2019 08 ŠportTematický KapitálJestli ti fotbal jde nebo ne, není důležité

Barbora Matysová8. augusta 201930

 

Kličky, tríčky, hlavičky, nahrávky a góly na zarostlém fotbalovém hřišti bez pořádných branek. Podání, nahrávky a smeče přes prádelní šňůru nataženou mezi dvěma prázdnými zazděnými domy. Parkur, salta, přemety a hvězdy přes dvě k popelnicím vyhozené matrace. To všechno jsou Předlice v Ústí nad Labem ve 21. století, v době konjunktury, v době, kdy se máme dobře.

 

Jen se vzájemně pozorovat

V listopadu tomu bude sedm let, co jsem poprvé navštívila ústeckou čtvrť Předlice, přezdívanou republika dětí. Tehdy jsme tam se skupinou lidí pořádali odpoledne pro rodiny s dětmi, které byly vystěhované z chátrajícího domu do tělocvičny místní základní školy a následně na ubytovnu v Krásném Březně, na druhé straně města. Do Předlic jsme i po zdánlivě šťastném konci krize bydlení rodin začali jezdit dál za účelem podpory dětí ve volnočasových a sportovních aktivitách. Říkali jsme tomu dětské dny a fotbal na školním hřišti byl pouze jednou z aktivit, zkoušeli jsme i badminton, lakros, baseball a všelijaké další nesportovní aktivity. S dětmi jsme se vydávali i na procházky po okolí, pozorovali, fotili veřejný prostor a povídali si o tom, proč nikde nejsou lavičky na sezení, prolézačky na prolézání, koše na odpadky, hřiště na fotbal, houpačky, tráva se záhonky květin nebo třeba jen obyčejný přechod pro chodce.

 

Během posledních sedmi let jsem měla tu možnost výzkumně nebo v rámci blokád neonacistických pochodů poznat řadu sociálně vyloučených lokalit v severních Čechách ve větších nebo menších městech. Všechny měly jedno společné – velkou koncentraci dětí na jedné straně a nedostatek volnočasového vyžití na straně druhé. V minimu z nich se nacházela dětská hřiště, oplocená fotbalová hřiště byla vzácnou výjimkou, a když na místě byla, chyběl trenér nebo pracovník, který by se dětem věnoval. Hřiště totiž není všechno a samo o sobě nekoordinované skupině dětí nemusí stačit. V některých lokalitách bylo zakázáno sedět na schodech, i když byly jediným místem, kam se dalo posadit, v jiných zase jediný volný prostor představovalo nehostinné prostranství před ubytovnou. Když jste ale dětem dali všanc míč a věnovali jim pozornost, mohli jste i na ulici sledovat malé Ronaldy a Nedvědy, ne-li Maradony. Radost z pohybu byla nevídaná, stejně jako radost z pozornosti, kterou jsme dětem mohli dát.

Pre pokračovanie článku a pre prístup do archívu, si prosím zakúpte ročné predplatné. Ďakujeme a prajeme dobré čítanie.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *