Odsuzuješ osmý duben?

Dne 8. dubna spáchala izraelská armáda v Libanonu teroristický útok, během nějž zmasakrovala přes 350 lidí a další dva tisíce zranila. Za ohlušujícího ticha celého světa.

Ve středu 8. dubna po poledni otřásla bejrútskou přímořskou čtvrtí Ein al Mreiseh tupá rána. Bylo krásné slunečné odpoledne. To mnohé po nezvykle dlouhé a deštivé zimě nalákalo k procházce po přímořské promenádě táhnoucí se okolo středostavovské čtvrti, která je domovem pestré směsice křesťanů, muslimů a sekulárních obyvatel. Jiní teplý den využili k vyvěšení prádla na balkonech, které bezprostředně po výbuchu zavalil šedavý dým a puch spáleniny.

Zpravodajské kanály v prvních minutách nepřinášejí žádné zprávy. Někteří se proto obávají, že útok cílil na vysídlené lidi, přespávající ve stanech na promenádě, stejně jako v případě, kdy IDF o měsíc dříve zabily na nedaleké pláži osm uprchlíků. To se nicméně nepotvrzuje. Rakety tentokrát směřovaly přímo do čtvrti, která nebyla izraelskou agresí zasažena od okupace v roce 1982.

Jindy tichou ulicí se rozléhá křik. Na schodech jednoho z domů leží asi sedmdesátiletý muž a pláče. Lidé jako v mrákotách směřují k ještě před pár minutami sedmipatrové rezidenční budově, v níž nyní zeje kráter.

V tu chvíli už začínají přicházet zprávy z dalších a dalších míst v hlavním městě i po celé zemi. IDF – jak se samy chlubí – podnikly během deseti minut přes sto útoků. Za několik minut tak připravily o život 350 lidí, téměř dva tisíce zranily a desetitisíce doživotně traumatizovaly. A celý svět? Nic.

Černá středa

Po utichnutí výbuchů se městem kromě křiku ozývá další zvuk, houkání sanitek. Lidé na motorkách se k nim připojují jako předvoj a rozhánějí dopravu. Sociální sítě zaplavují výzvy nevyjíždět nikam autem, pokud to není nezbytně nutné. Mnozí míří darovat krev do přetížených nemocnic, kde se tvoří několikahodinové fronty. Kromě ztracených životů a těžkých zranění se mnozí obyvatelé země stali svědky traumatizujících scén.

„Moji kolegové se zrovna vraceli z práce, když se ozvala rána a oni před sebou viděli, jak vzduchem létají těla,“ popisuje čtyřicetiletá humanitární pracovnice, s níž sedím v kavárně – v dané chvíli až nepatřičně malebné – pod vysokými stromy, v křesťanské bejrútské čtvrti. Ta je v tuto chvíli považována za bezpečnou, stejně jako byla do středečního masakru považována za bezpečnou čtvrť Ein al Mreiseh. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že obyvatelé dominantně křesťanských čtvrtí téměř výhradně odmítají přijímat do svých domů lidi prchající ze zasažených oblastí.

Mnozí to vysvětlují obavou, že by se mezi nimi mohli nacházet jednotlivci napojení na Hizballáh a že by se tím sami stali potenciálním cílem útoku. Jiní nicméně dodávají, že v této fázi už může být záminkou k útoku prakticky kdokoli pocházející z jižních oblastí země, a ze strachu o bezpečí vlastních rodin proto raději nechtějí poskytnout útočiště nikomu. IDF tak kreslí terč na záda obětem svého teroru a cíleně tak rozbíjejí soudržnost mezi místními.

IDF se k teroristickému útoku – jejž nazvaly Operace Věčná temnota – rozhodla v den vyhlášení příměří mezi Spojenými státy a Íránem. Většina lidí, s nimiž hovořím, se tedy domnívá, že toto je jejich způsob, jak vyjádřit, že dohoda o klidu zbraní Libanon nezahrnuje.

Podle oficiálního vysvětlení načasování útoku souviselo s naplněním tzv. operačních podmínek. Zároveň prý vychází z předpokladu, že boje s Íránem budou stejně brzy obnoveny.

Zmiňované operační podmínky mohou souviset se spekulacemi, podle nichž v daném čase probíhalo online setkání členů Hizballáhu, na němž plánovali další společný postup. Skrze něj se prý mělo Mosadu podařit zjistit jejich lokalitu a zaútočit. Ač se tato verze událostí šíří i libanonskými ulicemi, mnozí pochybují o uvěřitelnosti toho, že by velení Hizballáhu skutečně využilo nezabezpečenou platformu Zoom. Vysvětlení rychlého rozhodnutí reagovat odporuje také skutečnost, že na místech některých útoků byla již během předešlého dne výrazně větší přítomnost dronů. IDF jako vždy tvrdí, že cílem byla velitelská stanoviště Hizballáhu, a jako vždy pro to také nepřinášejí téměř žádné jasné důkazy.

Pravděpodobnost, že se právě v Ein al Mreiseh nacházelo řídicí centrum, o němž by nikdo neměl tušení, se blíží prakticky nule. Lze tedy předpokládat, že se na místě ubytoval jednotlivec s vazbami na struktury Hizballáhu.

Vazby současně mohly být jen velmi vágní. „Mohl to být třeba kadeřník někoho z Hizballáhu,“ komentuje situaci třicetiletá palestinská sociální pracovnice.

„I kdyby tam někdo byl, tak s ním přece proboha nevezmu celý barák, ne?“ lomí rukama šedesátiletá řecká důchodkyně, která ze svého balkonu viděla jednu z přilétajících raket.

Zdroje IDF tvrdí, že zavraždily 250 bojovníků libanonského hnutí. Mezi oběťmi je 30 dětí a 70 žen, nicméně není možné udělat jednoduchou matematiku a předpokládat, že zavraždění muži byli aktivními členy vojenské sekce Hizballáhu.

Útoky na hustě obydlené rezidenční čtvrti proběhly bez jakéhokoli varování. Právě PR strategie předchozího hlášení bombardování přispěla k bizarní pověsti IDF jakožto nejmorálnější armády světa. V Libanonu k varováním nicméně již téměř nepřistupují. Místo nich jsou vydávány plošné příkazy k vystěhování, které se nyní týkají pětiny země včetně části moře.

Na jednostranné a nelegální pokyny se ostatně odvolává i ministr obrany Izrael Katz, který tvrdí, že nahlášení středečního bombardování nebylo možné kvůli zajištění úspěšnosti operace. Stejným dechem však dodává, že na většinu napadených oblastí stejně platily příkazy k vystěhování a ti, kdo odmítli nebo z jakéhokoli důvodu nemohli opustit svoje domovy, musí mít něco společného s Hizballáhem.

Kromě několika vágních odsouzení ze strany Francie a Kanady proběhl masakr prakticky bez povšimnutí. Libanonská vláda reagovala vyhlášením státního smutku po dni, o kterém nyní místní referují jako o černé středě. Útoky odsoudila a pokračovala ve snaze o mírová jednání s pachatelem masakru.

„Vidíš, ani naše vláda se k tomu nedokáže postavit,“ říká mi pětatřicetiletý animátor, momentálně vysídlený z jižního městaTýros. „Jak můžeme čekat, že budeme zajímat někoho na Západě?“

Západ se ale zajímat umí, nicméně jen velmi selektivním způsobem.

Odsuzuješ osmý duben?

Z otázky „Odsuzuješ sedmý říjen?“ se stala hojně využívaná metla, jež má diskreditovat obhájce lidských práv kritizující genocidní jednání IDF v Palestině a nejčastěji samotné Palestince. Pouhé replikování této fráze v kontextu masakru v Libanonu tedy není příliš produktivní, může však posloužit jako zajímavý myšlenkový experiment. Dokáže totiž vykreslit propastnou hloubku toho, čemu už nelze říkat pouze dvojí metr, ale spíše další ze série potvrzení, že na některých životech zkrátka nezáleží.

Umíme si představit situaci, v níž by se o útocích spáchaných hnutím Hamás 7. října psalo jen zcela okrajově a pozornost by po pár dnech utichla? Umíme si představit, že by se po celém světě nekonaly pietní akce za oběti, politici by se nepředháněli v tom, kdo dá více na odiv svou soustrast a zděšení? Umíme si představit, že bychom neznali tváře zavražděných a osudy unešených? Ne? Tak proč nevíme nic o obětech teroru v Libanonu?

Proč svět nezná jméno Oly Attar, matky dvou dcer, která přišla o svého manžela během výbuchu bejrútského přístavu 2020 a zbytek života až do 8. dubna zasvětila pomoci rodinám přeživších? Proč nemluví o básnířce Salmě Chatoun a jejím manželovi Mohamedu Krištovi? Proč neví o Naderu Chalílovi, který byl zabit při práci ve slavné prodejně oříšků Rafai, a o stovkách dalších? Dne 8. dubna se v Libanonu stal teroristický útok, k němuž nikdo nejen nemusí zaujímat postoj, ale nikdo o něm ani nemusí vědět.

Návyk médií referovat o válce jako o fotbalovém zápase, o němž se informuje výhradně prostřednictvím počtů obětí, vede pouze k dalšímu znecitlivění přihlížejících a reprodukují jej taktéž politici a armádní představitelé. Po 7. říjnu se začalo šířit srovnávání s teroristickým útokem z 11. září 2001 v New Yorku. Útok Hamásu měl být tedy s ohledem na počet obyvatel dané země výrazně brutálnější. Zabití téměř 1 200 lidí – z nichž bylo přibližně 700 civilistů – a únos dalších dvou stovek se tak staly referenčním bodem, jenž měl obhájit jakoukoli formu násilí v Gaze.

Má tedy podle této chladné logiky nyní Libanon právo na odplatu v jakékoli podobě? Má právo na sebeobranu? A má vůbec právo na existenci?

Trosky zůstávají, život musí pokračovat

O týden později je ulice v Ein al Mreiseh stále plná trosek, pod nimiž přišlo o život 28 lidí. Další dva jsou nadále pohřešováni. Jeden z nich – mladý muž – by podle dostupných informací měl být naživu a je po něm vyhlášeno pátrání. Bezprostředně po útoku se pokusil vběhnout zpět do kolabující budovy, aby odtud vyvedl svou matku a sestru. V té době však již byly obě mrtvé. V šoku z místa utekl a od té doby je nezvěstný. Jedno z pohřešovaných těl tak možná zůstává pod troskami, z nichž trčí rozlámané televizory, dětské hračky a invalidní vozík.

Úzkým prostorem okolo zhroucené budovy se nicméně tlačí pár nesoucí tašky s nákupem. Na druhé straně sedí u zadního vchodu do restaurace její zaměstnanci a kouří. Život, který se 8. dubna na pár minut zastavil, musí zase pokračovat.

A pokračuje ve strachu z nadcházejících dní. V zemi sice formálně platí příměří, během něhož jsou ale každý den zabíjeni další a další lidé. Mezi nimi i novinářka Amal Chalíl, která byla brutálně zavražděna při reportování o situaci v jižním Libanonu.

Dohoda o příměří byla po uplynutí prvních deseti dní prodloužena na další tři týdny – což IDF poskytuje klid na pokračující demolice a rabování vesnice na území, jež plánují permanentně okupovat, včetně části moře, kde se poměrně nepřekvapivě nacházejí zásoby ropy.

Možnosti pro Libanon tedy spočívají v obnovení vyvražďování obyvatel po celé zemi či v koncentraci násilí na jižní regiony země. V kontextu silné nejistoty je po 8. dubnu nicméně jedno jisté – žádná míra teroru ze strany IDF nedokáže zlomit podporu či nezájem přicházející ze Západu.

Autorka je doktorandkou antropologie působící v Libanonu.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.