Komentář: „Měli se víc snažit“ – proč je tak snadné nesnášet chudé lidi?

Olga Wawracz17. októbra 2023678
Číslo Umelecké školstvo sprevádzajú snímky z videa Michaely Kacsiovej: Roľníci a roľníčky s dlhmi, 2023

Dnes, více než třicet let po revoluci, která českému lidu slibovala mimo jiné svobodu a demokracii, je snad už dovoleno pozastavit se a ptát se: „Jak to dopadlo?“

V postkapitalistické tuzemské společnosti, které vládne asociální pravice a globalizovaný neregulovaný trh, se to výroky o svobodě, rovnosti a demokracii jen hemží. Myšlené připojení k západnímu světu některým skutečně přineslo „svobodu“ (v podobě neomezené moci hromadit a koncentrovat kapitál či bezmezně vykořisťovat přírodní zdroje). Je tu ale velká skupina lidí, jejichž osudy jsou nenávratně zpečetěny loterií třídního a etnického původu. Osudy těchto lidí jsou v mainstreamu politickými i jinými elitami neustále vystavovány jako odstrašující příklad, výsměšný objekt, jakýsi fiktivní prototyp individuálního selhání. Chudí lidé nedostanou podporu, pochopení ani svatý klid.

„Nálada ve sněmovně“ je poslední roky opravdu veselá. Na špičce myšlených nůžek ekonomické nerovnosti, rozevřených div že se ještě nezlomily, sedí hrstka bohatých bílých mužů a škrtají nuly v rozpočtech. V rozpočtech na sociální péči, na školství, na kulturu. Když říkají, že se „budeme muset uskromnit“, nemyslí tím, že se budou muset uskromnit fosilní aglomeráty ani bankovní společnosti – v praxi to budou spíše matky samoživitelky žijící od výplaty k výplatě, lidé s postižením, kteří už v některých případech nově nemají nárok na žádnou státní pomoc, či senioři bezprostředně ohrožení extrémní chudobou. Ať už se jedná o jakoukoli z velkých krizí – ekonomickou, energetickou, nebo klimatickou –, jsou to vždy právě chudí lidé, kteří jejími následky trpí nejvíce a přitom na jejich vzniku mají nejmenší zavinění. Elity se zachrání navzájem, bohatí z krize zbohatnou, chudí budou ještě chudší. Podle většinového mínění politické reprezentace a médií je to tak v pořádku. Kdo žije v bídě, má se víc snažit. Nebo – jak říká Marian Jurečka – „kdo nepracuje, ať nejí“.

Navzdory tomu, co říká neoliberální doktrína, je však zcela jasné, že „úspěch“ v ekonomice dnešního světa není zdaleka tolik dílem snahy, jako spíše štěstí, generačního bohatství, akumulovaných privilegií. Chudoba je díra, ze které se málokdo úspěšně vyhrabe. Systém státní sociální podpory stojí na nízkých počtech špatně zaplacených sociálních pracovnic, vládne mu byrokracie, dávky jsou nízké a k jejich získání je potřeba doložit tolik dokumentů a formulářů, že na to leckdo prostě nemá. Mnoho skutečně potřebných lidí na dávky nedosáhne kvůli nesmyslným a diskriminačním podmínkám nutným k jejich získání. Rigidní systém bere chudým lidem základní autonomii, když je nutí vyhovovat uměle vytvořeným podmínkám, jen aby získali to nejnutnější. V české společnosti sociální dávky stále nevyužívá většina lidí, kteří by na ně teoreticky měli nárok. Lidé pobírající sociální dávky se často i přes veškeré své snahy pohybují na hranici důstojného přežívání, přesto mají velmi hluboce zakořeněnou pověst lemplů, lenochů, budižkničemů a parazitů.

Cyklus chudoby je plný pastí, některé z nich jsou na první pohled neviditelné. Zářným příkladem dehumanizace a trestání chudých je v česku situace romské menšiny. Romům a Romkám zaniká „nárok“ na slušný život už ve chvíli, kdy se „špatně narodí“. Jejich děti budou pravděpodobně chodit do segregované školy, budou zažívat šikanu a diskriminaci, na pracovním trhu se uchytí jen málokde. Zažijí nelidské zacházení na ubytovnách, protože o nájemním bydlení si mohou nechat jenom zdát (rasismus v bytových komisích, realitních společnostech i u soukromých nájemců je totiž zásadní a neskrývaný). Kvůli generačnímu traumatu a chudobě budou mnohem pravděpodobněji oběťmi násilí a závislostí, mohou se potýkat s neléčeným duševním či tělesným onemocněním a nikomu nebude připadat divné, že se nikdy „nedostanou ven“. Současná společnost a její instituce jim k tomu jednoduše nedají šanci. Přesto jsme se naučili si myslet, že Romové a Romky jsou „nepřizpůsobiví, hlasití a nevzdělaní“ a že právě to nás opravňuje k naprostému pohrdání a nezájmu o jejich osudy. David Livingstone Smith v knize On Inhumanity: Dehumanization and How to resist it říká: „Než odlidštíme část populace, označíme ji jako ‚rasu‘. Tedy nejrůznější lidi, kteří se od ‚nás‘ liší. Lidová představa rasy je do značné míry umělá konstrukce.“ A umělá je i představa, že lidé na spodní části ekonomické pyramidy jsou a priori „odlišní lidé“.

Aby byl chudý člověk hoden solidarity, nesmí si „dovolit“ být člověkem. Nesmí si dovolit být drogově závislý, mít velkou rodinu, být Rom, migrant nebo být alkoholik. Mainstreamový diskurz pracuje s jakousi nereálnou figurou „poslušného“ chudého člověka, který si zaslouží solidaritu, protože „není problémový“, ale reálný svět není plný „dokonalých obětí“. Právě to dělá úplné odcizení od reality chudých lidí mnohem snazším –⁠ o Romech, migrantech a takzvaně sociálně slabších víme všechno, chudí lidé jsou předměty nespočetných antropologických zkoumání, každé druhé úterý jim stojí v kuchyni sociální pracovník a jejich životy jsou živelným předmětem veřejného pohoršení. Je to zvrácený morální princip, který ale platí jen pro chudé. To, že se jevy, jako je kriminalita, drogová závislost nebo „obcházení zákona“, hojně vyskytují i v těch nejvyšších kruzích (vzpomeňme například na brněnskou primátorku Markétu Vaňkovou s náměstkem Robertem Kerndlem a jejich kauzy kolem užívání kokainu a rozkrádání městských bytů), už mainstream nevnímá jako „individuální selhání hodné veřejného pohoršení“. Ti stejní lidé, kteří vytvářejí povýšené narativy o osobní zodpovědnosti a rovných příležitostech, zároveň šíří mýty a dezinformace, vytvářejí trestající zákony a nařízení a zcela vědomě stavějí další barikády v hradbě mezi chudými lidmi a důstojným životem.

Je důležité chápat paradox tohoto stavu. Bez takřka anonymní masy chudých lidí potácejících se v mizerných zaměstnáních, prekaritě, nejistotě bydlení a šedé ekonomice by menšina extrémně bohatých pobíračů pasivních příjmů nikdy nemohla existovat. Možná právě proto se zástupci právě těchto elit tak usilovně (a zdá se, že bohužel i úspěšně) snaží přesvědčit společnost, že chudí lidé si nezaslouží soucit, pomoc ani zájem. Nejsou to totiž tak úplně lidé, spíše jakési špinavé hejno krys, někdo, od koho se musíme jasně odlišit, vymezit, říct si: „Sem nepatříme, my jsme slušní, my pracujeme.“ Neoliberální hegemonie potřebuje značnou část společnosti udržovat v pozici obětních beránků. Poukazovat na to, jak „špatně“ chudí lidé vedou své životy, pomáhá privilegovaným utvrzovat se v tom, že oni ty své vedou dobře. Ono odlidštění chudých a s ním spojené odsuzování jejich návyků, znechucení nad patologickými jevy, absolutní nepochopení příčin a souvislostí fenoménu chudoby vedou k tomu, že na osudy nejzranitelnějších zapomínáme docela s klidem. Naučili jsme se žít v mylné představě, že kdo chce, ten má, a kdo nemá, ten si nezaslouží. Myslíme si, že to, co nás (nebo onu pomyslnou střední třídu) dělí od lidí bez domova, je naše vlastní píle a šikovnost.

Ve skutečnosti je to ale jen náhoda a privilegium, ve skutečnosti má každý lékař, učitel a projektový manažer mnohem blíž k panu bezdomovci než k Danielu Křetínskému. Takhle však přemýšlet nesmíme, mají-li se kola nekonečného ekonomického rozvratu dále otáčet. Právě úplné odsouzení a odlidštění těch, které systém zneužil a vykořistil, je jedním z mechanismů, jakými kapitalismus (potažmo jeho lídři) pojišťuje svou vlastní existenci. Desetiletí prohlubování klamných narativů o úspěchu a tvrdé práci způsobila, že je dnes pro lidi mnohem přirozenější nenávidět a vinit chudé, kteří „si za svůj neúspěch mohou sami“, než miliardáře, kteří „tvrdě dřeli a jsou úspěšní“. Přitom jsou to právě miliardáři, gigantické korporace a vrcholní politici, nikoli chudí lidé, kdo je zodpovědný za velkou část globálních problémů. Polidštění chudých by pro kapitalistické elity znamenalo nutnost přiznat spoluodpovědnost za podmínky, ve kterých žijí, spolupodílet se na narovnání obrovských systémových překážek. Polidštění chudých je neslučitelné s kapitalistickou doktrínou, je však nezbytné, pokud se chceme listopadovým ideálům demokracie, svobody, pravdy a lásky aspoň přiblížit.

Autorka je poetka, aktivistka a príležitostná publicistka

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: