Vlhkost jako politikum: feminismus a planetární hydrocommons

Kapalné skupenství bezprostředně vztahuje lidské bytosti k bytostem a ke světu okolo nich, tvrdí Astrida Neimanis. Ať už v podobě oceánů a řek, nebo tělních tekutin, voda představuje nejvhodnější médium k překonání individualismu. Ve svých Bodies of Water kulturní teoretička surfuje na současné vlně posthumanistické feministické fenomenologie, postkoloniálního myšlení i teorie antropocénu.

Do západního feministického diskurzu se od osmdesátých let minulého století začala výrazně propisovat kritika, která od symbolického momentu pojmenování onoho známého „problému beze jména“ bublala pod povrchem. „Ženská otázka“ v podání liberálního women’s lib hnutí a ve svých rozrůzněných radikálně-feministických podobách měla totiž jedno společné: její formulace se bytostně odvíjela od bělošství jejích proponentek. Černá a nebílá kritika přišla v této době s tezí, která drtila zejména lesbické feministky, tehdy stále ještě opojené doznívajícím separatisticko-utopickým étosem pozdních sedmdesátých let: patriarchální oprese uvalená na údajně jednolitou třídu žen není v žádném případě univerzálním, o to méně primárním typem útlaku. Samotná možnost organizovat se ve feministickém hnutí se navíc odvíjela od určitých třídních a rasových privilegií.

Nemožnost feministického „my“

S odstupem lze říci, že pokud byla sedmdesátá léta obdobím vyrovnávání se s heterosexismem liberálních a raných radikálních feministek, osmdesátá a devadesátá léta přinesla totožné zadostiučinění pro feministky jiné než [Read More]

Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.

Jeden komentár

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri:

Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.