Reálne nič ako český model neexistuje

Eliška Mazalanová10. marca 2024337

Zatiaľ čo doteraz bola kultúra a umenie na Slovensku na chvoste záujmu politikov, alebo lepšie povedané, celkom mimo neho, s nástupom novej vlády je to, zdá sa, celkom inak. No namiesto toho, aby sme mali dôvod na radosť, umelecká obec bije na poplach a mobilizuje sa proti snahám urobiť z verejných inštitúcií a verejnoprávnych médií nástroje štátnej propagandy, alebo prostredníctvom financovania cenzurovať aj nezávislú kultúru. Ministerka kultúry Martina Šimkovičová i ďalší politici vládnej koalície avizovali zmeny štátnej podpory umenia a kultúry, pri ktorých sa vraj chcú inšpirovať českým modelom. O ňom, ako aj potrebe strategického organizovania sa sektora kultúry sme sa zhovárali s Jakubom Bakulem, spoluiniciátorom a prezidentom Kulturní a kreativní federace. Jakub Bakule je vzdelaním politológ, ako analytik sa špecializuje na strategický rozvoj kultúry, pôsobil napríklad na Ministerstve kultúry ČR a momentálne spolupracuje s organizáciou Kreativní Praha. Je hlavným autorom českej Státní kulturní politiky pro roky 2021 – 2025 alebo častí týkajúcich sa kultúry v rámci českého národného plánu obnovy.

Nové vedenie MK SR na čele s ministerkou Martinou Šimkovičovou i ďalší politici vládnej koalície opakovane kritizujú aktuálny systém podpory umenia a kultúry prostredníctvom nezávislých podporných fondov a avizujú, že podniknú kroky na ich zmenu. Majú výhrady voči údajne nedostatočným možnostiam kontroly zo strany MK SR. Opakovane sa pritom kriticky vyjadrujú aj ku kvalite podporených, resp. nepodporených projektov, ich obsahu či ideovému zameraniu. Ako to vnímate?

Je namístě ptát se, jestli vlastně přísluší politikům, aby posuzovali konkrétní kvalitu projektů. Politika nemá mít právo určovat, co je kvalitní umění a co není. Pokud by to tak bylo, hrozí extrémní svévole moci. Kultura se v tomto přece neliší od čehokoli jiného. Politik také nebude určovat rozhodnutí soudu, co je kvalitní výzkumný výstup nebo diagnóza lékaře. Každá lidská činnost má svoji odbornost a to, že ji stát financuje, neznamená, že má určovat výstupy. Stát má nastavit vhodné prostředí, které je transparentní a demokratické, ne určovat výsledky. To patří do jiného režimu než do demokracie. Je samozřejmě více způsobů, jak veřejné prostředky rozdělovat tak, aby to bylo transparentní, odpovědné, aby to mělo smysl. To, kterým směrem se Slovensko vydá, je samozřejmě na politické reprezentaci. Mě u toho tedy ale upřímně zaráží, že se vede debata o českém modelu.

Áno, to je hlavným impulzom pre náš rozhovor. Na tlačovej konferencii 9. februára ministerka kultúry a jej spolupracovníci avizovali zmeny štátnej podpory umenia a kultúry, pri ktorých sa vraj chcú inšpirovať českým modelom, ktorý je údajne funkčný a „nám najbližší“. Čím je teda „český model“ charakteristický? Považujete ho za funkčný a hodný nasledovania?

Reálně nic jako český model neexistuje. Jednak v České republice neexistuje ustálený způsob rozdělování peněz ve formě koherentního modelu s daným záměrem. A jednak český systém ani není nijak unikátní. Je to vlastně taková směs typická pro postkomunistické země, které nešly cestou vytvoření struktury a organizace, jako je právě třeba Fond na podporu umenia na Slovensku. V tomto smyslu to česká kulturní veřejnost i odborníci vždycky vnímali tak, že Slovensko je napřed. Myslím, že rozhodně by tady nikdo nemluvil o českém modelu jako o něčem promyšleném. Dotační systém na ministerstvu kultury České republiky je smotek různých programů, přístupů, kde chybí strategie, jednotlivé odbory mezi sebou nemají porovnatelná kritéria. Permanentně každých asi pět let Nejvyšší kontrolní úřad České republiky konstatuje, že se peníze rozdávají netransparentně a neefektivně, bez strategie či záměru, pomocí kterého by bylo možné provádět evaluaci. Myslím si, že jedním z odkazů současného ministra kultury bude, že ten systém začíná trošičku víc strukturovat. Pověřil také náměstka revizí dotačních systémů. Zaslouží si za to pochvalu, protože do původního chaotického systému nikdo nechtěl dlouho zasahovat, nebo to dělal necitlivě. Věci se hýbou mimo jiné i proto, že v Národním plánu obnovy se Ministerstvo kultury zavázalo k digitalizaci dotačního systému. Ve výsledku tak vše snad povede ke sjednocení a k vyšší transparentnosti.

V ČR navíc máme taky Státní fond. Je to Státní fond kinematografie, který funguje velmi dobře. Příliš se přitom neliší od slovenského fondu, jen je zaměřen na konkrétní oblast a kromě dotací řeší i filmové pobídky. A pak máme ještě Státní fond kultury, který měl fungovat stejně jako slovenský fond, měl distribuovat kulturní granty jako nezávislejší arts council. Financován neměl být jen ze státního rozpočtu, ale zejména skrze státní loterii. Založen byl bohužel na začátku devadesátých let, kdy se děly různé šmeliny, a navíc se špatně nastavil matematický model. Fond proto zkolaboval, zůstal mu dluh 250 mil. korun (cca 10 mil. eur) a trvalo snad přes dvacet let, než se oddlužil. Dnes má malý rozpočet kolem 60 mil. (cca 2,4 mil. eur) korun, který nemůže nic vyřešit pro kulturní sektor. Kvůli této pachuti se nikdy nevyřešila finální transformace, aby se granty z ministerstva převedly do tohoto fondu. Po tom se i často volá, protože logicky kulturní veřejnost chce mít těleso, které je předvídatelné, transparentní a odborné. Ministerstvo kultury se to sice snaží zajistit vlastními silami, ale je to pro něj extrémně náročné, administrativně ho to naprosto vysiluje. Takže to není tak, že bychom šli jiným modelem, u nás ten model kvůli historickým okolnostem zkolaboval. Vždy když přijde nový ministr, tak mu kulturní obec navrhne, aby se takový fond udělal. Od té doby, co se u vás zavedl fond na podporu umění, česká obec naopak využívá slovenský model jako argument, že to je něco, co je blízké i České republice.

Ak by ste mali porovnať fungovanie financovania umenia a kultúry v Čechách a na Slovensku, prípadne prostredníctvom nezávislých fondov a dotácií udeľovanými priamo ministerstvom kultúry, ktorý z týchto modelov sa vám zdá vhodnejší? Aké sú ich výhody a nevýhody?

Fond nebo jiná nezávislá organizace ve smyslu Arts Council v Británii je klasický model. To ale neznamená, že nutně je vždycky potřeba ho vytvořit. Je legitimní pořád postupovat s odbornými komisemi a držet granty na ministerstvu kultury. Teď trochu zkusím čerpat ze svého doktorátu z politologie a čistě z odborného hlediska, za mě je tohle pro postkomunistické státy spíše nevhodné, protože to vždycky vede k velké míře administrativy a většinou k menší transparentnosti. České ministerstvo kultury je ve srovnání s ministerstvem slovenským právě zatížené touto extra administrativou. Někteří úředníci de facto stráví celý rok s přípravou a celým procesem dotací. Ministerstvo pak už nemá moc kapacitu dělat cokoli jiného, připravovat legislativu, řešit mezirezortní jednání, která jsou v kultuře čím dál tím důležitějším tématem. A jelikož ministerstvo kultury je jak u nás, tak u vás personálně poměrně malé, dovolit si ten „luxus“ vypálit na toto velkou část své kapacity mi přijde trošičku nesmyslné. A zároveň je zde něco, co je extrémně pokročilé. Model fondů je prostě zlatý standard. Všichni k němu chtějí směřovat. Fondové hospodaření má mnoho výhod, umožňuje líp přidělovat i víceleté granty, klasickou výhodou fondu je, že má i jiný příjem než jenom ze státního rozpočtu. Mohou to být třeba nějaké parafiskální poplatky. Český Státní fond kultury má příjem třeba z vysílání reklamy celostátní televize, z poplatků provozovatelů kin aj. Mně právě vždycky přišlo, kdykoliv jsem byl na Slovensku, že co se kultury týče, je stále vidět, že jsme byli jeden stát. Je tu podobná legislativa, vaše ministerstvo má stejné problémy. V posledních letech se ale stále víc ukazuje, že si vaše ministerstvo vytvořilo lepší sadu nástrojů, jak ty naše podobné problémy řešit. Například právě díky fondu na to má větší kapacitu. Díky Institutu kulturní politiky má zase větší kapacitu pro analytickou práci.

Okrem nadmerného administratívneho zaťaženia, sú podľa vás aj politické dôvody, v ktorých spočíva nevhodnosť pre postkomunistické krajiny sústrediť podporu umenia a kultúry na ministerstve kultúry?

Ono to není jen zatížení, ale obecně nízká kapacita státní správy efektivně pracovat. Často nemáme dokončenou digitalizaci, nemáme zaplacené a vybrané nejlepší úředníky, nemáme nebo neplníme strategie. Druhá věc je, že po zkušenosti s komunismem je myslím nejrozumnější svěřit správu kultuře vysoce odbornému a nezávislému tělesu. Vysokým školám jsme také dali velkou nezávislost. Právě transparentní a odborný systém chrání politiky sami před sebou. Kultura velmi vstupuje do veřejného prostoru, vlastně ho spoluvytváří, proto vždy bude velké pokušení ji hodnotit a ovlivňovat z politických pozic. Jelikož kultura je přirozeně závislá na veřejném financovaní, tak tohle účelové omezování má drtivý dopad na to, co a kdo může tvořit. Obecně jsem asi pořád ještě dost skeptický k tomu, jestli u nás politici dokážou odlišit osobní názor a vkus, na který mají nárok, od politického rozhodování. Je určitě v pořádku říct „tohle dílo se mi nelíbí“, v postkomunistických zemích jsme ale možná stále ještě o krůček blíže k tomu, že politik dodá „a proto jejich projekty nepodpoříme“. Nemyslím si, že by výběr měl mít v rukou jeden člověk, a tenhle systém to umožňuje lépe.

V súčasnosti je pre umenie a kultúru kritické zachovanie fungovania nezávislého na štátnej moci. Poslanci vládnej koalície i ministerka však napádajú nezaujatosť aj rozhodnutia odborných komisií, práve čo sa týka obsahu a kvality projektov. Z ich vyjadrení sa zdá, že kvalitu pre nich určuje najmä obsah a to, či je „ideologicky správny“. Dokonca tvrdia, že na fonde pôsobí akási „progresívna chobotnica“, naznačujúc, že je ovládnutý ich politickou opozíciou a jej blízkymi ľuďmi. V súčasnosti pritom členov a členky odborných komisií vo fondoch volí Rada fondu z ľudí, ktorých na túto funkciu navrhujú predstavitelia*ky umeleckej obce.

Jak jsem říkal, posuzování umělecké kvality konkrétních projektů politiky a jejich následné rozhodování o další podpoře je extrémní problém. Kultura bude vždy závislá na veřejném financování. Myslím, že kdybyste si udělali na Slovensku průzkum, tak vám vyjde to samé jako u nás, kde devět z deseti lidí si myslí, že velké kulturní projekty má financovat veřejná sféra. Teď je otázka, jak to udělat, aby to bylo odpovědné i transparentní. A cestou není, aby to určoval politik. Nejdůležitější pravidlo rozdělování kulturních prostředků je podobné tomu ve vědě a výzkumu. Stejně jako ve vědě a výzkumu je i umění extrémně nejistá oblast, je to jeho vnitřní charakter a to je na něm to nejpřitažlivější. Nevíme, jestli někdo skutečně dokáže vytvořit ten excelentní záměr, máme jen indicie, jestli to dokázal v minulosti a tak dál. Potenciál kvality může proto v současném okamžiku nejlépe posoudit jedině jiný odborník, respektive celá odborná komise, aby to nebylo příliš subjektivní. Důležitá je transparentnost a princip toho, jak komise fungují. Když komisi jmenuje úředník, jehož hlavní odbornost má být v té úřednické rovině, nemá být expertem na kulturu, tak se na něj ta odpovědnost přenáší a transparentnost trochu klesá. Na MK ČR jsou komise jmenované úředníkem, někde je větší profesionalizace, někde menší kvůli tomu, že třeba nebylo dost odborníků v té oblasti nebo se odborné komise neplatily. Je to opravdu nekoherentní systém. Cena za to, že nemáme systematický přístup.

Jestli je tady volání po větší transparentnosti, tak ve výběru odborné komise existuje mnoho mechanismů, na něž se ministerstvo může zaměřit a zůstane po něm dobrá práce. Třeba jakým způsobem se vybírají hodnotitelé, kdo má právo je navrhovat, jak je schvaluje rada nebo aby rada byla nominována tak, aby to bylo rozloženo mezi víc aktérů. Nebo také pravidelné evaluace a benchmarking hodnotitelů, systematický sběr a evaluace dat. Těch možností je mnoho. Jsou ale taky hodně odborné a je náročné je zavádět. Zvlášť ve srovnání s pokušením vybrat si oblíbené projekty.

Něco jiného je ale strategický záměr. Už i v zákoně o FPU je, že 20 procent může směřovat na strategické oblasti. Je plně legitimní, chce-li vaše ministryně nastavit nějakou strategii, samozřejmě pokud to není diskriminační. Určovat priority je úplně v pořádku, pětina kulturních grantů je ve výsledku obří množství peněz. Myslím, že mnohem větší službu než transformovat fondy by paní ministryně udělala tím, pokud by vytvořila jasné priority pro ty čtyři roky, a fondy jsou skvělým nástrojem, skrze který je může implementovat. Mít odvahu prosazovat nějakou demokratickou strategii mi naopak přijde velmi sympatické, i kdybych s tou konkrétní strategií osobně třeba příliš nesouhlasil. Prostě demokracie nabízí dostatečné hřiště bez toho, abychom museli měnit pravidla.

Ste iniciátorom a tiež prezidentom Kulturní a kreativní federace. Jej cieľom je prepájanie a kolektívne zastupovanie jednotlivcov i organizácií pôsobiacich v sektore umenia a kultúry a aj na Slovensku jej vznik vzbudil záujem a zvedavosť. Mohli by ste bližšie predstaviť jej agendu a ciele?

Federace teď oficiálně vznikla, jsme už zapsaný spolek. Ale i když jsme byli ještě jenom neformální organizace, už jsme začali dělat svou činnost. Začínáme se učit to, co ostatní sektory už umějí, například lobbing. Teď to myslím ne ve smyslu nedemokratického ovlivňování, ale zejména jako prosté zastupování, aby se kultura dostala k jednacímu stolu, kde často úplně chybí. Naší myšlenkou u Federace vždy bylo nevytvářet samostatného aktéra, ale platformu, zastřešující organizaci. Posilovat oblasti, které aktuálně nemají zastoupení, mají malou kapacitu anebo jsou roztříštěné mezi několik asociací. Druhým principem je dlouhodobost – nastavit ji organizačně tak, aby to nebyl někoho osobní projekt, ale byla schopná obměny.

Čo sa týka agendy Kulturní a kreativní federace, črtajú sa tam i nejaké hodnotové či politické témy? Pýtam sa aj preto, že na Slovensku sa kultúrna scéna mobilizuje a organizuje práve v reakcii na politickú reprezentáciu a jej hodnotové smerovanie, snahu o politizáciu umenia. Vedú sa tu „vykonštruované“ kultúrne vojny. Pritom kultúrny a umelecký sektor trápi viacero štrukturálnych problémov, podfinancovanie alebo prekarizácia kultúrnych pracovníkov a pracovníčok.

Asi je normální, že se aktivita a energie koncentrují kolem nějakého tématu. My jsme ale nechtěli, aby to byl celý smysl Federace. Přišlo nám, že problémů je mnoho a trvají už desítky let. Naší odpovědí tak je postupně tvořit organizaci, která bude mít kapacitu dělat to, na co aktuálně desítky různých hráčů v kultuře kapacitu nemají. Konkrétní témata si pak vždy budou volit členové. Naším cílem je být reprezentativní a posilovat své členy.

Ako v rámci organizácie uvažujete o udržateľnosti a spomínanej dlhodobosti?

Poplatky od členů jsou základ. Ambicí pro příští rok je nasbírat tolik členů, u kterých dává smysl, aby se zaplatil jeden člověk a třeba jedna větší akce. To si ale musí schválit členská schůze. Vždy jsem to vnímal tak, že by to měl být tajemník nebo tajemnice. Hodně lidí navrhovalo, aby funkce prezidenta a předsednictva byly honorované. Já si ale myslím, že to není úplně nutné, minimálně teď to není na stole. Aktuálně se peníze mají dát na zvyšování kapacity a je vlastně dobré, když děláme ještě jinou činnost. Federaci dáme energii, kterou máme, a když se dostaneme do životní etapy, že už ji mít nebudeme, tak to můžeme předat někomu dalšímu. Samozřejmě by bylo hezké, kdyby se časem Federace plně profesionalizovala, ale to je opravdu daleko.

Aká je odozva zo strany Ministerstva kultúry ČR? V októbri iniciatíva zasielala otvorený list ministrovi kultúry s požiadavkou na zriadenie medzirezortnej pracovnej skupiny k vytvoreniu statusu umelca a ponukou spolupráce. Máte pocit, že je ministerstvo ochotné takýmto iniciatívam načúvať, prizývať ich do procesov?

Na to je třeba se zeptat přímo jich. Obecně ale myslím, že politici vnímají absenci většího partnera. U nás tato organizace nevzniká antagonisticky proti ministerstvu. Třeba to, že je u nás malý rozpočet ministerstva kultury, rozhodně není chyba ministra kultury. Je to dlouhodobá věc. Od roku 2014 je v programovém prohlášení každé vlády jedno procento na kulturu. Žádnému ministrovi se to zatím nepovedlo. Neměl spoluhráče a podporu, aby si o ty peníze mohl sebevědomě říct. Kultura si o to musí říct sama. Dosud nám ale chyběla kapacita, menší profesní sítě na to nemají čas. Větší, logicky, řeší svůj specifický obor. Chceme tu kapacitu postupně budovat, hledat shodu a dělat elementární věci ve smyslu jít za někým do sněmovny, do senátu i na regionální úrovni. Abychom mohli informovat, musíme mít připravená základní data a kontext o tom, kolik v kultuře pracuje lidí, jaký má dopad, jaké hodnoty tady vznikají mimo ty ekonomické. Nám všem v kultuře to přijde jasné, často i hloupé to vůbec vysvětlovat. Ale je nutné to nahlas opakovat. Kromě toho, že přijde někdo z průmyslu a řekne „jsme tady kapitální průmysl a držíme ekonomiku“, postaví se proti němu někdo, kdo řekne „ a my tady držíme tradici, hodnoty, jazyk a někteří naši členové už jsou také součástí nové zelenější ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou…“. Taky potřebujeme odbornou kapacitu, například připomínkovat, když se navrhuje dotační program nebo legislativa. Bez takového spoluhráče je to pro ministerstvo složité.

Myslím, že v rámci naší vzájemné podobnosti by se snad naše malá zkušenost dala využít i na Slovensku. Moje rada by zněla, že pokud je aktuálně mobilizace kulturní veřejnosti, zkuste nějakou zastřešující organizaci založit. Je jedno, kdo s tím začne, pokud to bude otevřené a ambicí bude organizace pro všechny. Myslel bych na to, ať to není jenom odpor proti ministryni, ale že se buduje prostor pro dlouhodobou spolupráci. Začne se u toho, na čem je shoda, a současně se vybuduje fórum, kde bude šance vyříkat si neshody za posledních třicet let. Berme to jako proces učení, ale současně si řekněme, že bude nutné dělat i prostý lobbing. Pozitivní na tom ale bude, že rychle zjistíte, že kultura reálně zajímá více lidí, než se občas zdá.

Autorka je historička umenia a kurátorka

 

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: