Post-uhelná chudoba na Slovensku, Moravě a v Čechách
Co mají společného Handlová, Ostrava a Most? Oblasti potýkající se s různým stupněm marginality k aktuální energetické chudobě paradoxně původní energetický průmysl odsoudil: do okrajových částí těchto měst, dříve hornických center, města vysídlila osoby už tak chudobou ohrožené. Odvrat od těžby proměnil prostorové rozvrstvení obyvatel, jejich socioekonomický status i mezilidské vztahy, zejména mezi českými a slovenskými Romy*kami a neromskými obyvateli. Jak se třída a etnicita prolínají? Proč v šachtě bylo líp a kdo nebo co zastane jejich roli po spravedlivé transformaci?
„Z kruhového objezdu vyjeďte druhým výjezdem na Námestie Baníkov,“ napovídá mi mobilní aplikace, která mě za necelé tři hodiny odnavigovala z Ostravy do Handlové bez jediné špatné odbočky. Ulici 29. augusta pojmenovanou na počest vypuknutí Slovenského národního povstání, která obec protíná v půl, projíždím celou. Handlová je rozlehlejší, než jsem očekávala, a tak chci zaparkovat co možná nejstrategičtěji vzhledem k poloze bývalé šachty, přilehlé hornické kolonie a městského úřadu, kde mě později čeká vedoucí sociálního odboru. Dojedu až na konec obce, kde se, trochu tápajíc, otočím, abych nakonec zastavila na úpatí kopce, který vede k šachtě – pro své vysoké komíny a na poměry obce kolosální cihlové budovy už od hlavní cesty nepřehlédnutelnému orientačnímu bodu. Zamykám auto a vydávám se nazdařbůh nahoru – třeba se mi podaří do areálu ilegálně vlézt a promluvit s nějakým hlídačem, říkám si.
Od areálu bývalého dolu mě ale dělí místní nádraží. Vydávám se tedy na téměř vylidněný peron, a protože mám víc štěstí než rozumu získaného z rešerší před cestou, jako na prvního člověka v Handlové narazím na bývalého horníka z místní šachty. Propuštěn byl minulý rok, v době, kdy společnost uzavřela poslední části areálu. Za dobu deseti let, kdy v dole pracoval, prošel různými pozicemi: nejdříve razil, poté zastával post mechanika a pak záchranáře. „Po uzavření všechny převeleli do Nováků, jen hrstka tady zůstala na to čištění a bourání. Ale v Novákách to nebude ono, tam není uhlí, jako bylo tady. V Handlové je nejkvalitnější uhlí, nejvýhřevnější. To v Novákách není, kdepak.“ Bývalému horníkovi změnil odklon od těžby život: do Nováků nechtěl, a tak se raději odstěhoval do Košic. Proměnil se podle něj ale i celý ráz města: „Tady nic není. I předtím to bylo špatné, ale teď už tu vůbec nic není,“ svěřuje mi nostalgicky, oči upřené na uzavřenou šachtu, od které nás dělí jen pár pásů kolejí místní vlakové stanice, kdysi strategicky umístěné v blízkosti největšího zaměstnavatele v obci.
Radikální jinakost jako past
Podle vedoucí sociálního odboru městského úřadu už Handlová dalšího takhle velkého zaměstnavatele nemá šanci nalákat. Nikomu by se podle ní nevyplatilo začít v Handlové s tak velkým podnikem, jako představoval důl. Handlová nedokáže konkurovat Prievidze a Žiaru nad Hronom vzdáleným asi dvacet kilometrů na každou stranu. „Jediná šance je stát se regionálním poskytovatelem bydlení,“ sdílí se mnou úřednice svou vizi pro město. „V Handlové by lidi bydleli, měli tu školy a školky a do Prievidzy a Žiaru jezdili pracovat. Ale to se nestane, ta města v tom nemají žádný zájem,“ uzavírá rezignovaně.
Největší strukturální proměnu ale v Handlové nepředznamenalo definitivní uzavření dolu v loňském roce – respektive ji zatím není možné s dostatečným odstupem vyhodnotit –, nýbrž začátek devadesátých let a přesun podniku z rukou státu k soukromému majiteli. „Je to logické: najednou se do popředí dostal zisk a v zájmu firmy bylo co nejvíce ušetřit – a tak začalo první větší propouštění,“ popisuje úřednice. Jako první byli propouštěni romští pracovníci, což vedoucí sociálního odboru nevysvětluje, na rozdíl ode mě, strukturním rasismem, ale specifickými pracovními návyky, které i podle ní všichni Romové sdílejí a které stojí v přímém protikladu k zájmu podnikatele zvyšovat zisk.
Devadesátkové propouštění především romských horníků dalo zrod dvěma zásadním momentům, které do nynějška určují celkový ráz obce: prvním je radikální proměna hornické kolonie, druhým (a částečně souvisejícím) pak vyostření vztahů mezi obyvateli Handlové. Někdejší chlouba města, kolonie sestávající z několika řad obytných domů, postupně přicházela o své původní obyvatele, horníky v důchodu. Těm přestala výstavba, jíž součástí byly společné sprchy mimo bytové jednotky, stačit a jejich blízkost šachtě již pro ně společně s odchodem do důchodu nepředstavovala strategickou výhodu. Společně s tím, jak se propuštění a vysloužilí Romové a po nich nastupující generace, jež už nikdo další nechtěl zaměstnat, začali potýkat s existenční krizí, byly celé domácnosti z centrální části obce přesídlovány do postupně se vylidňující hornické kolonie – do bytů oficiálně spadajících do čtvrté kategorie. Tato rezidenční výměna pokračovala až do dnešního přibližně devadesátiprocentního zalidnění bývalé kolonie romskými obyvateli.
Prostorové vyloučení chudobou ohrožených obyvatel o takto výrazné etnické homogenitě hází symbolické i faktické klacky pod nohy reálné diverzitě romské populace, která zahrnuje jednotlivce i skupiny s často dvojí identitou – slovenskou a romskou –, žijící v podmínkách nižšího stupně segregace. Antropologové Jaroslav Šotola a Mario Rodríguez Polo ve svém článku z roku 2018 připomínají, že „Romové nejsou předmětem veřejné diskuse ani z pohledu vědecké komunity v České a Slovenské republice“. Dodávají, že „jejich radikální jinakost představuje zajímavou výzvu pro nově vznikající pole, ale může také představovat past pro vědce“. Vede podle nich k úskalí ve formě zjednodušené prezentace „radikálně odlišné ‚romské kultury‘“. Podobně komentuje situaci dokumentaristka a rodačka z Handlové Vera Lacková. „Často se mluví například o Romech žijících v osadách, ale to je hrozně málo. Chybí pohled na obyčejnou střední vrstvu, která se snaží být součástí společnosti,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas z roku 2021.
Udržení takové střední vrstvy ale stojí v cestě neschopnost měst vypořádat se s důsledky těžební minulosti. Další z mých pouličních informátorek, usměvavá důchodkyně, bývalá učitelka, vzpomíná na hornickou kolonii jako na chloubu města. „Horníci si to tam udělali krásné, říkalo se tehdy, že tam je centrum, a to, kde jsme teď, je dědina. Sem se jezdilo na dědinu. Ale od té doby, co tam jsou Romové, to je hrůza,“ popisuje. Na doplňující otázku, v čem konkrétně se lokalita tak negativně proměnila, nedokáže odpovědět: od zmiňované strukturální proměny v ní osobně nebyla. Kritičtí kriminologové Václav Walach a Petr Kupka ve studii Prostorové vyloučení po česku? Od sociálně vyloučených lokalit dál z roku 2016 v tomto kontextu trefně popisují, jak „tradiční dělnické oblasti postihuje úpadek a zvenčí jsou stigmatizovány jako místa, kde by nikdo kromě opravdových vyděděnců nežil“.
Styk s chudobou jedině s ochranou
Obyvatelka Handlové, která v současnosti žije v domě s pečovatelskou službou, se přitom sama potýká s finančními nesnázemi: za posledních pět let jí třikrát zvýšili nájem z necelých dvou set eur na více než šest set. Zde je namístě připomenout si esej Nancy Fraser z roku 2017 samostatně vydaný o dva roky později pod názvem Staré umírá a nové se ještě nemůže zrodit, v němž kritická teoretička upozorňuje na nebezpečí staré známé tendence štvát proti sobě rasu a třídu. Taková rétorika vnímá rasu a třídu jako bytostně antitetické, protikladné, jako hru s nulovým součtem. „Obě tyto osy nespravedlnosti je přitom možné – a dokonce nutné – konfrontovat společně, v tandemu,“ navrhuje Fraser a dodává, že v současném financializovaném kapitalismu jsou třída a rasa neoddělitelně propojené.
V tiskové zprávě obce z roku 2006 – první a poslední na toto téma – publikované v internetovém deníku SME.sk se dočteme, že v kolonii se postupně měnily standardy bydlení a namísto horníků, kteří odešli za prací do okolních měst, do domů v hornické kolonii město nastěhovalo „neplatiče za energie, nájemné a vodu“, ve většině případů romské rodiny. Václav Walach s Petrem Kupkou v dříve zmíněné studii vysvětlují, jak takové přesuny posilují prostorové nerovnosti: „Na místa vně kapitálových toků jsou přesouváni všichni ti, kteří na pracovním trhu pozbyli hodnoty.“ Tisková zpráva obce dále uvádí, že platit za energie či vodu je pro nové obyvatele kolonie stále těžké. Navrhuje proto vytvoření „modelové romské osady“, která by si se zadlužeností poradila mimo jiné prostřednictvím rozvoje bydlení a infrastruktury. Dnes, sedmnáct let od publikování zprávy, mi současná vedoucí sociálního odboru s lítostí vypráví, že projekt byl na papíře ambicióznější, než na co město ve skutečnosti dosáhlo. Do bytů ani potřebné infrastruktury město již neplánuje investovat. Walach a Kupka přitom právě architekturu považují za základ veškerých úvah o vyloučených lokalitách a infrastrukturu jako indikátor toho, jak moc obec vylučuje své obyvatele z přístupu k běžně dostupným statkům a službám.
Handlová však svou situaci nazírá jako nesrovnatelnou s žádnou jinou. „Nechceme tomu říkat osada. Osady mají obce na východě, tohle je něco úplně jiného, to se nedá srovnávat,“ trvá na termínu kolonie vedoucí odboru. Ať už se sjednotíme na jakémkoli označení, faktem zůstává prostorové vyloučení významné části obyvatel od dnešního centra města, sítě infrastruktury a potřebných služeb. A od ostatních obyvatel, v čemž spočívá druhý ze zmiňovaných dopadů privatizace. Walach a Kupka pracují s termínem „urbánní prezervativ“, který umožňuje chráněný, a tudíž bezpečný styk většinové populace s tou vyloučenou, stigmatizovanou. U klasických ghett, která autoři postihují, je taková tendence doprovázena jednak vykořisťováním populace vyloučené, jednak ochranou ostatních obyvatel před negativními důsledky tohoto vykořisťování. V českém a slovenském kontextu a v případě Handlové tím spíše nelze hovořit o ghettu, byť se mu minimálně co do stupně etnické homogenity, která v podobných lokalitách sahá od 80 do 100 procent, se svými 90 procenty nápadně podobá. V principu je navíc i dominantně romská kolonie v bývalém hornickém městě určitým způsobem objektem vykořisťování – i kdyby jen tím, že je pro město finančně náročné investovat do nutných a rozsáhlých oprav bytové zástavby, jíž je majitelem. Jak Walach s Kupkou dále argumentují, „lokálním aktérům vládnutí – politikům, úředníkům, bezpečnostním sborům a novinářům – slouží tyto problémy často k ospravedlnění zavádění další kontroly a dohledu“.
Z vyprávění úřednice mě proto obzvláště zaujme, že podle ní místní romsko-neromské vztahy dříve vůbec nepředstavovaly problém k řešení. Vedoucí sociálního odboru o vysloužilých a propuštěných Romech, kteří pracovali v dole před revolucí, hovoří jako o generaci „starých handlovských Romů“, které striktně vyděluje od generací jejich dětí, vnoučat a přiženěných či přivdaných osob z okolních měst, které utvářejí populaci současnou.
Hornická nostalgie a limity udržitelnosti
Podobnou zkušenost – radikálně odlišné vztahy během společné práce v šachtě a po devadesátkovém propouštění – popisuje bývalá pracovnice dolu v Ostravě, městě, které sice odklonem od těžby uhlí prošlo mnohem dříve, ale v principech se dnes potýká s podobnými strukturálními důsledky. Někdejší hornické kolonie zejména v obvodu Slezské Ostravy se mírou etnické homogenity rovněž vymykají standardu. Nebylo tomu tak ale vždy: doly jako by udržovaly jakýsi balanc. „To jsme vůbec neřešili, kdo je Rom a kdo ne, na šichtě jsme se bavili všichni spolu a po práci jsme i spolu zašli na pivo,“ vzpomíná Ostravačka nostalgicky. Podobně situaci hodnotí i jiný vysloužilý horník z nyní vyloučené lokality ostravského Hrušova: „Takovou tu soudržnost těch havířů nikde jinde nezažijete. Já teď dělám na povrchu. Tam si každý hledí svého.“
Příkladem z jiného konce regionu jsou pak mostecké „Sedmistovky“, tedy sídliště o třech desítkách bloků s čísly 700 až 736. To bylo postaveno ve druhé polovině osmdesátých let jako náhradní bydlení pro obyvatele vesnic na Mostecku, které musely ustoupit těžbě uhlí. Jak zmiňuje Dlouhodobý monitoring situace romských lokalit – české lokality, zpráva z výzkumného projektu zadaného Úřadem vlády ČR v roce 2009, pro vyšší koncentraci romských rodin si lokalita vysloužila značně reduktivní přirovnání k newyorskému Bronxu. Nájemné je zde levnější, prostorově je však sídliště situované na okraj města, na což výzkumná agentura stojící za zmiňovanou výzkumnou zprávou pohlíží jako na mezistupeň mezi zcela prostorově vyloučeným Chanovem a v blízkosti centra ležícími „Stovkami“. Přestože jde o případ zase trochu jiný, s Handlovou a Ostravou sdílí jedno společné: k marginalitě jej odsoudil energetický průmysl a na energetickou krizi pro ekonomickou situaci svých obyvatel nejvíce doplácí i dnes.
Makroekonomický vývoj, kam lze řadit i přechod od těžkého energetického průmyslu k lehčímu průmyslu a službám, přitom podle Walacha a Kupky „nevede ke zlepšení situace lidí na spodku společenského žebříčku. Sociální zabezpečení je oklešťováno, pozornost státu se přesměrovává na zvýšenou kontrolu a trestání.“ Ty přitom nemusí nabývat tak foucaultovsky děsivých forem, jaké nás možná okamžitě napadnou. Formou kontroly může být i samotné prostorové vyloučení, trestáním pak neochota samospráv či vyšších instancí alokovat zdroje pro rozvoj potřebné infrastruktury.
V doprovodném textu k výstavě Společné jádro (Mutual Core) filozofa Jaroslava Michla, umělce Jána Skaličana, vizuální vypravěčky Giulii Faccin a antropoložky Jitka Králové v galerii Display píše Zbyněk Baladrán, že „socialistickou historii hrdých horníků vystřídala prekarita pozdního kapitalismu, která připravuje půdu pro rodící se zelenou transformaci s nejistými vyhlídkami pro sociálně vyloučené komunity. Dozvídáme se, že ekologickou transformaci vnímají jen jako další elitářskou snahu bez smysluplného přínosu pro živobytí místních.“ Post-uhelné regiony musí pro své obyvatelstvo vygenerovat nový smysl. Příklad Handlové, Ostravy a Mostu nám ukazuje, že uchylování se k prostorové segregaci, která chudobu zákonitě prohlubuje a mezi obyvateli rozevírá propast, takový smysl nedává.
Autorka je socioložka a teoretička kultury
Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.
