Jako „Sexta“ jsou označováni všichni (jednotlivci, organizace, kolektivy, hnutí…), kdo se hlásí k tzv. Šesté deklaraci z Lakandonské Džungle vydané zapatisty v roce 2005. Česky vyšla v časopise A-Kontra, v roce 2019 pak jako samostatná publikace družstva Black Seeds a kolektivu Černá ruka.[/mfn]
sítím odporu a rebelie:
čestným lidem, kteří vzdorují ve všech koutech planety:
Sestry, bratři, soudružky a soudruzi,1V originále „Hermanas, hermanos, hermanoas, Compañeras, compañeros y compañeroas“. Koncovkou „oa“ zapatisté zdůrazňují existenci více než dvou genderů.
Jakožto zapatisté a domorodí lidé s mayskými kořeny vás chceme pozdravit a říci vám, co nám společně přišlo na mysl, na základě toho, co vidíme, slyšíme a cítíme.
Za prvé:
Pozorujeme a posloucháme nemocný svět a společnost roztříštěnou na miliony navzájem si odcizených lidí tápajících v mlhách individuálního přežití, ale sjednocených útlakem systému, který je ochoten udělat cokoli, aby uhasil svou žízeň po zisku, i když už je zřejmé, že jeho směřování a další existence planety Země jsou v přímém rozporu.
Zvrácenost systému a jeho stupidní obrana „pokroku“ a „modernity“ naráží na zeď své vlastní zločinecké reality: vraždění žen.2„Femicidios“. Jen za prvních sedm měsíců roku 2020 bylo v Mexiku zavražděno 2 240 žen. Vraždění žen se neřídí barvou ani národností, děje se po celém světě. Pokud je absurdní, že jsou lidé pronásledováni, mizejí nebo jsou vražděni kvůli barvě kůže, rase, kultuře či víře, je prostě neuvěřitelné, že pouhá skutečnost, že jste ženou, je rozsudkem k marginalizaci, nebo dokonce smrti.
Násilí na ženách nemá žádnou logiku, kromě té systémové, předvídatelným způsobem se stupňuje (obtěžování, fyzické násilí, mrzačení, vražda) a je podpořeno strukturální beztrestností („zasloužila si to“, „co tam asi dělala v tuhle hodinu?“, „co čekala, když se takhle obléká?“). Čelí mu ženy napříč společenskými vrstvami, rasami po celém světě, dívky stejně jako starší ženy – gender je zde jedinou konstantou. A systém není schopen vysvětlit, proč to jde ruku v ruce s jeho „rozvojem“ a „pokrokem“. Z pobuřujících statistik se zdá, že čím „rozvinutější“ daná společnost je, tím větší je počet obětí v této válce proti ženám.
Zdá se, že „civilizace“ nám, původním obyvatelům, říká: „Důkazem vaší zaostalosti je vaše nízká míra vražd. Tady máte naše megaprojekty, naše vlaky, tepelné elektrárny, naše doly, přehrady, nákupní centra, naše obchody s domácí elektronikou, televizní kanály. Naučte se konzumovat. Buďte jako my. Ke splacení dluhu za progresivní pomoc, kterou vám nabízíme, vám však nebude stačit vaše půda, voda, vaše kultura a důstojnost. Ještě budete muset přihodit životy žen.“
Za druhé:
Pozorujeme se a posloucháme smrtelně raněnou přírodu, která ve své agonii stále varuje lidstvo, že to nejhorší teprve přijde. Každá „přírodní“ katastrofa je předzvěstí té následující a pohodlně zapomíná, že její příčinou je lidmi vytvořený systém.
Smrt a zkáza již nejsou čímsi vzdáleným, omezeným hranicemi, cly a mezinárodními úmluvami. Ať už k ní dochází v jakémkoli koutě světa, odráží se na celé planetě.
Za třetí:
Pozorujeme se a posloucháme, jak se mocní tohoto světa stahují do takzvaných Národních Států a schovávají se za jejich zdmi. V tomto neuskutečnitelném skoku nazpátek ožívá fašistický nacionalismus i groteskní šovinismus, doprovázený smrští nesmyslných žvástů. V tom spatřujeme předzvěst blížících se válek, těch, jež se živí falešnými, prázdnými a vylhanými příběhy o rasách a národech, jejichž nadřazenost má být prosazena skrze ničení a smrt. V různých zemích se odehrávají podobné spory mezi vůdci a těmi, kteří by je rádi nahradili. Zakrývá to skutečnost, že u šéfů, vlastníků ani vládců nehraje roli jejich národnost, ale peníze. Mezinárodní organizace skomírají a zůstávají z nich pouhé názvy, podobné exponátům v muzeu… Anebo ani to ne.
V temnotě a zmatku, které těmto válkám předcházejí, pozorujeme a posloucháme, jak je systematicky potlačován každý zárodek tvořivosti, inteligence a racionality. Tváří v tvář kritickému myšlení nám mocní vnucují svůj fanatismus. Smrt, kterou sázejí, pěstují a sklízejí, není jen fyzická, ale zahrnuje i zánik jedinečné lidské univerzality: inteligence, se všemi jejími pokroky a úspěchy. Znovuožívají různé ezoterické směry nebo se vytvářejí nové, maskované coby intelektuální proudy či pseudovědy; a z vědy a umění se staly nástroje politického boje.
Za čtvrté:
Pandemie COVIDu-19 ukázala nejenom lidskou zranitelnost, ale i chamtivost a hloupost různých národních vlád a jejich domnělé opozice. Základními opatřeními, která vycházela ze zdravého rozumu, bylo opovrhováno a sázelo se na to, že pandemie nebude mít dlouhého trvání. Jak se průběh nemoci stále prodlužoval, začaly se tragické příběhy nahrazovat čísly. Smrt se proměnila ve statistiku utopenou v moři každodenních skandálů a prohlášení, v temnou soutěž směšných nacionalismů. Poměr mezi góly a promarněnými penaltami udává, který tým nebo národ je lepší nebo horší.
Jak jsme již detailně popsali v předchozích textech, jako zapatisté jsme se rozhodli pro prevenci a zavedení hygienických opatření na základě rad vědců, kteří nám bez váhání nabídli svou pomoc. Zapatistické komunity jsou jim vděčné a tímto bychom jim chtěli poděkovat. Šest měsíců od zavedení těchto opatření (roušky, dodržování odstupu od ostatních, zásadní omezení styků s městskými oblastmi, dvoutýdenní karanténa pro ty, kdo mohli být v kontaktu s někým nakaženým, časté mytí rukou vodou a mýdlem) naříkáme nad ztrátou tří soudruhů, u nichž se projevily dva nebo více příznaků spojených s onemocněním COVID-19 nebo kteří byli v přímém kontaktu s nakaženými.
Dalších osm soudruhů a jedna soudružka, kteří zemřeli v této době, vykazovali jeden z typických symptomů. Jelikož nemáme přístup k testům, předpokládáme, že celkem dvanáct „compañer@s“ zemřelo v důsledku koronaviru (vědci nám doporučili předpokládat, že jakékoli dýchací potíže jsou COVID-19). Za těchto dvanáct úmrtí neseme plnou zodpovědnost. Nemůže za ně 4T3Čtvrtá transformace (4T) je pojem pocházející z kampaně současného prezidenta Manuela Lópeze Obradora (AMLO), ve které sliboval zásadní proměnu mexické společnosti, podobně důležité jako válka za nezávislost Mexika (1810–1821), válka o reformu (1858–1861) a Mexická revoluce (1910–1917). ani opozice, neoliberálové ani neokonzervativci, boháči, zaprodanci ani žádné spiknutí. Myslíme si, že námi přijatá opatření měla být přísnější.
Nyní po ztrátě oněch dvanácti soudruhů pracujeme na zlepšení preventivních opatření v komunitách ve spolupráci s nevládními organizacemi a vědci, kteří nás vedou tak, abychom byli v silnější pozici pro případ vzniku nového ohniska nemoci. Desítky tisíc roušek (levných, opakovaně použitelných, navržených tak, aby bránily šíření nemoci potenciálním přenašečem, přizpůsobených našim místním podmínkám) byly rozdistribuovány do všech komunit. Další desítky tisíc vyrábíme v našich povstaleckých šicích dílnách a vesnicích. Masivní užívání roušek, dvoutýdenní karanténa pro ty, kdo by mohli být nakažení, dodržování odstupů, časté mytí rukou a obličeje vodou a mýdlem a vyhýbání se městům, pokud je to možné, to jsou opatření, která doporučujeme i našim sestrám a bratrům mimo zapatistické hnutí a která jsou zaměřena na zvládnutí dalšího šíření nákazy a zachování komunitního života.
Podrobný rozbor toho, jaká byla a je naše strategie, může přijít, až na to bude více času. Prozatím můžeme říci: našimi těly dále proudí život a domníváme se (i když se můžeme mýlit), že je to díky tomu, že jsme hrozbě čelili jako komunita a ne jako jednotlivci a kladli jsme velký důraz na prevenci. Umožňuje to nám, zapatistickému lidu, říci: tady jsme, vzdorujeme, žijeme, bojujeme.
A nyní, po celém světě, se velký kapitál snaží o návrat do ulic, aby lidé mohli znovu naplnit svou roli spotřebitelů. Protože jsou to hlavně problémy Trhu, co je trápí: letargické tempo spotřeby zboží.
Ano, je třeba vzít si zpátky ulice, ale je především třeba vrátit do nich boj. Jak jsme již nastínili dříve, život – a boj za život – není individuální, ale kolektivní záležitostí. Nyní je také dobře vidět, že není ani záležitostí národní, nýbrž celosvětovou.
*
Pozorujeme a posloucháme mnohé z těchto věcí a hodně o nich přemýšlíme. Ale nejen to…
Za páté:
Také pozorujeme a posloucháme probíhající vzpoury a rebelie, které, i když často umlčené nebo zapomenuté, nepřestávají být životně důležitými ukazateli lidskosti, jež odmítá slepě následovat systém v jeho spěšné cestě vstříc kolapsu; jako smrtící vlak pokroku, který se pyšně a bez zaškobrtnutí řítí k okraji útesu a jehož strojvůdce naivně věří, že to on rozhoduje o jeho trase, a nevidí, že je sám vězněm kolejí mířících do propasti.
Rebelie a vzpoury, které nezapomínají oplakávat své mrtvé, zasvěcují svůj boj – kdo by to byl řekl – té nejpodvratnější hodnotě ve světě rozděleném mezi neoliberály a neokonzervativce: životu.
Rebelie a vzpoury, které si uvědomují, každá svým způsobem, v závislosti na čase a místě, že řešením není důvěra v národní vlády, chráněné hranicemi, zahalené do vlajek a různých jazyků.
Rebelie a vzpoury, které nás, zapatisty a zapatistky4„Nosotros, nosotras, nosotroas, zapatistas“., učí, že řešení mohou přicházet zdola, ze sklepů a zapomenutých koutů světa. Nikoli z vládních paláců. Nikoli z kanceláří velkých korporací.
Rebelie a vzpoury, které nám ukazují, že když ti nahoře zbourají mosty a zavřou hranice, nezbývá nám než se učit plout v řekách a na mořích, abychom se našli. Ukazují nám, že lék, jestli nějaký existuje, je globální a má barvu země, barvu práce, která žije a umírá v ulicích a čtvrtích, oceánech i oblacích, v kopcích i údolích. A která má, jako původní kukuřice, mnoho barev, odstínů a zvuků.
Tohle všechno, a ještě víc, pozorujeme a posloucháme. A díváme se na sebe a posloucháme, čím jsme: číslem, které se nepočítá. Protože na životě nezáleží, neprodává se, netvoří obsah zpráv, nevejde se do statistik, nemá místo v anketách ani hodnocení na sociálních sítích, nikoho nedráždí, nepředstavuje politický kapitál, stranickou vlajku, módní výstřelek. Komu záleží na tom, že malá, maličká skupina původních, domorodých lidí žije, tedy bojuje?
Protože se ukazuje, že žijeme. Navzdory paramilitárním skupinám, pandemiím, megaprojektům, lžím, zapomnění i pomluvám žijeme. Tedy bojujeme.
A přemýšlíme o tom: že pokračujeme v boji. Tedy že pokračujeme v životě. Přemýšlíme o tom, jak se nám během let dostalo bratrského objetí od lidí z naší země a z celého světa. A přemýšlíme o tom, že jestliže tady život stále vzdoruje a přes všechny překážky vzkvétá, je to díky všem těm lidem, kteří překonali vzdálenosti, zákazy, hranice, kulturní rozdíly a jazyky. Chceme jim poděkovat, mužům, ženám a dalším – ale hlavně ženám –, že zpochybnili a porazili kalendáře i zeměpis.
V horách jihovýchodního Mexika nacházely a stále nacházejí všechny světy světa svého posluchače v našich srdcích. Jejich slova a činy byly potravou pro náš vzdor a rebelii, která není ničím jiným než pokračováním rebelie našich předků.
Lidé kráčející cestou umění a vědy našli způsoby, jak nás obejmout a povzbudit, a to i na dálku. Novináři, kteří zaznamenali, jaké bídě a smrti jsme dříve museli čelit, stejně jako důstojnost našich životů, která je stálá. Byli tu s námi a stále jsou lidé všech možných profesí a řemesel, pro které je jejich pomoc snad jen malým gestem. Pro nás ale znamená hodně.
A o tom všem přemýšlíme v našem kolektivním srdci a napadlo nás, že přišel čas, kdy my, zapatistky a zapatisté, chceme opětovat slova a přítomnost těchto světů. Těch blízkých i těch vzdálených.
Za šesté:
O tomhle jsme rozhodli:
Je na čase, aby naše srdce znovu tančila a aby jejich tlukot nebyl hudbou smutku a rezignace.
Že různé zapatistické delegace, muži, ženy a další barvy naší země, vyrazí do světa, budou putovat a plout vstříc vzdáleným pevninám, mořím a oblakům. Nebudeme hledat rozdíly, nadřazenost či potupu a už vůbec ne odpuštění nebo soucit.
Vyrážíme hledat to, co nás dělá rovnými.
Nejde jen o naši lidskost, která nás všechny spojuje navzdory našim rozdílným způsobům, různým jazykům a barvám naší kůže. Je to také, a především, náš společný sen, který jako druh sdílíme od chvíle, kdy jsme ve zdánlivě tak vzdálené Africe z klína první ženy začali poprvé vzpřímeně kráčet: hledání svobody, které nás povzbudilo k prvním krůčkům… a které nás povzbuzuje dodnes.
Že prvním cílem naší cesty kolem světa bude evropský kontinent.
Že opustíme mexickou půdu a vyplujeme vstříc evropské pevnině v dubnu 2021.
Poté co nejprve projedeme několik koutů Evropy dole a vlevo, přijedeme do Madridu, hlavního města Španělska. Bude to 13. srpna 2021, 500 let od údajného dobytí toho, co dnes známe jako Mexiko. A hned poté budeme pokračovat v cestě.
Chceme mluvit se španělským lidem. Ne vyhrožovat, vyčítat, urážet, něco požadovat nebo chtít, aby nás prosil o odpuštění. Nejsme tu od toho, abychom jim sloužili ani abychom požadovali, aby sloužili oni nám.
Chceme lidem ve Španělsku říci dvě jednoduché věci:
Za prvé: Nedobyli jste nás. Stále vzdorujeme a bouříme se.
Za druhé: Nemusíte nás žádat, abychom vám něco odpustili. Už dost hraní si se vzdálenou minulostí, která tak pokrytecky ospravedlňuje současné zločiny: vraždy sociálních aktivistů, jako například našeho bratra Samira Florese Soberanesa5Samir Flores Soberanes – domorodý rolník a aktivista, člen Kongresu domorodých národů, zavražděn 20. února 2019 před svým domem v Temoacu ve státě Morelos. V posledních měsících života se věnoval boji proti stavbě tepelné elektrárny nedaleko vesnice Huexca a den před svou smrtí během informačního setkání slovně napadl vládního zmocněnce., genocidu skrytou za megaprojekty, ze kterých mají prospěch pouze mocní – ti samí, kteří škodí v každém koutě planety, finanční podpora a beztrestnost pro paramilitární jednotky, kupování si lidského svědomí a důstojnosti za hrst drobných.6Prezident López Obrador opakovaně prohlásil, že Španělsko a Vatikán by se měly omluvit za kolonizaci Latinské Ameriky. Zároveň oproti předchozím vládám ještě intenzivněji prosazuje rozsáhlé projekty kapitalistické infrastruktury, tzv. megaprojekty, například „Mayský vlak“ či kanál spojující Pacifik s Golfským zálivem.
My, zapatisté a zapatistky, se do této minulosti NEchceme vracet, ani sami a už vůbec ne s někým, kdo zasévá rasovou zášť a živí svůj zapšklý nacionalismus bájemi o údajných krásách aztécké říše, která ve skutečnosti vyrostla z krve nám podobných, a kdo se nás snaží přesvědčit, že s pádem tohoto impéria byli poraženi domorodí lidé těchto oblastí.
Španělský stát ani katolická církev nás nemusí žádat o odpuštění čehokoli. Nebudeme papouškovat řeči podvodníků, kteří se zaklínají naší krví a zároveň se snaží zakrýt fakt, že od ní mají umazané ruce.
Za co se nám má Španělsko omlouvat? Za to, že se zde narodil Cervantes? Nebo José Espronceda? León Felipe? Federico García Lorca? Manuel Vázquez Montalbán? Miguel Hernández? Pedro Salinas? Antonio Machado? Lope de Vega? Bécquer? Almudena Grandes? Panchito Varona, Ana Belén, Sabina, Serrat, Ibáñez, Llach, Amparanoia, Miguel Ríos, Paco de Lucía, Víctor Manuel, Aute siempre? Buñuel, Almodóvar, Agrado, Saura, Fernán Gómez, Fernando León, Bardem? Dalí, Miró, Goya, Picasso, El Greco nebo Velázquez? Za to nejlepší ze světa kritického myšlení, opatřeného razítkem libertinského „A“? Za Španělskou republiku? Za španělský republikánský exil? Za našeho mayského bratra Gonzala Guerrera?
Za co se nám má omlouvat katolická církev? Za příchod Bartolomého de las Casas? Za Dona Samuela Ruize Garcíu? Za Artura Lonu? Sergía Méndeze Arcea? Za sestru Chapis? Za životy kněží, řeholnic i světských sester, které kráčely po boku původních obyvatel, aniž by se je snažily vést nebo nahradit? Za ty, kdo riskovali svou svobodu i životy při obraně lidských práv?
*
V roce 2021 uplyne 20 let od Pochodu barvy Země7La Marcha del Color de la Tierra., který jsme uskutečnili spolu s dalšími původními lidmi z Domorodého národního kongresu (CNI), abychom se domohli svého místa v rámci tohoto národa, který je nyní v rozkladu.
O 20 let později budeme kráčet a budeme se plavit, abychom celé planetě řekli, že ve světě, tak jak ho cítíme v našem kolektivním srdci, je místo pro všechny. Prostě a jednoduše proto, že tento svět může dál existovat jen tehdy, budeme-li všichni a všechny bojovat za jeho pozvednutí.
Zapatistické delegace budou složeny převážně z žen. Nejen proto, že mají v úmyslu vrátit objetí, kterého se jim dostalo na předchozích mezinárodních setkáních. Také a především proto, abychom my, zapatisté, dali jasně najevo, že jsme tím, čím jsme, a nejsme tím, čím nejsme, díky nim, pro ně a s nimi.
Vyzýváme CNI-CIG, aby vytvořily delegaci, která nás bude doprovázet, aby naše slova určená těm, kdo bojují ve vzdálených zemích, byla ještě bohatší. Zvláště pak zveme ty, kdo vyzdvihují jméno, obraz a krev našeho bratra Samira Florese Soberanese, aby se jejich bolest, jejich vztek, jejich boj a vzdor dostaly ještě dál.
Zveme také ty, pro něž je věda či umění posláním, závazkem a obzorem, aby na dálku doprovázeli naše kroky a plavby. Pomohou nám tím šířit myšlenku, že věda a umění v sobě skrývají nejen možnost přežití lidskosti, ale i zrodu nového světa.
Ve zkratce: V dubnu roku 2021 vyrážíme do Evropy. Datum a čas? To nevíme… prozatím.
Soudružky, soudruzi,
sestry, bratři,
toto je náš závazek:
Proti jejich mocným vlakům naše kánoe.
Proti tepelným elektrárnám naše malá světýlka, která jsme my, zapatistky, svěřily ženám, jež bojují po celém světě.
Proti zdím a hranicím naše společná plavba.
Proti velkému kapitálu komunitní kukuřičná pole.
Proti ničení planety hora plující za úsvitu.
Jsme zapatisti, přenašeči viru vzdoru a rebelie. A jako takoví navštívíme všech pět kontinentů.
To je vše… prozatím.
*
Z hor jihovýchodního Mexika,
ve jménu všech zapatistických žen, mužů a dalších,
Subcomandante Insurgente Moisés.
Mexiko, říjen 2020
*
P. S.: Ano, toto je šestá část a stejně jako naše cesta povede v opačném pořadí. Tedy že příště přijde pátá část, pak čtvrtá, pak třetí, bude následovat druhá a nakonec první.
Preklad: Black Seeds – kolektív ľudí, ktorí sa rozhodli podporovať zapatistické komunity mimo iného aj tým, že do Českej republiky dovážajú, pražia a predávajú nimi vypestovanú kávu
