Tento text jsem slíbila redakci Kapitálu během vrcholné fáze karantény a představovala jsem si, že pro mě bude rozptýlením od dlouhodobých úkolů, jako je doktorský výzkum, na které jsem nenacházela dost času, soustředění ani vnitřního klidu. Realita života během pandemie s malým dítětem a bez hlídání zvenku výrazně zasáhla i naši domácnost a najít sílu a pozornost k jakékoli hlubší a dlouhodobější intelektuální činnosti je velmi obtížné. Neliší se však překvapivě tolik od situace, již jsem během rodičovské péče prožívala předtím. Placené hlídání dvouletého dítěte je přesně časově ohraničeno a v našem případě většinou nepřesáhlo čtyři hodiny, během nichž je nutné se po prokrastinační úvodní fázi a vyřízení běžných komunikačních záležitostí začít velmi rychle soustředit na požadovaný úkol, který většinou není možné dokončit, protože doba hlídání skončí dřív. Druhý den je tedy potřeba trávit část tohoto času hledáním myšlenkových návazností na den předchozí.
V první chvíli, kdy byla přijata karanténní opatření, jsem se přece jenom ocitla v nové a nečekané situaci – ne nepodobné té po narození naší dcery. Jelikož v partnerově zaměstnání se předpokládalo, že bude dál pokračovat v plném pracovním nasazení, jen v režimu práce z domova, většina pečujících povinností a prací v domácnosti zůstala na mně. Zdánlivá termínová elasticita mých projektů na volné noze jako by umožňovala jejich automatické odsunutí na nedohledno. Trvalo nám týden, než jsme ve společných diskusích a vyjednávání našli model, ve kterém můžeme dlouhodobě pracovně fungovat oba dva, i když za cenu velké každodenní únavy a vynaložení nemalého úsilí při přepínání pozornosti k různorodým činnostem.
Domácí práce z lásky
V podobné situaci jako já se s karanténou jakoby automaticky ocitla většina žen – a většinou bez možnosti partnerského dialogu a změny –, ať už z materiálních důvodů, nebo jen proto, že naše kulturní prostředí k takovýmto změnám nenabízí téměř žádný prostor. Pracovní prostředí většiny firem nebo státní správy není zvyklé uhýbat ani řešit alternativní způsoby fungování v rodinách, i když to nutně nemusí znamenat snížení pracovního výkonu zaměstnanců. Nemluvě o malém povědomí o genderové nevyváženosti rodinných povinností ve společnosti nebo ve veřejném (mediálním) prostoru. Takže většině žen nezbývá nic jiného než se situací smířit s pocitem, že jejich částečný úvazek nebo nižší příjem musí ustoupit před pracovním prostorem a větším výdělkem partnera.
Se zarážející lehkostí na ně stejně jako před sedmdesáti lety připadá břímě domácích prací (a nyní i domácí výuky) – nevyslovené vykoupení za nižší finanční přispění do domácího rozpočtu. Přitom společenskou diskusi o neoprávněně neplacené povaze těchto prací „z lásky“ iniciovaly ženy již v 19. století a v západních zemích byla jedním z hlavních témat druhé vlny feministického hnutí. V socialistickém Československu naopak v té době normalizační genderová politika uhlazovala hrany rodinného soužití a vyzdvihovala „přirozeně“ pečující roli žen. To vše za podpory sexuologů jako třeba Miroslava Plzáka, který tvrdil, že žena kompenzuje nízký příjem do rodiny pracemi v domácnosti. Dávno však víme, že kdybychom tyto práce převedli na hodiny a množství vydané energie, oficiální pracovní dobu by převyšovaly o několik hodin, nemluvě o výši pomyslného platu za ně. Navíc nižší příjmy žen jsou systémovým problémem, neboť často vykonávají hůře placené profese nebo mají částečné úvazky právě kvůli péči o děti. Kam jsme se tedy v dnešní době a v naší česko-slovenské postkomunistické situaci dostali v otázkách genderové rovnosti a rovných příležitostí žen a mužů? Ukazuje se, a to i díky pandemii, že ne příliš daleko.
Dopady krize
Karanténa nám vyjevila, a to dokonce bez ohledu na míru zkušenosti s feministickým hnutím dané země a oficiálně deklarované genderové rovnosti, že krizi odnášejí hlavně ženy. Slabá místa rovnoprávnosti během pandemie odhaluje, vedle řady sociologický průzkumů, i nová studie OSN a týkají se mnoha úrovní: od zmíněné neplacené pečující práce přes ekonomické dopady kvůli nižším příjmům žen a menším úsporám až po nárůst domácího násilí, které se týká více žen. V našich podmínkách jsou nyní v největších existenčních problémech matky samoživitelky, které se místo chození do práce zabývají domácími úkoly dětí, a jejich situaci zhoršuje i stále nedořešené placení zálohového výživného ze strany státu. Většina žen u nás také pracuje ve službách (prodavačky – 78 % žen, recepční – 83 %, průvodkyně v cestovním ruchu – 80 %, kadeřnice kosmetičky – naprostá většina), jejichž fungování bylo na několik měsíců přerušeno.
Ukazuje se rovněž, jak jednoduše se během krize manipuluje s reprodukčními právy žen, když se v řadě evropských zemí ve jménu zefektivnění lékařské péče v průběhu pandemie omezuje přístup k interrupcím či přítomnost blízkých u porodu nebo konzervativní strany využívají krizovou situaci k prosazování úplného zákazu potratů, jak tomu bylo například v Polsku. Navrhovaný zákon nakonec prozatím nebyl schválen, a to i díky vynalézavým protestům polských žen a jejich celosvětové podpoře.
Neoliberální koncepty rovnosti
Zajímavé poznatky o rozdílných problémech žen z různých regionů Evropy přináší studie socioložky Anikó Gregor a politoložky Eszter Kovács o maďarských ženách (Work–life: balance? Tensions between care and paid work in the lives of Hungarian women), v ČR zveřejnil jejich článek o studii server A2larm. Komentují v něm novou Strategii pro genderovou rovnost 2020–2025 vydanou 5. března tohoto roku Evropskou komisí, jejímž hlavním zaměřením je zvýšit podíl žen na trhu práce. Autorky kritizují, že strategie neřeší pracovní podmínky žen, které se například v Maďarsku a ve středovýchodní Evropě ukazují jako velký problém – pracovní místa vytvořená od pádu komunismu pro ženy jsou většinou špatně placená, společensky nedoceněná a s nejistým úvazkem. Podle jejich výzkumu tedy maďarské ženy netouží se skrze práci emancipovat a odejít z domácnosti, jak předpokládá Evropská komise, ale naopak spíše řeší, jak se takovéto nevýhodné a namáhavé práci vyhnout a být více se svými rodinami.
Navíc se podle autorek ukazuje, že zvýšený podíl žen na trhu práce v západní Evropě nesouvisí s větším zapojením mužů do práce v domácnosti, ale je kompenzován delegováním těchto prací na výpomoc žen ze středovýchodní Evropy. I když se nová evropská strategie snaží o řešení této situace návrhy na pobídky mužům k zapojení se do domácích prací nebo na zvětšení počtu institucí pomáhajících ženám, nepojmenovává přímo systémové problémy a třídní nerovnosti a intersekcionální přístupy využívá mechanicky. Nevybočuje tak podle autorek z celkově neoliberálního konceptu evropské genderové politiky a nechává si ujít šanci na proměnu této politiky během koronavirové krize.
Systémové kompromisy
Zábavnou shodou okolností je v této době možné zhlédnout premiéru seriálu HBO Mrs. America o boji amerického feministického hnutí za schválení dodatku o rovných právech americké ústavy (ERA) a také o boji jeho konzervativních oponentek proti jeho přijetí. Může být zajímavým příspěvkem do nastíněné diskuse o současné situaci žen. Ze třetího dílu mi utkvěla věta afroamerické kandidátky na prezidentku Shirley Chisholm: „If we don’t demand true equality, we are always going to be begging the men for a few crumbs from the pie. Trading women for an empty promise.“ Reagovala tak na pokusy o hledání přílišného kompromisu ze strany některých feministek, které skončily fiaskem.
Vzpomněla jsem si na ni, když jsem v českém virtuálním mediálním prostoru hledala jakýkoli komentář k minimální účasti žen v krizovém štábu ČR, který zasedá během nouzového stavu (21 : 5). Ten jsem nenašla, složité bylo vůbec vyhledat jeho složení i se jmény členů a členek, zato jsem objevila obsáhlý komentář k červeným svetrům přísedících. Tady ale celý problém začíná – o ženách a jejich specifických situacích nerozhodují ženy s podobnými zkušenostmi a přijatá rozhodnutí komunikují jako národní hrdinové opět většinou muži. Kdo z nich bude umět a chtít rozpoznávat, pojmenovávat a proměňovat zmíněné systémově podmíněné a „neviditelné“ nerovnosti?
Autorka je feministická teoretička architektúry a publicistka
