Není práce jako (umělecká) práce
Knihy – ohrožený druh? 10. díl

V roce 1928 přednesla Virginie Woolf přednášky ke studentkám dvou prvních ženských kolejí v Cambridgi. O necelý rok později vycházejí tyto dvě přednášky jako jeden text – Vlastní pokoj (A Room of One’s Own). Kromě jiného Woolf v textu definuje základní potřebu tvorby – vlastní prostor (metaforický i fyzický) a nezbytný příjem. O skoro sto let později jsou její požadavky stále nedostižné.
V eseji Woolf popisuje dnes už známou historku, jak Jane Austen napsala všechna svá díla v obývacím pokoji rodičovského domu a tvorbu tajila před služebnictvem. Kdykoli někdo místností prošel, byla vyrušena a rukopis schovávala. Na rozdíl od mužů ženy dlouhodobě žádné pracovny ani své výhradní prostory neměly a často ani dnes nemají. Pokud už se v domácnosti nachází pracovna, je buď „tatínkova“, nebo sdílená. Jak se lze soustředit, když nemáte kde? A jak se lze soustředit na tvorbu, když nemáte kdy?
O tom, že dobré životní podmínky jsou nezbytné k dobrému, zdravějšímu a naplněnějšímu životu, se dnes už v evropském kontextu nemusíme přít. O tom, že pro tvůrčí a uměleckou práci jsou tyto podmínky také naprosto nepostradatelné, vedeme diskusi každý rok, kdy se chystá státní rozpočet a s ním i rozpočty ministerstev kultury. Zaprvé se v našem středoevropském kontextu stále potýkáme s tím, že umělecká práce není v očích veřejnosti ani úřadů řádná a poctivá práce. Přestože už v roce 1980 UNESCO v dokumentu Recommendation concerning the Status of the Artist vyzvalo k zavedení příslušných opatření na podporu a ochranu tvůrčí práce, o čtyřicet let později se umělkyně stejně dozvídají, že mají jít dělat něco užitečného, například „šlapat chodník“, jak se po červnové manifestaci před českým ministerstvem kultury dozvěděly některé organizátorky.
Přetrvává také jakýsi přelud, který pramení snad kdesi z romantismu, že správný umělec (zde je mužský rod namístě) má být rozervaný a na okraji společnosti a nejlépe se mu tvoří v nelidských podmínkách kdesi v podkroví, kde je rozbité okno, mezi trámy protahuje, ale jemu to vůbec nevadí, protože to jsou ty pravé podmínky pro geniální tvorbu. Je to nesmysl. Nejlepší díla historicky nevznikla v době, kdy umělec či umělkyně strádali a neměli jak zaopatřit sebe nebo své rodiny. Nemluvíme teď například o vyhnanství nebo emigraci – to je jiná situace. Hovoříme o situaci, kdy nejsou zajištěny základní potřeby – jídlo, spánek, teplo a prostor na soustředění.
Opakovaně o tom mluvil spisovatel Karel Pecka, který strávil deset let v nejtěžších komunistických lágrech (Jáchymov apod.). Skoro v celém svém díle zpracovával svoje zkušenosti z těchto pekelných let a říkal, že pokud nemáte ony základní životní potřeby zajištěné, je vám jedno i láska. Natož nějaké psaní a umělecká tvorba. Iluze, že největší umělci své doby strádali, je skutečně iluze a bude dobré, když ji konečně opustíme.
Umělci mívali vlastní dílny s celými zástupy učňů, kteří samozřejmě pracovali i na komerčních zakázkách nebo bývali zaměstnanci u nějakého šlechtického dvora, měli mecenáše, pocházeli z urozených vrstev a měli zděděné majetky, a proto to často byli privilegovaní muži se zázemím a vzděláním. A o těch se dodnes učíme. Je vysoce nepravděpodobné (a o tom píše nejen Woolf), že mezi neurozenými a nevzdělanými lidmi by se neobjevovali srovnatelně talentovaní lidé. Objevují, ale jen málokdy se jim dostane šance talent rozvinout, vzdělávat se a „zazářit“. Chceme si myslet, že je to dnes jiné. Ano, do určité míry ano. Ale pořád člověka předurčí, kde se narodí, tím pádem kam jde do školy, jaké dostane vzdělání atd. Máme na to z poslední doby velmi znepokojivé výzkumy, Česko je na špičce zemí, kde se nedaří tyto bariéry prolomit. Pokud se studujícím ze znevýhodněných oblastí a skupin dostane mizerného základního vzdělání, jak by se mohli prosadit na uměleckém poli?
Na důstojnosti záleží
Na tom, jakého zázemí a jakých (pracovních) podmínek se člověku dostane, záleží, zda bude schopen tvořit. Argumenty, že ne všichni mohou být úspěšní umělci a umělkyně, jsou liché. Samozřejmě, je to pravda. Ale čím se poměřuje, kdo je jak úspěšný? Jestli se tím uživí, jestli je mezinárodně uznávaný, sbírá ceny, má komerční ohlas, anebo se to ukáže až desítky let po smrti celého ročníku umělecké školy, když z celé generace přetrvá dílo jen jednoho z nich? Kdo to rozsekne? Co když je někdo talentovaný, předběhne svou dobu, ve které zůstane nepochopen či nepochopená, ale za padesát sto let se vše změní? Což se rozhodně historicky nikdy nestalo, že, takže to můžeme risknout a šmahem říct, že co je dobré, to se uživí.
Pokud však panuje společenský konsenzus, že kultura a umění jsou pro demokratickou společnost nezbytné, jednak proto, že taková společnost má estetické požadavky, a jednak proto, že potřebuje reflexi dění, sociální rozměr kultury atd., pak by měl dostat příležitost každý, kdo projeví zájem a talent bez ohledu na to, jestli pochází ze zajištěné rodiny nebo nikoli.
A pokud už někdo věnuje léta přípravě a studiu, měl by dostat důstojné pracovní podmínky a ohodnocení. V prostředí českého kulturního Instagramu v posledních dnech „frčí“ účet omezeny_rozpocet_bohuzel, který založila ceněná ilustrátorka Magdalena Rutová a kde sdílí výmluvy ohledně honorářů typu „čekáme, až projekt začne být rentabilní“, „s honorářem pro ilustrátorku jsme vlastně nepočítali“, „určitě vám to přinese spoustu sledujících“. Básník, jemuž vychází básnická sbírka a umělecký časopis a který chtěl otisknout několik svých básní, se dozvěděl, že honorář nebude, a když se tázal, zda tiskárně také napíší, že za tisk nezaplatí, dozvěděl se, že nemůže srovnávat psaní básní s tiskárnou. Není totiž práce jako práce.
Může to znít komicky, ale jak dlouho by se lidem pracujícím na úřadech líbilo, že jim někdo stále dokola říká, že jejich práce je bezcenná, honorář nebude, a když už je, je velmi obvyklé, že se musíte upomínat s proplacením faktury. Je to ponižující. Den za dnem se lidé z umění a kultury setkávají s tím, jak jim systém dává najevo, že jsou zbytní a jejich práce není považována za práci, ale za podivný koníček. Spisovatelky a spisovatelé popisují „vtipné“ příhody, jak jejich rodiče nevědí, co říkat příbuzným a kamarádům, že jejich dítě dělá, tak raději říkají, že učí, píše pro noviny atd. Všechno je přijatelnější než tvorba samotná.
Jak s tím vším zamíchá rozvoj AI, není jasné. Co je jasné, že většina společností, které velké jazykové modely stavějí, se příliš nerozpakovala s autorskými právy a do systému nalila texty a knihy a obrazy, na něž jsou autorská práva. Může to vypadat jako prkotina, ale když něco vytvoříte, moc toho pravděpodobně nevyděláte. Máte jedinou věc – autorská práva, která ve většině světa říkají „ano, tohle jste vytvořili a je to vaše“. V evropském kontextu jsou navíc autorská práva součástí tzv. osobnostních práv. Co to znamená – osobnostní práva jsou taková, s nimiž se rodí úplně každý, je to něco, co vám nikdo nemůže vzít.
Pakliže vytvoříte umělecké dílo, je na něj nahlíženo jako na vaši integrální součást, něco, co od vás nemůže být odděleno, a práva, která k dílu máte, rozšíří řadu právě oněch osobnostních práv. Jejich část (licenci) můžete převést na někoho jiného, ale tu základní část – že jste to vy, kdo jste knihu nebo obraz vytvořili – převést nelze. Pokud vám tedy vaše práva někdo pošlape, text nebo obraz vám ukradne a bez vašeho vědomí a svolení s ním naloží podle svého, dá se to přirovnat k duševnímu znásilnění. Něco bytostně vašeho, co je z vás a ve vás, je najednou zneužito.
Pokud se tedy hovoří o tom, že AI výrazně usnadní lidem život a pomůže jejich důstojnosti, je dobré mít na paměti, čím a hlavně za jakých podmínek pro autory a autorky se jazykový model plní. Spotify ani Apple Music taky nepřispěli k lepším honorářům pro hudební osobnosti, právě naopak. Lidská a autorská důstojnost je vlastně jen další artikl, který se dá hezky marketingově použít, ale reálně o lidi nejde.
Vlastní pokoj jako prostor v hlavě
Vraťme se k Virginii Woolf, jež požadovala v konečném důsledku nepodmíněný příjem. Ten od podzimu 2022 testuje irská vláda na dvou tisících náhodně vybraných umělkyních a umělcích, kterým dává týdně šek na 325 liber a zjišťuje, jak tato jistota mění jejich přístup k práci, zdravotní kondici atd. Woolf ale nepožadovala „jen“ takový příjem, ale také vlastní pokoj. Na první pohled je jasné, že žádá soukromý fyzický prostor pro spisovatelky a ženy obecně. Jde ale jen o to?
Woolf celoživotně trpěla pocitem méněcennosti, neboť na rozdíl od svých bratrů nemohla absolvovat kvalitní středoškolské a především pak univerzitní vzdělání. Přestože dost možná strčila všechny „učené pány“, z nichž si ve své eseji dělá legraci, do kapsy, ona sama to vnímala jako nedostatek. Vlastní pokoj tak není jen žádost o fyzický prostor, ale také o mentální svobodu. Woolf žádá, aby spisovatelky, ale nejen ony, měly možnost svobodně se vzdělávat, pokud chtějí, nýbrž – v úplném základu – svobodně myslet (si co chtějí) bez dozoru autorit (postarších pánů profesorů a patriarchátu). Definuje tedy tři základní tvůrčí potřeby:
- soukromí a prostor na tvůrčí práci;
- příjem, který zajistí, že se člověk bude moci tvorbě skutečně věnovat;
- svobodu myšlení a přemýšlení.
Třetí požadavek je možná subtilnější než první dva, ale není o nic méně nezbytný. V současné realitě je ale pro většinu lidí nemožné tento požadavek naplnit. Lidé pracující v umění jsou prekarizací a nezajištěností systému nuceni odsouvat pro placené projekty tvůrčí práci do druhých, třetích směn. Neustálý kolotoč projektů, dohod, žádostí o podporu, čekání na výsledky a řetězce úzkostí, jestli po konci této práce přijde nějaká jiná a jak bude moje tvorba, když už se někde objeví, hodnocena, přijata a jestli se něco prodá, prakticky neumožňuje svobodně a beze strachu uvažovat nad čímkoli jiným než nad tím, kde si zajistit peníze na příští nájem. Požadavky Virginie Woolf tak zůstávají i skoro o sto let později v rovině přání – současné diskuse o statusu umělce a umělkyně v Česku a plejáda názorů nové ministryně zahraničí Slovenska nenaznačují, že se to v dohledné době změní.
Autorka je básnířka, teoretička a působí na FF MUNI.
Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.