Česká kulturní politika nabrala slovenskou trajektorii. Nabere ji i boj za kulturu?

Když se ukázalo, že sympatie Oty Klempíře k Motoristům sobě nejsou jen symbolické, ale naopak vyvěrají z Klempířovy touhy vstoupit do politiky, kdekdo to bral vlastně jako dobrou zprávu. Klempíř byl sice usvědčený spolupracovník StB, ale měl pověst v zásadě antikomunistického rebela, geniálního textaře a kultovního rappera. Někoho, kdo přece rozumí kultuře a umění, protože obojí dělá. Za „fancy Otou“ se ale rýsovala i druhá tvář a v ní zdaleka nešlo jen o jeho spojení s kultovní kapelou J.A.R.

Klempíř byl vždy také PR specialista a mediální stratég, který z povahy své práce neměl jediný problém promovat kohokoli, kdo mu dobře zaplatí. A tak nakonec – pro mnohé překvapivě a pro mnohé naopak zcela nepřekvapivě – skončil u Motoristů. Svou prací na kampani jim pomohl dostat se až do Poslanecké sněmovny. Že se stane ministrem kultury, se vědělo dříve, než byla vůbec ustanovena vláda. Měl to, jak jinak, za zásluhy.

Náš Oto Klempíř

Jeho nástup do funkce provázelo chlácholení a uklidňování. Část kulturní obce i širší veřejnosti uvěřila, že „náš Oto“, člověk z branže, přece nepůjde proti svobodnému umění a kulturním institucím v zemi. Tahle představa byla od začátku naivní a rychle se rozpadla s prvními výroky a kroky, které Klempíř ve funkci udělal. V přesném souladu s motoristickým trollingem, tedy jednou z hlavních a nejvýraznějších deviz této krajně pravicové strany, se i on rozhodl bavit popichováním svých bývalých kolegů a kolegyň. Začala éra výsměchu a cílených provokací.

Její součástí byla například fotografie se slovenskou ministryní Martinou Šimkovičovou, symbolem brutální destrukce slovenské kulturní obce, nezávislých institucí i médií. Nebo místy až groteskní přitakávání konzervativním hlasům napříč českou kulturní scénou, z něhož bylo zřejmé, čí názory chce Klempíř slyšet a čí naopak ne. Ne snad proto, že by byl přesvědčený konzervativec nebo věřil ve státní zásahy do umění. Prostě proto, že je to prospěchář, kterého těší sledovat, co se stane, když druhým něco zničí před očima. A že je z jeho pozice skutečně co ničit.

V české politice je momentálně jen málo směšnějších věcí než Klempířovo účelové počínání. V míře trapnosti a sebeponížení soupeří se svými stranickými kolegy a laťka doslova leží na zemi. Můžeme se Klempířovi sice smát, ale to je tak všechno. Je totiž zjevné, že sám Klempíř ví, nakolik svým počínáním atakuje hranici nesnesitelné trapnosti. Je to však hra o naše, ne jeho nervy. A zatím v ní ministr kultury vyhrává.

Česká debata o kultuře dnes vypadá podobně jako ta, kterou jsme vedli před třinácti lety. Škrty, se kterými přišla nepopulární Nečasova vláda, byly přesně v logice austerity neoliberálního diskurzu, který poslední „čistě“ pravicová vláda razila. Slýchali jsme, že se musí šetřit a utahování opasků se dotkne všech, včetně pracovníků a pracovnic v kulturním sektoru. Ti přitom už v té době byli zcela prekarizovaní a vyhladovělí. Minimálně část umělců však i přesto dál věřila v pravicový utopistický sen: že hodnotu má to, co si na sebe umí vydělat, že údělem umělecké třídy je trpět, že do kultury politika nepatří.

A přesně to zadělalo na další vlnu problémů.

Kam jsme to dopracovali

Už dlouhodobě sledujeme, že umělecká obec je schopna hájit demokracii hlavně tehdy, když se spor odehrává v podprahově antikomunistickém rámci. Čeští umělci a umělkyně dokážou pronášet politické proslovy na udílení významných cen, většinou ale jen ve chvíli, kdy se vymezují proti neurčitým hrozbám ztráty svobody a demokracie v podobě politiků, s nimiž nesouhlasí. V takových projevech je jen zřídkakdy přítomna systémová kritika, často jde o povrchní vymezení se založené téměř na estetickém či „třídním“ rámci. Nejde tak o politický nesouhlas, spíš o odplivnutí si, kam jsme to v té naší krásné demokracii dopracovali.

Jakmile se ale hrozby útoku na zásadní instituce začnou naplňovat konkrétními kroky, třeba postupným osekáváním veřejné podpory, často si s tím ti samí lidé nevědí rady. Stát je totiž v jejich očích předem podezřelý aktér a stejně podezřelé jsou i „jeho“ granty.

Právě veřejná podpora kultury má přitom zásadní smysl. Není tu od toho, aby odměňovala jen to, co obstojí na trhu, ale aby udržela prostor pro rozmanitost, pro méně komerční a neziskové projekty a pro alespoň minimální dorovnávání nerovností mezi silnými tržními hráči a křehčími kulturními iniciativami. Jinými slovy, jejím smyslem není efektivita v úzkém ekonomickém významu, ale podmínky pro pestřejší, svobodnější a demokratičtější kulturní prostředí.

Jedině tak může být kultura v pravém slova smyslu dostupná a jedině tak může být emancipační i tam, kam by jinak nikdy nepronikla. Je až ponižující muset pořád opakovat, že bez kvalitních podmínek pro práci a rozvoj toho nikdo není schopen, a pokud ano, tak jen po velmi omezenou dobu a za cenu vlastního sebezničení. Přesto to říkat musíme, jako bychom museli hájit i to, že dýcháme vzduch a pijeme vodu. Nelze chtít po kultuře, aby měla dopad, a přitom nechávat ty, kdo v ní pracují, aby se obětovali.

Mluvit jazykem emocí a gest

Jenže dlouhodobě individualistické prostředí části české kulturní obce tohle ne a ne pochopit. A tak zatímco někteří státní podporu chápou jako základní nástroj kulturní politiky, jiní ji dál považují za zbytečné vyhazování peněz na neefektivní a neudržitelné projekty nebo z druhé strany za překážku k autonomní alternativní tvorbě. A takové ideové nastavení brání skutečnému politickému tlaku, zvlášť když se spojí s dalším falešným argumentem: že nezávislá kultura není pro „obyčejné lidi“ a tvoří ve společnosti hráz.

Tak to ale není: stačí si vzpomenout na klíčová období moderních dějin, kdy to byla vždy kulturní a umělecká obec, kdo s sebou nesl demokratizační étos a výrazně napomáhal ke komunikaci pozitivních společenských změn. Mluví totiž univerzálním jazykem emocí a gest, jen jsme na jejich sílu možná tak trochu zapomněli.

V reakci na plánované škrty v kultuře uspořádalo studentstvo českých uměleckých vysokých škol protestní setkání. Zapojili se do něj filmaři a filmařky, divadelníci a divadelnice, hudebníci, kreativní sektor nebo výtvarníci, zástupci jiných uměleckých oborů i tváře zásadních kulturních institucí nebo periodik. V centru Prahy se sešlo kolem neuvěřitelných dvou tisíc lidí, kteří dali najevo jak svou naštvanost, tak solidaritu.

Byl to zásadní a důležitý krok, kterým se širší umělecká obec vymezila proti likvidačním snahám vlády. A je důležité, že idea tak velkého protestu vzešla právě ze strany mladých lidí, kteří dnes očividně nemají problém vnímat politiku a umění jako spojené nádoby. Koneckonců nic přece nevypovídá o důležitosti umění a jeho politické roli víc než právě snahy ji škrtnout, ovládnout a změnit v propagandu.

Už jen touto snahou politici dokazují, že je to kulturní obec a nezávislá mediální krajina, co je třeba dostat pod kontrolu jako první. Je v tom hořký paradox: z hlediska žádné vlády nebylo Ministerstvo kultury vnímáno jako páteřní infrastruktura, nejen moci, ale také pokroku. Teprve až s nástupem antidemokratických sil vidíme, že touto infrastrukturou je a že je něčím, čeho se politici jako Fico, Babiš nebo Macinka a Turek děsí.

Využít éru influencerství

I když se protest proti Klempířově dosavadní politice vydařil a přišlo na něj hodně lidí, odpověď ministra kultury byla rychlá a jasná. Škrty budou. Protesty proti nim nejspíše také budou pokračovat, jak by ne. Ale lze se tváří v tvář trollingu, který Klempíř zvolil jako svou hlavní komunikační techniku, ubránit pocitu zmaru? Těžko.

Je tu totiž zásadní rozdíl mezi klasickými pravicovými vládami a tou, která se moci chopila na podzim roku 2025. Ideologie škrtů a osekávání veřejného sektoru patří k pravicovým vládám dlouhodobě a je v tomto smyslu konstantní. Staví proti sobě falešná dilemata, ale činí tak víceméně srozumitelně. Skutečně existují lidé, kteří věří, že hodnotu má jen to, co si na sebe vydělá, a že stát má být co nejmenší a zasahovat jen výjimečně a co nejméně. Ano, toto ovzduší zadělalo na problémy, se kterými se nyní potýkáme. Ale globální posun k falešně lidovému konzervatismu, poháněnému oligarchizací politiky i institucí, ho dostal na jinou, mnohem komplikovanější úroveň. A ta jde napadat jen složitě. Dnes tu totiž jsou politici jako Macinka, Babiš, Turek, Okamura a spolu s nimi také Klempíř. A ti nevěří v nic než v dominanci a ponížení. Chtějí maximalizovat svůj vliv, posilovat svou moc, odklánět peníze, hloubit příkopy a především se bavit zoufalstvím těch, které považují za své nepřátele. A tvořit si z toho content na sítě.

Když jsem dnes v nemoci z postele sledovala protest, kterému tolik fandím, neubránila jsem se kacířské myšlence. Co když slovenská cesta nečeká jen českou kulturní politiku? Co když čeká i celou kulturní obec, která se v následujících letech bude zoufale snažit prokázat právo na svou existenci všemi dostupnými prostředky a na konci skončí vyčerpaná, vyhořelá a nadále přehlížená? Protestovat, ukázat soudržnost, kreativitu a sílu bude bezesporu potřeba. V éře politického influencerství bude ale stejně důležité promyslet, jak umění použít srozumitelně tam, kde jako médium zatím selhává. V prostoru, který politické influencery skutečně bolí.

Když se Ministerstvo kultury pokouší kulturní obec disciplinovat přes peníze, nestačí jen dál protestovat a vysvětlovat. Je potřeba přestat politice dělat poslušnou a líbivou dekoraci, přestat svou účastí potvrzovat, že všechno je v pořádku, a z nejviditelnějších akcí udělat platformu protestu. Nepomáhat vytvářet obraz kulturní kontinuity tam, kde se ve skutečnosti vede mocenský útok na nezávislost umění. Právě v tom by mohl ležet další krok: v ochotě odepřít státu lesk, prestiž a samozřejmost, které si tak rád bere od kulturní obce a jejích nejoblíbenějších tváří.

Autorka je filmová režisérka a šéfredaktorka mediálneho projektu Page Not Found.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.