2018 11 GeopoetikaLiterárny KapitálKim Stanley Robinson: Poslední žijící utopista

Jan Bělíček8. novembra 2018114

Jakmile trvale zaplavený New York čtyřicet let po celosvětové klimatické katastrofě zasáhne extrémně ničivý hurikán a polovina jeho obyvatel musí přežívat v improvizovaných stanech v Central Parku, začíná se v knize New York 2140 amerického spisovatele Kima Stanleyho Robinsona dávat do pohybu silné opoziční hnutí. Charizmatická právnička Charlotte se rozhodne kandidovat do amerického Kongresu a společně se svými přáteli chtějí urychlit splasknutí nové ekonomické bubliny, která otřese americkým finančnictvím. Za pomoci známé hvězdy sociálních médií vyzvou Američany, aby okamžitě zahájili fiskální stávku. Co to znamená? Mají přestat splácet své závazky vůči rentiérskému kapitalismu – především všechny nájmy, hypotéky a podobné pohledávky. Charlotte vstupuje do politiky především proto, aby uskutečnila druhou část společného plánu. Jakmile totiž dojde k nové ekonomické krizi, budou bankovní společnosti naléhat na federální rezervní fond a americkou vládu, aby uskutečnila nový bailout a zachránila je. Charlotte chce bankám poskytnout masivní finanční pomoc pod jednou podmínkou: banky budou odteď patřit státu a z finančníků se stanou regulérní státní zaměstnanci.

 

Tato scéna z knihy New York 2140 amerického science-fiction spisovatele Kima Stanleyho Robinsona vystihuje celou řadu aspektů jeho tvorby a vysvětluje, proč patří mezi výjimečné postavy současné světové literatury. Přestože vychází z nejpesimističtějších vědeckých odhadů a nechá ve své knize New York částečně zaplavit oceánem, jehož hladina se podle jeho scénáře zvedne o celých patnáct metrů, kniha nemá být brutální postapokalyptickou dystopií. Nejhorší má lidstvo za sebou, nyní je potřeba zajistit, aby se podobná katastrofa už nikdy neopakovala. Obyvatelé New Yorku se adaptovali na nové podmínky a po velkoměstě se pohybují na superychlých člunech a vznášedlech, mezi jednotlivými budovami přecházejí po vysokých mostech, které místy tvoří něco na způsob pěších boulevardů vznášejících se nad zatopenými ulicemi. Umělci, squatteři, kriminálníci a drogoví dealeři zase pomalu zabydlují prostory, které se ocitly pod mořskou hladinou. Vše běží dál, jako by se nic zásadního nestalo, a kapitál znovu přemýšlí, jak využít současný stav ve svůj prospěch. Připravuje se nová gentrifikační vlna.

 

Kim Stanley Robinson ve své knize detailně popisuje, jak se promění krajina New Yorku po klimatické katastrofě, zakresluje na imaginární městské mapě, které části budou zaplaveny natrvalo, které bude pravidelně zaplavovat příliv a odliv a kterým se mořská hladina zcela vyhne. Jeho kniha je ale především o globálním kapitalismu a zatopená metropole tvoří jen exotické pozadí příběhu, který má v podstatě zopakovat scénář globální ekonomické krize z roku 2008 tak, aby to tentokrát dopadlo trochu lépe. Všichni vypravěči jeho knihy sehrají nějakou roli v plánu na budoucí změně politického systému a pocházejí opravdu z rozmanitých oblastí. Najdeme zde lehce arogantního a pohotového finančníka z hedge fondu, youtuberskou celebritu, dvojici hackerů chtějící přeprogramovat algoritmy vysokofrekvečního obchodování na americké burze i dva mladé kluky, kteří hledají poklady ukryté pod hladinou nové newyorské reality. Věří, že společně to tentokrát dokážou. Robinson je zkrátka jeden z mála současných spisovatelů, který ještě nevzdal boj o novou utopii.

 

Mezititulek

 

Robinson je dnes asi jedním z nejznámějších současných amerických zástupců tzv. hard science-fiction. „Tvrdá“ sci-fi si zakládá na tom, že na rozdíl od „měkké“ sci-fi literatury vychází z aktuálního vědeckého poznání a všechny své teorie na ní testuje. V Robinsonově případě ale nikdy nedochází k tomu, že by se čtenář musel utápět v nudných technicistních výkladech o rychlosti světla nebo zákonitostech cestování vesmírem, přestože i ty u něj hrají důležitou roli. Jeho hlavní perspektivou zůstává to, jak by mohla a jak by měla vypadat společnost budoucnosti, když vezmeme na vědomí všechna omezení, kterými je lidská existence svázaná.

 

Už od roku 1992 – kdy vyšel Rudý Mars, první díl jeho trilogie o Marsu, která ho proslavila a za níž získal nejprestižnější žánrová ocenění Nebula a Hugo Awards – se v jeho knihách cyklicky opakuje téma klimatické změny. Několik tisíc vědců v tomto románu opouští planetu Zemi polozničenou nehostinným klimatem vymknutým z kloubů, aby se pokusili založit nový život a zcela novou, antikapitalistickou společnost na Marsu. Kniha však nemá uchlácholit čtenáře, že pokud přijdeme o Zemi, můžeme se přesunout na jinou planetu. Detailně naopak vysvětluje, jak složité je přetvořit (teraformovat, jak se píše v této trilogii) nehostinné prostředí Marsu v něco, na čem by se dalo alespoň trochu existovat. Na nově vznikající společnosti uprostřed původně nepřátelského prostředí planety Mars navíc demonstruje, jak by podle něj mohl vypadal nový utopický řád světa, v němž by kooperace a co nejdemokratičtější rozhodování o správě veřejných věcí hrály centrální roli. Ve svých teoriích vychází z fungování baskického kooperativního družstva Mondragon nebo ze zkušeností samosprávného území Kérala v jihozápadní Indii.

 

Aby podtrhnul iracionalitu snění o úniku ze zdevastované planety Země, ukazuje ve své knize Aurora z roku 2015, co vše by znamenalo vypravení kosmické lodi, která by měla založit nový život na planetě mimo sluneční soustavu. Generační kosmická loď Aurora se připravuje na svůj úkol několik desítek let a shromažďuje materiály, chemické sloučeniny a další potřebné věci k tomu, aby přežila cestu trvající 160 let a překračující život sedmi generací a aby měla vše potřebné k založení nového života na planetě Tau Ceti. Během dlouhé, únavné a vyčerpávající cesty se posádka musí vypořádat s celou řadou problémů, které mohou takovou výpravu hypoteticky postihnout. Román Aurora nám naznačuje, že takto náročná cesta není moc dobrý nápad a pravděpodobně nebude dobrým nápadem ani za několik století.

 

Podobně i román 2312 z roku 2012 se věnuje kolonizaci sluneční soustavy a ukazuje, že snění o překročení hranice sluneční soustavy či o myšlence vynalézt technologii, pomocí níž by lidstvo překročilo rychlost světla, zůstane navždy jen zbožným přáním. Tohle poznání má ale pro Robinsona ještě další implikace. Pokud je sluneční soustava naším jediným domovem a představa života mimo ni je nereálná, stává se zemský ekosystém naprostým základem všeho, čím lidstvo disponuje. Pokud je sluneční soustava naší nejzazší hranicí a Země zase jediným místem ve vesmíru s ideálními podmínkami k životu, které jako lidstvo kdy poznáme, je i současný ekonomický systém, který je založený na trvalém a extrémně rychlém ekonomickém růstu a vyžadující nekonečnou akceleraci spotřeby, pro naši existenci zničující.

 

„Kapitalismus je systém moci a vlastnictví, který hierarchickým způsobem upřednostňuje výraznou menšinu lidí a neobsahuje žádné dobré regulační mechanismy, které by zohledňovaly škody, které tento systém páchá na biosféře,“ vysvětloval Kim Stanley Robinson v roce 2013 v rozhovoru pro americký časopis The Atlantic. Pokud chceme něco dělat s přírodní katastrofou, která se nezadržitelně blíží, musí podle něj lidstvo kapitalismus odmítnout a pokusit se vytvořit spravedlivou a udržitelnou interakci mezi biosférou a lidskou civilizací.

 

Mezititulek

 

Adam Rodgers označuje s trochou nadsázky rok 1992 za křižovatku žánru science-fiction. Robinsonovi tehdy vyšel Rudý Mars a Neal Stephenson ve stejnou dobu vydává jednu z biblí cyberpunku Snow Crash. Těžko hledat dva větší protiklady. Svět cyberpunku navazuje na estetiku noiru, ukazuje temnou vizi světa, v níž nadnárodní korporace zcela pohltily svět okolo a románový hrdinové se musejí protloukat chaosem velkoměsta a dostávat pod kontrolu virtuální chaos jedniček a nul. Cyberpunkové romány obecně jsou příběhy o tom, jak v tomto nepřátelském světě přežít, a ani se nepokoušejí přinášet jakoukoli naději. Robinson ve své tvorbě naopak předkládá možné únikové cesty, způsoby, jak rozvinout některou z možností, kterými se dá současný stav světa překonat. „Cyberpunk byl anomálie,“ říká Robinson na adresu cyberpunku. „Byl defétistický, nepolitický a kolaborující – stejně jako samotný noir. Já jsem je nenáviděl a oni nenáviděli mě,“ vysvětluje svůj velmi příkrý vztah k autorům, jakými byli právě Stephenson, William Gibson nebo Bruce Sterling.

 

Asi nejvíce mu na cyberpunku vadila jeho posedlost dystopií, úpadkem a zmarem. „Dnešní dystopická klišé jsou zkrátka až příliš jednoduchá. Už vám neříkají ‚Touhle cestou rozhodně nechoďte‘, ale spíš ‚Tohle je jediná cesta a je jedno, co uděláte, takže se ani nepokoušejte s tím bojovat‘. Taková forma dystopie podporuje status quo, jedná se o kapitulaci,“ prohlašoval na toto téma rozčileně v rozhovoru z roku 1996. Sám ale čelí podobným výtkám, speciálně kvůli své vizi zatopeného New Yorku, který vlastně dál žije svým životem jako před katastrofou a stále je přitažlivou multikulturní a uměleckou metropolí. Podobná estetizace ekologických pohrom může ve čtenářích vzbudit dojem, že změna klimatu možná přinese nějaké dobrodružství a novou zábavu.

 

Výjimkou nejsou ani názory, které kolaps klimatu a všech technologických nástrojů, jejichž fungování je na něj napojeno, chápou jako cestu ke svobodě, jako možnost přimknout se k matičce přírodě. Tento názor Robinson jednoznačně a zcela odmítá. „Pokud něco takového nastane, nepůjde o žádné romantické dobrodružství. Bude to pouhý boj o jídlo a bezpečnost, s vysokou pravděpodobností, že vás někdo okrade, zmlátí nebo zabije. Lidé, kteří si toto neuvědomují, nedokážou zatím domyslet, co všechno by takový kolaps pro lidstvo znamenal.“

 

Mezititulek

 

Ve svých knihách se zkrátka nechce vyžívat v katastrofických scénářích a užívat si estetického požitku z destrukce. Jakmile se pustí do ztvárnění některého z fikčních světů, dává si velmi záležet na tom, aby se do knihy dostala detailní vize toho, jak daný svět existuje a jaký je jeho vztah k naší současnosti. V samotném základu je totiž Robinson především spisovatelem terénu. Klade extrémní důraz na realističnost a propracovanost fikčního světa, ať už se jedná o obří vesmírnou loď (Aurora), kolonizaci Marsu (Trilogie o Marsu), kolonizaci sluneční soustavy (2312), nebo zatopený New York (New York 2140). Smysluplnost a realističnost světů, které opírá o nejnovější poznatky přírodních věd, pak vytvářejí rámec, v němž mohou probíhat politické boje mezi postavami, které tyto světy obývají. Bez znalosti tohoto prostředí však politické boje v jeho knihách nedávají smysl. Přestože svoji dizertaci (mimochodem vedenou slavným marxistickým filozofem Fredericem Jamesonem) psal o Philipu K. Dickovi, často se odkazuje spíše k americkým sociálně-realistickým autorům první poloviny 20. století (speciálně pak k Johnu Dos Passosovi), kteří v jeho očích dokonale zaznamenali terén své doby.

 

Podle mnohých je Robinsonova trilogie o Marsu nejúspěšnějším pokusem o oslovení masového publika s antikapitalistickou utopickou vizí od dob románu Vyděděnec (1974) nedávno zemřelé Ursuly Le Guin. Literární kritik Tim Kreider se v roce 2013 na stránkách časopisu The Newyorker ptá (v článku o Robinsonovi příznačně pojmenovaném „Náš nejlepší politický romanopisec?“), jestli historikové a kritikové za padesát let při zkoumání současné literární tvorby najdou vůbec nějaké známky toho, že jsme si byli vědomi celosvětového konfliktu mezi demokracií a kapitalismem a přemýšleli jsme o blížící se ekologické katastrofě. Odpovídá, že ano, ale takové stopy budoucí badatelé podle něj naleznou především v literatuře, která je mnohdy vysmívaná jako žánrová zábava pro nerdy, geeky a pošuky. Ano, najdou je v science-fiction literatuře. Kreider považuje Robinsona za nejdůležitějšího politického spisovatele dnešní doby, který „nám stále dokola říká, že ještě není pozdě, že se nemáme bát, že to nemáme vzdát, že už jsme skoro tam, že to společně dokážeme a musíme jen stále pokračovat“.

 

„Science fiction můžeme vnímat jako nějaký způsob modelování budoucích scénářů, v nichž v jakémsi myšlenkovém experimentu sledujeme některé možné cesty dějin,“ hovoří o svém žánru samotný Robinson a dodává: „Je to způsob, jak přemýšlet o tom, co dnes děláme, kam nejspíš směřujeme a především kudy bychom se měli vydat a čemu bychom se měli raději vyhnout,“ definuje to, jak chápe vědecko-fantastickou literaturu. Považuje ji za způsob, jak čtenářům a společnosti představit celou řadu možností, které dohromady tvoří akční rádius potenciality. Science-fiction je pro něj souborem možných budoucích scénářů, jejichž promýšlení společnosti umožňuje lépe přemýšlet o tom, jak má jednat s perspektivou budoucnosti před očima.

 

„Každá sci-fi má podle mě utopické podloží, protože se jedná o nástroj lidského myšlení, pomocí něhož se můžeme rozhodovat o našem aktuálním jednání tak, abychom zajistili lepší svět pro naše potomky,“ přibližuje Robertson, co konkrétně tato jeho představa znamená. Úlohou science-fiction spisovatele je podle něj stát se zástupcem dosud nezrozeného lidstva, které po nás zdědí naši planetu. Může se na tyto lidi budoucnosti obracet s návody, jak se v novém světě lépe zorientovat a pomoci jim v rozhodování. Musí ale promlouvat i k lidem současnosti a upozorňovat je na to, že i lidé budoucnosti musejí mít v dějinách svůj hlas. Jedním z největších problémů současného společenského uspořádání je pak podle Robinsona to, že na budoucnost nebere vůbec ohledy a často naopak žije na její úkor, aby si zachovalo stávající iracionální životní styl. „Posranej Iain Banks zemřel, Ursula zemřela, a já jsem teď takový poslední žijící utopista,“ rozpálil se vždy distingovaný a uměřený Kim Stanley Robinson letos v diskusi s novinářem amerického portálu Wired. Jako by se bál, že po jeho smrti se světová literatura definitivně propadne do temného nihilismu a odevzdanosti.

 

Autor je literárny kritik a redaktor A2LARM.CZ

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *