Milujme se a družme se

Anna Štičková22. januára 2024146

Knihy – ohrožený druh 11. díl

K čemu mohou být asociace a profesní sdružení, nemusí být na první pohled hned jasné. I když všichni známe otřepané „v jednotě je síla“, je tomu tak doopravdy? Mohou asociace přispět k profesní sounáležitosti? 

Profesní asociace jsou organizace, které sdružují profesionály a profesionálky v nějakém odvětví a hájí jejich zájmy. V literatuře máme typicky asociace spisovatelské, překladatelské, nakladatelské a tak dál. Důležité je vnímat rozdíl mezi profesními/oborovými asociacemi a odbory. Odbory sdružují zaměstnance (typicky v jedné společnosti), asociace jsou volnější sdružení, zájmové skupiny a přihlásit se do nich mohou i lidé, kteří nejsou v pracovním poměru. To je důležité v umělecké a kulturní sféře.

V kultuře bývají přítomny jak odbory, tak právě asociace. S odbory se můžeme potkat třeba ve velkých divadlech nebo orchestrech, prostě tam, kde jsou lidé zpravidla zaměstnaní a je jich tam hodně. Naopak profese, kde jsou typicky lidé „na volné noze“, ve slovensko-českém kontextu spojují asociace. Mohlo by se zdát, že je to v zásadě jedno a pořád máte šanci být někým zastoupeni. Tak tomu úplně není – odbory mají silnější pozici, dokonce nemohou být z některých jednání vůbec vyloučeny. U asociací je na vůli ostatních stran (ministerstva, firem atd.), jestli zástupce profesního sdružení k jednáním přizvou. A asociace nesmí vyjednávat kolektivně, což – jak si ukážeme za chvíli – může být problém. Protože sdružují jednotlivé „firmy“, bylo by kolektivní vyjednávání, rozuměj nastavení například základních sazeb za úkon XY, kartelovou dohodou a křivilo by trh. Jenže u kultury se ukazuje, že to není nejšťastnější nastavení. Zatímco se nám v posledních letech vesele sdružují celé firmy do velkých nakladatelských holdingů tak, že postupně ovládají všechny složky produkce, distribuce i prodeje a vytlačují tím menší a nezávislé na okraj, aniž by proti tomu antimonopolní úřad jakkoli protestoval, tak zároveň pokud si asociace složená z lidí na volné noze vydá nějaké aspoň základní sazby, dostane od stejného úřadu pokutu, protože jde o kartelovou dohodu (ano, Jednota překladatelů a tlumočníků skutečně dostala pokutu, když zveřejnila doporučené minimální sazby).

Je rozumné, že se firmy nemohou domlouvat, za kolik bude jaké zboží, to je bez debat. Ale nahlížet na překladatelku se živnostenským listem jako na firmu, která si může diktovat podmínky smlouvy vůči jednomu z holdingů a nepotřebuje k tomu podpůrnou profesní síť, je naprosto absurdní. O tom, že není (umělecká) práce jako práce, jsem psala minule. V momentě, kdy se nemůžete postavit sami za sebe, protože systém naprosto nebere v potaz specifika umělecké práce a nepomůže vám, stávají se asociace nesmírně důležitým nástrojem, který může rozhýbat změnu. A to i přes výše popsaná omezení. V čem tedy reálně může pomoci, je v první řadě síťování. Možnost sdílet zkušenosti, poptat se kolegyň a kolegů, mít možnost se potkat, vědět o sobě a pomoct si.

Jak se dělá asociace? 

V Česku se v poslední dekádě nejdříve rozhýbala autorská scéna, kde kromě PEN klubu existuje i Obec spisovatelů. V roce 2014 nicméně vznikla zbrusu nová Asociace spisovatelů se záměrem být především skutečně asociací a profesním spolkem. Posléze se začaly dít věci i v překladatelském odvětví. V roce 2016 založil překladatel Roman Tilcer facebookovou skupinu Tváře překladu, protože chtěl být v kontaktu s ostatními a většina akcí se děje v Praze, což diskvalifikuje ty, kdo tam nejsou. Skupina má dnes skoro čtyři tisíce členů a slouží jak k propagaci překladatelské práce, tak k diskusím o překladu. Přidat se může každý, přičemž existuje ještě i analogická skupina – Skryté tváře překladu, která je výhradně pro překladatele a je soukromá. Tato skupina nicméně dostala téma překládání a jeho nástrah do širšího povědomí. Víceméně souběžně s tím se také mladší překladatelé a překladatelky především ze severských jazyků (ale nejen!) pokusili „rozhýbat“ k větší aktivitě Obec překladatelů. To se úplně nepovedlo, a tak se v roce 2018 objevila nová asociace Překladatelé Severu, která zaštiťuje skandinávské jazyky a která čerpá ze zkušeností především se systémem podpory literatury severských zemí. A vzhledem k tomu, že jsme si už průběžně přiblížili, jaké různé funkční vymoženosti na Severu mají, tak čeští překladatelé samozřejmě mají odkud čerpat inspiraci. Například zásadní rozdíl spočívá v tom, že například v Norsku nebo ve Švédsku mají profesní organizace překladatelů i autorů status odborů. Co to znamená, jsem nastínila výše – taková organizace je nezbytným článkem například při přípravě legislativy. Přerozděluje případné stipendijní prostředky, nabízí poradenství, podporu atd. Kupříkladu švédská asociace spisovatelů a překladatelů je společná pro obě povolání, protože zastávají názor (a evidentně je platný), že čím víc jich je, tím větší mají sílu. Na plný úvazek zaměstnávají dva právníky a na částečné úvazky i konzultantky, na které se členky a členové mohou obrátit kvůli poradenství v právní, smluvní nebo ekonomické oblasti. Situace je o to jednodušší, že asociace si pravidelně každé dva roky žádá o podporu ze státního rozpočtu v příslušném dotačním řízení.

Díky aktivitě Překladatelů Severu se nicméně proměnila i Obec překladatelů a obě překladatelské asociace spolu začaly úzce spolupracovat. Obec má nyní víceletou podporu od města Prahy a členkám a členům může nabídnout například právní poradenství, byť ne v takové míře. Podobné konzultace nabízí i Asociace spisovatelů a už se v mnoha případech ukázalo, jak moc je to důležité.

Podobné je to na Slovensku. Před pár lety vzniklo sdružení DoSlov, které spojuje překladatelky a redaktory a pokouší se zvyšovat povědomí o jejich práci. V roce 2019 zpracovali výzkum v oblasti honorářů a díky podpoře Fondu na podporu umenia vydávají čtvrtletník o překladu a překládání Verzia, jaký nemá v Česku obdoby a odebírá ho i české odborné čtenářstvo. V poslední době se také víc a víc řeší situace spisovatelů a potřeba reformy původních nebo vznik nové asociace.

Není to ale „jen“ o síťování nebo (právní) podpoře, když člověk uzavírá licenční smlouvu na první nebo i dvacátý překlad a není si jistý. Role asociací spočívá právě i v zastupování zájmů dané skupiny. Slovo lobbing má v našich končinách velmi negativní nádech, a pokud to otočíme, tak u knižních profesionálek a profesionálů jsou asociace spíše štítem, který brání úplnému vymření daného řemesla pod tíhou šetření a škrtů, jaké si nakladatelské holdingy žádají „z ekonomických důvodů“. Má-li se překladatelka uživit, tedy překládat, obstarat práci na dobu, až dopřekládá to, co má teď, zvládnout úředničinu jako faktury, zálohy na pojištění atd. – a pokud má vůbec osobní život, tak zvládnout i ten –, tak jí jen stěží zbyde prostor na to, aby se snažila o to, vyjednávat o lepších honorářích a vysvětlovat ministerstvu kultury, proč je například stipendijní výzva nastavena nesmyslně. V ten moment právě může „zaskočit“ asociace, která sdruží zájmy a potřeby více takových překladatelek a překladatelů a může ministerstvu nebo třeba nakladatelstvím skrze jejich příslušnou organizaci vysvětlit, že je potřeba to nebo tohle změnit, a vyjednávat o tom, jak a v jaké míře se tak stane. A zároveň ještě třeba nabídnout členstvu seminář o novele autorského zákona, kterou právě po výzvě ministerstva připomínkuje.

Tak to může fungovat, pokud máte zázemí a podporu i jako samotná organizace. Jenže… v našem kulturněpolitickém kontextu asociace nemají úplně silné zázemí a podporu. Zatímco v zahraničí existuje výše popsaná možnost žádat jako profesní organizace o podporu, v Česku – a pokud se nemýlím, tak ani na Slovensku – taková možnost není. Asociace sdružující knižní profesionálky a profesionály nemohou rozpočet stavět jen na členských příspěvcích, které jsou maximálně také 1 700 korun, akorát že českých a ne švédských. A na „cechovní“ činnost seženete sponzoring jen stěží – kdo by chtěl sponzorovat připomínkování zákonů v legislativním procesu? Asociace jsou proto tvořeny typicky nadšenci, kteří se na úkor svého času, sil a často taky vlastní umělecké kariéry snaží vytvářet lepší podmínky pro své kolegyně a kolegy. Velmi typicky buď zadarmo, nebo za minimální odměnu vzhledem k vynaloženému úsilí.

Postavit se proti institucím nebo velkým firmám jako nadšenec nebo – svým způsobem – aktivista prakticky znamená (jak víme třeba z klima hnutí) přímou jízdenku do stanice vyhoření a odchod ze scény. Také to, jak jsem zmínila, jde často na úkor vaší vlastní umělecké kariéry či rodiny nebo obojího dohromady.

A kromě toho se potýkáte s tím, že vás státní aparát nebere vážně a nevidí důvod, proč se s vámi bavit nebo vás přizvat k jednání o něčem, co se dané profese bezprostředně týká. Schůzek, na kterých jsme si s lidmi z ministerstva kultury řekli, ať se nám kdykoli ozvou, kdyby něco potřebovali, že jim rádi pomůžeme, mám za sebou nespočet. A to nejsem zdaleka žádná asociační matadorka, jako jsou kolegyně a kolegové, kteří takové aktivity rozvíjejí i dvacet let. Výsledek je ale pokaždé (a čest výjimkám!) skoro stejný: buď se neozvou, nebo se ozvou šíleně pozdě a chtějí příliš práce ve smrtícím termínu, na což nemáte kapacitu – práce pro asociaci je sice vaším podivným koníčkem, ale ne vždycky jí můžete dát přednost před prací, která zaplatí nájem. V Česku se „ledy trochu hnuly“ kolem statusu umělce, kdy se objevila historicky první výzva určená přímo asociacím v rámci Národního plánu obnovy. Když jsme apelovali, aby se změnil systém a takové výzvy byly pravidelně, tak jsme se dozvěděli, že to z různých důvodů není možné.

Chceme se vlastně vůbec družit?

Jenže ten základní problém možná leží ještě jinde, nebo je to celé jeden kruh a zatím nevíme, jak ho rozetnout. Třetím problém kromě těch výše zmíněných je obdivuhodná rezistence mnoha autorek, překladatelek, ale i všech dalších profesí ke sdružování obecně. Prohlášení, že nám někdo „hrozně fandí, ale nikdy by nevstoupil [do naší asociace], protože je solitér“, případně že „už byl či byla v pionýru a to stačilo“, jsem za poslední roky slyšela nepočítaně. Odpor ke sdružování je u nás obrovský. Což je ostatně zřejmé i u výše zmíněných odborů – ty mají vlastně velmi negativní kontext, který u asociací není o moc jiný. Lidé nechápou, že jejich nízké honoráře nejsou jejich osobní selhání, ale systémový problém a že – a to je hlavní – jej jenom stěží mohou vyřešit sami. A na druhou stranu nechápou, k čemu by jim taková asociace, kam musí poslat členský příspěvek, vůbec mohla být a měla pomoct. Častá je taky značná nesolidarita: „Já jsem to měl taky těžké, když jsem začínal, to se prostě musí vydržet.“ Iniciativa českých kulturních publicistek a publicistů, které a kteří nám už skoro vymřeli, protože prostoru i peněz je pro ně v médiích čím dál méně, se jmenuje Nadšením nájem nezaplatíš, a přestože nyní v české literární kritice slyšíme, že trpíme „terorem empatie“, jak současnost definoval Libor Staněk II., je takové empatie a solidarity v našich literárních profesích naopak těžký nedostatek.

Situace se – jak jsem popsala na příběhu českých nových asociací – ale skutečně mění. Jednak je tu nastupující generace lidí kolem třiceti, kterým to nevyhovuje, ale v kulturní sféře se dostává ke slovu i generace čerstvých (někdy ještě ani ne) čtyřicátnic a čtyřicátníků, kteří už také cestují, umějí jazyky a pionýra nezažili, nebo jen velmi krátce. Postupně se tak celý diskurz proměňuje a asociacím členky a členové přibývají. A to je dobře, protože čím víc nás bude, tím víc se můžeme informovat a být ve spojení a tím větší sílu máme. A třeba se díky tomu dočkáme i systémové podpory, díky které by asociace mohly zaměstnat zkušené právničky, analytičky nebo kulturní stratégy, tak aby pak asociace mohly svým členkám a členům nabízet služby a podporu, jaké jsou v zahraničí dneska běžným standardem. Tak už aby to bylo, potřebujeme to velmi nutně.

Autorka je básnířka, teoretička a působí na FF MUNI

Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: