Prejsť na hlavný obsah

Hľadať

Vaše vyhľadávanie momentálne nezahŕňa produkty.

Pre vyhľadávanie v e-shope prejdite sem.

Pazourky kulturní politiky jak používat nástroje, které známe?

Knihy – ohrožený druh?  9. díl

Počet zhliadnutí:

O kulturní politice se mluví nejvíc před volbami, těsně po nich a pak už nikdy. Málokdo tedy reálně ví, co kulturní politika je. Minule jsme si přiblížili, jak o ní lze různě uvažovat, nyní bychom se mohli podívat na to, co to je prakticky a jak ji lze – ideálně smysluplně – realizovat. 

Kulturní politika se skládá z různých druhů opatření a systémů a v konečném důsledku jde jen o to, jak si daná země (či jiná entita) nastaví ten „svůj“ koktejl. Cílem by mělo být, aby kulturu netvořili jen ti zajištění, privilegovaní, komerčně úspěšní, zkrátka ti, kdo si to mohou dovolit, protože buď patří mezi těch pár nejlépe placených, nebo mají příjem odjinud a nepotřebují důstojné příjmy z tvůrčí činnosti.

Jedním z prvních a stěžejních opatření je rozdělení koncepční práce a exekutivy. Co to znamená? V ideálním případě by jedna instituce – typicky ministerstvo kultury – měla na poli kulturní politiky spíše formulovat cíle a strategie, prosazovat je na vládní úrovni a snažit se získat potřebné prostředky. Měla by být napřed ve smyslu, že se nezabývá současnou kulturní politikou, ale definuje, co a jak se má dít v příštích letech.

Samotné naplňování stávající politiky nemá ležet – a v jiných, často západních zemích (ale zatím i na Slovensku) ani neleží – na ministerstvu. V zahraničí exekutivu typicky naplňují tzv. kulturní rady (arts council) a další zřízené organizace (třeba speciálně pro export). V České republice drtivou většinu peněz mířících do kultury rozděluje ministerstvo kultury, což velmi ochromuje jeho schopnost adekvátně reagovat na výzvy v reálném čase (pandemie, příliv ukrajinských umělců a umělkyň atd.). Zároveň jsou další dílčí částky přerozdělovány především příspěvkovými organizacemi (a teď úplně pomíjíme krajskou a komunální úroveň a vynecháváme soukromý sektor) a vyznat se v tom je víc než náročné. V zahraničí typicky funguje ministerstvo kultury, kulturní rada, jež rozděluje peníze dovnitř sektoru, a exportní agentury pro jednotlivé umělecké obory, které rozdělují peníze ven. Modely jsou různé, ale stěžejní je, aby ministerstvo delegovalo rozhodovací pravomoci na zřízenou organizaci a uvolnilo si kapacity na legislativu a strategická rozhodnutí.

Místo dotací běžte pracovat

Na dotace a granty se často pohlíží s despektem a nejedno vládní prohlášení staví na tom, že všechny typy podpor bezvýhradně zruší. Pokud na tento typ podpor budeme nahlížet – jak jsem zmínila minule – jako na investici, rázem se může změnit i rétorika. Faktem je, že umělecká činnost se jiným průmyslům ekonomicky prostě nevyrovná, pokud ale všechno nepřepočítáváme na HDP, není o čem diskutovat. Stipendia a rezidence jsou jedním z efektivních nástrojů kulturní politiky a v zahraničí jsou standardem mnoho let. Postupně se rozšiřují i u nás.

Stipendium znamená, že vám někdo – instituce, nadace, kulturní organizace – dá peníze, abyste mohli tvořit a nemuseli se bát o to, kde vezmete na nájem a základní životní potřeby. Principy mohou být různé, můžete dostat jednorázovou částku, v zahraničí jsou běžná i víceletá stipendia. Ve Stockholmu jsme během výzkumu s kolegyněmi potkaly překladatelku, která měla pětileté stipendium, což je tamní maximální možná doba. Říkala, že to nepokryje všechny její náklady a že se u nich stipendium vysoce daní, i přesto to ale její pracovní podmínky velmi stabilizovalo a může si dovolit primárně překládat.

Naproti tomu literární rezidence obvykle (pokud není covid) vyžaduje, abyste změnili prostředí a někam fyzicky odjeli a tam se soustředili na tvorbu. Podmínkou bývá i nutnost zapojit se do literárního života v místě, kde jste – a je jedno, jestli to je zahraničí nebo druhá strana republiky. Pokud vás vyberou na rezidenci, dostanete také stipendium (většinou spíš lepší či horší kapesné), ubytování a kromě vaší tvůrčí činnosti daná instituce obvykle vyžaduje nějaký počet akcí – autorských čtení, diskusí nebo přednášek ve školách i pro veřejnost. Rezidence často vypisují literární domy, literární centra, různé nadace atd. Nabídek je obzvlášť v zahraničí spousta, ale konkurence bývá veliká – musí zaujmout váš motivační dopis, životopis i část rukopisu, kterou zpravidla musíte poslat. Některé rezidence bývají tematicky, věkově nebo jinak podmíněné. Jiné rezidence jsou výhradně pro začínající autorstvo, další – to je takový novější trend – mohou být family friendly a vy s sebou můžete vzít i potomky. Vzhledem k tomu, že je nezbytné někam fyzicky odjet, je obzvlášť pro spisovatelky/překladatelky/umělkyně obecně obtížné vyjet, což právě mohou řešit rodinné rezidence. Rezidence se také liší časově – mohou trvat jen týden, ale i půl roku nebo rok, velmi záleží na tom, jak si podmínky nastaví vyhlašující instituce.

Panuje představa, že rezidence jsou bezvýhradně skvělé – někdo vám vlastně zaplatí dovolenou. Ano, rezidence jsou skvělý vynález, který je skutečně důležitý i pro propojování, síťování a výměnu zkušeností. Ale zároveň to nemusí být bezvýhradné. Jak jsem naznačila, je to institut, který moc nepřeje autorům, respektive hlavně autorkám, s malými dětmi. Zároveň jsou sice rezidence pro začínající autorstvo, ale je jich nepoměrně méně. A pokud jste začínající autorka s malým dítětem, budete nejspíš stát před strukturální bariérou. Zároveň chce psaní žádostí o rezidence cvik a dávku trpělivosti, protože v drtivé většině žádostí se setkáte s odmítnutím. Přitom vypracovat takovou žádost stojí přinejmenším půl dne práce, která může snadno přijít vniveč (což opět diskvalifikuje ty, kdo času nazbyt nemají).

A konečně když už na rezidenci odjedete, obvykle to neznamená, že prostě jen celé dny píšete. Málokdo se skutečně živí jen psaním, spisovatelé a spisovatelky mívají nějaké občanské povolání, ze kterého si musí vzít dovolenou (což může opět narušit rodinný provoz), případně mají takové práce (na volné noze), ze kterých si volno buď vzít nemůžete, nebo si musíte dobu na rezidenci napracovat buď předtím, nebo potom. Pokud si chvíli povídáte s autorkami a autory, kteří zkušenosti s rezidencemi mají, skoro všichni na nich obvykle aspoň trochu pracují, protože potřebují práci i po návratu. Mnozí z nich pak zmiňují rozpolcení, kdy mají pocit, že by měli psát, protože „od toho tam jsou“, ale zároveň musí pracovat a tím pádem nepíší, což je přece špatně a měli by, protože „od toho tam jsou“. Ilustruje to nevyváženost mezi uměleckou prací a občanským povoláním, kdy najednou mohou autoři či autorky tvořit, ale stejně si to ne vždycky mohou dovolit. Umělecká práce je práce, ale je těžké tomu někdy věřit.

Opatření od podlahy

Opatření, které může pomoci řešit výše uvedené problémy, je v současné době intenzivně diskutováno napříč Evropou. Jde o legislativní řešení, kdy stát uzná, že umělecká práce má svá specifika a že z toho plynou socioekonomické nejistoty, ale že je taková práce pro společnost zároveň nepostradatelná. Na základě toho pomůže pracovníkům i pracovnicím v kultuře systémově tak, aby svou práci mohli dál dělat a nemuseli odejít do jiných oborů.

Obecně se takové legislativní opatření nazývá status umělce/umělkyně a přístupy k němu mohou být různé – může jít o jeden zastřešující zákon, o různé úpravy stávající legislativy. Opatření se typicky týkají daní, odvodů na sociální a zdravotní a navazuje na ně často právě i systém stipendií a podpor. Cílem je stabilizovat kulturní pracovnice a pracovníky tak, aby se prací v kultuře mohli živit, nevyhořeli nebo neonemocněli. Může se to týkat jen pracovníků na volné noze, nebo i těch například v divadelních angažmá. V Portugalsku a Španělsku zavedli status kulturního profesionála/profesionálky, na který mohou dosáhnout i redaktorky nebo technici u filmu. Proč by speciální status měli mít i tzv. umělecko-techničtí pracovníci a pracovnice, je nasnadě – autorka knihu napíše, ale bez redaktorky, sazečky nebo grafičky kniha nevznikne. I pracovnice, které nemají v první řadě umělecký výkon, přispívají k tomu, aby kultura a umění fungovaly.

V Německu například v případě výpadku příjmů poskytují lidem v kultuře dorovnání příjmů, ve Francii je to podobné a Irsko šlo ještě dál – v pocovidových programech z peněz EU vybrali náhodně dva tisíce umělkyň a umělců (ale taky kritiček) napříč uměleckými obory, kterým budou po dobu tří let platit nepodmíněný příjem. Posléze projekt vyhodnotí a zváží, zda jej nezachovat. Přístupy jsou tedy různé, cílem je řešit značnou prekarizaci kulturních pracovníků a pracovnic.

Za každou přílohu k žádosti umře jedna víla

O tom, jak se stát chová ke své kulturní obci, může dost napovědět už jen to, co musí instituce či jednotlivec podstoupit, když chce získat nějakou podporu své činnosti. Dneska už sice podáváte žádosti přes online systém, ale stejně musíte přílohy vytisknout, ručně podepsat, naskenovat a přiložit do online rozhraní. Takových příloh je několik. Pokud s tím ještě nemusíte na poštu pro ověřený podpis, máte štěstí. Ministerstvu kultury trvalo mnoho let, než uznalo poslání datovou schránkou jako dostatečné a nevyžadující ještě papírové podání s podpisem. A to přesto, že zákon, který potvrdil, že podpis a „datovka“ jsou srovnatelné, platí od roku 2009. Definitivně jsme si ovšem vyjasnili, že to stačí, až během covidu.

Na druhé straně je pak šílená administrativa spojená s monitorovací zprávami, závěrečnými zprávami, ale hlavně s vyúčtováním, kdy musíte doložit každou účtenku, smlouvu, fakturu a vyúčtovat poslední halíř. A když vám náhodou zbyde, tak ho vrátit. Stejně jako jsou v zahraničí žádosti jednostránkové, je to stejné i se závěrečnou zprávou a vyúčtováním. Prosazuje se totiž princip důvěry, ne bezmezné kontroly.

Co je smysluplné – kromě snižování administrativní zátěže –, je také změna celého podpůrného paradigmatu, které je v tuto chvíli tzv. projektové. To znamená, že podpory se udělují na konkrétní projekty a aktivity, jež mají jasný – ideálně hmatatelný a měřitelný – výstup. Tedy knihu, divadelní představení nebo zájezd orchestru do zahraničí. Zjednodušeně: co se nevejde do tabulky a nejde spočítat, na to nelze žádat. To je ovšem problém, protože to znemožňuje stabilní a kontinuální práci kulturních organizací i jednotlivců.

V Rakousku nebo Slovinsku (a usilují o to teď i v Německu) nakladatelé nežádají o podporu na konkrétní titul, nýbrž několikaletou podporu pro nakladatelství na základě nakladatelského profilu (to není totéž jako víceletá podpora edice). V Rakousku tak mohou získat od 18 do 190 tisíc eur.

S tím se pojí i v našich zemích chybějící podpora tzv. servisních organizací. Ať už jsou to síťovací platformy, nebo asociace. Takové organizace nemívají ony měřitelné výstupy, jejich posláním je mravenčí práce v legislativní oblasti, podpůrná činnost dovnitř komunity a partnerský dialog se státním aparátem. Práci, kterou to obnáší, ale lze jen těžko vyčíslit. V zahraničí jsou asociace často přímo dotovány vládou, nebo se mohou přihlásit do příslušných podporujících výzev. U nás tento nástroj kulturní politiky úplně chybí a tím pádem nám chybějí silné asociace, které by si mohly stabilně platit právní pomoc a konzultační činnost a mohly by skutečně aktivně pracovat na zlepšování podmínek jednotlivých aktérů a aktérek. A je to začarovaný kruh.

Autorka je básnířka, teoretička a působí na FF MUNI

Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.