Autonomní politika jako zdánlivě pošetilé vytváření trhlin v totalitě kapitalismu

Klimatická krize, pandemie, prohlubující se sociální nerovnosti, oligarchizace politiky. Zdá se, že nic už nadále nemůže být jako dřív, jiný svět není možný, ale přímo nutný. Nelze se spoléhat na ustavené elity, strany, experty, že jej pro nás vytvoří, je nejvyšší čas vzít svůj život do svých rukou a jednat. Je nejvyšší čas na autonomní politiku. 

Hledání trhlin

Život se v současné situaci kapitalistického realismu pro mnohé stává noční můrou, tak jak ji ve své knize Crack Capitalism (2010) popisuje John Holloway. Všichni se nacházíme v místnosti, která má čtyři stěny, podlahu, strop a žádná okna ani dveře. Místnost je vybavena nábytkem, takže někteří z nás se mohou pohodlně usadit, ale většina jen tak postává. Zdi se neustále posouvají, někdy rychleji, někdy pomaleji, takže všichni, především ti, kdo postávají, se cítí nepohodlně. V místnosti samozřejmě probíhají debaty, většinou o tom, jak uspořádat nábytek. Stěny se totiž zpravidla posouvají tak pomalu, že si toho lidé ani nevšimnou. Čas od času se uskuteční volby o tom, jak se přeskupí nábytek ve stále se zmenšující místnosti. Ty volby nejsou úplně zbytečné, protože v jejich důsledku se někteří lidé pohodlně usadí do křesel, zatímco jiní se budou tlačit v koutech. Volby dokonce mohou ovlivnit i rychlost, s níž se stěny přibližují a zmenšují tak místnost, ale neudělají nic se samotným neúprosným zmenšováním místnosti.

S tím, jak se místnost zmenšuje a stěny jsou čím dál blíž, lidé v místnosti reagují různě: někteří začnou tvrdit, že žádné stěny nevidí, uzavřou se do svého zábavného světa počítačových her, Netflixu a především se pevně chytí křesel, v nichž pohodlně sedí. Jiní, kteří blížící se stěny vidí a varují před tím, vybudují politickou stranu s radikálním programem a vyhlížejí den, kdy už žádné stěny nebudou. Další, včetně Hollowaye, běží ke stěnám a zoufale se snaží najít ve nich nějaké trhliny anebo do zdí bouchají, aby ty trhliny vytvořili. Toto hledání (a utváření) trhlin je podle Hollowaye prakticko-teoretická aktivita, v rámci které se člověk na jedné straně vrhá proti zdem, ale zároveň stojí opodál a snaží se najít či vytvářet trhliny na povrchu a svojí aktivitou je zvětšovat a propojovat. Tyto dvě aktivity se doplňují: teorie nedává příliš smyslu, pokud se nechápe jako součást zoufalého pokusu najít cestu ven, utvářet trhliny, které se vzpírají domněle nezastavitelnému postupu kapitálu, tedy zdí, jež nás tlačí k vlastní destrukci.

Z pohledu těch, kdo brání svá pohodlná křesla a diskutují o uspořádání nábytku do příštích voleb, se jakákoli taková aktivita zdá pošetilá a Holloway sám přiznává, že pošetilá možná i je. Možná že ze stále se zmenšující místnosti není cesty ven a trhliny ve zdánlivě neprostupných a přibližujících se zdech jsou jen v naší fantazii. Není žádná garance, že to vše bude mít šťastný konec. Podle Hollowaye je hledání a vytváření trhlin metodou krize, metodou a nadějí, jak rozpraskat zdi, protože on jim nerozumí z hlediska jejich pevnosti, ale chápe je, jako chápe kapitalismus, z hlediska jejich slabosti, jejich krizí, rozporů a prasklin, které je třeba hledat. Holloway ukazuje na celou řadu prasklin v současném systému a na důležitost tyto praskliny dále rozvíjet, rozšiřovat, napojovat na sebe a propojovat je. V prasklinách leží možnosti jiných světů.

Můžeme dál rozvíjet Hollowayův metaforický popis současné situace globální kapitalistické společnosti čelící klimatické krizi a pandemii COVID-19. A stále se zmenšující místnost si můžeme představit vytapetovanou plakáty, jež adorují kapitalismus a národní stát a mají nám být těmi vzory, které máme v krizích následovat a poslouchat. Kapitalismus se soukromým vlastnictvím, neustálou konkurencí hnanou maximalizací zisku a imperativem akumulace kapitálu. Národní stát s institucionalizovanou hierarchií, která systematicky odjímá lidem moc v každodenním životě, jako jeho věrný druh, jenž jej pomohl přivést na svět, mocensky prosadit a strukturálně podporovat. Kapitál a národní stát jako dva věrní druzi, kteří se jako opilci potácejí, jeden se opírá o druhého, podepírají se, aby nepadli. Plakáty zakrývají praskající trhliny a průhledy ven z místnosti. Plakáty, které nás mají přimět zapomenout, že veškerá práva a sociální vymoženosti jsou výsledkem minulých bojů a že sociální stát byl jen dočasným třídním kompromisem vykoupeným koloniální nadvládou a destrukcí mimolidského světa přírody.

Utvářet sami sebe

Zdá se, jako by nebyla jiná možnost než sami sebe vnímat jako podnikatele, jejichž život je projektem, do nějž máme neustále investovat, a druhé vnímat především instrumentálně jako konkurenty nebo jako blízké, do nichž se investovat „vyplatí“, protože se to „vrátí“. A tak se cizí-druhé snažíme porazit v konkurenčním boji, protože jen silní na volném trhu života přežijí, zatímco do dětí investujeme, protože se nám to ve stáří (snad) vrátí. Náš život se stále více podřizuje tržní logice akumulace kapitálu, tedy maximalizace zisku, který se investuje do produkce dalšího zisku, a tak pořád dál a dál. Hromadění další a další veteše je jedenáctým přikázáním. A tak je potřeba vše přizpůsobovat „pravidlům trhu“: vzdělání, domácí politiku, ekonomiku, trh práce, zdravotnictví, osobní život a sociální vztahy k druhým lidem. Pravidla logiky akumulace kapitálu jsou lidem vnucována, nejen násilím (policejním, vojenským), především však nutností získat si přístup k obživě (tedy mít námezdní práci), ale i vábením, lákáním a sváděním (proto nezbytnost vypjatého konzumerismu). Čím hlasitěji zní reklama na svobodu a čím více se objevuje slovo demokracie, tím hůře se dá pod nánosy těchto reklamních plakátů objevit heteronomní povaha současné kapitalistické společnosti, která se podřizuje pravidlům vnuceným zvnějšku (logika trhu, ekonomický růst, HDP, neoklasická ekonomie), na jejichž nastolování, prosazování a reprodukování se národní státy včetně levicových stran a odborů podílejí. Navzdory reklamní rétorice svobody a otevřených možností jsou tak kapitalismus a národní stát totalizující, nepřipouštějí vůči sobě vnějšek, jakoukoli alternativu vůči sobě, která se snaží v trhlinách rozvíjet, potlačí. Buď si ji koupí a kooptují, anebo tam pošlou soudy, policii a násilně je potlačí, jak to ukázal český stát třeba v případě Autonomního sociálního centra Klinika. Svět kapitalismu je svět, do nějž se nevejdou jiné světy. Kapitalismus a národní stát však nejsou totalitní, protože vždy existoval a existuje odpor proti této nadvládě vnějšku, touha po důstojnosti, po sebeurčení, po tom, být „sám sobě vlastním pánem“ či ženou, mít možnost rozhodovat o věcech, které se týkají mého života spolu s ostatními pány a ženami svých životů. Tato autonomní politika zpochybňuje zdánlivý přirozený „fakt“, že se nezbytně musíme podřídit, či dnešními slovy přizpůsobit Trhu, jak nám kážou zpravidla ti pohodlně usazení v křeslech.

Autonomní politika vychází z představy společnosti, která sama sobě dává zákony, jež jsou arbitrární, to znamená dohodnuté lidmi a lidmi změnitelné. Důležité je, že společnost si tuto arbitrárnost uvědomuje a reflektuje ji. Zákony a pravidla fungování jsou tak výsledkem procesu rozvažování, diskuse, sporů o společná dobra; proto musí být demokracie vždy přímá. V tom slova smyslu, že musí lidem prostřednictvím různých institucí umožnit podílet se na této diskusi o zákonech a pravidlech fungování společnosti. Tady je důležité odlišit autonomii od heteronomie. Autonomní politika, jak to ve své knize Anarchy Alive! rozvíjí Uri Gordon, tak odmítá představu moci jako moci nad jinými lidmi, jako dominanci, nadvládu (power over), ale chápe moc jako schopnost jednat (power to) či moc jako příklad, který ostatní mohou následovat (power with).

Autonomní společnost je pak taková společnost, která sama sebe utváří a která sama sebe neustále zpochybňuje. Je to obrana proti naturalizaci, tedy proti tomu, že se ze zákonů a pravidel stává cosi neměnitelného, přirozeného – například že zákony jsou od Boha, od Přírody, od nepaměti. Autonomní společnost musí mít schopnost debatovat a obhájit své normy, hodnoty a popřípadě je změnit a upravit. Autonomní politika má tak otevřené cíle, jak zdůrazňuje třeba zapatistické hnutí, které ji na rozsáhlém území praktikuje již více než čtvrt století. Oproti tomu heteronomní společnost své zákony, pravidla, normy odvozuje odněkud zvenčí. Král vládne, protože je to bohem dané, pracující se musí přizpůsobit trhu práce, neboť ekonomika musí růst a soukromé vlastnictví je nezpochybnitelný a přirozený základ demokracie, protože to tak bylo vždycky anebo to vyplývá z vědecky popsaných ekonomických zákonitostí. Carlos Castoriadis upozorňuje, že každá společnost má tendenci k heteronomii, k tomu, aby se uzavírala a konzervovala status quo. Proto je důležitá autonomie, která nabourává toto uzavírání se, umožňuje nám klást si otázky, hledat odpovědi a zpochybňovat to, co se jeví jako nezměnitelné, nezpochybnitelné, jednou provždy dané. V autonomní politice tak vždy „kráčíme s otázkami“, nasloucháme druhým a strategii a taktiku autonomní politiky často děláme za pochodu, přičemž „kráčíme pomalu, protože kráčíme daleko“, jak vyjadřuje další zapatistické heslo. To ale také znamená, že žádné „poslední bitvy“ nevzplanou.

Předpoklad rovnosti

Autonomní politika pracuje s předpokladem rovnosti. Všichni lidé mají potenciální schopnost sami sobě vládnout, nikdo, žádný král, expert, politik, muž, není předurčen vládnout druhým. A podle tohoto předpokladu musíme ustavovat instituce a sociální vztahy, které mají být co nejvíce horizontální a mají tak vzdorovat ustavování hierarchií, v nichž jedni vládnou, distribuují zdroje a garantují „rovnost“ a druzí jsou ovládáni a dostávají. Rovnost tak není nějaký cíl, něco, co nám garantuje stát nebo nějaká státu podobná instituce, ani to není něco, co teprve utváříme. Rovnost prostě je a na jejím základě jednáme. Je zkrátka rozdíl mezi tím požadovat, aby se námi zacházelo rovně, a tím jednat, jako když jsou si všichni rovni. Rovnost pak už není nějakým protikladem svobody, jak tvrdí liberalismus, ale je vůbec předpokladem pro svobodné jednání.

Důležité jsou proto autonomní komunity a prostory, které utvářejí instituce umožňující lidem samosprávu, sebeutváření, kritiku. V politice autonomie nejde o kantovský imperativ jednat v souladu s univerzálním zákonem v nás (u Kanta je autonomie cílem); podle Castoriadise jde o proces, protože žádný a priori univerzální zákon neexistuje a lidé skrze autonomii jakožto proces sami utvářejí cíle a prostředky a v tomto procesu také přetvářejí sami sebe. Proto je u Castoriadise autonomie jak sociální, tak zároveň individuální.

Protože autonomní společnost je neustálý proces, který nikdy nedospěje ke Konci historie, neexistují předpřipravená heteronomní řešení, stejně tak se dilema, zda revoluce, nebo reforma, jeví jako falešné. Cesta k autonomii je podle Castoriadise vždy nutně revoluční. Ale otázkou je, co míníme revolucí. Ta není jednorázovým aktem dobytí Bastily či Zimního paláce. Revoluce není předem definovaná, nevíme, jaká bude její podoba ani výsledek, a to právě proto, že revoluce je výtvor kolektivního jednání, je to praxe. Spíš než o Revoluci bychom tak měli hovořit o revoluční praxi, o revoluci s malým (r), která bude autonomní, tzn. sama sobě si dávat zákony, volit prostředky, cíle a reflektovat je. V heteronomní kapitalistické společnosti, kde se máme přizpůsobovat tu trhu práce, tu kapitálovému trhu, tu růstu HDP, tu respektovat nedotknutelnost soukromého vlastnictví, jsou také ty aktivity a vztahy, které tyto nezpochybnitelné zákony zpochybňují, nutně revoluční.

Nejde o to, mít plán a realitu tomuto plánu přizpůsobovat, jako tomu bylo v případě minulých komunistických hnutí (to byl příklad heteronomie). V autonomní politice ani nelze mít předpřipravená řešení, která ve volbách jedni nabízejí druhým. „Zvolte nás a my to zařídíme!“ Politika autonomie nemůže mít žádný utopický univerzální plán, záleží na lidech v konkrétních místech a situacích, jak a co sebeutvoří. Teprve v revolučním procesu sebeemancipace se můžeme zbavovat nánosů hierarchických vztahů a hodnot, které nám stávající systém vštěpoval a které k nám neustále promlouvají z plakátů v uzavřené místnosti. Z těch plakátů, jež mají překrývat praskliny jiných světů. Jdeme pomalu, protože jdeme daleko. A kráčíme s otázkami. A je otázkou, jestli by lidé v procesu sebeemancipace a sebeurčení nadále respektovali a udržovali obrovské sociální nerovnosti, vykonávali odcizenou, nesmyslnou a ekologicky destruktivní práci. Autonomní společnost ale není jen o samo-správě, vládě sobě samým, ustavování vlastních institucí, které lidem umožňují ovlivňovat, kam společnost směřuje a jaké prostředky k tomu využívá, ale znamená také zcela odlišnou kulturu, než je ta konzumní, individualistická, majetnická a soutěživá, která se rozvíjí v kapitalistické společnosti. Autonomie jako proces totiž proměňuje nejen instituce a sociální vztahy, ale i lidskou subjektivitu a i v tom je revoluční.

Autonomie je o světě, do nějž se vejde mnoho jiných světů. Zapatisté v Mexiku, sociální hnutí v Latinské Americe, ve Španělsku, solidární sítě v Řecku, Occupy či sítě vzájemné pomoci, které vznikají ve Spojených státech či Velké Británii v reakci na selhávání státu při pandemii COVID-19, Rojava, Hongkong nebo žižkovská Klinika. To jsou jen některé příklady autonomních politik v trhlinách. Autonomista Kayriotis shrnuje v magazínu Roarmag řeckou zkušenost takto: „Pokud se máme vyhnout minulým chybám a zabránit vzniku dalších mesiášských volebních sil, měli bychom klást důraz na organizaci, komunikaci a propojování našich rozličných návrhů, aktivit a skupin v koherentní proti-moc. Toto antagonistické hnutí by se mělo tvarovat do rozmanitého a širokého prefigurativního projektu, který by umožňoval přechod mimo a za kapitalismus, mělo by rozšiřovat svůj dosah do všech oblastí lidského života a tam konfrontovat obrovskou sociální moc kapitálu.“ Autonomní politika není jakousi mladistvou, ranou fází dospělé stranické politiky, která se pořád a pořád orientuje na stát jako zdánlivě neutrálního arbitra. Protože stát je komplic kapitálu, bez autonomní politiky, která se teď a tady odehrává ve státě, proti státu, ale směřuje mimo stát (a kapitalismus), se z naší zmenšující se místnosti nedostaneme.

Autor je od počátku devadesátých let aktivní v pražském anarchistickém a autonomním prostředí, byl součástí kolektivu Autonomního sociálního centra Klinika a v současnosti působí v nakladatelství Neklid

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Kapitál, 2021 — projekt z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia