Ne společnost, ne člověk. Konzervatismus 21. století jako vzpoura vládnoucí třídy

Když Donald Trump vyhrál se svou agresivní kampaní americké prezidentské volby, bylo jasné, že toto vítězství posílí konzervativní nacionalisty po celém světě. A také že ano. Co to v posledních dnech a týdnech sledujeme? Nepokrytou oslavu autoritářství a potlesk pro demontáž demokracie v USA. Je celkem jedno, že Trump se svým způsobem chová na několika úrovních podobně jako Vladimir Putin. Národním konzervativcům jeho schopnost všechno okamžitě vyřešit imponuje. A to i přesto, že většina demokratických zemí v Evropě svůj politický systém nezakládá na prezidentské moci, nýbrž na té parlamentní. Chtělo by se skoro říct díky bohu, jenže je to vlastně tak nějak jedno. 

Různá jména, stejný přístup

Trumpa dnes obdivují různí politici zastávající různé ideologie. Někdy jde o ultrapravicové populisty, jindy o takzvané konzervativce, fanoušky má i mezi těmi, kdo se cítí být nalevo. Osa příklonu k Trumpovi je jasná: snaha přetvořit politiku na soubor identitárních střetů, těžit ze lží, dezinformací, slaměných panáků, kteří úplně nahradili relevantní politickou debatu. V ose tohoto pojetí stojí figura muže, který se vzpírá domnělým útokům na svou dosavadní nadvládu a bere si „svůj“ svět zpět. Nosí různá jména. Trump, Fico, Vondra, Orbán, Babiš.

Bylo by to snesitelné, kdyby na této šikmé ploše dnes nestála drtivá většina politické reprezentace. Ale ona stojí. Tam, kde se dřív osamoceně tyčili lidé jako Tomio Okamura, dnes s klidem stojí nejen Babiš, ale často i drtivá většina takzvaně demokratických stran. V našem postkomunistickém prostoru jsme to viděli už mnohokrát: třeba v případě diskusí kolem migrace, kdy se prakticky nenašla politická síla, jež by byla schopná komunikovat základní evropské demokratické postoje. 

Hájit lidská práva a především jejich universalismus se už delší dobu nenosí, politika nastavená jako střet idejí, hodnot a hájení různých skupin obyvatel a jejich zájmů už prakticky neexistuje. Všechno dnes připomíná sérii přes sebe vyskakujících memů. Pod rouškou takzvaného politického racionalismu a pragmatismu sledujeme únos demokratických principů i demokratické debaty, tak jak jsme je byli zvyklí chápat v minulosti. S trochou nadsázky se dá říct, že je to právě doba rozumu, tolik provázaná s evropským osvícenstvím, která je u svého konce. Je přitom symptomatické, že „rozum“ si na pomoc bere takřka každá ideologie, která se pomalu stává tou vládnoucí a střídá předchozí hegemony. 

Za racionální se svého času považoval socialismus nebo i komunismus, dokud mu neoliberalismus nezačal vyčítat přílišné utopistické sklony a nepostavil do centra racionality najednou sám sebe. Dnes se to samé děje liberalismu. Jeho proponenti – a stejně jako proponenti jiných ideologií nebyli jediní – uvěřili, že zrovna jejich politický postoj je ten konečný, protože je ten „hlavní správný“. 

Vzpoura privilegovaných

Konzervativní kontrarevoluce, která s mohutnou silou nastupuje po celém světě, se dnes odkazuje znovu na svého druhu racionalitu. Velmi zjednodušeně lze říct, že v původním jádru socialismu byla i snaha o společenskou emancipaci a pokrok a v jádru (neo)liberalismu určité hledání individuální svobody. Konzervatismus 21. století, který svou existenci a svým způsobem i relevanci opírá o úzké propojení s novodobým kapitálem, se nás snaží ukotvit ve statu quo. Dělá tak ale především z mocenských a třídních pozic. Nejde už ani tak o společnost nebo o člověka, jde o vládnoucí třídu a zachování jejích potřeb a privilegií. 

Využívá pro to vlastně geniální metodu: dobře (už) bylo a může být znovu, jen pokud odmítneme experimentování, které na sobě západní civilizace až moc dlouho páchala, naše socioekonomické výdobytky nám zůstanou zachovány. To, co dnes ve zrychleném sledu pozorujeme, je vzpoura vládnoucí třídy, vzpoura privilegovaných. Moc dlouho musela přihlížet tomu, jak jí tu pracující, tu menšiny, tu bývalé kolonie, tu intelektuálové, tu občanská společnost berou prostor. 

Není úplně tak náhodou, že – až na výjimky – jsou představiteli této politiky muži a těžištěm jejich projevu až agresivní maskulinita, která si znovu bere slovo proti všem změkčilým entitám, jež jí až příliš dlouho okopávaly kotníky. Nový, konzervativní muž je alfa samec, který už zase sleduje své vlastní zájmy. Přestože se snaží tvářit, že jedná v zájmu všech podobně trpících a omezovaných, to jediné, co z nich čerpá, je legitimita pro svůj vlastní resentiment. 

Je fascinující sledovat celý tento dějinný paradox. Je to o to víc fascinující, kolik dnes máme dat, informací, podkladů. Jaká je naše vlastní historická zkušenost. A jak moc dobře jsme schopni popsat, co nás v následujících letech čeká za výzvy. Místo abychom hledali cesty, jak tomu na globální úrovni čelit, bezmocně přihlížíme, jak vládnoucí třída politiků i byznysmenů jen zneužívá veškerých obav současného lidstva a tančí vítězné tance kolem ohně s benzinem v kanystru. Bylo by to snad i vtipné, kdyby z něj co chvíli nepřilili do stále se zvětšující celosvětové fatry. 

Autorka je filmová režisérka a šéfredaktorka mediálneho projektu Page Not Found .

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.