Těla těch druhých aneb Řeč co se dotýká

Ondřej Škrabal8. apríla 2018823

V polovině března proběhl v Praze už čtvrtý ročník divadelního a tanečního festivalu Bazaar. Bazaar každoročně prezentuje divadelní a pohybová představení ze Střední a Východní Evropy, která se pohybují tzv. na pomezí žánrů. Letošním tématem Festivalu bylo „Hledání společného hlasu“. Hlavním hostem tohoto ročníku pak byla polská inscenace One Gesture (Jeden Gest) varšavského Nowého Teatru v režii Wojteka Ziemilského (inscenace byla k vidění už např. na festivalu Divadelná Nitra, 2017). Celý výjimečný divadelní tvar byl důmyslně postaven na čtyřech performerech s různými vadami sluchu. Nebyl ale jen překvapující zprávou o světě neslyšících, tvůrcům zcela evidentně šlo o lidské komunikaci obecně.

V inscenaci zazněla pro mnohé neznámá informace, že existují jednotlivé národní mutace znakových řečí, které se od sebe liší mnohdy zásadněji než národní varianty našeho mluveného jazyka. Každý „národní“ znakový jazyk se zásadně systematicky liší od své „národní“ mluvené varianty, čímž v podstatě ztrácí další takové dělení znakovým řečí podle národností jakékoli opodstatnění.

Jinak řečeno: neslyšící jsou menšinou nejen zdravotně znevýhodněných, jak je tradičně vnímáme, ale především skupinou, která je jazykově, a tím do značné míry i politicky, marginalizovaná. Zasadním zjištěním totiž je, že oproti většinovému vnímání je jazyk neslyšících naprosto nezávislým komunikačním systémem. Jak dokazuje jeden z performerů, Adam, mluvená polština nemá pro ty, kteří od narození neslyší, vůbec žádný význam, je pro ně cizím jazykem jako kterýkoli jiný.

Adam Stoyanov tak např. téměř vůbec neumí číst polsky, kvůli čemuž byl považován za dyslektika a analfabeta. Adam je ve skutečnosti lingvistický génius. Dnes je známý především jako básník a slam-poet, jehož vystoupení dávno překročily hranice neslyšící komunity. Používá svůj vlastní jazyk, jakousi rozšířenou znakovou řeč. Jednoduše dělá to, co každý básník – rozšiřuje možnosti svého jazyka. Jeho význam pro roztříštěnou komunitu hluchoněmých je tak bez sebemenší nadsázky možno přirovnat k „národnímu“ (ale jak to vůbec pojmenovat, když slovo národ se v tomto kontextu zdá směšné?) básníkovi. Pro české publikum tato možná paralela ještě mohla stoupnout po tom, co pod Adamovým vedením performeři na scéně předvedli první společnou Hymnu neslyšících, což má opět bez nadsázky stejný význam, jako když ve hře Fidlovačka poprvé zazněla píseň Kde domov můj.

Moc těch, co přišli o hlas

Vnímaní bohaté komunikace neslyšících s sebou pro nás, dosavadní neználky, nese dalekosáhlé důsledky ve vnímaní jazyka (literatury, divadla, možností komunikace). A úzce souvisí také s tématem aktuálního čísla Kapitálu. Neslyšící totiž přímo mluví tělem. Pro nás ostatní je řeč těla čímsi druhotným, čím často mimoděk dáváme průchod svým skutečným emocím nebo úmyslům. Až sekundárně se pak, většinou z obavy, zajímáme, co takto o nás naše tělo vypovídá. Pro neslyšící je to ale základní komunikační kanál, ve kterém jsou nedorozumění, jaká zažíváme každodenně, zcela zjevnou překážkou. Znakový jazyk proto ale není méněcenným způsobem komunikace: Narozdíl od naší řeči totiž komunikace neslyšících nepředstírá (falešné) porozumění, kterým nás mluvená řeč často klame.

Režisér Wojtek Ziemilski, jinak známý jako přední evropský divadelní inovátor, k tomu v rozhovoru pro Divadelní noviny říká: „Komunikací jako takovou se ve své práci už nějaký čas zabývám. Když jsem zjistil, jak odlišné jsou jednotlivé systémy znakové řeči, musel jsem přehodnotit své dosavadní představy o světě. Čím víc jsem se o světě neslyšících dozvídal, tím udivenější a ohromenější jsem byl: Jazyk, který definuje nějakou kulturu bez etnicity, handicap, který může být výhodou, menšina marginalizovaná většinovou společností, avšak s rostoucím vědomím hrdosti a identity. Tohle všechno je fascinující. A – z pohledu performace – tady je tělo, které umí mluvit, aniž by mluvilo, a tančit, aniž by tančilo. A kulturu, ve které je vizuálno základním prvkem komunikace.“

Jazyk je pohyb

Pokud stále někdo váhá, jak s ním problémy neslyšících souvisí, řekněme, že se dost možná nejedná o problémy; tím méně o komunikační nesnáze. Jan Patočka (nedávno jsme si připomněli čtyřicet let od úmrtí tohoto významného filozofa 20. století, jehož doslova utýrala Státní bezpečnost poté, co se stal jedním z autorů Charty 77) začíná cyklus přednášek, publikovaných pod názvem „Tělo, společenství, jazyk, svět“, takto: „Jaké tělo? Tělo, nikoli jak je zkoumá anatomie, fyziologie, nýbrž tělo jako subjektivní fenomén, lidské tělo tak, jak je žijeme, prožíváme. Toto živé tělo je podmínkou i toho, abychom o anatomickém a fyziologickém těle vůbec věděli.“ A o několik přednášek dále Patočka píše: „Musíme si uvědomit podstatnou tělesnost naší existence. Vládnutí tělem je základem života a zároveň porozuměním své nejzákladnější možnosti. Ve svém sebepohybování rozumíme tomu, že pohybujeme tělem a že tato vláda na nás závisí. Kdybychom toto porozumění neměli, pak celý vyšší duševní život, všechno další prožívání by bylo nemožné. Tedy nejen že pohyb k existenci náleží, existence je pohyb.“

V tomto smyslu, ve smyslu Patočkovy fenomenologie, lze neslyšící, navzdory jejich světové diaspoře a obtížnému předávání jejich jazyka, vnímat jako lidi, jejichž komunikace přímo souvisí s jejich existencí (resp. souvisí daleko příměji než u slyšících). Jestliže je podle Patočky pohyb lidskou existencí, pak se jazyk neslyšících stejně tak rovná naší existenci. Naše mluvená řeč se chtíc nechtíc z odstupu jeví jako slepá vývojová větev. Učit se od neslyšících tak může být pro budoucnost celkem praktické: možná nás to jednou zachrání.

Autor je divadelný režisér, dramatik, kultúrny publicista

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: