Nikdy jsme nebyli jaguáry Latinské Ameriky

Chilská a mapučská rezistence v roce 2019 ukázala jiný obraz země, než jaký byl dlouhé roky intenzivně budován světovými mainstreamovými médii – Chile, vzor ekonomického úspěchu a zdařilé transformace v demokracii, nahradil pohled na ulice zmítané plameny a lidovým rozhořčením. Miliony lidí napříč společností se spojily pod vlajkou Mapučů, původních obyvatel jihu kontinentu, a navzdory vysoké míře násilných represí ze strany státu se rozhodly postavit hlubokým nespravedlnostem a křivdám, ve kterých dlouhé roky žily. Následující text je pohledem „zdola“, konfrontací mapučské newen a vládních protipovstaleckých strategií a svědectvím odhodlání a síly společnosti vzdorovat formám sociální organizace určované logikou akumulace kapitálu.

Osmnáctý říjen 2019 v Chile odstartoval společensky nejvýznamnější politické události od pádu Pinochetovy diktatury. Dobře známý a zažitý obraz země jako „jaguárů Latinské Ameriky“, kladený jako protějšek ekonomického úspěchu Singapuru, Hongkongu, Tchaj-wanu a dalších „asijských tygrů“ devadesátých let, se rozplynul pod tíhou kroků milionů Chilanek a Chilanů unavených z přetrvávajících neoliberálních nerovností. Označení jako „chilský zázrak“ či jihoamerická „oáza“ demokracie, usilovně prosazovaná světovou politickou pravicí, která v Chile spatřovala vhodné prostředí pro uskutečňování vlastních mocenských zájmů, se začala jevit přinejmenším jako zcela nepatřičná.

Povstání, které spustily protesty proti zvyšování cen jízdného ve veřejné dopravě, bylo z jedné strany rámováno výzvami chilské veřejnosti i původních obyvatel země postavit se neoliberálnímu modelu, jenž během posledních let zachvátil jih kontinentu, ze strany druhé pak krizí neoliberálního konsenzu a krizí reprezentativní hegemonie korporativních elit, fenoménem, který se od konce diktatury neprojevil. Následující řádky nastiňují obecné příčiny rozhořčení chilské i mapučské společnosti, které říjnové mobilizace zažehly, a přibližují průběh povstání i dilemata, jež dodnes zůstávají jeho součástí.

Konec jednoho politického cyklu

Říjnové povstání uzavřelo politický cyklus, jenž začal 11. září roku 1973 bombardováním prezidentského paláce La Moneda a sesazením koaliční vlády Národní jednoty (Unidad Popular), v jejímž čele stál tehdejší prezident Salvador Allende. Vojenským převratem a následným nastolením sedmnáct let trvající vojenské diktatury se chilským elitám spolu s americkou Ústřední zpravodajskou službou podařilo „a sangre y fuego“ (nemilosrdně a chladnokrevně) implementovat doktrínu národní bezpečnosti a položit v zemi základy neoliberalismu. Události, které – slovy Miltona Friedmana – daly vzniknout „chilskému zázraku“. Země jedinečná svým dlouhým a úzkým tvarem se proměnila v laboratoř neoliberálních opatření vyvážených „Chicago boys“ do všech koutů světa.

Během následujících let kapitalistický trh pronikl prakticky do všech oblastí společenského života a podmanil si sféru základních lidských práv. Několik málo odvážných, kteří se jeho moci snažili vzdorovat, bylo okamžitě tvrdě přizpůsobeno prostřednictvím těch nejkrutějších způsobů – mučením, vraždami, únosy a dalšími biopolitickými mechanismy emocionální i tělesné disciplinace. V roce 1980 pak byla přijata nová ústava, která měla za cíl napomoci další liberalizaci země a poskytnout formální ochranu zájmům velkých ekonomických skupin, které se ve vojenském režimu Augusta Pinocheta těšily výsadnímu postavení.

Minimálně na rovině sociálně-právní tak byly položeny základy, které umožnily přijetí subsidiární role státu, plnou privatizaci země i vznik hlubokých sociálních nerovností, které v následujících desetiletích nerušeně přetrvávaly. Není proto náhodou, že říjnové povstání kladlo ústavu z dob diktatury jako jednu z hlavních překážek v cestě za spravedlivější zemí.

V rytmu kapitálu

V roce 1980 se na kontinentální rovině Chile stalo průkopníkem v reformách penzijního systému, když zavedlo jeho plnou individuální kapitalizaci. Správa důchodů se tak dostala do rukou soukromých finančních společností, role státu byla marginalizována a z úspor milionů lidí začali těžit majitelé národních a nadnárodních korporací. Školství potkal prakticky stejný osud jako za diktatury – rozsáhlým vstupem soukromých subjektů, převodem do správy městských samospráv a reformou studijních plánů přestalo být vzdělání právem a stalo se definitivně tržním zbožím dále prohlubujícím společenské nerovnosti, které přetrvávají do dnešních dní. Také zdravotnictví podlehlo neoliberální logice – jak dostupnost, pojištění či financování, tak poskytování služeb bylo podřízeno soukromému sektoru. Blaho a zdraví milionů Chilanek a Chilanů byly určovány rytmem kapitálu.

Akumulace kapitálu prostřednictvím privatizace zemědělského sektoru a bezprecedentních extraktivistických praktik se v posledních letech diktatury nesetkala s prakticky žádným odporem, což umožnilo expanzi nerušeně pokračovat dál. Umlčování dělnické třídy, marginalizace venkovského obyvatelstva a násilná proměna způsobu jejich života či systematické pokusy o eliminaci původních obyvatel jakožto kolektivních aktérů ztěžovaly možnost klást odpor přílivu velkých investic a obchodu s primárními přírodními surovinami. Přetrvávající koloniální logika a kapitalismem diktované přivlastňování přírodních surovin připravily ke konci vojenského režimu národ Mapučů, nejpočetnější skupinu původních obyvatel jihu kontinentu, o 94 % jejich území.

Pakliže diktatura položila ekonomicko-politické základy chilského neoliberálního kapitalismu, následná období vlády Concertación – koalice utvořené starými i novými elitami středolevých stran – se snažila jeho fungování dále prohloubit a zajistit mu hegemonii uvnitř společnosti, která představě liberálního růstu evidentně důvěřovala. Demokratická tranzice byla po konci diktatury prezentována jako základ nového, lepšího období: vojenský režim byl překonán a rozvoj občanských aktivit se měl uskutečňovat výhradně prostřednictvím „stabilního“ institucionálního a tržního rámce. Žádný společenský nesouhlas se nemohl projevit vně těchto norem, a tak několik málo politických a militantních protestů ze strany revoluční levice, která vytrvávala ve své resistenci, končilo pronásledováním, tvrdými perzekucemi a vězněním. Napříč politickým spektrem, od stran středolevých až po ty ultrapravicové, nostalgicky vzpomínající na časy diktatury, byla dojednána shoda na nutnosti uchránit neoliberální model země a rozšířit ho i mezi lidové vrstvy.

Návrat „pueblo Mapuche“ a studentské mobilizace

Ne všechny sféry společnosti však politické letargii podlehly. „Pueblo Mapuche“ po století koloniálního útlaku (století definitivní okupace části západního Wallmapu) odvážně a odhodlaně vystoupilo z jihu země, aby znovuoživilo weichan, tradici odporu a boje, a pokračovalo v procesech rekuperace vlastního území. Mapučským komunitám ve městech, dědicům migrace vyvolané drancováním a vyvlastňováním jejich území, se podařilo otevřít bezprecedentní prostor pro politickou participaci uvnitř chilského byrokratického aparátu. Aby bylo minimalizováno ohrožení, které návrat Mapučů představoval pro zájmy státu a zástupce velkého národního a zahraničního kapitálu, odpověděly tyto subjekty prohlubováním strukturálního násilí a posilováním rasových nerovností. Přelom století tak pro komunity vytrvávající ve své rezistenci podvolit se moci kapitálu značila dlouhá a pravidelná období kriminalizace, smrti a politických perzekucí.

Dalším klíčovým aktérem těchto dekád bylo studentské hnutí. Tisíce studentů zatížených nevýhodnými univerzitními půjčkami byly navíc konfrontovány s neustále vydávanými nařízeními a zákony posilujícími privatizaci chilského vzdělávacího systému. Na počátku tisíciletí tak nahromaděná nespokojenost propukla ve studentské pochody známé jako „los pingüinos“ – pojmenování odvozené od demonstrací středoškolských studentů v roce 2006 pochodujících ve školních uniformách.

Od této chvíle byly více či méně intenzivní boje za veřejné, sekulární a kvalitní vzdělání na chilské politické scéně vždy přítomny a během bouřlivého roku 2011 se dokonce staly součástí celosvětové debaty. Studentské hnutí a hnutí Mapučů představovalo hlavní hnací motor antineoliberálních mobilizací a v případě druhého jmenovaného také antikoloniálních a antikapitalistických.

Říjnové povstání zahájilo v neoliberálním období dosud největší politickou příležitost bojovat za spravedlivější a rovnější společnost. Představuje odkaz dvou dekád hromadícího se rozhořčení venkovského i městského obyvatelstva, odpověď na propastné společenské nerovnosti, krizi hegemonie reprezentativního konsenzu vládnoucích tříd a představu dluhu jako jediného možného mechanismu přežití uvnitř procesu komodifikace života společnosti. Poprvé za dvacet let se otevřela příležitost odmítnout právní základy chilského systému a postavit se elitám, jež ho vyživují. Povstání odhalilo hluboké nespravedlnosti a křivdy, které dlouhou dobu zastiňoval falešný třpyt neoliberalismu. Chilské říjnové povstání mimo jiné ukázalo, že jsme nikdy nebyli jaguáry Latinské Ameriky.

Dlouhý říjen

Dne 8. října 2019 prezident Chile Sebastián Piñera na jednom z hojně sledovaných televizních kanálů prohlásil: „Uprostřed otřásající se Latinské Ameriky stojí Chile, naše země, skutečná oáza stabilní demokracie.“ Deset dní na to se jihoamerická demokratická „oáza“ ocitla v plamenech. Protesty zahájené desítkami studentek bouřících se proti zvýšení cen jízdného ve veřejné dopravě byly odrazem únavy společnosti ze života pod přízrakem neoliberalismu a jeho falešných slibů. Přestože ulice nejvýznamnějších chilských měst zaplnilo rozhořčení a odhodlání postavit se útlaku, členové speciální chilské jednotky GOPE a tisíce vojáků mobilizace násilně potlačily způsobem, který země od konce diktatury nespatřila.

Ani vysoká míra násilných represí ale nedokázala nekompromisní občanskou neposlušnost zastavit. S tím, jak sílil státní útlak, zvyšoval se den ode dne také počet protestujících v ulicích, vyostřovaly se střety s policejními složkami a repertoár pouličních protestů, vymezující se proti politickému násilí, se projevoval různými formami rebelií. Po dvou dnech od začátku mobilizací vyslala vláda jasný vzkaz: „Jsme ve válce s mocným a neúprosným nepřítelem, jenž nerespektuje nic a nikoho a který je ochoten sáhnout k násilí a trestné činnosti.“

Aby byla ospravedlněna krutost, které se během prvních dní povstání stát na společnosti dopustil, uchýlily se mocenské vrstvy k diskurzivní strategii utváření vnitřního nepřítele, strategii v zemi dobře známé – nejprve byli úhlavním nepřítelem státu členové guerillových hnutí, poté Mapučové a nyní, jakožto částečné dědictví obou předchozích subjektů, je nepřítelem kdokoli, kdo si dovolí vyjádřit svůj nesouhlas jinak než oficiální institucionální cestou. Násilné represe ze strany státu dopadly zejména na „první linii“ – tisíce Chilanek a Chilanů, kteří riskovali vlastní život pro to, aby se podařilo naplnit potenciál mobilizací a zpochybnit tak mocenské struktury země.

Společně pod wenufoy

Tato „první linie“ spíše než že by utvářela formu sebeobrany a chránila dav, byla kolektivem, jednotou, která dokázala propojit obavy venkova s požadavky protestujících z měst. Chilskými politiky dlouhé roky kriminalizované a odsouvané vzdorující vrstvy společnosti, známé jako „capucha“, začaly sjednocovat subjekty, které se do té doby na rovině organizační nesetkávaly – migranty a migrantky, feministky, pracující (zejména lidi z neformálního sektoru a děti), sirotky, vysokoškoláky a vysokoškolačky a další skupiny osob z měst i venkova, které se ocitly na samém okraji společnosti. Všichni tito lidé se nyní společně setkali pod wenufoy, vlajkou mapučského národa, aby nechali promluvit hněv pramenící z nespravedlnosti, v níž žili a kterou v sobě po léta hromadili.

Wenufoy ale začala vlát i z jiných důvodů – těch, které jí daly vzniknout. Z Wallmapu byl odeslán jasný signál: Nepovstali jsme jen proti třiceti letům neoliberalismu, ale také proti pět set let přetrvávajícímu koloniálnímu útlaku a drancování našich domovů. K mobilizacím se přidali všichni, kdo ztratili víru v to, že změna přijde shora. Povstání tak získalo specifický náboj – vzdor Mapučů, ač v mnohém shodný s požadavky chilského hnutí, vsadil na antikoloniální a antikapitalistické strategie vzdoru, spojené s procesem rekuperace vlastního území, kulturní rekonstitucí a vyháněním velkých korporátních investic.

Nová ústava jako součást procesu změn

Nejvýznamnější pochod se odehrál 25. října 2019. Tehdy se ho jen v samotném Santiagu účastnilo více než milion osob. Pochod takové velikosti a síly, spolu s narůstající sociální krizí, vytvořil na vládu tak vysoký tlak, že byla nucena odvolat dvě mezinárodní akce, které měla navíc hostit vůbec poprvé v historii – světovou konferenci OSN o změně klimatu COP25 a fórum Asijsko-pacifického hospodářského společenství APEC. To ale nebyla jediná porážka, které se vládě od chilského a mapučského probuzení dostalo. Rychle konsolidované hnutí začalo klást důrazné požadavky a artikulovat celou řadu hesel s cílem zajistit pro Chile novou ústavu, takovou, která by nebyla překážkou na cestě za demokracií.

Po dvou měsících od začátku mobilizací a uprostřed historické politické porážky, podtržené pouhou šestiprocentní podporou prezidenta, se strany odhodlané udržet hroutící se režim při životě uchýlily k poslední možné naději – ustoupily tlaku společnosti a 15. listopadu 2019 podepsaly spolu s opozicí dohodu o společenském smíru a možném vzniku nové ústavy, o níž mělo být rozhodnuto v referendu.

Ani po tomto historickém úspěchu ale ulice neutichly. Na rozdíl od toho, co se signatáři dohody domnívali, nová ústava nepředstavovala konec protestů, ale pouze součást procesu změn, kterých se společnost dožadovala. Vzdor a síla hnutí ukázaly, že je možné jít s požadavky dále. Ústavodárný proces je proto potřeba chápat pouze jako součást vymaňování se z těžkostí, uvnitř kterých chilská i mapučská společnost žije, a jako počátek bezprecedentního vyjednávání v novodobé historii Chile, jež umožňuje situovat boj společenských tříd do středu konfliktu. Poprvé za dlouhou dobu pociťuje pravice, konzervativní společenské sektory i ekonomické elity hrozbu, že mohou o své dominantní postavení přijít.

Boj za území a svobodu národa

Jen pár měsíců po říjnovém povstání, časně z rána 29. ledna 2020, si více než stovka policejních příslušníků násilím proklestila cestu do domovů pěti rodin z údolí Elikura v pobřežní části Wallmapu, území Mapučů. Kromě násilného zacházení se všemi rodinnými příslušníky bylo policií zadrženo a odvedeno šest mužů – Matías Leviqueo, Eliseo Raiman, Guillermo Camus, Esteban Huichacura, Carlos Huichacura a Manuel Huichacura. Ještě toho odpoledne byli všichni obviněni z účasti na smrti obyvatele z okolí. Jediný důkaz, který byl proti zadrženým použit, byly výpovědi svědků pod ochranou, které nejen že si vzájemně odporovaly, ale neprokázaly ani žádnou spojitost mezi trestným činem a obviněnými. Bez ohledu na to byli všichni přemístěni do věznice v Lebu v provincii Arauco.

Političtí vězni Mapuče – státem označovaní jako „teroristé“ a „vnitřní nepřátelé“ – se tehdy rozhodli jako nástroj rezistence použít vlastní tělo a odhodlaně tak pokračovat v úsilí za svobodu svého národa. Dne 4. května 2020 mapučský duchovní vůdce machi Celesto Córdoba, odsouzený v roce 2014 k osmnácti letům vězení, zahájil hladovku.

Po 106 dnech, kdy se protestu účastnilo již 27 mapučských politických vězňů, vyjádřilo jejich požadavkům podporu na dvě stě intelektuálů, akademiků, politických předáků či umělců z Latinské Ameriky, Spojených států, Evropy a dalších částí světa. Mezi těmi, kdo na deklaraci připojili svůj podpis, nechyběla jména jako Noam Chomsky, Maristella Svampa, Boaventura de Sousa Santos, Raúl Zibechi či Verónika Mendoza. Spojili se, aby vyjádřili „podporu a úctu důstojné rezistenci mapučského národa“, aby odsoudili „kriminalizaci protestů“, „militarizaci a útlak“, kterým komunity čelí, a aby naléhavě vyzvali chilský stát a vládu k odpovědi na požadavky politických vězňů a k „respektování doporučení stanovených Mezinárodní organizací práce v Úmluvě č. 169 o domorodých a kmenových národech v nezávislých zemích“.

Díky rozměru, kterého hladovka nabyla, i mobilizacím v mnoha částech světa Celestino Córdoba docílil naplnění svých minimálních požadavků výměnou za ukončení hladovky. K vyřešení konfliktu s dalšími stávkujícími ale vyvíjela vláda po celou dobu protestu jen nepatrné úsilí. Protestující přitom požadovali pouze to, aby podmínky ve vězení byly v souladu se zmíněnou mezinárodní úmluvou, kterou země navíc přijala již před více než deseti lety.

Vládní protipovstalecké strategie proti mapučské newen

V posledních třech desetiletích jsou kulturní autority, vůdci a bojovníci z řad Mapučů systematicky vystavováni roky trvajícím soudním procesům, které nejčastěji končí zproštěním viny pro nedostatek důkazů. Cílem procesů totiž není usvědčit obžalované z viny, ale oslabit je, unavit a zbavit hnutí síly bojovat. Protipovstalecké mechanismy a bolest, kterou způsobují, zanechávají nesmazatelné stopy na životech mapučských žen, mužů, prarodičů i dětí. Mnoho pichikeche (chlapců a dívek) tráví dětství v militarizovaných územích, temných soudních chodbách a jsou vystaveni policejnímu obtěžování. Mapučské ženy, s pomocí členů komunity, obvykle vykonávají velkou část aktivit na podporu vězňů. Nadto kromě práce na plný úvazek, kterou vyžadují provizorně vybudované tábory nedaleko věznic, obstarávají své domovy a komunity.

Navzdory okolnostem a mocenským strukturám tvořeným chilskými i mezinárodními elitami se kolektivní sílu a vůli mapučských politických vězňů a jejich rodin zlomit nepodařilo. Uvnitř nerovného a bolestného procesu ztělesňují političtí vězni největší možný výraz lidské důstojnosti: oddávají svou životní sílu a newen k získání svobody pro svůj vlastní národ:

„My, Mapučové, budeme i nadále bojovat za ochranu toho, co je součástí nás samých. Budeme nadále chránit řeky, jezera, hory od všech hrozeb, které přicházejí. Věříme, že ti Chilané a yanaconas, kteří nás nenávidějí, si na nás vzpomenou, až jim dojde voda. Vzpomenou si, že my, Mapučové, platíme za její ochranu represemi, útlakem a vězením. (…) Nejsme zločinci, jsme jen lidé unavení z klamů a podvodů západního systému. Dobře víme, že spravedlnost je vydána na milost i nemilost mocným a bohatým v naší zemi, víme, že spravedlnost funguje pouze k odsouzení chudých a nás, Mapučů. Pozorujeme tuto smutnou realitu, která z toho plyne pro naše rodiny, ale jsme si jisti, že s jejich newen (silou) a s newen komunit a teritorií náš boj zůstane důstojný.“

Aby Chile potvrdilo, že je na tranzici připraveno, musí začít respektovat práva původních obyvatel a jednat v souladu s mezinárodními doporučeními. Musí upustit od donucovací logiky mezinárodních mocenských zájmů, ustoupit od strategií politicko-ekonomického „rozvoje Wallmapu“ i dalších aktivit, jejichž cílem je jediné: docílit naprostého podmanění přírody, duchovního bohatství Mapučů i jejich politických možností vzdorovat moci kapitálu.

Boric jako vítězství levice?

Vítězství jednoho z hlavních představitelů studentského hnutí z roku 2011 Gabriela Borice v prosincových prezidentských volbách nad kandidátem extrémní pravice a otevřeným podporovatelem Pinochetova režimu Josém Antoniem Kastem je mnohými interpretováno jako úspěšné završení říjnového povstání – jako vítězství levice a stvrzení připravenosti země skoncovat prostřednictvím nové ústavy s ekonomickým, politickým a sociálním modelem, který Chile dovedl na samý vrchol žebříčku sociálních nerovností. Ideálně tak má Boric reprezentovat rozchod s neoliberálním vládnutím a klást důraz na ty oblasti politiky, které jeho předchůdci zanedbávali: důsledně se věnovat naléhavé otázce řešení klimatických změn, participaci žen v politice, duševnímu zdraví a dalším tématům, která od voleb leží na stole a která jsou pro posun života v zemi k lepšímu klíčová.

Boricovo nestálé politické a ideologické ukotvení a absence programu, který by nabízel řešení na nastolené otázky, ale vyvolává pochybnosti, zda je skutečně prezidentem, jenž Chile vyvede ze současných problémů. Po celou dobu jeho prezidentské kampaně byl patrný posun z levého politického spektra směrem ke středu, kde hledal podporu příznivců bývalé Concertación. Není tak překvapením, že část jeho okolí tvoří politici, kteří se po pádu diktatury postarali o hladké pokračování politiky neoliberálního kapitalismu. Smířlivá zahraniční politika, kterou nastupující hlava státu prosazuje, spolu s podporou bývalých prezidentů signalizuje, že jedním z hlavních cílů bude zajistit stabilní společenské a politické prostředí pro další přísun zahraničních investic.

Současné politické klima země nenasvědčuje ani tomu, že dojde ke zlepšení situace mapučských politických vězňů ani života ve Wallmapu. Pokud by uznání Chile jako plurinacionálního a regionálního státu bylo míněno vážně, neodmítlo by Ústavodárné shromáždění v září loňského roku mapučské kulturní autority z regionu Malleco y Wallmapu provázené řadou členů z mnohých komunit a přijalo by dokument vysvětlující jejich stanoviska k účasti mapučských představitelů na ústavodárnému procesu. Gabriel Boric navíc odsuzuje tradiční formy mapučské rezistence a svými kroky uzavírá dveře dialogu s hnutím usilujícím o vlastní autonomii. Zatím se proto zdá, že plurinacionální Chile zůstává pouhou aspirací uvnitř vyprázdněného politického diskurzu a „progresivismus“ stávající politické třídy tak více než v čemkoli jiném spočívá v recyklaci starých zájmů neoliberalismu, jeho politických strategií a programů strukturálního přizpůsobování.

Na počest mapučských politických vězňů a vězňů chilské rebelie.

Přeložila Dagmar Růžičková

Autor je chilský sociální antropolog, doktorand na univerzitě CIESAS – CDMX, člen CLACSO Working Group a mapučského média AUKIN. Věnuje se ekonomické a politické antropologii, marxismu a autonomním sociálním hnutím. Doprovází a podporuje hnutí odporu původních obyvatel Mexika (Cherán, Guerrero) a Chile (autonomistické hnutí Mapuče). Je spoluautorem knihy Los raíces del despojo, která vyšla v dubnu tohoto roku.