Kdo je kdo na knižním trhu 

Abychom porozuměli současné literatuře, nelze opomíjet její socioekonomický rozměr, i když mnozí zasloužilí kritici možná budou tvrdit opak. Ne, skutečně už nelze prohlašovat, že záleží jen na literární a estetické hodnotě výsledku, knihy, a na ničem jiném, například na tom, v jakých podmínkách a za jakých okolností vznikla.  

To, že jsme se – a v tom je český kontext pravděpodobně horší než slovenský – třicet let nezajímali o nic z toho, nás dovedlo do stavu, kdy nejen že není možné se tvorbou knih důstojně uživit, ale vůbec se literaturou důstojně zabývat z kterékoli pozice, a to ani z té kritické. Pro začátek si srovnejme fakta – v České republice má pouze 5 procent spisovatelek a spisovatelů z psaní nějaký pravidelný příjem. Pro čtyři pětiny z nich je to ale méně než 5 000 korun měsíčně. Průměrná mzda je letos 17 300 korun.

Pokud chceme, aby vycházela kvalitní, redakčně dobře připravená a rozmanitá literatura, což – jak jsme si ukázali minule – může být pro společnost jen přínosné, je zcela nezbytné nastavit podmínky tvorby tak, aby bylo možné důstojně žít a tvořit. Není to nijak nový apel, už před skoro sto lety žádala Virginia Woolf ve své slavné eseji Vlastní pokoj pro spisovatelky dvě věci – 500 liber ročně a vlastní pokoj. O skoro sto let později je situace pořád tristní, a proto je dobré vědět, kdo je kdo na knižním trhu, a identifikovat, co nebo kdo může pomoci vytvořit pečující prostředí.

Aktérky a aktéry na knižním trhu můžeme rozdělit do několika skupin: instituce, neziskové/podpůrné organizace, soukromé firmy/producenti a knižní profesionálové a profesionálky. Už z nastíněného schématu je zřejmé, kdo patří ke státní infrastruktuře, kdo má ekonomickou sílu a podobně. Postupně si ale všechny skupiny více přiblížíme.

Instituce versus „nezisk“

Mezi instituce zaměřené na literaturu typicky patří například ministerstva kultury, exportní agentury, literární domy a knihovny, správci kolektivních práv (mohou to být pověřené neziskové organizace) a umělecké rady (arts council). Ve slovensko-českém kontextu je struktura do určité míry podobná, a sice máme ministerstvo kultury, pak tzv. mimorozpočtový fond, tedy uměleckou radu, organizaci starající se o správu práv, exportní agenturu/oddělení, národní knihovnu apod. Všechny zmíněné (většinově státem zřizované) instituce mají společně pracovat na rozvoji, udržitelnosti a exportu literatury tak, aby byla zachována bibliodiverzita a literatura – a s ní i její aktéři a aktérky – prosperovala. Ovšem zdaleka nejen v ekonomickém měřítku, naopak především v tom kulturním. Tomu se pak říká kulturní politika, která byla vtělena do nějakého (strategického) dokumentu, jímž se mají všichni řídit. V Česku to funguje většinou tak, že s novým ministrem přichází nová politika. Taková diskontinuita způsobuje nestabilitu a nejistotu, což nejsou situace, ve kterých se dobře tvoří. Skutečně většinově neplatí, že nejlepší umění se dělá, když má autorka hlad a trpí zimou. Je to mýtus a bude dobré jej konečně opustit.

Například v Norsku mají hlavní směry kulturní politiky nastaveny od šedesátých let minulého století. Bez ohledu na to, jestli politickou moc drží levice či pravice, kulturní politika zůstává stejná, respektive reflektuje aktuální společenské dění, ale nedochází k radikálním – destabilizujícím – změnám a výkyvům. Když přijdete do jakéhokoli knihkupectví v Evropě, najdete tam řady norských titulů. A možná – když budete úspěšně a dlouze hledat – jeden dva překlady z češtiny nebo slovenštiny. Tolik ke stabilitě.

Jak jsem nicméně zmínila, do velké míry jsou naše systémy podobné. Slovensko je ale v jedné věci mnohem dál – disponuje totiž funkčním arts councilem, konkrétně Fondem na podporu umenia. To je něco, co vám my z Česka závidíme. Taky vaše honoráře, které jsou v drtivé většině lepší než ty naše. U nás sice máme Státní fond kultury, ten se ale léta potýkal s obřími dluhy a tak nějak začal fungovat až před pár lety. Ovšem většina dotací se stále administruje skrze ministerstvo kultury, což má mnohá omezení – třeba nutnost dodržet fiskální rok, tudíž je většina dotací pouze jednoletá, dále nemáme funkční systém stipendií a podobně.

Co nezastanou státní instituce, často suplují neziskové organizace, což známe třeba ze sociální péče. I v literárním provozu existují různé „neziskovky“, kdy některé pořádají nezávislé knižní veletrhy nebo například fungují jako literární a kulturní centra. Co se ale v našem kontextu výrazně vtěluje do podoby neziskovek, jsou profesní asociace. V jiných zemích mívají status odborových organizací, u nás to bývají spolky či občanská sdružení. Asociace v jakékoli podobě mají nezastupitelnou roli – na jednu stranu propojují, sdružují a síťují příslušníky tvůrčího oboru (psaní, překladu, nakladatelské činnosti apod.), umožňují jim sdílet zkušenosti a znalosti, podporují je třeba poskytováním právní podpory a pečují o kultivaci prostředí. Na druhou stranu – pokud mají silný hlas – vystupují za obor a hájí zájmy svých členek a členů. V našich končinách nemá sdružování se příliš pozitivní tradici a je na ně pohlíženo s nedůvěrou, a to jak ze strany potenciální členské základny, tak z pohledu výše popsaných institucí. Což je (naše) škoda, kterou si zatím málo uvědomujeme. Asociace totiž mohou fungovat jako partnerská organizace pro jednotlivce a zároveň i pro ty, kteří vytváří kulturní politiku, tedy například ministerstva. Mohou a měly by být spojovacím článkem, který umožňuje jednodušší komunikaci mezi (tvůrčími) občany a státem. V Česku stát ale kulturní asociace nepodporuje žádnými výzvami a v prekarizovaném systému má málokdo kapacitu věnovat energii a čas kulturní advokacii (cultural advocacy), která je zadarmo a je nekonečně úmorná. Zvlášť když už časem, penězi a energií dotujeme vlastní tvorbu.

Kdo drží moc a kapitál?

Pakliže se odrazíme na pomyslný druhý břeh, tedy mezi „komerční“ subjekty, rozlišíme tu dva typy fungování – soukromé organizace/firmy a knižní profesionály a profesionálky, typicky na živnostenský list. Mezi firmy, které fungují na knižním trhu, můžeme zařadit především větší nakladatelství, distribuce, knihkupecké řetězce, logistické firmy nebo třeba tiskárny a papírny. Není asi překvapivé, že jsou to ti větší až největší, kdo se na vymezeném poli pohybují. Z principu kapitalismu jsou to také ti, kdo drží kapitál. Největší peníze se samozřejmě „točí“ na komerčních bestsellerech, které typicky vydávají a prodávají právě hlavní hegemoni.

V systému, kde rozhoduje především (nejnižší) cena a (co nejvyšší) výdělky, je jasné, že se moc kumuluje tam, kde jsou peníze. Zároveň ale – v civilizovaných společnostech, za které se chceme považovat – není možné odvětví, jež patří k tzv. kreativním průmyslům, nechat napospas volné ruce trhu. Jak ale regulovat, když – jak jsme si ukázali – se moc kumuluje v rukou těch, kdo mají peníze? Jediná možnost je skrze výše zmíněnou kulturní politiku, ekonomicky stát trhu konkurovat nemůže. O tom, jak a jestli to děláme úspěšně, se přesvědčíme v dalších dílech našeho seriálu.

Poslední skupinou, kterou si dnes představíme, jsou knižní profesionálky a profesionálové. Bohužel nejsou poslední jen v našem výčtu, ale také se často octnou na konci „potravního řetězce“ a dostane se jim nejméně péče a peněz z celého knižního provozu. Mezi takové můžeme počítat například právě autorky, dále překladatelky, redaktorky, korektorky, sazečky, grafičky, ilustrátorky, produkční a také nezávislé nakladatelky a knihkupkyně. Ti všichni jsou typicky živnostnice a živnostníci a v podfinancované kultuře odvádějí velkou část práce, za kterou ale nedostávají adekvátně zaplaceno. Na začátku článku jsem uvedla, jak jsou na tom autorky, ale třeba ani překladatelé a překladatelky na tom nejsou lépe. Z výzkumu Překladatelů Severu (české asociace překladatelek a překladatelů ze severských jazyků) vyplynulo, že průměrný honorář za normostranu je 180 korun (něco přes 7 eur). A to po letech studia, praxe a nutnosti neustále se vzdělávat a mít přehled, co vychází u nás i v zemi, ze které člověk překládá. Žádné zásadní skoky v honorářích se v průběhu let nedějí.

Může vyvstat otázka, proč mezi tyto knižní profesionálky řadím i nezávislé nakladatelky a knihkupkyně. Z prostého důvodu – nejedná se o žádné velké korporace, typicky jsou to jednotlivci (Trystero, Adolescent, wo-men), malé spolky (Kher) či třeba manželé (Take Take Take, Baobab) a dvojice žen (knihkupectví 2veverky, Dlouhá punčocha, Přístav) s živnostenskými listy, které se rozhodly tvořit knihy/vytvářet prostory pro knihy. Takové, jaké skutečně naplňují principy bibliodiverzity. O výdělek jde až ve druhé či třetí řadě. Na prvním místě u většiny z nich stojí profesionální zprostředkování dobrých knih, a proto je – možná trochu nesystémově z ekonomického hlediska – řadím ke knižním profesionálkám namísto k firmám.

Existují průzkumy, jež ukazují, že nezávislá literární scéna, kterou jsme si vymezili výše jmenovanými profesemi, je typicky tvořená především ženami a příslušnicemi a příslušníky etnických či sexuálních menšin. Naproti tomu stejné průzkumy ukazují, že velká nakladatelství a knižní firmy stojí typicky také na ženách, v jejich čelech ale stojí muži. A my v tomto směru nejsme žádnou výjimkou. Je proto jasné, že pokud se žena nemůže kvůli strukturálním bariérám dostat k vysoké pozici ve velkém nakladatelství, odchází do nekomerční sféry a zakládá si vlastní nezávislé nakladatelství. Knižní trh totiž trpí nerovnými příležitostmi, pay gapem a všemi dalšími „neduhy“ nerovností stejně jako jakékoli jiné odvětví. O tom, jak se – nejen z tohoto hlediska – rozkládá na knižním trhu moc a síla, budu psát zase příště.

Autorka je básnířka, působí na FF MUNI