Americký Ježíš je zpět a vládne umělou inteligencí

Na sociální síti Truth Social se druhou letošní dubnovou neděli objevil na účtu prezidenta Donalda Trumpa obrázek vygenerovaný umělou inteligencí. Trump se na něm pasoval do role světce, či dokonce Ježíše, obklopený ikonografií amerického nacionalismu – vlajkou, vojáky, orly bělohlavými. V pondělí po kritice příspěvek sice smazal, ale oznámil novinářům: „Má to znázorňovat mě jako doktora, který lidem pomáhá. A já lidem pomáhám. Lidem pomáhám hodně.“ Že se vidí jako Ježíš? To jsou podle něj fake news.

Nejde jen o další v řadě Trumpových narcistních výstřelků. Důležitý je kontext: příspěvek se objevil v týdnu, kdy se Trump veřejně pustil do papeže. Do prvního amerického papeže v dějinách, jehož zvolení před necelým rokem přivítal jako „čest pro naši zemi“ – a kterému nyní přes tutéž platformu vzkázal, že je papežem jen proto, že Trump sedí v Bílém domě. Lev XIV. se k tomu vyjádřil na palubě letadla mířícího do Alžírska, kde zahajoval svou africkou cestu: „Je to ironické. Už jen ten název té sítě. Víc není třeba říkat.“ Důrazně odmítl, že by se nechal zastrašit americkou administrativou, a dal najevo, že bude bránit mír a vystupovat proti zneužívání božího jména pro válčení a násilí.

Trumpův obraz lze číst jako vizuální odpověď na papežova slova na síti X: „Bůh nepožehná žádnému konfliktu. Kdokoli je učedníkem Krista, Knížete pokoje, nikdy nestojí na straně těch, kteří tasili meč a shazují bomby.“ Tam, kde papež mluví jazykem univerzální etiky, Trump přechází k sakralizaci politiky obrazem. Vizuální řeč je ostatně pro jeho publikum často srozumitelnější než argument.

Paradoxy občanského náboženství

Trumpův příspěvek nese všechny znaky sakrálního umění. Kompozice pracuje s vertikální hierarchií, v níž jsou na ústřední postavu upřeny pohledy jako na světce obklopeného zářivou mandorlou; z rukou vycházejí paprsky připomínající zázračné uzdravování. Bílá a rudá kombinují Kristovy atributy čistoty a mučednictví, zároveň je však červená i barvou republikánů. Výjev připomíná adorační obrazy i akademický realismus devatenáctého století – konzervativní vizuální jazyk, který evokuje tradici, autoritu a řád. Nejde jen o další Trumpovu imbecilitu. Obraz artikuluje hlubší vrstvu americké politické kultury: mytologii o božském poslání národa. Jinými slovy, jde o vizuální formu toho, co americký sociolog a religionista Robert Bellah označil jako „občanské náboženství“.

Bellah v šedesátých letech popsal, jak americká společnost vytváří jednotu prostřednictvím rituálů a symbolů vypůjčených z náboženských tradic, které jsou však přetaveny do sekulární podoby. Toto občanské náboženství má své posvátné texty, mučedníky i dogmata – ostatně jako každá národní mytologie, českou nevyjímaje. Teologie je tu poměrně přímočará: Spojené státy se chápou jako nový Izrael, lid, který unikl tyranii, prošel pouští a buduje zaslíbenou zemi. Politický i ekonomický řád se tak sakralizuje a dějiny získávají posvátný význam. Takové vyprávění je podle Bellaha funkční – umožňuje pluralitní společnosti držet pohromadě. Zároveň však nese riziko degenerace, již dnes sledujeme v přímém přenosu.

Jak upozorňoval teolog Reinhold Niebuhr, americký národní mýtus obsahuje předpoklady vlastního selhání od svého počátku. Je založen na kolektivní pýše – iluzi, že lze překročit lidskou konečnost a zaujmout pozici vyhrazenou Bohu. Příběh o budování „nového světa“, který má být prostorem svobody a rovnosti, se tak snadno proměňuje v mýtus o vyvolenosti a nezpochybnitelné autoritě. A ta se promítá do geopolitických vztahů a nároků.

Právě tuto logiku používá Trump, když tvrdí, že papež „nemůže kritizovat amerického prezidenta“, nebo když sám sebe stylizuje do role světce. Pokud tyto projevy očistíme od jejich exaltované podoby, zůstane nám překvapivě konzistentní obraz: návrat „amerického Ježíše“, jak o něm zpívali už na začátku devadesátých let Bad Religion („Nepotřebuji být globálním občanem, protože jsem požehnán národností.“). Myšlenka, že národní identita sama o sobě zakládá morální nadřazenost, není deformací, ale rozvíjením dlouhé tradice.

Věčný návrat bojů o investituru

Dějiny křesťanství znají spory mezi světskou a náboženskou mocí velmi dobře – od středověkých bojů o investituru až po moderní debaty o roli církve ve veřejném prostoru. Dnešní situace se však od historie liší: papež disponuje především symbolickou autoritou, zatímco politická moc se opírá o institucionální a mediální infrastrukturu, která dokáže své nároky prosazovat bez nutnosti teologické legitimace. Lev XIV. tak může mluvit jazykem univerzální etiky a solidarity, ale nemá prostředky, jak politickou moc k čemukoli přinutit. A zdá se, že o to – poučen škodami, které římskokatolická církev v minulosti svými mocenskými choutkami napáchala – ani neusiluje.

O to zajímavější je, že se k teologii obracejí samotní političtí aktéři. Viceprezident J. D. Vance se například pokusil obhájit prioritizaci národního společenství odkazem na Augustinův koncept ordo amoris. Podle něj má člověk milovat nejprve své blízké a svůj národ, až potom ostatní. Taková interpretace však ignoruje základní posun, který křesťanství přináší: láska je výzvou k překročení hranic mezi lidmi, je revoluční. Papež František ostatně razil přímo koncept revoluce něhy, tedy opuštění pohodlí a vlastních předsudků a vykročení k slabým, vyloučeným a opuštěným. Vance se tak ve snaze o teologickou argumentaci paradoxně vrací k logice loajality vůči rodině, obci a národu, která je bližší antické občanské etice než univerzalismu evangelia. Podobné stažení posvátného do služeb kolektivní identity ostatně zdobí i Trumpův obraz: je to moderní politický kýč, který si vypůjčuje autoritu klasické a sakrální ikonografie, aby z prezidenta udělal zázračného léčitele národa.

Trumpův obraz tak není úletem, ale zkratkou celé teologie moci: tam, kde prorocká tradice křesťanství mluvila o pokoře, nastupuje triumfalismus, který si bez rozpaků přivlastňuje božské atributy. Jak připomínal Niebuhr, triumfalismus nevyjadřuje sílu, ale úzkost. Čím hlasitěji národ tvrdí, že je vyvolený, tím méně si je tím jistý. A čím více se Trump stylizuje do role spasitele, tím méně toho ve skutečnosti dokáže zachránit. Možná proto dnes americké občanské náboženství nepotřebuje proroky, ale grafiky – a místo teologie mu stačí generativní model. Jenže obrazy, které vytváří, nejsou jen vtipné internetové memy. Oběti těchto bludů jsou velmi konkrétní. Na Blízkém východě trpí živí lidé – a mezi nimi i křesťané, které Trumpova administrativa v Palestině a Libanonu bez většího váhání obětovala ve jménu své vlastní vyvolenosti.

Autor je filozof, teoretik médií a religionista

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.