracovaly spolu, a měla jsem spolubydlícího, kterýmu jsem to mohla říct, ale i tady v Berlíně byla skupina lidí, před kterými jsem se nemusela bát a mohla jsem se vyoutovat.“ Když se ptám Ruby, zda je pro ni sexuální práce tedy i částečně identitou, odpovídá, že určitě. V současnosti dělá i profesionální dominatrix. „To, že jsem se dokázala vyoutovat, postavit se za sebe a čelit tomu shazování, považuju i za feministický krok. Ta práce mě baví, mega si ji užívám a dělám s klienty pouze věci, co baví mě. Reálně mě to dělá šťastnou a naplňuje mě to. Řekla bych, že i klienti se ke mně vracejí hlavně kvůli tomu. Ta práce mi dává svobodu.“ Dál mi Ruby popisuje, jak moc si cení té komunity, která jí dokázala pomoci, a dodává, že „bez toho se ta práce vůbec nedá dělat“.
Ruby pak říkám, že tohle v Česku stále chybí, i když sexuálně pracujících je zde hodně. „Myslím, že to stigma je v Česku tak velký, že se ti lidé nechtějí vyoutovat, a nemají proto ani ty komunity,“ odpovídá mi Ruby. „Všichni*všechny sexuálně pracující by se měli*y podporovat napříč všemi zeměmi. Nevěřím, že to stigma někdy opadne, ale je strašně důležitý mít ty komunity. O dekriminalizaci se asi vůbec nemusíme bavit.“ Dekriminalizace je legislativní model platný například na Novém Zélandu a nově i v Belgii, který a priori žádnou sexuální práci nevidí jako kriminální činnost, a tudíž za ni nehrozí trestní postih. Dekriminalizace je často zaměňována s legalizací, kterou si zvolilo právě Německo. Ta ale často podléhá ostrakizujícím kontrolám a legislativním úpravám státních aparátů, které sexuální práci spíše škodí, než pomáhají. Jsou to například povinné lékařské prohlídky, registrace nebo zónování, tedy vyznačení míst, kde se sexuální služby mohou nabízet.
Ptám se Ruby, co by doporučila někomu, kdo chce začít se sexuální prací, na co se připravit, čeho se vyvarovat a tak podobně. Ruby zdůrazňuje, že každý druh sexuální práce vyžaduje specifické schopnosti a ta práce se různí, ale říká, že „veškerej sex work je z devadesáti procent o komunikaci. Čím víc se se sexuálně pracujícími bavíš a zažiješ ten servis, tím víc toho víš a máš možnost si potom vybrat, co ti bude sedět, jestli třeba tantra, nějaká performance, eskort, strip nebo práce s lidmi s postižením, je toho miliarda“. Každý druh sexuální práce vyžaduje různou míru intimity, energie, času a zároveň se výrazně liší i finanční ohodnocení a míra společenského stigmatu. Reprodukce stigmatu v lékařských a právních prostředích je i překážkou k vyhledávání těchto služeb v případě nesnází, jak ukazuje nová výzkumná zpráva organizace ESWA nazvaná Two Pairs of Gloves.
„Pro sexuální pracovnictvo a další marginalizované a kriminalizované skupiny není policie symbolem ochrany, ale faktickým projevem trestu a kontroly,“ píší sexuálně pracující a autorky knihy Revolting Prostitutes: The Fight for Sex Workers’ Rights Molly Smith a Juno Mac. Stejného názoru je i další můj respondent Amber pracující v Praze, který říká, že „policie není na naší straně, takže velmi podporuji sexuálně pracující, které zmlátí toho, koho je třeba zmlátit, když náš souhlas není respektován“. Ruby i Amber se tak spoléhají převážně na sebe a komunitu, ne na policii nebo právo. Do budoucna by Ruby chtěla, aby byla v každém větším městě dostupná komunitní centra. „To mi přijde i reálnější než dekriminalizace, protože oni (stát – pozn. aut.) by na nás přestali vydělávat. Každopádně netuším, co budeme dělat, až tady bude severskej model. Zasraná pravice. V tom parlamentu hlavně sedí lidi, co jsou sami klienti.“
Individualistické pracovní prostředí slouží jen zájmům kapitalismu a vykořisťovatelů, kterými mohou být i tak nenáviděné třetí strany, před nimiž se snaží zmíněné modely, jako je severský model kriminalizující klienty, a ideologie varovat. Kolektivní organizování je možné ale jen tehdy, když práce není kriminalizována a podřízena policejnímu a byrokratickému aparátu nebo moralistickému hodnocení společnosti. Není tedy divu, že preferovanou legislativou vhodnou pro sexuálně pracující je její dekriminalizace, jak se shoduje respondentstvo, ale i organizace Amnesty International, World Health Organization, Human Rights Watch nebo pracovní skupina OSN zaměřující se na diskriminaci žen a dívek.
Je to krásná práce, ale furt práce
V Berlíně jsem se sešla i s Gabrielle z Česka. Vyrážíme do blízkého parku a bavíme se o všem možném, o našich dětstvích, o drahém a nedostupném bydlení, o šíleném vedru ve městě. Gabrielle odešel*a z domova v osmnácti letech a začal*a dělat sexuální práci, kterou se živí doteď. Gabrielle vypráví a snaží se mi svůj život nějak chronologicky popsat. „Byl to podvod, odpověděl*a jsem na inzerát a oni říkali, že si mě musí nějak vyzkoušet, ale nikdy jsem nedostal*a zaplaceno.“ První zkušenost Gabrielle tedy byla taková, že se stal*a obětí obchodu s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování. Snaží se mi trochu se smíchem a s podivem nad svou vlastní situací vysvětlit, že opravdu netušil*a, o co jde, co se může a nemůže dělat. „Nerozuměl*a jsem konceptu hranic, že něco můžu odmítnout. Vůbec mě to nenapadlo, takže jsem dělal*a všechno a myslel*a jsem, že to tak má být.“ Zároveň si uvědomuje rozdíl mezi obchodem s lidmi a sexuální prací. Gabrielle vyzkoušel*a různé práce na různých místech, ale buď byly nedostatečně placené, nebo to nebylo ve vhodném prostředí a za vhodných podmínek.
Bavíme se o práci dominatrix a možném nabytí kontroly, kterou dřív Gabrielle postrádal*a, a jak říká, nikdo ji hranicím a možnosti odmítnutí nenaučil. „V BDSM studiu to bylo lepší, pracovala tam i šéfová, a když jsem viděl*a, že ji něco nebaví, tak to nedělá. To bylo skvělý. Povídal*a jsem si i hodně s kolegyněmi a viděl*a jsem, jak jsou sebevědomý a mají jasný hranice. Zároveň si tam inzeruješ sama a platíš jenom za nájem a nikdo neřeší, kolik máš klientů, takže seš hodně nezávislá.“ Ve většině studií je ale vyžadována registrace, která se pojí s legalizací sexuální práce v Německu. K tomu je třeba poskytnout řadu osobních údajů, často registraci zaplatit a poté ji neustále obnovovat. Všechny tyto údaje jsou následně zaslány na tamní finanční úřad kvůli povinnému placení daní. Před registrací je také povinná lékařská konzultace, která má primárně zajistit, že osoba není k práci přinucena. Nejedná se tak o lékařskou prohlídku, ale o konzultaci, která je pro sexuálně pracující starší 21 let jednou ročně povinná. Pro lidi mladší je to jednou za půl roku. „Jsem registrovaná, a když chceš pracovat ve studiu, většinou od tebe registraci vyžadují. Je to ale docela voser a přijde mi to takové paternalistické. Ve svém čase si musíš vyblokovat tři hodiny, aby ti někdo pokaždé opakoval, že musíš používat kondomy,“ popisuje svoji zkušenost s konzultacemi Gabrielle.
Pro většinu migrantstva, zejména ze zemí mimo Evropskou unii, pak registrace není z těchto a mnoha dalších důvodů možná, protože nesplňují státem stanovené podmínky. Právě tyto výtky jsou často důvodem k upřednostňování dekriminalizace namísto legalizace sexuální práce, jak ukazuje i výzkumná zpráva od organizace ESWA.
Když jsem se Gabrielle ptala, jak často pracuje, popisoval*a, že to je různé a odvíjí se to i od toho, kolik si potřebuje vydělat. Pracuje na volné noze a kromě BDSM studia pracuje i v masážním studiu, kde své šéfové odvádí padesát procent výdělku, což je v mnoha druzích sexuální práce standardní. To je třeba brát v potaz, když člověk po sexuálně pracujících žádá, aby pracovali*y za méně, a smlouvá s nimi o ceně. Gabrielle ale popisuje, že jí teď častější a i méně placená práce vyhovuje, našel*la si v ní rutinu a v ruchu velkoměsta by se bez ní cítil*a nepohodlně.
Na obligátní otázku, jestli ji tedy práce baví nebo zda někdy uvažoval*a o jejím ukončení, mi odpovídá, že už se nesnaží odejít. „Mám pocit, že jsem sexuální práci celou dobu dělal*a s vědomím, že odejdu, a teď mám pocit, že tam vidím nějakou evoluci. Vidím tu svoji cestu z podsvětí k nějakému učení, facilitaci a vědomému zacházení s tělem. Je to ale takové zvláštní s tím odcházením, každej se tě ptá, kdy odejdeš. Jiných lidí v jiných pracích se nikdo neptá, kdy odejdou. Máme v sobě, často nevědomky, zakořeněnou představu, že to musí být špatné a člověk je k tomu donucen. Jako že to musíte dělat. Což je podle mě pravda u všech zaměstnání.“ Přitakávám a zároveň lituji svého dotazu, který jsem si internalizovala, byť neodráží moji ideologii a smýšlení o sexuální práci.
„Z oběti sexuálního násilí jsem se stal*a profesionální dominatrix v nejlepším studiu ve městě. Snažím se stále si připomínat, že nejsem oběť, můžu mít kontrolu nad svým životem a nespadnout do toho, že vždycky budu oběť. Myslím, že spousta politických problémů pramení z toho, že lidé mají málo sebereflexe a projektují si svoje názory do nás, místo aby nám naslouchali.“ Zahrnutí sexuálně pracujících do nastavování legislativy a debat o sexuální práci je dlouhodobě znějící apel, který je třeba stále připomínat i s důrazem na to, že jedna zkušenost nedělá výzkum. Sexuální práce je samotnými sexuálně pracujícími vnímána velmi různorodě, a i osobní názory se v průběhu času mohou změnit. „Je to krásná práce, ale je to furt práce, takže se do toho nebudu snažit vkládat všechnu svoji energii,“ doplňuje mě Gabrielle.
Plníme nespočet rolí, je to hustling
S dalším respondentem jsem byla v kontaktu už dříve. Amber pochází ze zahraničí, a tak jsme se bavili v angličtině a následně jsme spolu dané promluvy přeložili*y. Nejdřív jsme si povídali*y pomocí hlasových zpráv, poté jsme si několikrát volali*y a nakonec jsme se v pražském klubu, kde pracuje, sešli*y.
Cesta mi trvala tři hodiny a celou dobu jsem se sama sebe ptala, zda dělám dobře, zda tím až příliš nenarušuji jeho soukromí nebo atmosféru v klubu. Jak se na mě ostatní tanečnice budou dívat? Můžu jim něco zaplatit, nebo mám jen sedět a snažit se na ně nedívat? Když jsem se Amber ptala, jak dlouho tam asi budeme, napsal mi, že tak třicet minut až hodinu, protože „když tam budeme dlouho, můžou být naštvaní, že neutrácíme za tanečnice, a jinak je to tam velmi drahý“.
Amber mi napsal, že se sejdeme po osmé, kdy klub otevírá, aby tam nebylo příliš rušno a abychom měli*y klid. Když jsme do klubu vcházeli*y, neměli*y jsme moc čas se s Amber pobavit. Jediné, co jsem věděla, bylo, že se neplatí za vstup, pak už jsem byla víceméně ztracená. Kopírovala jsem tak vše, co dělal Amber – pozdravila jsem familiárně ostrahu u vstupu, tanečnici za ním, otevřela batoh další ostraze, řekla ahoj servírce a na baru jsem si dala to samé co Amber. Na pití se vztahovala jeho zaměstnanecká sleva, pak se ceny výrazně lišily a já nechápala, jakými pravidly se řídí. Na stolku je sice ceník, ale pokaždé jsem platila jinou částku – když si kupuji pití sama, když ho kupuji tanečnici, ceny jsou různé.
Má trapnost a případné neohrabané chování ale nebyly tím, co by mi v tu chvíli vadilo, dokud samozřejmě nedopadaly na pracující v klubu. „Lidi sem chodí, protože neplatí vstup, můžou tu sedět u nejlevnějšího pivka hodinu a u toho se na nás polonahé koukat,“ popisoval situaci Amber. Cítila jsem ale, že není naštvaný na samotné zákazníky, ale na vedení, které žádná pravidla a etiku v klubu nekomunikuje, dokud nenastane problém. Tanečníci*ice tak sami*y musí vysvětlovat, že se na ně při tanci nesahá, že neposkytují sex nebo že si je nemůžete natáčet. Absence komunikace pracovních podmínek, ale i zásad chování v prostředí sexuální práce pak byla artikulována v každém rozhovoru, který jsem se sexuálně pracujícími vedla.
Ve striptýzovém klubu opravdu nebylo na začátku moc zákazníků, zato tanečnic je prý na jednu směnu třicet až čtyřicet. Když jsme se usadili*y ke stolu, za chvíli si k nám přisedla další tanečnice, kamarádka Amber. Bavily*i jsme se o práci, o jiných tanečnicích, o zákaznicích. Po chvíli mi Amber mile připomněl, že bychom mohli*y pozvat přísedící na drink – z každého objednaného drinku má oslovená tanečnice provizi a sklenička na stole znamená, že je obsazený, jiná tanečnice by se tedy neměla pokoušet zákazníka odlákat. Za nějakou dobu si k nám přisedla další tanečnice a objednali*y jsme si znovu pití. „Bez alkoholu bych to v klubu asi nedal,“ přiznává Amber a ostatní přitakávají. „Musíš se trochu disociovat, deset hodin je jinak fakt dlouhých.“ Atmosféra u stolu byla přátelská a při rozloučení nám s Amber tanečnice řekly, že to je jejich nejlepší začátek směny. Já jsem byla po třech hodinách totálně unavená a nedokázala si představit, že pro ně teď práce teprve začíná. Hlasitá hudba, blikající světla, neustálé mluvení se zákazníky, hlídání si všech bariér… nakonec se to tancování s typickými Pleaser botami jevilo jako ta nejklidnější část práce.
Sama jsem si mylně myslela, že jako striptér nebo striptérka musíš hlavně dobře tancovat, ale striptýz je úplně o něčem jiném. „Zastáváme v klubu hned několik rolí a profesí, jsme terapeuti*ky, prodávající, umělci*kyně, herectvo, marketéři*rky, HR a PR,“ vysvětluje mi Amber. To je přesně to, čemu se v sexbyznysovém slangu říká hustling. „A zapadla bych sem taky?“ ptám se. „Určitě, umíš mluvit, máš dobrou angličtinu, jsi Češka a jsi hezká. Všechno další se naučíš za chodu.“ Vstup do sexuální práce se mi tak jeví jako docela nízkoprahový. Nikdo po vás nechce životopis, předchozí zkušenosti, vysokou školu a často ani občanku nebo víza. V žádném případě to ale práce není lehká ani po psychické, ani po fyzické stránce. Když jsem se Amber ptala, co je ale dobré mít nebo umět jako začátečník ve striptýzovém klubu, tak mi odpověděl, že „vyjednávací schopnosti a na odmítnutí nebo na hrubé komentáře potřebujete určitě hroší kůži. Někdy, když se mě někdo dotkne při tanci, tak mi přeběhne mráz po zádech, a některý lidi si to berou fakt špatně.“
V klubu jsem těch odmítnutí viděla hodně. Tanečnice chodí za zákazníky a snaží se s nimi bavit, nabízet jim speciální služby třeba v podobě tance na klíně, objednání drinku nebo posezení ve VIP místnosti – z toho mají totiž hlavní peníze, neboť základní mzda je až směšně malá, tvoří ji jen pár desítek korun za hodinu. Když jsem se i dříve Amber ptala, jak se s těmi odmítnutími vypořádává a jak se může lišit jeho výdělek, řekl mi, že jeden den se cítí jako ta „nejhnusnější osoba, ale druhý den může mít už zase velké sebevědomí. Celkové vnímání této práce se mění. Vydělám si taky různě, při špatný směně tři až čtyři tisíce, při té hodně dobré třeba čtyřicet, pak si můžu další směny klidně zrušit, když vím, že peníze mám.“
Už předtím, než jsem věděla, jak to v klubu vypadá a jaké tam jsou tanečnice, jsem se ptala Amber, jestli nějak cítil, že musí striptýzovému prostředí přizpůsobit svůj vzhled. Cisheteronormativita je sice základním nastavením evropské společnosti, a je tak přítomna i ve všech druzích sexuální práce, ale tady jsme ji vnímali*y oba*ě výrazně. Amber se mi svěřil, že v klubu stále vystupuje jako žena a mluví o sobě v ženském rodě, protože vyoutování se tam nepovažuje za bezpečné. „Ta cisheteronormativita, zejména v tom, co je bráno jako atraktivní, je v klubu velmi přítomná. To, co jsem považoval za atraktivní já, možná nebylo atraktivní pro některého cis muže. Takže ta norma mi opravdu diktovala, jak jsem musel pozměnit svůj vzhled, abych si vydělal peníze. Měl jsem pocit, že možná jdu proti některým způsobům, jak chci vypadat a působit na lidi, a obětoval jsem některé ze svých osobních tužeb, abych zapadl nebo abych byl nějak lukrativnější, ale to je proto, že jsem tam nechtěl ztrácet čas a vydělávat málo peněz.“
Je tohle ale specifikum sexuální práce? Přiživuje tohle prostředí patriarchát? Amber mi dříve řekl, že to je takový koloběh, do kterého se člověk může dostat, když se snaží jako tanečník*ice přizpůsobit prostředí. Zdůraznil ale, že to platí i pro zákazníky a jiné zaměstnanectvo, které plní v klubu určité role. „Tudíž to prostředí jako takové pro patriarchát subverzivní není, ale být stiptérkou asi ano. Musíš ale tu heteronormativitu nějak vstřebat a teprve pak ti dojde, že dělat striptýz může být i feministické a emancipační. Dále si myslím, že způsob, jakým zpochybňujeme patriarchát, je skrze ty lidi samotné. Bereme si zpět sílu, která je pro nás obvykle zatěžující. Takže z té mé queer perspektivy a možná i z perspektivy cishet ženy, která je schopna získat peníze od bohatých mužů, kteří obvykle vykořisťují ostatní, to může být i nějak emancipační. Pro mě to emancipační funkci mít nemusí, ale pro ostatní možná má,“ odpovídal Amber. Klást odpovědnost za reprodukci genderových stereotypů na sexuálně pracující tedy spolu s respondentstvem vnímáme jako pokrytecké, zároveň se domníváme, že by ani klientstvo nemělo být stigmatizováno.
Každopádně sexuální práci vidíme jako práci, která se nemusí zpovídat ani feministickým ideologiím, když nám jde o přežití nebo o vylepšení našich životů. „Je to moje práce a jako každá práce je trochu otravná, nudná, vyčerpávající, ale také mnohem lepší než jakákoli jiná práce, kterou jsem měl,“ říká a další tanečnice u stolu s ním souhlasí. Naopak si stěžují na nepříjemné komentáře, které ze strany feministicky smýšlejících lidí zažili*y. Amber se dříve velmi jasně vyjádřil: „Fuj, kolem mě je tolik feministek tak otravných, jak soudí životy a způsoby přežití jiných lidí. Mnohé z nich by měly držet hubu, než si to samy zkusí.“ Tato slova budiž připomínkou všem radikálně feministicky smýšlejícím lidem, kteří se z nás všech snaží dělat oběti a na druhé straně nás vinit, že svojí prací škodíme feminismu a všem ženám. I přesto, že se tedy s určitými feministickými proudy ztotožňujeme, se mi Amber snaží říct, že není aktivista, respektive že dělání sexuální práce nemusí být žádným aktivistickým apelem.
I když Amber v sexbyznysu dál dělat nechce, umí si lepší budoucnost sexuální práce představit. „Myslím, že sexuální práce by měla existovat i v budoucnu. Nemělo by být hanbou platit za sex a intimitu, protože pro některé lidi to může být z mnoha důvodů, jako je nemoc, neurodivergence, důvěra, trauma, velmi těžké. Chronická osamělost je obrovským zabijákem naší generace a práce v sexbyznysu s ní může nějakým způsobem pomoci bez ohledu na gender. V rovnější společnosti bych viděl sexuální práci jako součást bezpečnějšího prostředí, méně zaměřenou na patriarchální voyeurství a více na zkušenosti, které mohou získat a zároveň poskytovat osoby všech genderů.“
Autorka je spoluzakladatelka kolektivu Dekrim a doktorandka na FSV UK
Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.