Íránské ženy opravdu neosvobodíte tím, že na ně budete shazovat bomby, říká česko‑íránská filmařka Širín Nafariehová

Se Širín Nafariehovou o dvojím metru Západu, orientalistických představách o Íránu, zoufalství části diaspory i o tom, proč bombardování nikdy nepřinese svobodu těm, v jejichž jménu se vede.

Širín Nafariehová je česko-íránská filmařka a autorka, která se dlouhodobě věnuje Íránu a širšímu regionu západní Asie. Studovala dokumentární tvorbu na pražské FAMU a věnuje se studiu Blízkého východu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Když sleduješ poslední týdny, kdy se zároveň vede válka, mluví o příměří a souběžně pokračují útoky třeba v Libanonu, co ti to vlastně říká o tom, jak dnes funguje mezinárodní politika? A proměnilo se za tu dobu něco i v tvém vlastním uvažování o geopolitice?

Často přemýšlím nad tím, jak je možné uplatňovat dvojí metr při uvažování o porušování mezinárodního práva a páchání válečných zločinů. Mělo by přece jít o princip: když někde zabíjím tisíce civilistů a porušuji mezinárodní právo, ať je k tomu jakýkoli důvod, musí to být odsouzeno všemi. Proč se z Putina stal válečný zločinec a z Benjamina Netanjahua ne? Je to tím, že svět prostě funguje na principu Západ–Východ nebo dobro–zlo? A co když to zlo do určité míry páchají všichni velcí hráči světa?

Když teď přemýšlím o Libanonu, je mi opravdu moc smutno. V dětství jsem měla kamarádku Lejlu. Naše mámy se poznaly na dětském hřišti u nás na sídlišti a vlastně je spojil trochu podobný osud, maminka Lejly si vzala Libanonce a sama pocházela z Ukrajiny. S Lejlou jsme byly velké kamarádky a moc ráda vzpomínám na naše společné oslavy, kde se mísila jídla z Čech, Libanonu i Íránu. Dodnes si vybavuji takový libanonský koláč, který jsem od té doby neměla, ale pořád vím, jak chutnal.

Taky si moc dobře pamatuji na válku, kterou jsme společně prožívaly, i na radost, když skončila. Lejla s rodinou potom odjela do Libanonu a ztratily jsme spolu kontakt až do doby před půl rokem, kdy jsem ho po dlouhém hledání konečně získala a setkaly jsme se v Praze. Bylo to ještě před válkou s Íránem, probíraly jsme naše vzpomínky na společná setkání, ale i aktuální politiku v západní Asii. Lejla vyprávěla, jak byla v dětství svědkem mnoha útoků, jak se zvuk sirén a bomb stal normálním a jak už od mala věděla, že v Libanonu žít nechce. Nakonec skončila v Dubaji a její bratr ve Francii.

Proto jsem vždy velmi prožívala, jak civilisté po několik desetiletí v Libanonu trpěli a museli snášet kolektivní vinu za jednání různých extremistických skupin. O to víc se mě teď dotýká, co se v Libanonu děje, jak představitelé Izraele formálně upozorňují civilisty v různých částech Libanonu, aby se přesunuli, protože dojde k útokům, ale těžko se mi věří, že lze ve skoro šestimilionové zemi přesunout milion a půl lidí, okupovat jejich území a že je vůbec možné zabíjet tolik civilistů během války, která probíhá mezi USA, Izraelem a Íránem. Že o tom svět mlčí, že těmto zločinům přihlíží a že od naší aktuální i předchozí vlády jsme slyšeli jen mlčení či bezhlavou podporu izraelské vlády.

Vlastně se to u mě nezměnilo ani za poslední týdny, už několik let jsem velmi skeptická k vyjádřením některých západních zemí, které moc rády vznášejí nařčení vůči různým skupinám, ale ukazuje se, že to není principiální, nýbrž podle toho, jak se to zrovna hodí. Přesto mám pořád velkou důvěru v Evropskou unii a moc bych si přála, aby si víc věřila a byla silnější, protože si myslím, že je to aktuálně naše jediná demokratická naděje.

Donald Trump dlouhodobě používá vůči Íránu jazyk zničení, nátlaku, vyhrožování nebo ultimát. Jak podle tebe jeho rétorika ovlivňuje přemýšlení Západu o celém regionu? Není už sama o sobě jazykem, který připravuje veřejnost na to, že některé životy jsou méně chráněné než jiné?

Je to tak, říká se tomu orientalismus. Představujeme si západní Asii jako tajuplné místo, kde je slyšet hudba flétny, po poušti se procházejí velbloudi a břišní tanečnice tančí u sultána, který si vkládá do úst kuličky hroznového vína a přitom kouří vodní dýmku. Anebo si ji představujeme jako prostor obývaný barbary na koních či lidmi se zbraní v ruce, kteří chtějí zničit každého bílého západního člověka nebo vojáka, který se tam objeví a snaží se místní společnost „civilizovat“.

Studuji na Katedře Blízkého východu na FF UK a opravdu mě výrazně ovlivnily hodiny dekolonizace i dějin dvacátého století. Jsem upřímně přesvědčená, že za podobu dnešního „Blízkého východu“ zčásti nesou odpovědnost země, které se snažily mít tato území pod vlastním vlivem, tedy Velká Británie, Rusko, USA a po druhé světové válce i západní blok. Samozřejmě na podobu dnešního světa neexistuje jednoduchá odpověď a nelze ji svádět na jednu okolnost, ale když vidím, jak se mnoho zemí snažilo o svou nezávislost prostřednictvím nacionalismu a jak z tohoto proudu vznikly postavy diktátorů, kteří tomuto území vládnou dodnes, těžko se mi přijímá představa, že za to může jejich „povaha“, která prý „není připravená na demokracii“.

Když jsem dospívala, hodně mě ovlivnila uprchlická krize a příchod syrských uprchlíků. Bohužel jsem se ve společnosti často nesetkávala se soucitem ani s vědomím, že jde o válečné uprchlíky, kteří neutíkají hned po začátku války, ale až po letech nekončícího konfliktu, že jsou to ženy a děti, ale i muži, kteří nechtějí zemřít ve válce, v níž si svou sílu poměřují největší světové velmoci a další aktéři mezinárodní politiky. Tehdy jsem byla tímto přístupem velmi zraněná, v médiích se počítalo, kolik uprchlíků překročilo hranice našeho státu, podobně jako se později počítali nakažení koronavirem. Místo soucitu jsme se často dočkali strašení a odmítání, například když Andrej Babiš odmítl přijmout padesát syrských sirotků.

Určitou hořkou útěchou pro mě bylo, jak citlivě česká společnost přijala ukrajinské uprchlíky, ale zároveň ve mně zůstávala zloba nad tím, jak bylo dříve slovo „uprchlík“ pro mnoho mých známých sprosté, zatímco po zahájení této války se stalo společensky přijatelným. Jsem ráda, že se k tomu Česko postavilo čelem a přijalo tolik válečných uprchlíků, ale pořád ve mně zůstává naštvanost na minulost a opět ten dvojí přístup k jedné věci. Nejde tu totiž o princip, že někdo utíká před válkou a potřebuje pomoc, ale o to, kdo přesně utíká a jestli nám daný člověk „vyhovuje“ svou národností. Což se dá laicky přeložit jako rasismus.

Ve veřejném prostoru se pořád vrací představa, že násilí založené třeba i na překračování mezinárodního práva může zvenčí otevřít cestu ke svobodě uvnitř země. Proč je tahle představa v případě Íránu tak přitažlivá, i když historická zkušenost regionu ukazuje spíš opak?

Upřímně je to podle mě zoufalství. Myslím si, že ještě před pár lety by vám velká část Íránců řekla, že si nepřejí zásah zvenčí, jsou to moje odhady, protože žádný relevantní sociální průzkum nemáme. Jenže když ani po tolika letech demonstrací, tolika ztracených životech, tolika zavřených a popravených lidech ke změně nedošlo, myslím, že to pro hodně lidí začíná představovat jedinou naději na lepší budoucnost.

Upřímně nevím, jak bych to viděla já, kdybych musela pod tím režimem žít, kdybych zažila lednový masakr a jako jedna moje rodinná příbuzná i střelbu a smrt dívky, která stála vedle mě a přidala se k demonstraci. To, co si prožily Íránky a Íránci, muselo být strašné a myslím si, že ta společnost už není taková, jakou jsem ji znala před masakrem. Tahle událost hluboce ovlivnila lidi po celém světě a možná právě tady vzniká myšlenka, že je toho režimu nezbaví nikdo jiný než Donald Trump nebo Benjamin Netanjahu.

Já mám ale jinou zkušenost. Vyrůstala jsem tady, Írán znám velmi dobře, a i když jsem tam chodila do školky, nikdy jsem tam nežila ani nechodila do jiných institucí, vždycky jsem měla možnost odejít do Čech. Proto to nejspíš vidím střízlivěji. Znám historii, vím, co způsobily zahraniční intervence, vím, jak dopadl Irák, a tomuhle narativu prostě nevěřím. U Íránců žijících v Íránu tuto volbu jako jedinou naději chápu, o to méně ji ale chápu u Íránců v diaspoře a už vůbec ne u západních zemí.

Hodně mě urazila fotka, kterou sdílela Danuše Nerudová, že Íránky jdou „osvobozovat“ izraelské ženy jako pilotky. Prosím vás, íránské ženy opravdu neosvobodíte tím, že na ně budete shazovat bomby. Vůbec nechápu, jak si tohle někdo může myslet, natož sdílet. Přemýšlela jsem nad tím, že možná jde i o otázku vzdělání, myslím si, že by se měly povinně učit i dějiny jiných zemí než evropských a amerických. Možná by si pak méně lidí myslelo, že Evropané všechno objevili, protože by věděli, že svět je propojený, že věci vznikaly souběžně a že lidé po staletí podnikali cesty, sdíleli koření, vědění i jazyky.

Nevím, proč má západní svět často pocit, že byl ve všem první. Základy naší civilizace stojí na principech, které byly v předchozích staletích běžné jak pro západní, tak pro východní Asii. Díky nim jsou tyto společnosti vyspělé, všechno na sebe navazuje, nejsme od sebe oddělení. Líbí se mi to třeba na jazyce: perština patří do indoevropské jazykové rodiny a mnoho slov je si podobných. To znamená, že jsme byli a vždy budeme ovlivněni jinými kulturami.

Zastánci tohoto narativu z řad íránské diaspory vám řeknou: nejsme hloupí, my přece víme, že Trumpovi nejde o naše dobro, že si chce vzít naše nerostné suroviny, ale už je nám to jedno. Chceme, aby ten režim zničil, aby pykal za své činy. To se zčásti i stalo, bylo zabito několik set hlavních představitelů režimu, včetně nejvyššího vůdce Chámeneího. Ale aktuálně mají mnohem větší sílu revoluční gardy, Íránci jsou nadále popravováni, hlavně představitelé opozice, a známé tváře jsou zavírány. Do toho všeho je Írán bombardován a válka si nevybírá, bere s sebou i nevinné.

Tak se ptám: co se tím vyřešilo? Íránce žijící v Íránu naprosto chápu, nemyslím si, že si to myslí všichni, ale velká část je spokojená, protože to pro ně byla alespoň částečná odplata za desetiletí vražd a zničených životů, za lednový masakr, který navždy ovlivnil životy mladých lidí. Ale proč se radovat z toho, že někdo útočí na vlastní zemi, když žiju v zahraničí? Setkala jsem se s tím u nejhlasitější íránské diaspory v Čechách, a přestože vyslechnu jejich názory a argumenty, proč tomu fandí, jednoduše mi to připadá úplně vedle. Když tak podporuješ válku, proč tedy nejdeš bojovat sám? Nemám pro to pochopení.

První den války, když Trump „osvobozoval“ Írán, jedněmi z prvních mrtvých byly mladé dívky, které jenom seděly ve škole. Zatím se neví, kdo přesně za tím útokem stál, protože se k němu nikdo oficiálně nepřihlásil. USA mlčí a íránský režim to využívá jako silnou propagandu o tom, jak je celý Západ špatný. Investigace New York Times ale mluví o chybě na straně USA. I kdyby za to mohl kdokoli, co je v takové chvíli důvodem k radosti? Ty dívky zemřely, jejich rodičům je nikdo nevrátí. A kdybych byla příbuzná obětí a viděla jásající Íránce v diaspoře, kteří sami životu v zemi nečelí, byla bych opravdu hodně naštvaná.

Jak se podle tebe dá mluvit o íránském režimu, tak abychom se nevyhýbali jeho brutalitě a zároveň nesklouzli k tomu, že se bombardování nebo kolektivní trest začnou vydávat za legitimní řešení?

Íránský režim je velmi brutální. Když v roce 1979 došlo k pádu šáha, roli vůdce revoluce se ujal ajatolláh Chomejní, který přiletěl z Francie, kde byl pod tehdejší ochranou. Měl velkou podporu i ze skupin lidí, kteří si nepředstavovali budoucnost Íránu jako Islámskou republiku, nicméně mu věřili a doufali, že prostřednictvím svobodných voleb se určí, jakým směrem se Írán bude ubírat.

Jenže po pár měsících se všichni odpůrci tehdejšího režimu stali i odpůrci Chomejního, byli zatýkáni, popravováni a zemřely tisíce lidí. Rok po převratu přišla válka s Irákem, Husajn v té době využil nestability země a obsadil západní část Íránu, kde se nacházejí velké zásoby ropy. Válka trvala bezmála osm let, vyžádala si miliony mrtvých a spojila všechny Íránce na jednu stranu, protože bojovali proti okupantům. To pak ještě více utvrdilo režim, který si nárokoval vládu bez jakéhokoli dalšího potvrzení od svých voličů.

Íránský režim je strašný, nejenže zabíjí své vlastní občany, ale nestará se o ně ani ekonomicky. Ve státě panuje velká korupce, je tam špatný sociální systém, sankce zdevastovaly ekonomiku a nejvíce tím trpí chudší lidé a střední třída. Lidé napojení na vládu o peníze nikdy nepřišli a dál si bez problémů přivlastňují majetek nebo nakupují v zahraničí. Nicméně je to režim velmi silný – ačkoli se může zdát, že stojí jen na duchovním vůdci, není tomu úplně tak. V jeho rámci existují různé skupiny, které mezi sebou bojují o moc, například revoluční gardy. To je odlišná struktura než klasická armáda, jsou to ozbrojené složky, které zasahují například při protestech.

Když nad tím přemýšlím, často si vzpomenu na Československo, protože dnes se ve společnosti říká, že za všechno mohli komunisté nebo bolševici. Jenže kdo to vlastně byl? Byl to jen Sovětský svaz, nebo i velká část občanů, kteří pro ten režim pracovali a byli jeho součástí? Vím, že není jednoduché to takto zpětně hodnotit, ale podle mého názoru i ta paní domácí, která donášela na své sousedy nebo jim psala špatné posudky kvůli bytu či studiu, byla součástí systému, který ten režim držel zespoda.

A podobné je to i v Íránu, režim je prorostlý lidmi, kteří ho na každodenní bázi spoluutvářejí. Přestože odpůrců režimu jsou miliony, nestačí to a režim se drží dál. Proto jsou podle mého názoru bombardování nebo kolektivní trest scestné, změna by měla přijít zevnitř země. Možná se ale pletu a rychlý zásah by mohl předejít dalším obětem, které by režim napáchal. Je velmi těžké o tom takto uvažovat, není to jednoznačné. Když se ale snažím přemýšlet selským rozumem, dává mi větší smysl, aby změna vzešla od lidí uvnitř země, protože pak nevznikne pocit, že byla vnucena zahraniční intervencí.

Ráda bych se pobavila i o historii kolonialismu v regionu. Jak bys vysvětlila roli kolonialismu v nahlížení na Írán i v historii reálné politiky v regionu? Zajímá mě také, proč jsou západní představy o Íránu tak orientalisticky nastavené.

V regionu byl kolonialismus velmi patrný. Myslím, že to, co se dělo, lze dobře ukázat na dějinách Egypta, který zažil okupaci Velkou Británií, druhou světovou válku, boj o nezávislost a následnou vládu nacionalistického Gamála Násira a poté Husního Mubáraka a dalších. Jeho historii ovlivnil i vznik Izraele a v podstatě všechny konflikty v daném regionu, protože se do nich Egypt více či méně zapojoval, přijímal uprchlíky a vznik Izraele část společnosti vnímala jako poslední tečku za kolonizací arabského světa jinými státy. Na území Egypta si navíc vyřizovaly své zájmy mocnosti jako Francie nebo USA.

Írán má ale historicky trochu jiný příběh. Íránská společnost totiž velmi úspěšně odolávala arabskému vlivu, zachovala si perštinu, v něčem to připomíná i případ českého jazyka, který se udržel i přes silný vliv němčiny. Írán přitom nikdy nezažil dlouhodobou okupaci, jako tomu bylo v Egyptě. Několikrát se sice stalo, že během válek, například s Ruskem nebo Velkou Británií, či během druhé světové války byl okupován, případně přišel o některá území na severu, ale nešlo o okupaci trvající desetiletí.

To však neznamená, že by Írán nebyl ovlivňován cizími mocnostmi. Když se v prvním desetiletí dvacátého století objevila ropa, byla uzavřena nevýhodná smlouva s Velkou Británií a ropa pak hrála klíčovou roli v zahraniční i domácí politice. Když se dostal k moci Rezá Šáh, otec posledního šáha, během druhé světové války ho v roce 1941 sesadily z trůnu Velká Británie a Sovětský svaz, prý kvůli jeho sympatiím k nacistickému Německu. Nicméně o tomto důvodu se dodnes vedou spory a odborníci se spíše kloní k tomu, že šlo o záminku k okupaci Íránu kvůli jeho strategické poloze a ropným zdrojům. Následně byl na trůn dosazen jeho syn Rezá Pahlaví, který vládl až do roku 1979, kdy po rozsáhlých demonstracích ze země utekl. Vláda posledního šáha je spojována s určitou prosperitou a snahou o modernizaci, budovaly se silnice a infrastruktura, ale také s rozsáhlým prodejem ropy USA, korupcí, nepotismem a nerovnoměrným rozdělováním zisků z ropy. Když se premiér Mosaddek v padesátých letech pokusil o znárodnění ropy, vypadalo to skoro na revoluci, šáh dokonce odletěl z Íránu, ale nakonec byl Mosaddek s pomocí CIA sesazen a šáh se s jejich podporou znovu vrátil do země. Samozřejmě nevíme, jaký vliv by případně měl komunistický Sovětský svaz, ale všechno to dokazuje, jak velký zájem i vliv měly velmoci na Írán.

Snahy o ovlivňování Íránu ale pokračují dodnes. Írán disponuje významnými nerostnými surovinami, má velmi strategickou polohu a dokáže například uzavřením Hormuzského průlivu výrazně ovlivnit globální situaci a má velmi úzký vztah k Rusku, který mu napomáhá k udržení moci v zemi. Samozřejmě nelze všechno svádět na velmoci, důvodů, proč se Írán vyvíjel tak, jak se vyvíjel, je mnohem více. Nelze je ale při pohledu na íránské dějiny zcela ignorovat, protože je zřejmé, jak výrazně dokázaly ovlivnit nejen Írán, ale i další země v regionu.

Když se mluví o Íránu tady u nás, v evropském prostoru, co ti v té debatě nejvíc chybí: respekt ke zkušenosti lidí uvnitř země, různorodé příběhy diaspory, historická paměť, nebo schopnost vidět Írán jinak než jen jako bezpečnostní problém a diktaturu?

Myslím si, že klíčová je hlavně zkušenost lidí žijících přímo v zemi. V mediálním prostoru se dlouho poukazovalo především na íránskou vládu nebo se vycházelo z videí z oficiálních kanálů režimu. Naštěstí se to s rozšířením mobilních telefonů a sociálních sítí změnilo, a lidé v zahraničí tak mohou vidět, že Írán, který ukazuje režim, je jen jeho část, zatímco velká část společnosti žije i smýšlí odlišně, než tvrdí oficiální propaganda.

Íránská diaspora dnes není rozdělena jen politicky, ale částečně i morálně a emocionálně. Co podle tebe vede část diaspory k tomu, že podporuje vnější zásahy nebo vkládá naději do autoritářských figur a jednoduchých řešení? Je v tom zoufalství, trauma z režimu, třídní zkušenost, život v exilu, nebo ještě něco jiného, co nevidíme?

To všechno, co jsi pojmenovala, v tom hraje roli. Zoufalství z tolika snah a zmařených životů, které nevedly k pádu režimu. Všichni jsme tímto režimem traumatizováni, když tam člověk zůstane delší dobu a snaží se žít normální život, je pod neustálým tlakem. Nejde jen o finance a korupci, ale třeba o pocit svobody: že se probudím a vím, že se nemůžu oblékat tak, jak chci, že nemůžu na veřejnosti psát nebo se vyjadřovat kriticky, aniž bych měla strach z postihu. Nebo třeba to, že se stát nestará o životní prostředí, a abych cítila čerstvý vzduch v Teheránu, musím vyjít až na horu Damávand, která se nad městem tyčí.

Jsou to základní věci, které když člověk nemá, snadno propadá velkému zoufalství. Myslím si, že naší rolí v diaspoře je představovat různé opoziční hlasy, bojovat nenásilně za svobodu Íránu, upozorňovat na situaci politiky, mluvit o tom, co se v Íránu děje, a hlavně si nemyslet, že náš vlastní politický názor je odrazem všech Íránců, protože to tak prostě není. V Íránu žije 90 milionů obyvatel a nikde na světě není možné, aby všichni souhlasili s jedním politickým směrem nebo vůdcem. I nástup Chámeneího byl ukázkou toho, jak takové revoluce mohou dopadnout. Často si říkám, jak by asi dopadla československá opozice, kdyby doba revoluce netrvala několik měsíců, ale spoustu let. Asi dost podobně, rozhádaně.

Jsi i filmařka, studovala jsi FAMU. Sleduješ íránskou filmovou produkci? Já osobně jsem na festivalech viděla velké množství filmů především od íránských autorů a autorek, ať už jde o oceňované dokumentární filmy My Stolen Planet a Cutting Through Rocks, nebo o hrané projekty od Džafara Panahího. Jak je podle tebe náročné tvořit svobodně v tak represivním režimu? A jak nám může kinematografie nebo umění pomoci pochopit, k čemu v Íránu dochází?

Umění, a především filmy, představuje velmi dobrou cestu, jak pochopit íránskou společnost, její příběhy i nespravedlnosti. Přesto si myslím, že je důležité brát film jako film, i když jde o dokumentární tvorbu. Vždy je dobré uvědomovat si, že jde o vykreslení určitého příběhu a nelze na Írán nahlížet jen skrze tuto jednu perspektivu. Snažím se o Íránu mluvit v jeho velké šíři, aby nevznikala představa, že takto funguje všude. V Íránu žije mnoho menšin, mluví se tam různými jazyky a lidé mají odlišné způsoby života.

Mám ale velmi ráda tvorbu Džafara Panahího, protože má za sebou několik velmi úspěšných filmů a zároveň jeho osobní život odráží politickou situaci v Íránu. Během války s Irákem působil jako válečný kameraman, v devadesátých letech se stal žákem Kiarostámího a natáčel tzv. dětské filmy, kde byly do hlavních rolí obsazovány děti, aby se tím filmaři vyhnuli silné státní cenzuře. Během zeleného hnutí v roce 2009 natočil snímek This Is Not a Film, ve kterém ukazuje, jak ho režim perzekuuje, jak mu zakázal natáčet, a přesto se mu daří dál tvořit. Filmaři mají v tomto směru určitou výhodu, Írán je velká země a režim nemůže kontrolovat každého a všechno, zvlášť dnes, kdy existují i skryté kamery. Džafar Panahí strávil několik měsíců ve vězení, a když letos v lednu začala válka, byl zrovna v zahraničí. Podle posledních zpráv se ale vrátil zpět do Íránu a žije tam dál. Pro mě je v něčem hrdina, protože se nerozhodl odejít, čelí důsledkům a neustále hledá způsoby, jak režim obejít a své filmy natočit. Samozřejmě je Panahí jen jeden člověk, ale podobných filmařů a umělců je v Íránu mnohem víc. A na jeho životním příběhu se odrážejí i novodobé dějiny Íránu a spolu s jeho filmy může člověk ze zahraničí mnoho pochopit.

Co se podle tebe stane ve chvíli, kdy se diaspora začne v médiích redukovat jen na několik dobře čitelných aktérů a politických linií?

Ztratí se možnost volby. Ztratí se i to, co Írán je – velká, rozmanitá země plná lidí s různými názory. O to smutnější je to sledovat, zvlášť ve světle zkušenosti z roku 1979.

Když dnes přemýšlíš o Íránu, Libanonu, Palestině a celé té eskalaci v regionu, kam až podle tebe sahá souvislost mezi těmito válkami? A co by se muselo změnit v našem uvažování, abychom je konečně nepovažovali za oddělené epizody, ale spíše za propojený systém násilí a válek, které navíc páchají ti samí agresoři?

Vidět svět v souvislostech, nemyslet si, že dějiny Evropy jsou oddělené od zbytku světa a že se nás Asie absolutně netýká. Vidíme teď, jak moc se nás týká a jak se týká celého světa. Pokud žijeme v globalizovaném světě, měli bychom tak i myslet a vzdělávat se. Já jsem ale upřímně k naší budoucnosti dost skeptická. Myslím, že se nacházíme na určitém historickém milníku, že se ve světě děje tolik válek, že možná bude potřeba zase velké množství utrpení, aby se svět znovu proměnil a obnovil. Bohužel asi takhle lidstvo funguje. Nicméně nechci končit negativně. Mám velkou naději v lidi, kteří dokážou hájit svůj názor, ale zároveň respektovat i názory ostatních. Je to možná klišé, ale člověk si někdy neuvědomuje, co všechno svoboda znamená a jak devastující pro lidskou duši je ji nemít. Tohle bychom si měli neustále připomínat, třeba právě skrze íránskou společnost.

Rozhovor vedla Apolena Rychlíková, filmová režisérka a šéfredaktorka mediálního projektu Page Not Found.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.