2020 08 Alexandra KollontajReportážny KapitálObětované souostroví: o autoimunitní krizi Evropy

Michal Pavlásek10. augusta 2020218

Trajekt se cestou mezi ostrovy silně kolébá, vlny působí závrať. Pravé straně obzoru dominuje pobřeží Turecka, levé břehy řeckých ostrovů. Z pravé strany před sto lety připlouvali Řekové z Malé Asie po řecko-turecké válce. I tehdy levá strana symbolizovala pro uprchlíky naději…

Už při vylodění v přístavišti Mytilene na Lesbosu pociťuji tu nedohlédnutelnost ostrovů od evropské pevniny. Jako by nám unikaly z dohledu, a naopak – jako by se pevnina ztrácela z dohledu ostrovům. Turecké pobřeží opačným směrem přitom máte nadosah. Ostrovy podobně jako samy registrační hotspoty vytvářejí svíravý pocit klaustrofobní periferie. Snadno pak můžete porozumět pocitu zapomnění pevninskou Evropou, který ovládl zdejších 40 000 žadatelů o azyl, ale i místní ostrovany.

Zápis z deníku (7. 2. 2020)

 

Krajina a moře táhnoucí se řecko-tureckou pobřežní hranicí vždy fungovaly jako prostor vzájemných doteků a mísení kultur. Středozemní moře se dotýká jednadvaceti moderních států, tři kontinentů a spojuje tisíce let historie. Staří Řekové mu říkali Mare NostrumNaše moře. Tím, že dnes tvoří tekutou pohraniční zónu mezi EU a Tureckem spolu se subsaharskou Afrikou, kudy se směrem k Centru pokoušejí migrovat lidé, aby unikli Periferii, získává označení naše moře nový význam, když se stává svědkem zápasů běženců o naději na lepší budoucnost a samotnou existenci vlastních životů, prahem bytí a nebytí. O čem tyto zápasy vypovídají?

 

Imperativ domova

 

Evropská regionální integrace je postavena na přeshraničním pohybu a vztazích. O jejich přerušení se nyní zasloužil koronavirus, na jehož nespoutaný pohyb se aplikoval lék znehybnění populací uvnitř pevně ohraničených států. V karanténách národních izolací nám bylo řečeno, že nemůžeme překročit hranice, pokud nejsme levná pracovní síla z Východu nebo se nevracíme ze zahraničí domů. Domov se v těchto časech stal jakousi samozřejmou ohraničenou národností. Každý jej přece někde máme a s ním i privilegium bezpečí sdílené s osudy národa, jenž se nám v době krizí stává totemickým kmenovým společenstvím. Skutečně se ale každý z nás může vrátit do bezpečí domova? Tyto a mnohé další otázky bolestně vyvstaly, když mi přišla zpráva od Muhammada, palestinského uprchlíka z Gazy živořícího čtvrtý měsíc v uprchlickém táboře na Chiosu, kde jsem se s ním těsně před koronavirovou pandemií potkal.

 

„Žádné změny. Dneska zase nedovezli vodu, někteří vykopali vlastní studnu, ale voda z ní se nedá pít. Bojím se, že nás tady chtějí nechat pomřít… Všichni teď myslí na vlastní bezpečí, ale co bude s námi?“ ptá se Muhammad a přicházejí výčitky. Místo odpovědi mě přepadávají všechny tíživé vzpomínky na čas strávený na řeckých ostrovech Lesbos, Chios a Samos, souostroví středisek uprchlické beznaděje.

 

Zrození migračních hotspotů

 

V roce 2015 obcházel Evropou strašák migrační krize. Uprchlíci Evropanům připomínali možný kolaps sociálního řádu a bezpečí. Začaly proto vznikat hraniční zdi lemované žiletkovými dráty a ke zvládání migrační krize se využívaly různé mechanismy – od vyhlašování výjimečných stavů, militarizaci hranic a budování uprchlických táborů a detenčních center po formování migračních hotspotů ve Středozemním moři – přijímacích, registračních a identifikačních středisek na italských a řeckých ostrovech vzdálených od pevninské Evropy právě tak akorát, aby unikaly naší pozornosti. Jako by se ukryly kdesi za horizont událostí.

 

Jejich prostřednictvím jsme měli elegantně najít harmonický balanc, jak se vypořádat s těmi, kteří se ocitli na prahu Evropy a chtějí jako nezvaní hosté vstoupit dál. Ostrovy se staly přední linií migračního režimu, kde mohli Evropané bezpečně „čekat na barbary“, vzpomeneme-li stejnojmennou knihu J. M. Coetzeeho.

 

Co je to vlastně hotspot? Jde o specifický logistický aparát, byrokratický organismus a datovou infrastrukturu managementu migrace, který vyrostl z potřeb kontroly externích hranic Evropské unie. Ze shromážděných dat pak určuje další trajektorie osudů migrantů. Můžeme jej tedy vnímat jako stroj třídící lidi na zasloužené uprchlíky a nezasloužené ekonomické migranty. Kategorizace do dvou skupin je přitom zrádná. Prem Kumar Rajaman tvrdí, že nic takového jako „migrant“ nebo „uprchlík“ neexistuje. V jeho pojetí jsou to jen způsoby aplikace biopolitického přístupu, jejichž účelem je třídit a hierarchizovat různé populace a různé typy subjektů s ohledem na kulturní, politické a ideologické zájmy.

 

Depresivním labyrintem

 

Je březen 2016. Procházíme hotspotem Moria na Lesbosu, kterému dominují kontejnerové příbytky na betonových terasách obehnané žiletkovým drátem. Právě dnes začíná platit evropsko-turecká dohoda, na základě které má Turecko za miliardy eur přijímat deportované migranty a na oplátku kontrolovat migraci z tureckých břehů. V Morii nyní čekají tři tisíce registrovaných žadatelů o azyl.

Včera tu vítali Angelinu Jolie, která se ze své pozice vyslankyně OSN snaží upřít pozornost světa k problému špatných ubytovacích podmínek. Aby místo nepůsobilo tak odstrašujícím dojmem, řecká policie po dobu její návštěvy strhává ostnatý drát lemující základnu hotspotu. Absurdní scénu odehrávající se před našimi zraky mlčky doprovázejí nápisy „Pohyb svobody“ a „Svoboda pohybu“ na obytném kontejneru za ostnatým drátem.

Zápis z deníku (20. 3. 2016)

 

Moria podobně jako další hotspoty vznikla na místě bývalé vojenské základny řecké armády. Architektura hotspotu proto vytváří dojem vězení s vysokým stupněm zabezpečení. Kapacita registračního centra se na jaře 2016 naplnila a v jeho okolí se s připlouváním dalších migrantů začal formovat neformální uprchlický tábor. O jejich přežití ve stanech se staraly stovky dobrovolníků z celého světa. V oblasti zvané Olivový háj pro běžence organizovali kromě humanitární pomoci pestrou řádku aktivit. Vznikl tak neformální prostor dočasné vzájemnosti kontrastující se striktním režimem hotspotu a převládal pocit naděje.

 

Přesně o čtyři roky později je Olivový háj k nerozeznání. Místo se záplavou nových stanů a dřevěných příbytků se rozteklo do obřího prstence obepínajícího vojenský prostor Morie. Zatímco na celém Lesbosu žije 86 tisíc obyvatel, jen v Morii samé nyní přežívá 20 tisíc žadatelů o azyl. Více než sedminásobně je tak překročena původní kapacita, na jakou byl hotspot projektován.

 

Moria se za poslední čtyři roky změnila v depresivní labyrint ztráty lidské důstojnosti. Dlouhodobě se o ní mluví jako o noční můře a peklu na zemi, žádná mediální metafora ale nedokáže vystihnout všudypřítomné psychické i fyzické zoufalství zařezané ve tvářích těch, kteří v dosažení břehu ostrova původně viděli záchranu svého života.

 

Někteří se snaží útěchu nalézt v modlitbách. Na pahorku za stanovým táborem skupina mužů a žen vytvořila kruh. V pokleku se společně modlí, někteří při tom propukají v pláč. Jedním z nich je Eme z Konga, který se mi stává průvodcem džunglí, vnější částí hotspotu.

 

Z jednotlivých stanů se ozývají pokřiky na kolemjdoucí. Ocitáme se v obchodní uličce, kde lidé dále přeprodávají zboží nakoupené v Mytilene. Obchody zde kvetou, místo připomíná bleší trh. Je libo kosmetiku, oblečení, cigarety, zeleninu, elektroniku, lístky na autobus? Své služby nabízejí barber shopy nebo pekaři chleba. Eme jich deset kupuje u afghánské rodiny, která stanové přístřeší proměnila v pekařskou manufakturu. Každý člen rodiny zastává část výrobního procesu – těsto se hněte, formuje, peče ve vyhloubených pecích a prodává.

 

Cestičkami mezi stany míjíme shrbené muže, kteří na zádech nosí vyklučené dříví z okolních olivových hájů. Chystají se na noc, kdy teplota klesá pod nulu. Křik hloučku dětí na pahorku nad námi a jejich upřený pohled do nebe napovídají, že se něco děje.

 

Nad našimi hlavami letí novinářský dron a děti se baví tím, že se jej snaží sestřelit kameny nebo klacky. Jejich rodiče výjevu přihlížejí, někteří se smíchem, jiní s utrápeným pohledem. „Připomíná mi to válečné drony, které nás bombardovaly,“ otráveně odsekne Ziad původem ze syrského Aleppa. Stín válečných traumat se tak vznáší i nad momenty chvilkové radosti.

 

„Čekám tu už osmnáct měsíců, osmnáct měsíců,“ opakuje Eme, který z Konga utekl kvůli přetrvávajícímu násilí v zemi. Mrtvé bezčasí vládnoucí Morii jej ničí. „Koukni kolem sebe! Tohle místo ti ukradne důstojnost,“ naštvaně a zároveň rezignovaně hlesne před svým malým stanem. Začíná loupat velký pytel brambor, brzy se začnou vařit ve velkém kotli nad ohněm.

 

Dnes na něj vyšla řada přípravy večeře. Postupně přicházejí jeho kamarádi rovněž z Konga. Každý den jídlo zajišťuje někdo jiný. Jde o šetrný ekonomický model, jemuž se v Morii naučili. „Můžeš stát několik hodin ve frontě na jídlo distribuované v hotspotu, ale už jsem si připadal jako zvíře s registračním lístkem na uchu. Navíc se ve frontách neustále někdo pere. A to nemluvím o tom, že nám rozdávali i jídlo zkažené, viděl jsem v něm červy,“ vypráví Eme. Důvod společné organizace skupinek migrantů je ale jiný. „Táhneme tu společně za jeden provaz. Přestaneš mít pocit, že jsi ve všem sám, chápeš?“ Společně večeříme a hledíme do ohně.

 

Slunce pomalu zachází za olivový háj, Moria se halí do tmy. Život se zde ale nezastavil. Naopak. Ze všech stran se ozývá monotónní sekání dřeva, křik dětí a zpěv písní, nejvíce v arabštině, farsí a urdštině. „Slyšíš? Je to tu jako v Babyloně,“ směje se Eme a připomíná, že v bibli název Moria odkazuje k horskému regionu v Palestině, kde měl Abrahám obětovat svého syna Izáka. Jak příznačné.

 

Kalamitní kapitalismus

 

Katastrofální hygienické podmínky panují i v jiných hotspotech. Kromě nedostatku hygienických zařízení žadatelé o azyl trpí absencí pitné vody. Jsou tak odkázáni na mobilní cisterny. Pokud nepřijede, na balenou vodu musí vystát dlouhé fronty.

 

S Renatou pomáhající uprchlíkům na Lesbosu už přes čtyři roky se setkávám v jedné z místních přístavních kaváren. Podobně jako mnoho mých dalších informátorů k životním podmínkám v uprchlických táborech na ostrovech říká: „Řecká vláda se tu snaží vytvořit tak strašné podmínky, aby to všechny potenciální přistěhovalce odradilo. Nikomu ale nedochází, že lidé za nadějí lepšího života půjdou i do pekla.“

 

Evropská odpověď na migrační krizi se označuje za největší humanitární akci 21. století. Katastrofální hygienické podmínky migračních hotspotů přímo na místě ovšem jasně ukazují, o jak neefektivní pomoc se jedná. Není tajemstvím, že velká část prostředků na humanitární pomoc zmizela, aniž by přímo k nejpotřebnějším doputovala. Mnoho privátních podniků navíc své služby uprchlickým zařízením poskytuje za výrazně nadsazené ceny.

 

Stejně jako každá jiná katastrofa nebo krize byla i ta migrační politicky a ekonomicky vytěžována různými privátními subjekty. S odkazem na Šokovou doktrínu Naomi Klein můžeme výše zmíněnou praxi označit za projev kalamitního kapitalismu – zatímco se postižení a oběti nějaké výjimečné situace vzpamatovávají z otřesu, někteří se již snaží dané podmínky vytěžit ve svůj prospěch.

 

Evokace „krize“ ve veřejném prostoru je strategií využívanou politiky za účelem sekuritizace migračního režimu. Díky tomu profituje byznys poskytující státům jako Řecko technologii a infrastrukturu k posilování ostrahy hranic, ale také služby při správě ubytování, zajištění stravování a dohlížení na pořádek v uprchlických táborech formou soukromých bezpečnostních agentur. Správa migrace na vnějších hranicích Evropské unie je tedy vedena v duchu neoliberální logiky – stala se lukrativním byznysem.

 

Antropolog Ruben Andersson proto přemýšlí o hranicích a přilehlých teritoriích jako o extrémních zónách, v nichž se v rámci spojení policejně-bezpečnostních a humanitárních aktivit kontrolovaná a zároveň opečovávaná těla migrantů podrobují extrakci zisku. V této „dravé bioekonomii“ se komoditou stává pověstný holý život a s ním svázané fyzické utrpení.

 

Modulovat budoucnost holých životů se stává příležitostí uplatnění nekropolitiky. Podle teoretika kolonialismu Achilla Mbembeho je nekropolitika spojena s místy, kde se do praxe vládnutí zavedl výjimečný stav, v němž suverén určuje, kdo může žít a kdo musí zemřít. Takové parametry obvykle charakterizovaly poměry v koloniích s dlouhou historií násilí a rasismu, které se v rámci výjimečného stavu obhajovaly jako nutné součásti praxe vládnutí. Hotspoty svou vládu uplatňují velmi podobným způsobem rasové/národní nadřazenosti a ironií osudu jsou jejich oběťmi právě potomci kolonizovaných generací ze zemí jako Afghánistán, Sýrie, Kongo či Pákistán.

 

Obětovaná zóna Evropy

 

Princip fungování hotspotů si můžeme představit jako trychtýř, který jednotlivé migranty svede do jednoho místa, „přežvýká“ jejich holou existenci do biometrických dat a následně je nasměruje dále do neznámé budoucnosti, přičemž proces rozhodování o udělení mezinárodní ochrany jednotlivce je nepřípustně banalizován podle národnostního klíče. Šanci na udělení azylu mají pouze příslušníci států, které jsou systémem řazeni do kategorie s vysokou mírou uznání mezinárodní ochrany (Jemen, Sýrie, Palestina, Somálsko, Eirtrea, Afghánistán). Tak trochu Hlava XXII.

 

V důsledku jsou tak hotspoty překladišti lidských těl běženců. Znovu se ukazuje, jak oběťmi planetárního kapitalismu nejsou jen přírodní zdroje, ale i lidské životy. Ostrovy se s migranty i zcela přehlíženými místními obyvateli stávají obětovanou zónou, vypůjčíme-li si další pojem Naomi Klein.

 

Smrt jako vedlejší efekt evropské migrační politiky lze na Lesbosu spatřit jak na březích ostrova, kde moře v průběhu posledních let vyplavuje utonulá těla těch, jimž se migrace stala osudnou, ale také ve vnitrozemí. Poblíž vesnice Kato Tritos se nachází hřbitov nikdy neidentifikovaných utonulých. Egyptský student islamistických studií Mustafa Dawa se rozhodl v době, kdy místní márnice byly plné utonulých těl a místní protestovali proti uložení jejich ostatků na hřbitově v Mytilene, pronajmout skrytý olivový háj. Zde zesnulé pohřbil řádným muslimským obřadem.

 

Vládne tu jakýsi nadpozemský klid, ve stínu olivovníků odpočívají ovce a kozy. Vzpomínám na slova Mustafy, když se společně v tichosti díváme na bílé náhrobní kameny bezejmenných:

„Odchod člověka ze světa je završením lidského bytí. Takto si zaslouží odejít i všichni ti, o kterých ani nevíme, jak se jmenovali a komu budou chybět.“

Zápis z deníku (8. 2. 2020)

 

Stín smrti je ve vzduchu i na severu ostrova, kam v předchozích letech připlouvalo nejvíce uprchlíků. Nedaleko města Molyvos se vine horská cesta končící haldami záchranných vest, člunů a vraků rybářských lodí. Hotový post-lidský monument neživých svědků migrace do Evropy. Na místě mě bolí jen pomyšlení na to, jaký osud život nachystal těm, jimž se tyto materiální pozůstatky staly jedinou nadějí na splnění svého snu o Evropě.

 

Hranice jako imunitní systém a evropská krize autoimunity

 

Moc národních států se neuplatňuje v jejich centru, ale na úplném okraji – na hranicích. Pohyb běženců totiž zpochybňuje statický, hranicemi definovaný národní stát. Hranice mají jednu důležitou vlastnost – nejsou nikdy, a to záměrně, zcela nepropustné. Jejich částečná porozita následně umožňuje legitimizovat restrikce přeshraničního pohybu a ilegalizaci migrantů.

 

O hranicích Evropy ve Středozemním moři a jejich uplatňování můžeme s filozofy jako Jacques Derrida nebo Roberto Esposito uvažovat jako o imunitním systému. Oba varují před projevy nadměrné imunitní obrany – před pokusy o změnu vnímání úrovně rizika s cílem odůvodnit potřebu osobní ochrany. Toho jsme podle nich svědky například v neurotické snaze o maximální bezpečnost ze strany Západu v souvislosti s válkou proti terorismu nebo sekuritizací migrace na hranicích. Hranice totiž dokážou vybudit obranné reakce před možným rizikem a zároveň mají potenciál tuto obrannou funkci vyvinout v nadměrné, často agresivně militaristické podobě.

 

Důsledkem toho je, že apel pohraniční bezpečnosti může chránit životy migrujících osob pomocí záchranných praktik například pobřežní stráže, stejně tak je ale ohrožuje, nebo dokonce zabíjí. Je známým faktem, že důsledkem protiprávního vytlačování (pushbacks) migrantů řeckými, bulharskými nebo chorvatskými pohraničníky na pevnině nebo moři je smrt nemalého počtu běženců.

 

Přehnané imunitní reakce těla národního státu následně vedou ke zhoršování příznaků potenciální hrozby z neznámého. V organismu Evropské unie nebo národních států se pak hromadí napětí, strach, katastrofické představy o vnějším světě a jeho reprezentantech – migrantech. Evropa trpí krizí autoimunity.

 

Evropa by měla uznat autonomii migrace, tedy migraci jako přirozený proces, bez něhož by konečně nebylo ani hranic a ilegálních migrantů. Jednou z prvních cest by mělo být zaručení důstojných životních podmínek řádných čekatelů na rozhodnutí o přidělení azylu. A samozřejmě také řádného azylového procesu v hotspotech, který nebude odmítat běžence jen na základě jejich národnosti.

 

 

Autor je vědecký pracovník Etnologického ústavu AV ČR

 

Text vznikl s podporou Strategie AV21 „Společnost v pohybu a veřejné politiky“ a jeho rozšířená verze byla publikována na Deníku referendum

 

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *