MAXYM KRYVCOV. IN MEMORIAM „Tohle je zákryt velkého zrzavého kocoura“

Julia Stakhivska7. februára 2024293
Ilustrácia © Tetiana Kostyk pro JÁDU. Upravil Kapitál.

Ukrajinský básník Maksym Kryvcov s krycím jménem „Dalí“ a jeho frontový zrzavý kocour, který s ním byl v posledních minutách života, zahynuli v důsledku ruského útoku. Stali se z nich další oběti války, kterou Rusko vede proti Ukrajině.

„Ještě jedna báseň Vasyla Stuse, kterou mám snad nejraději: V předvečer svátku. Je to báseň o činu autentického člověka – Vasyla Makucha. Tento muž se upálil. Svým činem se snažil upozornit na situaci v Ukrajině a na agresi SSSR v tehdejším Československu. ‚Pryč s kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina‘ – provolával, zatímco hořel.“

Tak zní jeden z posledních facebookových statusů Maksyma Kryvcova. Zahynul na frontě 7. ledna 2024. Kondenzace obsahů, které se vrství jeden přes druhý a navzájem se prostupují: Maksym na videu čte v krytém zákopu báseň disidenta Stuse o Vasylu Makuchovi. Oba dva zahynuli, protože nesouhlasili se sovětským systémem. Ale je-li  Jan Palach, který se upálil 16. ledna 1969 na Václavském náměstí v Praze, je dobře známým symbolem nesouhlasu (vzpomeňme alespoň miniseriál Hořící keř od Agnieszky Holland), o analogickém činu Vasyla Makucha, který se upálil 5. listopadu 1968 na kyjevské hlavní třídě Chreščatyk, se nepochybně ví mnohem méně.

Kryvcovova smrt mi připomněla slova polského básníka a vojáka Zemské armády, který zahynul během Varšavského povstání, Krzysztofa Kamila Baczyńského, o národu, který střílí po svém nepříteli diamanty. Přijímám tuto větu bez patosu, ten totiž pouze přifukuje formu a způsobuje ztrátu obsahu. Přijímám tuto frázi jako zcela skutečný popis stavu věcí. Ukrajina během války ztratila hodně umělců. Koncem června 2023 Rusové bombardovali pizzerii v Kramatorsku, mezi oběťmi byla také Viktorija Amelina, ukrajinská spisovatelka (udělat si představu o její tvorbě, zejména o románu Dům pro Doma pomůže toto video). Kromě toho, že se aktivně účastnila různých mezinárodních platforem, Amelina začala již od začátku plnohodnotné invaze  sbírat válečná svědectví pro svou budoucí knihu o událostech v Ukrajině, kterou měla psát na stipendiu v Paříži. Místo ní jela „liberální“ Ruska. Je pro mě bolestivé o tom psát – smrt Viky se stala jedním z nejvýmluvnějších svědectví.

Maksym Kryvcov se narodil 22. ledna 1990 ve městě Rivne, absolvoval Kyjevskou národní univerzitu technologií a designu, kde studoval návrhářství obuvi. Účastnil se revoluce důstojnosti, od roku 2014 byl dobrovolníkem na frontě, po demobilizaci pracoval jako copywriter pro různé projekty, rok před začátkem velké války se přestěhoval do Buči, ale události února 2022 ho donutily opět vzít do rukou zbraň. Kryvcovovy básně nazpívala ukrajinská skupina Yurcash, jedna z nich zní také ve filmu Naši Kocourci (Наші Котики). V roce 2023 vyšla jeho sbírka Básně ze střílny (Вірші з бійниці), která se podle žebříčku ukrajinského PEN klubu stala jednou z nejlepších básnických sbírek roku. „Pojďme si zahrát hru. Řekněte číslo stránky a řádek (seshora nebo zezdola), já vám pošlu fotku toho řádku. Jen to neberme jako věštění, pouze jako kratochvíli. Protože 90 procent básní je o smrti,“ psal na své facebookové stránce.

Moje hlava se kutálí od jednoho remízku k jinému
jako rostlina stepního běžce
mé ruce jsou urvané
na jaře jimi prorostou fialky
mé nohy
roztahají psi a kočky
moje krev
obarví svět do nové rudé
Pantone lidská krev
mé kosti
vrostou  do země
vytvoří strukturu
můj prostřelený samopal
zrezne
chudáček
moje zimní věci
dostanou nováčci
ať už je jaro
abych konečně
vykvetl
jako fialka

Básně jsou v tom vždy svobodné, nahlíží za hranice, ví o životech svých autorů více, popisují prostor a je zřejmé, že Maksym mohl s takovým talentem psát o čemkoliv na světě, ale přišla válka. A on, stejně jako všichni ti, kteří „nebyli zrozeni pro válku“, učinil svoje rozhodnutí. Často, když se o tom mluví, slyším jen soustrast vůči oběti, ale to je z podstaty chybné. Protože, řekněme, Vika Amelina, která plynně mluvila a psala anglicky, si mohla dál pracovat v IT sféře a žít v nějaké bezpečné zemi. Maksym také mohl reagovat na události jinak. Jejich skutek a způsob odporu, vojenský a civilní (protože všichni lidi v Ukrajině jsou potenciálními cíli Ruska, nehledě na jejich status v této válce), byl vědomý a naplněný důstojností.

„Válka vyostřuje pocity a vědomí. Básně o válce jsou jako kulky – zasahují smrtelně hluboce a navždy zůstávají v srdci. Jsou to průsečíky, kde se setkávají ti z první linie a ti z týlu. Jsou to můstky k vzájemnému porozumění. Jsou to klíče k pochopení sebe sama. ‚Tato střílna je široká. A je pouze vaše. Stačí se jen podívat. Nebojte se,‘ – stojí v anotaci k Básním ze střílny.“ A tyto básně jsou skutečně neuvěřitelně citlivé a otevřené, jako nerv. Jsou psané res priva, jak se zdá, zcela realisticky, stávají se součástí mýtu, který dnes vzniká, ačkoliv nejspíš to nebylo jejich cílem. Cožpak v básni o fialce není cítit epos?

V jednom z rozhovorů se Maksym Kryvcov snaží najít nějaké srozumitelné vysvětlení, nějaké srovnání pro absurditu toho všeho, co se odehrává kolem. Voják s přezdívkou „Dalí“ se ve svých úvahách, podobně jako ve svých básních, vyjadřuje hodně obrazně:

„…Bůh – to je voda, kterou si s sebou bereš, když jdeš plnit úkol, nikdy jí není dost. Jednou jsme neměli daleko k tomu, abychom pili z louží. Bůh je proteinová tyčinka, kterou žvýkáš, zatímco se v zákopu snažíš přečkat ostřelování. Bůh – to jsou černé uschlé slunečnice, za kterými téměř nejsi vidět. A nejvíce ze všeho je Bůh návrat.“

Chtěla bych se vracet k textům, k tomu, co bylo stvořeno.

chcete slyšet příběh
o obřím kocourovi
zrzavém
jako vyschlé srpnové seno
má jen bílou náprsenku
smutné zelené
jako zelené máslo

oči
často vraští obočí
jako by studoval vědeckou práci
protože slunce tu nesvítí
kdy naposledy jste viděli slunce

v jednu chvíli
začátkem podzimu
byl hrozbou pro všechny zdejší myši
hej
to je krytý zákop velkého zrzavého kocoura
proběhni kolem něj
co nejrychleji
šeptaly si navzájem.

Tak začíná jedna z jeho básní, o kocourovi, o kamarádovi, který zahynul spolu s ním. Děkuji za všechna ta slova, která jsi nám po sobě zanechal.

***

Julia Stakhivska je autorkou básnických knih Červení panáčci, Verde, Všechno možné. Autorka dětské knihy Tajemství Mohylovy akademie a chybějící klíč (2020), Měsíc nad Kinburnem (2020). Ilustrovala několik dětských knih, plakátů a řadu obálek. Její básně byly přeloženy do mnoha jazyků a publikovány mimo jiné v časopise PLAV a v antologii The Frontier: 28 Contemporary Ukrainian Poets. Absolventka Národní univerzity Kyjevsko-mohyljanská akademie. Spoluautorka antologie Ukrajinská avantgardní poezie: 1910–1930 (2014) a Ukrajinská básnická avantgarda pro Bulharskou akademii věd (2018). Pracovala v Českém centru v Kyjevě a v Polském institutu v Kyjevě.

Překlad: (z ukrajinštiny) Alexej Sevruk

Text publikujeme s láskavým súhlasom magazínu JÁDU.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.

V rámci projektu Perspectives si k téme vojny na Ukrajine môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Kristína Harmaňošová: „Ľudia chcú zo seba dostať svoje príbehy a emócie“ (JÁDU)
Peggy Lohse: Leto bolesti. Vojnová každodennosť na Ukrajine (JÁDU)
Serhiy Demchuk: Ukrajina je dnes amputačné centrum (JÁDU)
Oksana Shchur: Nad oponami. Ukrajinští umělci/umělkyně v exilu (JÁDU)
Tetyana Hrubenyuk: Prosiłam matkę, żeby zapomniała o dziecku, które miała, bo jej syn wróci z wojny jako kto inny (Kultura Liberalna)
WOJCZAL: Czy Ukraina jest niewdzięczna ? (Kultura Liberalna)
Witold Jurasz: Konflikt Ukraina – Polska. Zboże i embargo – kto ma racje? (Kultura Liberalna)
Aurelija Babinskienė: Lietuvoje besikuriantys ukrainiečiai: baiminamės, kad netrukus galime netekti darbo [Ukrainians setting up in Lithuania: we fear we may soon lose our jobs] (Bendra.lt)
Karolis Vyšniauskas: „Šitaip moteris paima ginklą.“ Eglė Murauskaitė apie moteris – karo nusikaltėles [„This is how a woman takes a weapon.“ Eglė Murauskaitė about women – war criminals] (NARA)

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: