Nová proletářská poezie aneb Návrat k universalismu?

Ladislav Zářecký9. apríla 2020626

Současná levice je dle mnoha jejích příznivců v krizi, což je prý důsledkem jednak rozpuštění tradičního slovníků třídních antagonismů v liberalistickém pojetí práva, jednak především odklonu od původního univerzalistického emancipačního projektu k více diverzifikované politice identit. Nejde sice o nic nového, ale z důvodu nebezpečí vzrůstající fašizace společnosti se takto mířená kritika po určitém útlumu navrací. I přes její oprávněnost je potřeba vypíchnout i její úskalí a nástrahy, jež nás nakonec paradoxně mohou zavést do vod pravicového extremismu. Na druhou stranu se pro nás může stát výzvou k oprášení některých tradičních konceptualizací, vhodných pro nutnou reartikulaci levicového projektu a smysl jeho boje. 

„Zájmy pracující třídy jsou zájmy všech; zájmy buržoazie jsou zájmy kapitálu, a tedy zájmy nikoho.“ – Mark Fisher 

V rozhovoru pro ArtTalk Revue 4, který vede Vjera Borozan s Janem Sowou, se v souvislosti s podivným přelivem původně levicově a emancipačně motivovaného postkoloniálního diskurzu do rukou radikální pravice oplakává úpadek tradičních „progresivních kolektivních identit a institucí jako třída a odbory“. 

Jan Sowa zde z marxistického pohledu obecně kritizuje příklon nové levice k politikám identit (gender, rasa, etnicita), které podle něj zastiňují skutečnou povahu problému – totiž třídní konflikt a materiální operace kapitálu. Zdá se totiž, že odpověď na „relativizující“ povahu poststrukturalismu není ze strany reakce pouze negativní, ale i v jistém lokálním a ideovém kontextu integrační a jistým interpretačním posunem je schopná si jeho závěry přivlastnit. Tak podle něj v současném politickém diskurzu vzniká klima, kdy je jednodušší bránit kulturní tradice jednotlivce než univerzální nárok na sociální spravedlnost. Jako příčinu současného „konzervativně-populistického obratu v současné politice tak vidí především kombinaci dopadů neoliberální ekonomiky a „základních souřadnic poststrukturalistického epistémé“. 

Jednoduše řečeno, problém je dvojí. Za prvé jde o rezignaci levice na analýzu kapitalistických výrobních vztahů, tradiční formy politické organizace a na příslib univerzální emancipace. Za druhé je to nacionálně konzervativní a rasistická apropriace politik identit, jež tak ztrácí svůj původní, progresivní charakter. 

Od třídy k identitě a zpět 

Tato kritika z marxistické levice vůči postmarxismu / liberální levici není ničím novým a sahá minimálně do osmdesátých let minulého století. Vzpomeňme například The Retreat from Class Ellen M. Wood. Podle ní jedním z konstitutivních rozporů postmarxismu je to, že i ti, kdo nejsilněji odmítali „esencialismus“, „univerzalismus“ a třídní politiku, stále cítili závazek k určitému inkluzivnímu a univerzalistickému „politickému“ cíli, včetně socialismu. Ale při neexistenci sjednocující sociální základny, jako je třída, tyto univerzalistické cíle přiměly postmarxisty spoléhat se na vágní a sociálně neurčité politické zásady. A především vysídlení dělnické třídy z jejího postavení v boji za socialismus se stalo (jak se ukazuje víc a víc) závažnou strategickou chybou. Tento odklon od třídně ukotveného projektu univerzální sociální emancipace a koncepce třídního antagonismu v čele s proletariátem přivedl levici do slepé uličky kulturních revolucí a obskurních „abstraktně humanistických“ akademismů. 

Ještě zajímavější ve vztahu k tomu, co nám sděluje Sowa, je závěr její předmluvy, ve kterém na jednu stranu vidí nové rodící se antiglobalizační hnutí jako nutný návrat třídního konfliktu, na druhou stranu upozorňuje na projevy „diferencí“ a „identitních politik“ v bývalé Jugoslávii a jinde.

Dalším známým a pro debatu důležitým kritikem – tentokrát přímo politiky identit – je Slavoj Žižek, který sám sebe považuje za „old fashioned universalist“. To se ukázalo například na oné (ne)slavné debatě s Jordanem Petersonem z minulého roku, kdy si tak trochu notovali, a to právě ve věci kritiky liberální levice. Totiž snoubení socialistického projektu s liberálním je to, co mnohé marxisty dráždí. Žižekova politická filozofie stojí na představě třídního boje jako skutečného horizontu politického boje, který se diametrálně odlišuje od „bojů o hegemonii v sociální oblasti“, bojů za práva menšin a nové sociální hnutí, co se snaží „pouze“ převést „antagonismus v rozdíl“. Jejich východisko – sociální liberalismus – selhává při správné konceptualizaci problémů, jako je například rasismus nebo sexismus. Koncipováním sociálního útlaku jako problému tolerance a nahrazováním výzev k radikální změně obhajobou mutikulturalismu nejen zakrývá povahu takových útlaků, ale ve skutečnosti také umožňuje jejich pokračování. Navíc často podobné politiky vůbec nemusí být efektivní, naopak mohou vytvářet určitý regres. 

Zmínění autoři vycházejí v podstatě z toho, co přesně artikuloval maďarský marxistický filozof G. M. Tamas ve své eseji „Třída a pravda“: „(…) socialistické telos se přeměnilo z odstranění vykořisťování a nadvlády (ergo z beztřídní společnosti) v novou naději na kulturní hegemonii. Tedy na hegemonii rovnostářských sil usilujících o odbourání diskriminace, výhod a sociálního vyloučení.“ 

Jaký dělník? 

Nedávno na českém knižním trhu vyšly dva francouzské překlady, které na výše zmíněné debaty navazují, i když každý jiným způsobem, až protichůdně. Jde o esej Jeana-Clauda Michéy Tajnosti levice z roku 2013 a o knihu Návrat do Remeše Didiera Eribona z roku 2009. To, že jsme se jejich vydání dočkali právě na sklonku minulého roku, není náhodou – mají být jistým komentářem k současné proliferaci populistických politik a nacionálních nálad ve společnosti a zároveň políčkem liberální levici, která opustila svoji tradiční „cílovku“ a stala se pro ni nesrozumitelnou. Pro Eribona je to zjednodušeně řečeno ponížení a chudý proletariát, pro Michéu rousseauovsky pojatý „obyčejný lid“. Oba v důsledku vyprávějí o tom, jak se pomalu ztratila politická identita, která spojovala zájmy lidových vrstev s myšlenkou univerzální emancipace a vydala je tak všanc vlastním slabostem, spojených s třídní příslušností a radikální pravicí. 

Levice podle Eribona začala popírat slovník myšlenkových směrů ukotvených v emancipačním paradigmatu (třídní boj, útlak, třídní struktura) a přijala liberální mýtus „sociální dohody o rovnosti“. Ten byl sice důležitý v době rovnostářské mobilizace proti šlechtě a stavovské společnosti, ale v současnosti pomáhá svojí bezradností ve věci artikulace zájmů těch nejponíženějších v podstatě ustanovit novou. Smazání levice a pravice se nakonec stalo výhodou pro vykořisťující systém, protože v iluzi střední třídy (jak by řekl Žižek) překrylo realitu třídního antagonismu. 

Oba trvají na tom, aby se vzala v potaz praktická i faktická existence třídního konfliktu a třídy, ale je to Eribon, kdo se střeží vzývání k třídnímu boji, jak je tomu u některých zastánců návratu k marxismu. Podle něj to může v současné politické náladě – jak si ještě ukážeme – zavést z obzoru levicových cílů k radikální pravici. 

Michéa se zase pouští do kritiky kulturního liberalismu (liberální levice) z pozice „konzervativního socialisty“. Podle něj ji rozhodně – a bohužel – nelze oddělovat od toho ekonomického (neoliberalismus). Tvrdí to co italský marxista Mario Tronti, totiž že levici, potažmo dělnické hnutí, nezničil komunismus nebo neporazil kapitalismus, ale pozřela liberální demokracie. Zásadní je pro něj ale nebezpečný odklon od uznání tradičních hodnot lidových vrstev. Tradiční hodnoty dle něj vycházejí z pocitu sounáležitosti, a jsou-li „formulovány a směřovány k rovnosti a universalismu, mohou právě tak poskytnout to nejlepší východisko socialistického projektu a jeho hlavní prioritě – zachování základních podmínek každého skutečně lidského a společného života navzdory kapitalistické atomizaci světa“. Ony hodnoty, které Michéa vzývá a chápe spíše ve smyslu antropologických konstant než ve smyslu ideologickém, byly podle něj pošlapány a ve výsledku se nechaly mobilizovat v reakcionářském kontextu pravicových populistických stran.

Eribon tyto předpoklady nesdílí a v posledně zmíněném nevidí formu mobilizace tradičních hodnot, ale spíše toho nejhoršího, co dělnické třídě zůstalo. „Sumy spontánních předsudků“ přetavených do negativistické vize a natlačených do národnostního schématu rozděleného světa.

Z obou přístupů vyplývá jeden zásadní fakt pro další snahu o navázání na univerzalistický socialistický projekt – nesamozřejmé levicovosti dělnické třídy. 

„Watch your working class“

Populističtí nacionalisté si pro sebe totiž neukořistili od levice pouze politiku identit, ale i onen tradiční revoluční subjekt – proletariát; ať už jde třeba jen o jeho reprezentaci, nebo skutečnou, empirickou skupinu. A tak zatímco levice své subjekty diverzifikovala a drží si kompromis asimilace těch „jěště pořád vyloučených“ do více méně svobodné společnosti, nacionalisté mají na své straně ten zásadní – opuštěný „lid“. Jak zbavený svých hodnot, důstojnosti, tak sociálních jistot. V našem kontextu o skupině „těch, kdo neměli štěstí a nesdílejí diskurz o nejlepším možném světě“, hovoří filozof Michael Hauser jako o „druhém Česku“ (národ možno samozřejmě obměňovat dle libosti). 

To ovšem není všechno. Vše nutno ještě doplnit o jistě bizarní, ale nikoli neobvyklou záležitost. Celá ta hysterie (nikoli neoprávněná) okolo proletariátu opuštěného levicí a krizí levicové identity nám zplodila levici rasistickou a nacionalistickou. Když zůstaneme u Eribona, ten v roce 2016 v rozhovoru pro A2larm upozorňoval na řadící konzervatismus pod povrchem většiny levicových hnutí v Evropě. Ta čím dál tím víc – v zájmu získání většího počtu sympatizantů – tíhnou k národoveckým ideologiím a devalvují boje za práva menšin jako oddenky „zvracené ideologie“ kapitalismu. To, po čem volá například Michéa a další citování marxisté, je sice oprávněné, ale v tom smyslu, nevylévá-li se s vaničkou liberalismu i dítě emancipace (menšin). Eribon správně poznamenává: „Není možné říkat homosexuálům, ženám, ekologům a tak dále, že mají mlčet, protože jejich subjektivita je kapitalistickým výmyslem.“

Navíc, jak nás upozorňuje youtuberka CotnraPoints v jednom ze svých video esejů, je často těžké rozeznat radikálně pravicový a levicový antikapitalistický žargon (a jak na to často upozorňuje marxistický historik fašismu Ishay Landa). A začneme-li neopatrně v politické proklamaci používat pojmy jako národ, celkem rychle se podle Eribona ocitáme v blízkosti fašistů, jak se to stalo například části švédských a anglických komunistů. Nutno říct, ocitají se ve skutečně nepříjemně vyostřené pozici, kdy odmítají cokoli, co nekonverguje se zájmy „bělošských dělnických vrstev“, tzn. v podstatě vše, co „smrdí bojůvkami neomarxismu“. (Nechci nutit čtenáře, aby se spouštěl do žumpy rasistické a neonacistické žurnalistiky, ale podaří-li se mu překonat vnitřního cenzora, doporučuji k pochopení závažnosti celé situace přečíst výplod Andrewa Joyce Will 2020 See the Emergence of a Nationalist Left?).

Naopak, jako do jisté míry pozitivní sjednocení emancipačních bojů pod hlavičkou tradičního socialistického „proletářského“ univerzalismu je možno považovat rétoriku Bernieho Sanderse. Ten je ze strany bojovníků za práva menšin nebo liberálů často kritizován pro redukci rasismu a sexismu na ekonomické a třídní faktory. Nicméně jeho opravdu silný Iowský projev z 27. ledna tohoto roku těmto kritikám naznačuje, že „working class people“ může fungovat skutečně jako sjednocující kategorie, ač odráží (nebo právě proto) klasický antagonismus americké společnosti. 

Závěrem

Snaha o návrat k univerzalistickému projektu sociální spravedlnosti na jedné straně a na straně druhé ostražitost v otázkách identity revolučního subjektu by mohli levici přivést k reartikulaci nové podoby boje. S trochou patosu možno říct k nové „proletářské poezii“, která by vedla ke sjednocení rozrůzněných bojů. Jak identitních, tak těch formujících se novým prizmatem antagonismů, jež přinesla klimatická krize nebo čím dál tím více do očí bijící refeudalizace společnosti a zvyšující se sociální nerovnost. Která obnoví „revoluční závazek“ v duchu nového optimismu, co „nespočívá ve víře v dokonalost stojícího světa, ale ve víře v možnost jeho zlepšení“ (nadčasovými slovy v čase uvězněného Jiřího Wolkera). 

A na úplný závěr zde možno nechat prostor pro vyzývavá slova A. M. Tamáse, která se mohou zdát, že odporují výše řečenému, ale je to mu tak jen zdánlivě (a jsou to slova autora, který nás už v minulé dekádě varoval před hrozbou „postfašismu“ přicházející i z domnělých levicových pozic): „Socialismus je proletářský socialismus, žádný jiný neexistuje. Levice bude levicí dělnické třídy, nebo nebude vůbec.“ 

Autor je studentem etnologie a zakladatelem Platformy pro estetiku a politiku.  

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: